Hudební Rozhledy

Menottiho Amahl a noční návštěvníci neboli vánoční překvapení

Robert Rytina | 12/19 |Studie, komentáře

Sliby se mají plnit, a protože jsem v minulém díle tohoto seriálu slíbil vzpomenout operu s vánoční tematikou, s radostí učiním závazku za dost. Než se tak ale stane, rád bych vám nejprve položil otázku, co vás jako první napadne, když slyšíte slovní spojení „opera a Vánoce“. Většina z vás si určitě vzpomene na vánoční motivy v Massenetově Wertherovi a Pucciniho Bohémě, k Vánocům v opeře pak patří na mnoha scénách světa i Humperdinckův Jeníček a Mařenka (byť nemá po dějové stránce s uvedenými křesťanskými svátky nic společného). Historie vánočních oper je ale mnohem bohatší a zajímavější, než by se mohlo zdát.
Na rozdíl od Velikonoc a s nimi spojeného Kristova zmrtvýchvstání, před nímž měli skladatelé vždy náležitý respekt a věnovali se mu především v duchovních dílech, představoval půvabný příběh o Mesiášově narození téma, které bylo možné oslavit i formou tak světskou, jakou je opera.

Nejstarší díla žánru „vánoční opery“ pocházejí už z raného 17. století, takže vlastně provázely hudební divadlo téměř od samotné doby vzniku operní formy. Za připomenutí tak stojí Il gran natale di Christo salvator nostro (Slavné narození Krista, Spasitele našeho) skladatele Giovanniho Battisty da Gagliano, poprvé uvedené 25. prosince 1622 ve Florencii. Příběh uvádí prolog, zpívaný Luciferem (!), a zázrak v Betlémě zde sledují a komentují postavy tří pasáčků, archandělů Gabriela a Rafaela a představitelů Lidskosti, Smrti, Hříchu, Zoufalství a Naděje. Další podobně laděná díla poté zkomponovali a do konce 18. století uvedli například Carlo Francesco Cesarini, Quirino Colombani, Giovanni Battista Costanzi, Charles Dibdin nebo Johann Baptist Schenk. Zhruba od poloviny 19. století obohatily biblickou tematiku i novodobé motivy, spojené s Vánocemi, takže se na jevištích začaly objevovat i takové tituly, jakými byly Reberova komická opera na Scribeho libreto Vánoční noc (1848), Čajkovského Střevíčky (1876) podle jedné z Gogolových povídek, Štědrý večer (1895) Rimského-Korsakova, Rebikovův Vánoční strom (1903) a mnoho dalších. První známou vánoční operou, napsanou pro rozhlas, jsou Vánoce Wernera Egka z roku 1929. Českým příspěvkem k tématu byly Křičkovy České jesličky, uvedené poprvé v dnešní Státní opeře 15. 1. 1949 (pamětníci si možná vzpomenou, že zatím naposledy se na jevišti objevilo toto dílo před deseti lety v Opavě). Další světové opery, svázané s duchem Vánoc, mají vesměs spojitost s rozmachem televize – zakladatelskému dílu „vánoční televizní opery“ se ostatně budeme věnovat v tomto textu zejména... Než se tak stane, připomeňme ještě alespoň Cikkerova Mr. Scrooge podle Dickensovy Vánoční koledy z roku 1963 nebo Helebrandovy Jesličky svatého Františka z roku 1996. Zatím posledním příspěvkem k opravdu bohaté nabídce vánočních oper, který se mi podařilo dohledat, je The House Without a Christmas Tree (Dům bez stromečku) amerického skladatele Rickyho Iana Gordona na libreto Royce Vavreka, který měl premiéru 30. 11. 2017 v Houston Grand Opera.
Zapomenutých operních skvostů by se v oněch mnoha desítkách děl uvedeného žánru našlo určitě dost a dost. Já bych ovšem rád zaměřil pozornost na skvost nikoliv zapomenutý, ale u nás dosud v podstatě neobjevený. Dokonce se paradoxně budeme bavit o opeře, která patří v adventním a vánočním období k vůbec nejhranějším na světě... A snad proto, že máme pocit, že si v tomto čase vystačíme s Rybovou Českou mší vánoční, nemáme ve větší míře potřebu poohlížet se po jiných kompozicích, s nimiž bychom si mohli Vánoce trvale spojovat. Jak se už za okamžik dozvíme, možná se tím o mnohé připravujeme.
Muž, který se stal autorem jedné z nejpopulárnějších vánočních oper všech dob, se jmenoval Gian Carlo Menotti (7. 7. 1911, Cadegliano-Viconago, Itálie – 1. 2. 2007, Monte Carlo) a byl rodákem z malé italské obce poblíž jezera Lago Maggiore v blízkosti švýcarských hranic. Jako šesté z osmi dětí obchodníků s kávou Alfonse a Ines Menottiových sice malý Gian Carlo na růžích ustláno rozhodně neměl, nicméně už v sedmi letech projevil talent ke komponování písní, a v jedenácti dokonce napsal na vlastní libreto svou první operu.
