Hudební Rozhledy

Mark Kopytman: izraelské kořeny v něm, v tobě, v nás

Milan Bátor | 12/19 |Studie, komentáře

Mark Kopytman

Izraelská klasická hudba je – vnímáno optikou evropského vývoje, relativně mladou záležitostí, odráží však zajímavé sociologické zvláštnosti a specifika. Zřejmě jste se už setkali se jmény špičkových hudebníků židovského původu: světově proslulé dirigenty Leonarda Bernsteina a Daniela Barenboi­ma, kontrabasistu Avišaje Cohena a mnohé další není třeba představovat. Poměrně často se setkáváme s někým, kdo má židovský původ a je ve své profesi velice úspěšný. Má izraelská soudobá „vážná“ hudba skladatele, který svým významem a přínosem pronikl do světového kontextu?

Izraelská hudba a její kořeny
Izraelská klasická hudba se začala emancipovat zhruba od 2. poloviny 20. století. Její dějiny jsou samozřejmě krátké, protože souvisejí s dynamickým a turbulentním vznikem nového státu na území Palestiny. Průkopnickou úlohu ve své době sehrálo odvážné dílo Josefa Tala (1911–2008), který napsal 3 hebrejské opery, 6 symfonií a celou řadu komorních a ansámblových skladeb. V jeho skladbách nalezneme inspirativní ztvárnění vlivů hudební avantgardy (včetně elektroniky), pestrou paletu hudebního výrazu a podnětné zpracování nejrůznějších skladebných přístupů a postupů. V Talově hudebním vývoji se v kostce zrcadlí hledání izraelské hudební identity, která vyvěrá z těsného kontaktu s tradičním židovským a blízkovýchodním folklorem. Nekompromisní umělecký vývoj dokládá dílo o generace mladšího Leona Schidlowského (1931), který se narodil v Chile a svou hudbou navázal na odkaz novátorských skladatelů Edgara Varèse a Arnolda Schönberga, ovšem vždy se zřetelem na přesvědčení, že hudba má hlubší význam přesahující absolutní umění. Zatímco Schidlowsky zavítal do Izraele na delší dobu až v roce 1969, kdy se stal profesorem skladby na univerzitě v Tel Avivu, Tal strávil celý svůj profesní i rodinný život v Izraeli. Pocit „dvojího domova“ je pro Izraelce velmi příznačný, stejně jako skutečnost, že Židé na celém světě vnímají a prožívají historii a aktuální dění v Izraeli velmi osobně. Je tomu tak i v příběhu našeho skladatele.
Pro soudobou hudbu do posledního dechu Mark Kopytman se narodil v roce 1929 v bývalém Sovětském svazu. Hudbě se v mládí příliš systematicky nevěnoval, přestože ovládl hru na klavír a hudební teorii, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl touto uměleckou disciplínou blíže zaobírat. Na vysoké škole studoval medicínu, až po absolvování lékařské fakulty začal navštěvovat hodiny kompozice na Hudební akademii ve Lvově. Důležitou úlohu v jeho hudebním vzdělávání sehrál profesor Semyon Bogatyrev, u něhož Kopytman studoval na Čajkovského státní konzervatoři v Moskvě. Hudba postupně odsunula lékařskou praxi na vedlejší kolej a Kopytman se začal věnovat naplno hudební kompozici. Od roku 1958 byl pedagogem na Hudební akademii v Moskvě, Alma-Atě a Kišiněvě. Několik jeho skladeb (včetně opery Casa Mare) získalo ocenění a vyznamenání na soutěžích a festivalech. V roce 1972 Kopytman emigroval do Izraele, kde byl jmenován profesorem skladby na Rubin Academy of Music and Dance v Jeruzalémě. Působil jako vedoucí oddělení teorie a kompozice, později jako děkan a zástupce rektora (1974–1994). Od roku 1979 působil jako stálý hostující profesor na Hebrejské univerzitě. Z kompoziční třídy Kopytmana vzešly desítky absolventů, kteří dosáhli vynikajících výsledků jako pedagogové a skladatelé v mnoha zemích. Jeho pověst vyhlášeného a respektovaného učitele rostla, proto často vedl semináře a mistrovské kurzy v různých evropských zemích i ve Spojených státech. V 80. letech byl například hostujícím profesorem na University of Pennsylvania a v roce 1985 na University of Canberra. V roce 1991 založil Ensemble Doron pro interpretaci hudby 20. století. V roce 1991 byl předsedou poroty Gaudeamus – soutěže skladatelů v Holandsku. Vedl také seminář pro mladé skladatele v Kazimierz Dolny v Polsku a o dva roky později na Chopinově hudební akademii ve Varšavě. Od roku 1991 působil jako hostující profesor na Čajkovského státní konzervatoři v Moskvě, v tomtéž roce byl jmenován hudebním poradcem mezinárodního festivalu v Petrohradě. V letech 1992–1993 vedl Mezinárodní letní kurzy a mezinárodní soutěž skladatelů v Moldavsku. V roce 1998 inicioval a vedl mezinárodní sympozium zaměřené na hudbu 21. století v Jeruzalémě. Četná provedení jeho skladeb se konala v SSSR a později stále častěji v Izraeli, Evropě, Spojených státech, Jižní Americe, Kanadě, Japonsku, Koreji, Austrálii atd. Kopytman během svého života zavítal i několikrát do České republiky, a sice do Plzně, kde mu orchestr Atlantis s dirigentem Vítězslavem Podrazilem provedl v letech 2000, 2004 a 2007 za jeho účasti celkem tři díla (Letters of Creation, Cantus IV – Dedication a Ornaments), z toho poslední dvě dokonce ve světové premiéře.
Mark Kopytman byl nositelem prestižní mezinárodní ceny kritiků Koussevitzky Record, ceny za Celoživotní tvůrčí úspěchy Izrael ACUM a Ceny izraelského ministerského předsedy. Byl také členem vedení Braniborského kolokvia pro soudobou hudbu v Berlíně. Do posledních chvil svého života Kopytman iniciativně propagoval současnou hudbu a pomáhal na světlo skladbám svých mladších kolegů. Zemřel 16. 12. 2011 v izraelském městě Rechovot.
Během let Mark Kopytman dospěl k výrazně osobitému stylu, inspirovanému židovským folklorem spolu s využíváním originálních postupů. Vyznačuje se silným důrazem na melodickou linii a heterofonní dělení hudebních struktur. Jeho hudba je příznačná smyslem pro dramatické gesto, umění gradace a kontrastu stejně jako rozmanitostí hudebních textur. Bravurně se dokáže vypořádat s velkou orchestrální masou i instrumentačními specifiky jednotlivých sólových nástrojů. Kopytman má obdivuhodnou hudební intuici, která se projevuje v časté mystické, napínavé a propracované dramaturgii jeho kompozic. Skladatelova hudba je emocionálně rozepjatá od intimních osobních motivů až k psychologicky aktivní rezonanci nadčasových kulturních a estetických podnětů, které pramení z židovských kořenů. Ty jsou dějinami plnými mystického řádu, pevných příkazů a rituálů, které se metaforicky v jeho hudbě promítají. Přestože skladby Marka Kopytmana provází vždy moderní koncepce a originální strukturace hudebního materiálu, jeho doménou stále zůstává silná melodická linie, markantně inspirovaná židovskou a orientální tradicí.

