Hudební Rozhledy

Fenomén Janáček II: Několik zastavení s géniem hudby 20. století

Zbyněk Brabec | 12/19 |Studie, komentáře

Janáčkovo dílo
V tvorbě Leoše Janáčka nalezneme jen minimum vyloženě slabých děl. Většinu svých skladeb Janáček tvořil promyšleně, s jasnou představou výsledného tvaru. Sám svá díla neoznačoval opusovými čísly, a přestože se dnes u jeho skladeb při jejich provedení ani neuvádí žádné číslo z katalogu jeho děl, jak je známe např. u Vivaldiho (Ryom), Mozarta (Köchel), Haydna (Hoboken), Dvořáka (Burghauser) nebo Martinů (Halbreich), seznam jeho kompozic existuje: v roce 1997 Nakladatelství oxfordské univerzity vydalo seznam Janáčkových skladeb, na kterém pod vedením Nigela Simeona pracovali John Tyrrell a Alena Němcová, seznam Janáčkova teoretického díla je dílem Theodory Strakové. Tato klíčová publikace, bohužel, u nás ještě nevyšla tiskem, nenajdeme ji ani v katalogu pražské Městské knihovny. Na webové stránce můžeme ovšem zdarma do tohoto katalogu nahlédnout. Ten přehledně řadí Janáčkovo dílo podle hudebních forem a nástrojového obsazení do osmi základních kapitol, přičemž další se věnují Janáčkovým nedokončeným skladbám, ztraceným a nerealizovaným dílům, jakož i úpravám a transkripcím a edici lidové hudby. Vedle této hudební části obsahuje katalog i část literární, která je soupisem Janáčkových literárních projevů publikovaných i nepublikovaných za jeho života, obsahuje i literární dílo nedatované a seznam Janáčkových přednášek.

Janáčkovi nebylo ještě ani dvacet let, když začal komponovat. Z doby, kdy působil jako sbormistr Řemeslnické besedy Svatopluk (od roku 1873), máme dochované jeho tři mužské sbory, Orání, Válečná a Nestálost lásky. Z následujícího roku je moteto pro smíšený sbor a varhany Graduale „Speciosus forma“. V roce 1875 zkomponoval tři skladby pro varhany, Předehru, Varyto a Chorální fantazii. Z roku 1876 pochází Janáčkova první píseň, Když mě nechceš, což je víc?, napsaná na text Františka Ladislava Čelakovského pro tenor s klavírním doprovodem. Již o dva roky později zkomponoval svou první orchestrální skladbu, Suitu pro smyčce, a o rok později Idyllu pro stejné nástrojové obsazení. V letech 1887/88 komponoval své první jevištní dílo – operu Šárka podle stejnojmenného dramatu Julia Zeyera, která ovšem měla premiéru až 11. 11. 1925 v Brně pod taktovkou Františka Neumanna a v režii Oty Zítka. Klíčovým dílem, kterým vyvrcholilo Janáčkovo první skladatelské období, je jeho třetí opera, Její pastorkyňa, napsaná na skladatelovo vlastní libreto podle stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové (1890). Opera měla premiéru 21. 1. 1904 v Brně v malém Divadle na Veveří. Janáček, který operu komponoval v letech 1894/1903 (na žádné své opeře nepracoval tak dlouho, jen vinou libretistů takto komponoval Výlety páně Broučkovy), se k dílu po premiéře vrátil a částečně je přepracoval. V Její pastorkyni skladatel našel svůj vlastní kompoziční styl, kterým se řadí k nejoriginálnějším skladatelům v historii evropské hudby vůbec. Její pastorkyňa je navíc jednou z prvních oper komponovaných nikoliv na veršované libreto, ale na prózu. Janáček si uvědomoval, že k tomu, aby prorazil ve světě, musí prorazit nejprve doma, byť platilo a stále platí, že „doma nemůžeš být prorokem“. Proto usiloval o uvedení Její pastorkyně v Národním divadle v Praze, kde od roku 1900 dlouhých dvacet let opeře téměř neomezeně vládl Karel