V roce 1923 vstoupil talentovaný mladík na konzervatoř v Miláně, brzy však přišel o otce a matka ho ve snaze si ekonomicky polepšit vzala přes oceán sebou do Kolumbie. Po strastiplném putování oběma americkými kontinenty se Ines Menotti vrátila zpět domů, zatímco její zarputilý syn vstoupil roku 1928 na filadelfský Curtis Institute of Music a následně byl přijat ke studiu skladby u Rosaria Scalera. Zde potkal spolužáky Leonarda Bernsteina a Samuela Barbera, přičemž ten druhý jmenovaný ho měl posléze doprovázet životem jako spolupracovník i partner (společně napsali i libreto k Barberově opeře Vanessa z roku 1958).
Ještě jako student složil Menotti svou první důležitou operu Amélie jde na ples na vlastní text v italštině. Po dvou dalších podobných pokusech už komponoval všechna svá další díla na anglická libreta. Nápaditý melodik, který se otevřeně hlásil k Pucciniho skladatelskému odkazu, se výrazně zapsal do historie americké hudby roku 1946, kdy měla na Broadwayi premiéru jeho komorní opera Medium. Dvě stě dvanáct představení rozhodně nebyl v operním žánru zanedbatelný úspěch, a proto na něj roku 1950 navázal celovečerním dílem Konzul, které je dodnes považováno za jeho mistrovský opus. Menotti za něj získal Pulitzerovu cenu za hudbu a cenu New York Drama Critic's Circle Award. Dramatický příběh, odehrávající se v nejmenovaném evropském totalitním státě, měl být dokonce zrealizován ve filmové podobě společností Metro-Goldwyn-Mayer. K tomu sice nakonec nedošlo, ale za to si skladatel už v roce 1955 spravil náladu další Pulitzerovou cenou, již tentokrát obdržel za operu Svatá z Bleecker Street.
V roce 1958 založil Menotti v italském Spoletu Festival dei due mondi (Festival dvou světů), který si vzal za cíl přiblížit operní a symfonickou hudbu nejširší veřejnosti a dát co nejvíce příležitostí mladým umělcům. Festival je dodnes prestižní a oblíbenou každoroční akcí, a roku 1977 dokonce vznikla jeho americká „franšíza“: Spoleto Festival USA v Charlestonu v Jižní Karolíně. Obdobný festival vznikl také v roce 1986 i v Melbourne v Austrálii, ale roku 1988 se Menotti (jinak ředitel všech zmíněných festivalů) rozhodl instituci opustit. Výsledkem jeho zakladatelské práce je nicméně stále fungující Melbourne International Arts Festival.
Plodný skladatel oper, baletů a instrumentálních skladeb (Klavírní koncert F dur z roku 1945 věnoval českému klavíristovi Rudolfu Firkušnému) nakonec zemřel v požehnaném věku devadesáti pěti let v Monaku, kde se v posledních letech života usídlil.
Sluší se ještě poznamenat, že s Gian Carlem Menottim se osobně roku 2004 setkala i česká sopranistka Petra Šimková Alvarez coby protagonistka jedné z menších rolí v jeho opeře Goya v Theater an der Wien. „Poprvé jsem ho viděla v lóži při premiéře, a byl to už opravdu velmi starý pán. Jak tam tak ale přijímal v záři reflektorů ovace publika, uvědomila jsem si, že mám tu čest zpívat v opeře opravdového žijícího klasika,“ vzpomíná dnes pěvkyně. „Měla jsem pak možnost s ním po představení krátce promluvit a byl moc milý. Láhev vína se jmény všech účinkujících – samozřejmě v čele se jmény pana Menottiho a Plácida Dominga, který zpíval titulní roli – kterou jsme toho večera všichni dostali, mám samozřejmě dodnes schovanou jako vzácnou památku.“
Ale abychom nezapomněli na ty Vánoce... V roce 1939 si rozhlasová stanice NBC objednala od Gian Carla Menottiho operu pro použití v rámci rozhlasového vysílání. Elegantní komedie Služebná a zloděj, zkomponovaná na skladatelův vlastní anglický text, měla značný posluchačský ohlas, takže když se v roce 1951 rozhodla táž společnost zainvestovat do další opery, šlo už vlastně o jakousi sázku na jistotu. To nové byla ovšem forma – nejednalo se už totiž o operu rozhlasovou, ale televizní, a to dokonce první americkou televizní operu vůbec. Vzhledem k faktu, že dílo mělo být vysíláno 24. prosince, rozhodl se Menotti napsat operu rovnou s vánoční tematikou. A výsledek? Zhruba hodinová jednoaktovka Amahl and the Night Visitors (Amahl a noční návštěvníci) měla takový úspěch, že se stala pravidelnou součástí vánočního programu televize NBC a v divadelní podobě se brzy usídlila na amerických profesionálních i amatérských scénách. Za scénickou premiéru Amahla je považováno provedení 21. 2. 1952 na Indiana University School of Music v Bloomingtonu.