Podstatná díla, skladby, nahrávky
Letmý průhled po neobyčejně bohatém kompozičním díle Kopytmana začneme u jeho komorní tvorby. Zde fascinuje svou melodickou invencí už jeho Smyčcový kvartet č. 1 (1962), který je také hrán v úpravě pro smyčcový orchestr. Je to hudba plná ušlechtilého citu a inteligentní rezonance s folklorní tradicí. About an old Tune pro housle, violu, violoncello a klavír (1977) je dílem mimořádné myšlenkové koncentrace, jež prozrazuje, jak progresivně se Kopytman v hudební kompozici vyvíjel a orientoval. Úvodní hudební blok působí jako vstupní brána do záhadného labyrintu. Konstantní souzvuk v klavíru se rituálně opakuje, následující kolizi vykonají rytmicky různě organizované běhy a vertikálně protikladné melodické linie a glissandové „skluzy“ jednotlivých nástrojů. Jejich souběh je zvrásňován a různě zahušťován nebo naopak eliminován a rozptylován do ticha. Repetitivní rytmický motiv v klavíru je erbovním „znamením“ a gradačním prvkem, současně je nositelem změny. Kopytmanova filozofická meditace je koncipována jako asociativní úvaha nad útržkem staré melodie. Nemá za cíl být citací, nýbrž zcela originální transformací. Nenajdeme zde návraty, ale veškeré „dění“ má svůj derivační význam a motivaci, ať už je založena na principu kontrastu či identity. Za vrchol Kopytmanovy komorní tvorby můžeme považovat jeho cyklus Cantus. Jedná se o volnou sérii zastřešenou slovem Cantus pro různá nástrojová seskupení: Cantus č. 1 pochází z roku 1979 a je určen třem hobojům. Zajímavé je, že skladby s označením Cantus prostupují také Kopytmanovu koncertantní a symfonickou tvorbu. Jedna z reprezentativních kompozic je Cantus č. 6 pro klarinet a symfonický orchestr. Bližší seznámení s touto skladbou dává tušit, proč Kopytman zvolil slovo zastřešující hlas nebo zpěv. Klarinet zde má výraznou narativní funkci. Jeho part fascinuje neobyčejnou paletou témbrů a široce uvolněnou melodikou, z jejíhož orálního půdorysu vyrůstá sled rytmicky orgiastických paternů. Melodickorytmická složka je vedle zvukově barevné stránky největší doménou skladatele. V ní se odráží mytologicko-sociální koherence, ale i hluboká psychologická promyšlenost a konciznost formy.
Zajímavých výsledků dosáhl Kopytman také v oblasti vokální hudby. Měl štěstí na vynikající interpretku, kterou byla světově proslulá kontraaltistka Mira Zakai (1942–2019). Tato majitelka ceny Grammy za interpretaci Mahlerovy 2. symfonie (ve spolupráci s Georgem Soltim) pořídila nahrávku s Kopytmanovým vokálním dílem. Album je úchvatnou procházkou a svědectvím, že Kopytman v každé skladbě přistupoval k lidskému hlasu a možnostem výrazu absolutně nekonvenčním, originálním a současně hluboce procítěným způsobem. Skladby jako např. October sun (1974), Eight pages (1989), Circles (1986) nebo Three nights (1996) zastihují Miru Zakai v životní formě: její niterný, magický zpěv je ukázkou absolutního souznění a tvůrčí spolupráce s alikvotně, fonologicky a tektonicky pozoruhodnou výpovědí skladatele. Kopytman je také autorem zajímavé opery Casa Mare (1966) a několika baletů, v symfonické hudbě zanechal hlubokou stopu především skvělým Concertem pro orchestr (1976) a Hudbou pro smyčce (1988). Znamenité jsou rovněž Kaddish pro violu a smyčce (1981) a Beyond all this pro komorní orchestr (1997), které můžeme považovat za vrcholy Kopytmanovy tvorby.