Kovařovic, málo významný skladatel, ale velmi zkušený šéf a dirigent. Ten Její pastorkyňu léta odmítal v Národním divadle uvést, o čemž by se dala napsat dlouhá samostatná studie, v níž by se mohly hledat kořeny tohoto odmítání, když Kovařovic uváděl celou řadu soudobých oper cizích skladatelů, a v nemalé míře i našich. V období let 1904/1914 premiéroval nejen významná díla našich předních tvůrců (Ostrčilův Vlasty skon a Kunálovy oči, Foerstrovu Jessiku, Zichův Malířský nápad), ale i díla autorů, kteří se s Janáčkem absolutně nemohli měřit (Hjördis Karla Moora, Radhošť Josefa Nešvery, Sen lesa Ladislava Prokopa, Divá Bára a Ughla Adolfa Piskáčka, Malíř Rainer Františka Picky nebo Svatební noc Rudolfa Zamrzly). Karel Kovařovic, který v Praze uvedl například Straussovu Elektru a Růžového kavalíra, musel dobře vědět, že Janáčkova Její pastorkyňa zmíněné české novinky svou kvalitou výrazně převyšuje. Díky Janáčkovým přátelům se ale Kovařovic nakonec nechal přemluvit a Její pastorkyni 26. 5. 1916 v Národním divadle uvedl. Kovařovic operu sám nastudoval, režii svěřil Robertu Polákovi, Jenůfu zpívala Kamila Ungrová, Kostelničku Gabriela Horvátová, Lacu Theodor Schütz a Števu Antonín Lebeda. Tato první inscenace Její pastorkyně se v Národním divadle hrála až do roku 1924 a dosáhla 66 repríz. Kovařovic si ovšem vymínil, že v opeře provede retuše, které se netýkaly pouze instrumentace, ale došlo v nich i k posunu v pěveckých partech (např. v závěrečném zpěvu Jenůfy s Lacou Kovařovic posunul o takt zpěv Jenůfy „jako já kdysi“, přičemž vyšel z vedení orchestrálních hlasů). Nejvíce kritizována byla jím připsaná imitace v dohře opery. O Kovařovicových retuších, byť Janáčkem autorizovaných (co mu jiného zbývalo, když chtěl operu v Národním divadle slyšet), by se také dala napsat celá studie. Max Brod ve své monografii o Janáčkovi a účinku Kovařovicových retuší napsal, že „se správnou silou vystupuje to, co jest podstatné, které však se nedotýkají samotné hudební struktury“. Retuše akceptovalo i první vydání partitury ve vídeňské Universal Edition a v této verzi operu hráli a nahráli mnozí vynikající dirigenti (Kubelík, Gregor, Krombholc, Vogel, Jílek, Kout) a protože dnešní doba přeje Janáčkovu originálu (brněnskou verzi partitury z roku 1908 připravenou Ch. Mackerrasem a J. Tyrrellem opět vydala Universal Edition), dnes se většinou na jevištích objevuje tato verze, příp. i kompilace obou verzí. Osobně znám zanícené zastánce Kovařovicových retuší i příznivce Mackerrasova vydání partitury. Ať už si o retuších myslí kdo chce, co chce, jisté je, že se z nich Janáček poučil a v následujících operách už k žádným retuším nemuselo docházet (např. Talichovy retuše v Kátě Kabanové jsou zcela zbytečné). Každopádně pražské uvedení Její pastorkyně otevřelo dílu cestu na naše i světová jeviště. Za skladatelova života byla Její pastorkyňa u nás uvedena ve více jak 80 produkcích, v Praze ji zařadilo do svého repertoáru také Nové německé divadlo (r. 1926 pod taktovkou Alexandra Zemlinského a v roce 1935 v nastudování Georga Szélla), v roce 1918 byla opera uvedena ve Vídni s brněnskou rodačkou Marií Jeritzou v titulní roli, která ji zpívala i při prvním provedení opery v Metropolitní opeře v New Yorku (1924). V roce 1923 byla Její pastorkyňa uvedena v německém Kolíně nad Rýnem, kde ji dirigoval Otto Klemperer, o rok později ji uvedl Erich Kleiber v Berlíně, a tak by se dalo