Opera záhy pronikla i do Evropy: nejprve se pod názvem Amahl e i visitori notturni hrála roku 1953 ve Florencii, o rok později v Benátkách a Římě. V Německu se postaral o překlad Amahl und die nächtlichen Besucher známý Kurt Honolka (autor dodnes často hraného překladu Smetanovy Prodané nevěsty), ve Francii zdomácněla verze Amahl et les visiteurs de la nuit a v Polsku Amahl i nocni goście. Jen na ten český překlad stále marně čekáme...
A je to rozhodně škoda, protože melodické komorní dílo pro chlapecký soprán, mezzosoprán, tenor, baryton, dva basy, sbor, tanečníky a malý orchestr (eventuálně dva klavíry) by si své příznivce určitě našlo i v Čechách. Děj je stejně jednoduchý jako dojemný: Amahl, chromý chlapec, sedí na zápraží chudého domku a hraje na píšťalu. Pak se přibelhá o berličce dovnitř a vypráví matce o tom, jaká je krásná noc a jak velká hvězda září přímo nad jejich domem. Ale matka mu nevěří a posílá ho spát. K chatrči však nocí dorazí tři králové v doprovodu pážete, což hocha probudí a on nabídne vzácným hostům místo k odpočinku. Melichar, Kašpar i Baltazar se představují a matka posílá Amahla svolat ostatní pastýře, aby přinesli návštěvníkům pohoštění. Pastýři přicházejí, předávají králům své dary a poté pro pobavení hostů tančí. Když pak všichni usnou, matka zůstává vzhůru a fascinovaně pozoruje zlato, které mají tři „noční návštěvnici“ s sebou. Páže ji však přistihne při krádeži a vzburcuje všechny ostatní. Král Melichar matce říká, aby si zlato nechala: dítě, ke kterému jdou, přece zlato nepotřebuje, protože postaví své království na lásce. Zahanbená matka ovšem zlato vrací a říká, že na takového krále celý život čekala a ráda by mu sama nějaký dar poslala. Amahl dostane nápad: jeho jediným majetkem je berla, kterou si sám vyřezal, a právě tu zázračnému dítěti pošle! Když ji odevzdává králům, najednou si povšimne, že dokáže udělat pár kroků bez ní – a že dokonce chodí a běhá. Uzdravený Amahl prosí, aby mohl jít s králi poklonit se děťátku, což mu dojatá matka dovoluje.
Jak už bylo řečeno, opera je proveditelná nejen na profesionální bázi, ale běžně se jí věnují i školní nebo církevní amatérské soubory. Mám za to, že tam, kde u nás dokáží s úspěchem nastudovat „Rybovku“, poradili by si určitě i s „Amahlem“. Pro začátek doporučuji najít si na YouTube některé z mnoha nastudování (včetně toho slavného pro NBC z roku 1951 s Menottiho vlastním úvodem pro děti), dostupná je i řada nahrávek na CD, nejsnáze pak asi záznam společnosti Naxos z roku 2006, v němž účinkují Ike Hawkersmith (Amahl), Kirsten Gunlogson (Amahlova matka), Kevin Short (Baltazar), Dean Anthony (Kašpar), Todd Thomas (Melichar) a Bart LeFan (páže), Nashville Symphony Orchestra řídí Alastair Willis.
Tímto vlídným vánočním doporučením se tedy loučím s letošním seriálem Zapomenuté operní skvosty, přeji vám krásné prožití právě oněch vánočních svátků a v novém roce se s vámi těším u dalších neprávem opomíjených oper opět na shledanou.

Nahoru | Obsah