Hudební Rozhledy

Riccardo Muti: „Nejdřív hudba, potom slova“

Jana Vašatová | 12/19 |Studie, komentáře

Riccardo Muti

Takto výstižně nazval svou autobiografii – mimochodem přeloženou do mnoha jazyků včetně čínštiny – jeden z největších dirigentů současnosti, neapolský rodák Riccardo Muti.
Jeho cesta za hudbou začala studiem klavíru na Konzervatoři San Pietro a Majella v Neapoli, kde byl jeho učitelem Vincenzo Vitale. Konzervatoř absolvoval s vyznamenáním a úspěšný byl také v dalším studiu na Konzervatoři Giuseppa Verdiho v Miláně, kde jako student skladatele Bruna Bettinelliho a dirigenta Antonina Votta sbíral diplomy za kompozice a dirigování. Na veřejnosti na sebe poprvé výrazně upozornil v roce 1967, kdy zvítězil v dirigentské soutěži Guida Cantelliho v Miláně. Porota mu jednohlasně udělila první cenu.
Rok nato začalo dvanáctileté období, v němž zastával post šéfdirigenta a ředitele operního festivalu Maggio Musicale Fiorentino.

Salcburk
V roce 1971 si Mutiho všiml Herbert von Karajan a pozval ho k vystoupení na Salcburském festivalu. Tehdy započala dlouhá vzájemná spolupráce Riccarda Mutiho se slavným a tradičním rakouským festivalem: roku 2010 si Muti v Salcburku připomněl čtyřicet let, během nichž nechyběl snad na žádném festivalovém ročníku. Milovalo a miluje ho publikum i Vídeňští filharmonikové, se kterými především v Salcburku spolupracuje – pfii koncertních vystoupeních i pfii operních produkcích. Debutoval tady jako dirigent Donizettiho Dona Pasquala, kterého tehdy reÏíroval Ladislav Štros. Následovaly Mozartovy opery Così fan tutte (ve čtyřech festivalových ročnících), La clemenza di Tito, Don Giovanni a Kouzelná flétna, Verdiho La traviata a Otello, Rossiniho Mojžíš a faraon a v Mutiho jubilejním čtyřicátém roce působení v Salcburku Gluckova opera Orfeo ed Euridice; v dalších letech následovala např. Verdiho díla Macbeth a Aida ad. Nezapomenutelná byla také Mutiho spolupráce s francouzským hercem Gérardem Depardieuem při Berliozově Léliovi. V letošním roce dirigoval tři koncerty s Verdiho Requiem na paměť dlouholetého ředitele Salcburského festivalu Herberta von Karajana, který zemřel 16. 7. 1989. Muti se angažoval i na zdejším Svatodušním festivalu (Pfingstfestspiele), který v roce 1973 založil Karajan. Muti zde působil v letech 2007 až 2011 jako umělecký ředitel a dirigoval tu italské, především neapolské operní rarity 18. století a koncerty s orchestrem mladých, který založil už v roce 2004 – s Orchestra Giovanile Luigi Cherubini, který se stal rezidenčním tělesem festivalu. Muti je v Salcburku téměř jako doma, dokonce nedaleko města vlastní dům.

Milánská La Scala
Od roku 1986 až do roku 2005 byl Muti nejdéle působícím hudebním ředitelem milánské La Scaly v celé historii tohoto operního domu, a realizoval zde řadu významných projektů. Patří k nim mj. uvedení trilogie Mozartových oper na libreta Lorenza da Ponte nebo Wagnerův Ring. Jako světově uznávaný interpret Verdiho tu dirigoval i celou řadu jeho oper (Ernani, Nabucco, I vespri siciliani, La traviata, Attila, Don Carlos, Falstaff, Rigoletto, Macbeth, La forza del destino, Il trovatore, Otello, Aida, Un ballo in maschera, I due Foscari, I masnadieri). Vedle klasického operního repertoáru pak i unikátní tituly neapolské školy 18. století, opery Glucka, Cherubiniho (Lodoiska) nebo Spontiniho (Vestálka), na druhé straně např. i Poulenkovy Dialogy karmelitek, za něž obdržel renomovanou cenu kritiků Premio Abbiati. Salieriho opera L’Europa riconosciuta se pak na jevišti objevila při triumfálním znovuotevření operního domu v prosinci 2004. (Toutéž operou bylo divadlo slavnostně otevřeno 3. 8. 1778.) S orchestrem realizoval celou řadu koncertů a vyjížděl s ním i s operním souborem na zahraninčí turné. K vystoupení Filharmonického orchestru divadla La Scala došlo i na zahajovacím koncertu festivalu Pražský podzim v roce 1991. Muti tehdy do Prahy přivezl v perfektním nastudování hudbu Giuseppa Verdiho a Schubertovu „Velkou“ symfonii. (V Praze byl hostem také na Pražském jaru 1991, tehdy s Philadelphia Orchestra.)
Muti byl sice nejdéle sloužícím hudebním ředitelem v historii slavného milánského operního domu, už v roce 2003 se však objevily zprávy o uměleckých a programových konfliktech mezi hudebním ředitelem a šéfdirigentem Riccardem Mutim a generálním manažerem Carlem Fontanou. Muti se tehdy nezúčastnil tiskové konference k nové sezoně. Angažování Maura Meliho jako uměleckého ředitele Scaly mělo konflikt uklidnit. Opak byl pravdou. V únoru 2005 představenstvo Scaly navíc odvolalo Fontanu z pozice generálního manažera a jmenovalo Meliho jako jeho nástupce. Situace se ještě vyhrotila a osazenstvo Scaly se nakonec postavilo proti Mutimu. Ten na svou funkci v dubnu 2005 rezignoval.

