Hudební Rozhledy

Jazz mezi slovem a obrazem

Vladimír Kouřil | 12/19 |Studie, komentáře

Louis Sclavis s basklarinetem 2015

2. Jazz a obraz, obraz a jazz
Hudba a obraz. Nejlépe pohyblivý. V našem případě jazz a film. Nikoliv však ve smyslu hudebního doprovodu filmových dějů, známého pod mezinárodním pojmem soundtrack. Ale jako svébytná muzika inspirovaná filmem nebo tvorbou skladatelů filmové hudby. Hudební doprovod k filmům, ať už jako ilustrace, zvuková imprese nebo součást děje, je příliš obsáhlé téma a bývá průběžně nově probíráno. Dokonce už bulletin Jazz, č. 16 z roku 1976 někdejší Jazzové sekce Svazu hudebníků se věnoval vztahu filmu a jazzu ve fiktivním rozhovoru Setkání filmaře s jazzmanem (Petr Zvoníček) a historickou studií Jazz ve filmu (Zdenek Pecka). Teprve když vyšla autobiografie Milese Davise sepsaná Davisem ve spolupráci se spisovatelem a novinářem Quincym Troupem v roce 1990, byl na pravou míru uveden mýtus, že jeho kapela hudbu tvořila při sledování filmu. Tehdy byli velkými milenci Davis a slavná herečka a šansoniérka Juliette Greco, a ta jej přivedla k francouzskému režisérovi Louisi Mallemu.

Pan režisér jako nadšenec Davisova jazzu jej okamžitě požádal o hudbu pro svůj připravovaný kriminální film L’Ascenseur pour l’Échafaud (Výtah na popraviště, 1957). Miles Davis, jenž do té doby žádnou filmovou hudbu nepsal, začal chodit na natáčení a k jednotlivým scénám si dělal poznámky k určitým sekvencím, na jejichž základě pak k nim napsal skladby – krátká, chytlavá témata. Protože chtěl vzhledem k charakteru filmu hudbu nahrávat v patřičné atmosféře, vznikla nahrávka, jak sám píše, „ve starým, tmavým a hodně ponurým domě“, do něhož přivedl muzikanty svého americko-francouzského kvinteta. Že prostředí v souznění s Davisovou připravenou hudbou na muzikanty zapůsobilo, dokládá výsledek. Skvělé doplnění obrazového děje na plátně.

Antonioni
Asi nepřekvapí, že kulturně všestranná osobnost norského pianisty, skladatele, spisovatele a obdivovatele Munchova díla, Ketila Bjørnstada, jehož skladatelskému a interpretačnímu vztahu k poezii, k Munchovi, vyjádřenému řadou nahrávek, jsme se zabývali v minulém čísle (HR 11/2019), bude otvírat vlastním albem také další téma – jazz a film. V červenci 2010 vznikla nahrávka La notte (ECM, 2013) na mezinárodním jazzovém festivalu v městečku Molde, na zvrásněném pobřeží severního Norska. Hudba byla inspirovaná stejnojmenným filmovým dramatem režiséra Michelangela Antonioniho s Jeanne Moreau, Marcellem Mastroianim a Monikou Vitti v hlavních rolích. Na albu je osm ãíslovaných bezejmenných skladeb, takÏe ani se znalostí scénáfie vám není zfiejmé, které scény ãi gesta hudebnû popisují jednotlivé party, neÏ vám dojde, Ïe takto svou inspiraci autor nezamýšlel. Bjørnstad k tomu podotýká: „Dokud vizuální umění vytváří hudbu v našich myslích a hudba vytváří obrazy a vizuální výrazy se stejnou intenzitou, obojí je hluboce a důkladně provázané… Toto album lze tedy považovat za ,soundtrack k vnitřnímu filmu‘, ve kterém jsou obrazy a atmosféry Antonioniho překládány a transformovány prostřednictvím osobních nálad a vzpomínek.“ Toto je velmi přesný popis tvůrčí metody, zcela odlišný od přístupu, kdy jazzoví hudebníci si upraví a pak improvizuji na témata konkrétní hudby z filmů. Bjørnstad si pro nahrávku sestavil zvukově velmi barevnou kapelu, v níž hrají Andy Sheppard na tenorový a sopránový saxofon, Eivind Aarset na elektrické a akustické kytary, rovněž vládnoucí elektronikou, klasická hráčka na violoncello Anja Lechnerová, starý dobrý souputník Arild Anderson na kontrabas a nad bicími a perkusemi panovala Marilyn Mazurová, americká rodačka s polsko-afroamerickými rodiči, žijící od dětství v Dánsku, snad jediná žena v historii kapel Milese Davise (1985–1986, 1988–1989). Jak vyjádřit hudbou „chorobu citů“ (Antonioni) či „film, začínající agonií člověka, se dál rozvíjí jako agónie lásky“ (Eva Zaoralová)? Obsazení sexteta skladateli umožnilo mluvit pomocí témbrů, ambientních ploch, výjimečně dráždivé tanečnosti, jazzrockového soundu a intimních sól klavíru či violoncella, impresemi i gradující expresí. Bjørnstadova hudba nemá nic společného s původní hudbou filmu, kterou napsal jazzový pianista Giorgio Gaslini (1929–2014), evokující ve filmu trochu moderněji blue náladu „fitzgeraldovské“ atmosféry. Stojí za připomenutí, že v roce 1979 Gaslini koncertoval se svým kvintetem v Československu, a dokonce zde nahráli jako jediní zahraniční muzikanti titul řady EP desek Mini jazz klub (č. 28) vydavatelství Panton.