Voices pro hlas, flétnu, 4 trombony a smyčcový orchestr (1975) jsou ukázkou systémově uvolněné aleatorní hudby. Dílo má částečně otevřenou formu, což je slyšet z náhodného vývoje orchestrálního průběhu. Orchestrální intro střídá sólová expozice příčné flétny, k jejímuž vypjatému melodickému průběhu se přidávají další nástroje jako smyčce, cembalo a žestě. Kopytman sólový part flétny koncipoval s dramaturgickou průrazností. Dlouhé, držené tóny jsou střídány rychlejšími běhy s častými melodickými skoky a nezpěvnými intervaly. Objevují se zde i tremolové pasáže, melodické ozdoby (trylky), gradace jsou stupňovány až po glissandové skluzy napříč nástrojovým spektrem. Dílo se v dalším průběhu oprošťuje od řízené aleatoriky, ke slovu se stále intenzivněji dostává nutkavá melodická naléhavost, psychologická prokreslenost se projevuje v úsporné a přesné orchestrální sazbě i rituální funkci flétny. Další výrazný hudební blok přichází s nástupem sólového sopránu zhruba v deváté minutě, který je provázen velkou expresivitou v dynamice i drsném sledu tónů. Je to výkřik pramenící z hlubin archetypálních dob. Výron plný lamentace je kombinován s dramaticky recitovanými (à la sprechgesang) pasážemi. Voices obsahují i sólovou partii pro bicí nástroje, zpěv se zde na chvíli odmlčí a neúprosná kulminace energie opět vyplní široký prostor skladby. Závěrečné ztišení přivádí ke společné komunikaci poprvé za celou dobu kompozice všechny tři elementy: lidský hlas, flétnu a orchestrální předivo. Kopytmanovi ani zde nejde o překrývání jednotlivých zvukových vrstev, uvědomuje si absolutní rovnoprávnost a sémantickou jedinečnost všech tří entit a povyšuje jejich spojení nadčasovou symbiózou.
Marka Kopytmana můžeme bez nadsázky považovat za jednoho z nejlepších izraelských autorů 20. století. Jeho hudba – projekce lidského hlasu, který přináší trýznivé židovské nářky i jemnou poezii, jeho schopnost vyjádřit svou hudbou napětí, vztek, touhu i poetickou auru, to vše je jedinečné. Stejně jako jeho umění instrumentace, které ve smyčcových a dechových nástrojích kreslí arabeskové obrazce, jež poutají spirituálním světlem a pocitem přirozené potřeby soustředění. Tvorba Marka Kopytmana je živým svědectvím, že izraelská klasická hudba dospěla k autentické, po všech stránkách brilantní umělecké výpovědi. Jeho skladby jsou výrazem svobodné, nespoutané osobnosti, která dokázala čerpat z novátorských objevů, ale současně nikdy neztratila sociologickou a psychologickou percepci, a tedy ani svou explicitní posluchačskou atraktivitu a srozumitelnost. Vedle tohoto autora si zaslouží pozornost také další izraelští skladatelé jako odvážný Menachem Zur, muzikantsky plnokrevná Yardena Alotin, mystický a melancholický Paul Ben-Haim, elektronický Tzvi Avni, experimentální Robin Julian Heifetz a spousta dalších. Je až zarážející, že se posluchačsky velmi vstřícné skladby Marka Kopytmana v České republice až na vzácné výjimky nehrají. Jedním z apoštolů tohoto skladatele u nás je již zmíněný dirigent Vítězslav Podrazil, který se svým orchestrem Atlantis uvedl kromě tří výše připomenuvších Kopytmanových kompozic ve světových premiérách i trojici jeho děl v českých premiérách (Kaddish, Letters of Creation a Music for Strings). Bylo by však jistě přínosné představit klíčové kompozice tohoto pozoruhodného autora také prostřednictvím prestižních hudebních institucí. Jsem přesvědčen, že by si to tento skladatel, který udělal pro výuku a propagaci soudobé hudby obrovský kus práce, zasloužil.

Nahoru | Obsah