Vídeň
Vedle Scaly dirigoval Muti operní představení také za svého působení u Philadelphia Orchestra, stejně jako v Mnichově, Římě, Londýně, New Yorku, na festivalu v Ravenně, a hlavně ve Vídni, kam se pravidelně vrací k Vídeňské státní opeře (počínaje r. 1973 Aidou, za níž po roce následovala Verdiho La forza del destino, a v menších odstupech pak Rigoletto, Così fan tutte, Don Giovanni, Le nozze di Figaro a opět Così fan tutte).
Vídeň se stala také Mutiho osudovým městem. Vídeňští filharmonikové si sami volí, s kým budou spolupracovat, a když Mutiho jako svého čestného člena (od roku 2011) pozvali, aby řídil slavnostní koncert k 150. výročí existence orchestru, bylo to velké vyznamenání. A přibylo k němu ještě další – Zlatý prsten, který Muti od orchestru obdržel jako výraz úcty a uznání, prsten, kterým se může chlubit jen několik světových dirigentů. Výrazem vzájemných sympatií je i to, že Muti pětkrát dirigoval ostře sledovaný novoroční koncert Vídeňských filharmoniků – naposledy v loňském roce; za jeho nahrávku převzal pak spolu s orchestrem ocenění Double Platinum, slavnostně, v rámci vystoupení na Salcburském festivalu. Vídeňské filharmoniky Muti dirigoval také při zahajovacím koncertu Salcburského festivalu ve Velkém sále Festspielhausu, který cele patřil oslavám 250. výročí narození W. A. Mozarta. Příští rok si Vídeňští filharmonikové a Riccardo Muti připomenou padesát let své vzájemné spolupráce, která započala roku 1971 právě v Salcburku. Je také nositelem Zlaté medaile Otto Nicolaie, Stříbrné medaile Mozartea v Salcburku za zásluhy o dílo W. A. Mozarta a Zlaté ceny Johanna Strausse, udílené skladatelovou společností ve Vídni. Je čestným členem nejen Vídeňských filharmoniků, ale také vídeňské Gesellschaft der Musikfreunde (Společnosti přátel hudby), vídeňské Hofmusikkapelle a Vídeňské státní opery.

Spojené státy
Roku 2010 se Muti stal desátým hudebním ředitelem Chicago Symphony Orchestra (CSO). S orchestrem vystupoval poprvé jako host už roku 1973 na Ravinia Festival v Illinois. A v jeho čele stojí dodnes. V té době měl už víc jak čtyřicetileté zkušenosti z vedení Maggio Musicale Fiorentino (1968–80), London Philharmonia Orchestra (1973–82), Philadelphia Orchestra (1980–92) a Teatro alla Scala (1986–2005).
Pro jeho působení ve Filadelfii bylo charakateristické nejen rozvíjení orchestru, ale také postupné, podle některých kritiků často kontroverzní proměňování jeho zvukového charakteru, který v orchestru vybudovali Eugene Ormandy a Leopold Stokowski. Mnozí tento údajně „globálnější“ zvuk přičítali přizpůsobení se požadavkům nahrávací techniky, protože Muti s orchestrem hodně natáčel. Podnikl s ním také celou řadu velkých mezinárodních turné; hudebním ředitelem se zde stal v roce 1979, roku 1992 byl jmenován čestným dirigentem. Muti patřil k pravidelným a oblíbeným hostujícím dirigentům Newyorské filharmonie. Rádi by ho zde byli měli po Kurtu Masurovi a Lorinu Maazelovi jako hudebního ředitele, ale Muti prý o tuto pozici neměl zájem. Navíc uzavřel roku 2008 smlouvu s CSO, která vstoupila v platnost od sezony 2010–2011, a nesla s sebou závazek minimálně deseti týdnů abonentních koncertů v sezoně, a navíc domácí a zahraniční turné. Za svého působení v Chicagu získal Muti velké sympatie publika, kterému se rozhodl klasickou hudbu zpřístupnit. Jeho první volně přístupný koncert v Millennium Parku přilákal víc jak 25 tisíc lidí. Pravidelně také zve abonenty, studenty, seniory a ekonomicky slabé lidi na volně přístupné zkoušky orchestru.