Lubitsch
V roce 1921, ještě v době němého filmu, natočil režisér Ernst Lubitsch (Berlín 1892 – Hollywood 1947) podle vlastního scénáře antimilitaristickou filmovou karikaturu Die Bergkatze (The Wildcat/Horská kočka). Pouhé dva roky po skončení první světové války, kdy propaganda obou stran ještě krmila obyvatelstvo hrdinskými vyprávěnkami z lítých bojů. Děj filmu se odehrává v blízkosti vymyšleného podivínského horského městečka Piffkaneiro. Poselství filmu oslovilo francouzského klarinetistu Louise Sclavise, který se svým kvintetem KOJ v roce 2007 studiově nahrál album KOJ & Louis Sclavis / Piffkaneiro (between the lines, 2009). Kapelu se Sclavisem tvořili hráč na saxofony a melodiku Christoph Grab, profesor curyšské Art College s praktickými zkušenostmi s jazzem, elektronickou hudbou i world music, dále houslista z klasické hudební sféry Christian Strässle, pianista Mathias Gloor, působící řadu let vedle moderní hudby také v experimentálních jazzrockových skupinách, a hráč na tubu Leo Bachman, skladatel a interpret nové hudby, zvukových instalací, který ovládání nástroje studoval též u geniálního amerického jazzmana a tubisty Boba Stewarta. Autory hudby jsou napůl Grab a Gloor, druhá půlka repertoáru má kolektivní autorství bandu KOJ. Výjimkou je úvodní část z Partu 2, šantánově znějící Au Bordel, s dixielandovým koncem, kterou kvinteto pojalo jako kolektivní přiznanou parafrázi Erika Satieho. Hudba je rozdělena na čtyři Party, každý part obsahuje tři díly, tematicky nazvané podle dějových obrazů filmu a vše uzavírá závěrečný pomalý a temný Epilog – Vision, do něhož autor a sólista na housle Christian Strässle před koncem skladby zpěvnou melodií přeci jen vnese naději k životu. Hudba vychází z poznatků jazzové avantgardy a z reflexe soudobé hudby dvacátého století, je impresionistická s přesahy do různých žánrů, zjeví se tango, dálněvýchodní etnické inspirace, různorodě se mění atmosféra hudby, všudypřítomná je výrazná melodie. Album poskytuje strhující posluchačský zážitek.