pokračovat. O pražské premiéře Její pastorkyně se zmiňuji poměrně obšírně proto, že její úspěšné uvedení mělo velký význam pro další Janáčkovu tvorbu. V době pražské premiéry bylo skladateli téměř 62 let. V tomto věku se většina tvůrců spíše ohlíží za svou tvorbou. Janáček, který se dlouho věnoval pedagogické, organizátorské a dirigentské činnosti v Brně, povzbuzen tímto úspěchem, který byl i určitou formou uznání jeho tvorby, začal psát jedno mistrovské dílo za druhým až do své smrti v roce 1928. Za těchto dvanáct let napsal čtyři významné opery, Glagolskou mši, pro orchestr Baladu blanickou a Sinfoniettu, dva smyčcové kvartety a další komorní skladby, Zápisník zmizelého a některé sbory. Opravdu nevídaná aktivita! Navíc si musíme uvědomit, že ke svým posledním operám si napsal sám libreto.
Jako skladatel vyšel Janáček ve své rané tvorbě z děl, která okolo sebe slyšel a která znal, což byly např. sbory Pavla Křížkovského, ale toto období netrvalo dlouho. Nesmírně si vážil i tvorby Antonína Dvořáka, s nímž ho pojilo přátelství. Dozvuky romantismu jsou patrné i v jeho první opeře Šárka, určitý vliv na některá díla z tohoto období měl i moravský folklor, což se projevilo nejen ve sběru a úpravách moravských lidových písní, ale i na kompozici Lašských tanců (1889/90), baletu Rákos Rákoczy (1891) a druhé opeře Počátek románu (1891).
Jak již bylo řečeno, Janáčkův osobitý sloh pak vykrystalizoval v opeře Její pastorkyňa, díle v mnoha směrech pro Janáčka klíčovém. Janáček komponoval mj. i na základě studia nápěvků mluvy, které si, jak víme, zapisoval kdekoliv a kamkoliv. Studoval tak melodiku lidské (nejen) řeči a nápěvky si zapisoval, jak píše Jaroslav Smolka, protože „hledal v nich pravdivý hudební výraz životních situací a duševních hnutí lidí. A v tomto smyslu začal nyní s nápěvky mluvy i kompozičně pracovat.“ Nápěvková metoda se pochopitelně nejvíce projevila v operní tvorbě, kde, opět citujme J. Smolku, „postupoval ne od zápisu slyšeného nápěvku, ale od představy, jak by v dané dramatické situaci mluvila příslušná dramatická postava“. Janáček sám o použití nápěvků napsal: „Uměním ve skladbě dramatické je složit nápěvek, za nímž se jako kouzlem objeví ihned bytost lidská v jisté fázi životní.“ A citujme skladatele ještě jednou: „Žasnu nad tisícerými a tisícerými zjevy rytmů světů světelného, barevného, zvukového i hmatového a mládne můj tón věčným rytmickým mládím věčně mladé přírody.“ Nápěvkovou metodu ostře kritizoval např. prof. Zdeněk Nejedlý, jeden z největších Janáčkových nepřátel: „Je myslitelno, abych nasbírané nápěvky mluvy, ty výtržky z cizích duší, citlivé, že až bolí, úkradmo bral a z nich ,sestavoval‘ své dílo? Jak lze takové nesmysly šířit?“
Vedle nápěvků mluvy pracoval Janáček také s tzv. sčasovkou, o níž J. Smolka píše: „Výrazy ,sčasovat‘ a ,sčasování‘ používal Janáček vůbec pro pohybovou stránku hudebního vyjadřování, tedy rytmiku a metriku. Sčasovky pro něj tedy byly útvary zvlášť rytmicky výrazné a důležité; často tak však označoval speciálně onu pohybově živou, vzrušující vrstvu, doprovázející či vystřídávající hlavní melodické dění.“ Osobitá je také Janáčkova harmonie a instrumentace (užívá řadu neběžných nástrojů, např. violu d’amore, dětskou trubku, dudy, okovy), v níž výrazně předběhl svou dobu. Možná i proto bylo jeho dílo, na rozdíl od tvůrců české moderní hudby Foerstra, Nováka, Suka a Ostrčila, dlouho velice těžce přijímáno.
