Hudební Rozhledy

Editorial 02/20

Hana Jarolímková | 11/20 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
v předkládaném čísle našeho časopisu najdete mimo jiné i další díl cyklu z pera Zbyňka Brabce „Fenomén Janáček“, jehož obsah je tentokrát věnován „osudovým ženám Leoše Janáčka“. Ten mi připomenul známé francouzské přísloví „cherchez la femme“ (volně přeloženo – za vším hledej ženu) a vedl k poněkud „genderovému“ zamyšlení nad tím, jakou úlohu hrály ženy, ať už to byly manželky, přítelkyně či milenky, v životě nejen významných hudebních skladatelů.
Byly to ženy, jež vyrůstaly (a později žily) v nejrůznějším společenském prostředí a lišily se nejen intelektem, vzděláním, charakterovými vlastnostmi či zkušenostmi z předcházejícího života, ale také orientací v bližším či vzdálenějším světě, který je obklopoval.

Už z prvního pohledu se dá říci, že „lépe“ na tom byly – svým způsobem – přítelkyně a milenky, které se nezřídka stávaly „rádkyněmi“ (v prvním případě) nebo novými „inspiračními motivy“ (mnohdy v případě druhém) často již stárnoucích umělců. Což pochopitelně neplatí pouze pro hudebníky, ale i pro význačné osobnosti dalších oborů umělecké tvorby – malíře, sochaře, literáty a další. Jen namátkou si připomeňme z oblasti naší kultury Máchovu Lori (Eleonoru) Šomkovou, Nerudovu „věčnou nevěstu“ Annu Holinovou či Kafkovu Milenu Jesenskou. I když rovněž ony se – jako např. Šomková či Holinová – občas potýkaly s nemalými problémy (byť diametrálně odlišnými od oněch, které sužovaly manželky), spíše než to se hřály na výsluní pozornosti ostatní společnosti.
Oproti tomu většinu manželek bychom bez přehánění mohli nazvat „ženami ve stínu“ svých více či méně úspěšných mužů. Mnohdy se dokonce vzdávaly vlastních uměleckých ambicí, aby se „manželům“ mohly cele věnovat: pracovaly jako jejich pomocnice, sekretářky, hospodyně a kuchařky. V lepším případě se jim dostalo „výsady“ být anonymními spolupracovnicemi svých věhlasných „drahých poloviček“. Vnucenou nebo dobrovolně přijatou roli hrály tyto manželky s jistou dávkou odevzdanosti, trpělivosti a nikdy nekončící starostlivosti. Dalo by se říci, že na svou vlastní životní cestu doslova rezignovaly a své poslání nacházely v oddané službě dílu svého manžela. Jak napsal Friedrich Weissensteiner: „Kráčet životem v manželském svazku s géniem vyžaduje pořádnou míru ženského sebezapření.“ A Katja Mannová, manželka význačného německého spisovatele, si ve svých „Nenapsaných pamětech“ posteskla: „Nikdy ve svém životě jsem nemohla dělat, co bych byla chtěla“. Na závěr jen několik charakteristických osudů manželek hudebních tvůrců.
Cosima Bülowová spojila svůj život s geniálním skladatelem Richardem Wagnerem, plně se mu – egocentrickému géniovi – podrobila až do té míry, že se úplně s „Wagnerovým božským dílem“ ztotožnila a po jeho smrti se stala jeho neochvějnou strážkyní. Je nesmírně zajímavé, že v té době se probudily její dvě charakterové vlastnosti, jež do té doby potlačovala – panovačnost a rasismus.
Muži obletovaná a talentovaná Alma Mahlerová–Werfelová se v mladém věku zcela podřídila pánovitému Gustavu Mahlerovi, ovšem když začala žít po boku básníka Franze Werfela, role se obrátily a jako „panovačná múza“ ho přiměla k vytvoření řady oblíbených románů. To je však jen velmi zřídka se objevující případ.
Když se podíváme do domácích poměrů, tak můžeme například konstatovat, že v životě skladatele z nejčestějších, Bedřicha Smetany, sehrálo svoji úlohu hned sedm žen. Prostě, jasně a stručně – Francouzi to věděli moc dobře – „cherchez la femme“.

Nahoru | Obsah