Evropa
Salcburk, Vídeň, operní domy v Miláně či v Římě – to byla osa, po které se Riccardo Muti v Evropě nejčastěji pohyboval. V prosinci 2003 dirigoval mj. dlouho očekávaný koncert při otevření nově rekonstruovaného operního domu La Fenice v Benátkách. Operu v Římě sice na podzim 2014 po šesti letech, v nichž se střídaly stávky, vnitřní rozpory a finanční neshody, Muti opustil a vzdal se i postu čestného doživotního ředitele tohoto domu. Léta ale patří k pravidelným hostům světových orchestrů, především Berlínských filharmoniků, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu (bývalého orchestru Rafaela Kubelíka) nebo Orchestre National de France. V dubnu 2003 dokonce francouzská rozhlasová stanice France Musique vysílala pod titulem „Journée Riccardo Muti“ 14 hodin operních a symfonických nahrávek, které natočil se všemi orchestry, s nimiž za svou kariéru spolupracoval. Položky v katalogu jeho nahrávek se počítají na stovky a repertár sahá od klasických symfonických a operních děl ke skladbám soudobým. Obdržel za ně nespočet ocenění a o jejich distribuci se stará RMMusic.

Umělec, Občan, Člověk
Muti je také autorem tří knih: Verdi, l’italiano, v níž přibližuje hudbu italského mistra, dále vlastní už zmíněné autobiografie Prima la musica, poi le parole, a v poslední s názvem L’ infinito tra le note – Nekonečno mezi notami – vypráví Maestro o své cestě za hudbou.
Riccardo Muti je známý svým sociálním cítěním a občanskými postoji. Jako umělec je dává najevo koncerty na místech, symbolických pro naši neklidnou historii i současnost, které jsou součástí projektu „Le vie dell’Amicizia“ (Cesty přátelství), který už od roku 1997 uskutečňuje festival v Ravenně, jehož zakladatelkou a ředitelkou je Mutiho manželka Cristina Mazzavillani. Místy konání už se staly např. Sarajevo, Bejrút, Jeruzalém, Moskva, Jerevan, Istanbul, New York, Káhira, Damašek, Tunisko, Libanon, Mazara del Vallo, Nairobi, Tokio, Teherán, Kyjev a naposledy letos Athény. Na koncerty, které proběhly i v řadě italských měst, přijíždí Muti s Filharmonickým orchestrem a sborem divadla La Scala, orchestrem a sborem Maggio Musicale Fiorentino, a s „Musicians of Europe United“ – orchestrem tvořeným předními hráči nejlepších evropských orchestrů, a v poslední době se svým Orchestra Giovanile Luigi Cherubini, složeným z mladých italských hudebníků.
V roce 2015 se Muti rozhodl věnovat se ještě více vzdělávání mladých hudebníků. První ročník Italské operní akademie Riccarda Mutiho pro mladé dirigenty, jejich asistenty, doprovazeče a zpěváky proběhla v Teatro Alighieri v Ravenně a zúčastnili se jí mladí hudebníci a milovníci hudby z celého světa. Nastudovanou operu La traviata pak viděla Ravenna a Soul; letos se Akademie uskutečnila poprvé také v Tokiu.
Riccardo Muti je nositelem dvou desítek čestných doktorátů světových univerzit a nespočetné řady uměleckých a státních vyznamenání: ve vlasti obdržel řád Cavaliere di Gran Croce, od Nicolase Sarkózyho francouzský řád Rytíř čestné legie, řád Čestný rytíř – komandér Britského impéria Mutimu předala královna Alžběta II., Řádem přátelství ho vyznamenal ruský prezident Putin, v Japonsku získal Řád vycházejícího slunce, je i nositelem jednoho z nejvyšších vyznamenání, udělovaných přímo papežem – Řádu svatého Řehoře Velikého.
Letos na jaře Muti v Chicagu zrušil zkoušku a přidal se ke členům orchestru, kteří demonstrovali proti snahám vedení omezit jejich finanční benefity. Prohlásil: „Jsem tady se svými muzikanty.“

Nahoru | Obsah