Pasolini
Zajímavé je, jak hned dva významní italští jazzoví pianisté s mezinárodním renomé byli inspirováni tvorbou italského uměleckého a politického levicového intelektuála Pasoliniho, autora novel, poezie, dramat a filmů, celovečerních i krátkometrážních. Pier Paolo Pasolini (1922 – zavražděn 1975), pro veřejnost názorově kontroverzní, začal být více přijímán až po četném oceňování svých filmů na mezinárodním poli. Jen díky jeho politické orientaci a tuzemském klimatu 60. let se k nám záhy dostaly hned dva z jeho filmů – Mamma Roma (1962) a Evangelium sv. Matouše (1964). Pasolini poznamenal svět filmařským poetickým ztvárněním symbolických příběhů. Do nich se rovněž prolínají jeho zájmy o folklor, o dialekty a jejich poezii, o friulský jazyk rétorománské národnostní menšiny usazené u Terstského zálivu. Právě jeho celostní umělecká a filozofická osobnost byla inspirací ke vzniku dvou následujících alb.
Už v květnu 2005 vznikla v italském Udine studiová nahrávka Takes of Pasolini (CAM, 2005) mezinárodního jazzového tria italského pianisty Antonia Faraa (1965), s basistou Miroslavem Vitoušem a švýcarským bubeníkem Danielem Humairem. Trio se po svém uchopilo jednak vybraných témat skladatelů, jež napsali hudbu k Pasoliniho filmům, jednak ke konkrétním dílům napsal ještě čtyři skladby vlastní sám Farao. Ve filmu Mamma Roma se o hudbu podělil s Vivaldim nejplodnější skladatel italské filmové tvorby od čtyřicátých let Carlo Rustichelli (1916–2004) a trio si pohrálo s jeho tématy Cha Cha Cha a Stornello. Skladatel a pianista Benedetto Gighlia (1921–2012), v letech 1980–1985 viceprezident Teatro dell’Opera di Roma, zase poskytl z filmu Porcile (Vepřinec, 1969) triu témata Julian e Ida a Percorso malinconico. V roce 1962 natočili režiséři Brunello Rondi a Paolo Heusch film podle Pasoliniho novely o problematickém životě výrostků z římského předměstí Una vita violenta / Zběsilý život (1959). Hudbu k němu napsal Piero Piccioni, známý rovněž jako Piero Morgan (1921–2004), skladatel a před válkou kapelník vlastního swingového big bandu, s nímž v roce 1944 obnovil činnost. Faraovo trio si zahrálo se třemi jeho tématy: Serenata cha cha cha, Irene a Theme song. Hudba Pasolinim inspirovaná má povětšinou baladický, melancholický, místy až meditativní ráz, rychlejšími skladbami jsou jen již zmíněné Stornello s výraznými bicími a Oedipus (Farao). Vlastní projev tria je pevně ukotven v moderním jazzu, v bebopu a jeho současném pojetí. Antonio Farao je významný evropský jazzový pianista, který už spolupracoval s mnohými špičkami amerického jazzu (Joe Lovano, Jack DeJohnette, Chris Potter, Marcus Miller apod.) – letos v listopadu jeho současné trio (už bez Vitouše) doprovázelo v pražském Jazz Docku saxofonistu Bennyho Golsona.
Italský pianista a skladatel z oblasti klasické i jazzové hudby Stefano Battaglia (1965), věkově „spolužák“ Antonia Faraa na hudební scéně, se v obsáhlém textu nazvaném Unitas Multiplex v příloze alba Re: Pasolini (2CD, ECM, 2007) svěřuje filozoficky: „To, co bylo hudebně neodolatelnou výzvou k interpretaci Pasoliniho, bylo právě vnímání jednoty v mnohosti (cit. unitas multiplex), jeho mimořádné schopnosti vnést protiklady do koexistence.“ Přílohu otvírá impresionistická Pasoliniho báseň The Song of the Bells (Ciant da li ciampanis, 1941–43) a je doplněna portrétními záběry z jeho filmů Evangelium sv. Matouše a Dekameron. Stefano Battaglia, na počátku kariéry člen barcelonského Europan Youth Orchestra, pro italskou a švýcarskou televizi a rozhlas nahrál Bachovo Umění fugy, byl oceněn v Düsseldorfu v roce 1986 jako nejlepší pianista roku nebo bruselským národním rádiem jako nejlepší jazzový pianista mladé generace roku 1997, v následujících dvou letech se stal italským Jazzmanem roku, od té doby hrál po boku mnoha slavných evropských a amerických jazzmanů. Najdeme jej hrát na více než šedesáti CD albech, jeho vlastní kapelnická diskografie se píše od roku 1987. Battaglia měl na svém „Pasolinim“ pro první disk k dispozici zvukově bohaté mezinárodní sexteto: na trubku hraje Švýcar Michael Gassman, na klarinety Mirco Mariottini, na kontrabas Salvatore Maiore a bubeníkem je Roberto Dani. Do jazzově kvintetní sestavy se ještě prolínají tóny violoncella, na něž hraje Japonka Aya Shimura. Na druhém disku je zvukově zcela odlišné kvintetní obsazení vycházející ze hry tří strunných nástrojů ovládaných francouzskými muzikanty z oblastní avantgardní hudby: Dominique Pifarély (housle), Vincent Courtois (cello) a Bruno Chevillon (kontrabas). Pátým členem je Battagliův letitý spoluhráč, perkusista Michele Rabbia. U klavíru je samozřejmě Battaglia. Repertoár napsal sám Stefano Battaglia, s jedinou výjimkou z CD1 – instrumentálně zahraná píseň na Pasoliniho slova Cosa sono le nuvole, kterou zhudebnila a nazpívala velká hvězda středního proudu italské populární hudby Domenico Modugno (1928–1994), pamětníci si rozpomenou na jeho Piove (Ciao Ciao bambina), vítězný evropský singl z roku 1958, v sedmdesátých letech se pak přiklonil k vážnějším hudebním žánrům. Modugno song také zpíval v Pasoliniho epizodickém filmu Capriccio all’italiana (1968), v němž rovněž stvořil hlavní hereckou postavu. O hudbě Stefana Battaglii lze mluvit klidně jako o hudbě soudobé, ovlivněné jazzem, s různou mírou expresivity a melancholie, výrazně ovlivněné italskou, resp. středomořskou melodičností, hudebností, nechybějí témbrové plochy. Disk se sextetem je náladou a nástrojovým obsazením jazzovější, druhý disk je experimentálnější, ve skladbě Mimesis, divina mimesis Battaglia hraje na upravovaný klavír pouze s perkusním doprovodem. Stefano Battaglia se náročnou hudbou prodírá hlubinou Pasoliniho spletité duše. Přes něj bychom se mohli rovněž vrátit zpět k tématu minulého čísla HR – album Stefano Battaglia / Michelle Rabbia: Pastorale (ECM, 2010) totiž odkazuje na dvanáctý díl z prvé části Sonetů Orfeovi Rainera Marii Rilkeho.
Výběr alb, o nichž jsem psal v minulém a tomto čísle seriálu, je vzorkový; literaturou, obrazy či filmem inspirovaná programní alba se objevují hlavně na evropské jazzové scéně, což souvisí s pojímáním jazzu v rámci jiné hudební a kulturní tradice, nesouvisející s mladými afroamerickými kořeny jazzu.

Nahoru | Obsah