O mnoha Janáčkových skladbách již byla řeč, soupis skladeb nalezne laskavý čtenář na internetovém odkazu na začátku tohoto článku. Přesto se zmiňme ještě alespoň stručně o některých jeho významných opusech. V operní tvorbě po Její pastorkyni napsal operu Osud, jedinou ze své tvorby, kterou nikdy neviděl, protože byla poprvé uvedena scénicky až 25. 10. 1958 v Brně, hudebně mistrovskou, byť na velice slabé libreto Fedory Bartošové. Jak ukazují některé inscenace z posledních let (R. Wilson, J. Nekvasil), i to se dá překonat.

Operní bilogie Výlety páně Broučkovy je proslulá Janáčkovým zápasem s řadou libretistů, s jejichž prací nikdy nebyl spokojen. Proto si libreta následujících oper psal důsledně sám a dodejme, že skvěle. Janáček byl rozeným dramaturgem a dramatikem, což dokazují jeho zpracování rozličných literárních předloh jeho posledních oper (dramata A. N. Ostrovského Bouře pro operu Káťa Kabanová a Karla Čapka Věc Makropulos, povídka Rudolfa Těsnohlídka Liška Bystrouška nebo román F. M. Dostojevského Zápisky z mrtvého domu). Všechny Janáčkovy opery končí velkolepou apoteózou, která je oslavou hlubokého lidského vztahu (Její pastorkyňa), fauny a flóry (Příhody lišky Bystroušky), lidského života (Věc Makropulos) nebo svobody (Z mrtvého domu).
Janáčkovy opery patří ve světě k nejhranějším operám 20. století. Dle serveru operabase.com byl Janáček v letech 2004/18 svými více jak třemi tisíci představeními svých oper 13. nejhranějším operním skladatelem na světě (např. před Gounodem, Leoncavallem, Massenetem, Mascagnim nebo Offenbachem). Významné je i jeho orchestrální dílo, zejména rapsódie Taras Bulba a Sinfonietta. Přestože napsal i další méně rozsáhlé orchestrální skladby, např. Šumařovo dítě či Baladu blanickou, jako by toho bylo málo, a tudíž se z jeho oper vytvářejí suity, které pak zaznívají na koncertních pódiích, a instrumentují se i jeho komorní skladby (Zápisník zmizelého, Po zarostlém chodníčku). Také dvě Janáčkova nedokončená díla byla rekonstruována a připravena k uvedení – symfonie Dunaj (nejprve v r. 1948 O. Chlubnou, později v r. 1985 L. Faltusem a M. Štědroněm) a houslový koncert „Putování dušičky“ (rekonstrukce L. Faltus a M. Štědroň v roce 1988). Jeho dva smyčcové kvartety (Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty a Listy důvěrné) mají v repertoáru všechny významné naše i zahraniční kvartetní soubory. Přestože se v posledních letech pro publicitu Janáčkova díla u nás udělalo mnoho, v zahraničí se stále hraje daleko víc, a patří tak k největším skladatelským zjevům hudby 20. století.

Nahoru | Obsah