Hudební Rozhledy

Chuhei Iwasaki

Lenka Kavalová | 08/20 |Rozhovory

Chuhei Iwasaki (*1987, Tokio) patří mezi výrazné umělecké osobnosti nejen české hudební scény. Po absolutoriu hry na housle na tokijské konzervatoři Toho Gakuen zamýšlel pokračovat v oborech dirigování a skladba. A protože ho lákala česká hudba, rozhodl se pro studia na Pražské konzervatoři, na níž v současné době působí i pedagogicky. V dirigování se zdokonalil na pražské Hudební akademii múzických umění. V květnu 2018 debutoval na Pražském jaru s Filharmonií Hradec Králové, od roku 2019 je druhým dirigentem Slezského divadla v Opavě, spolupracuje s předními českými, slovenskými a japonskými orchestry a za dirigentským pultem ho můžeme vídat i v Divadle J. K. Tyla Plzeň či v Hudebním divadle Karlín. Mimo symfonické a operní hudby se věnuje dětským, crossoverovým a filmovým projektům, které si velmi často moderuje sám (hovoří plynule česky). Byť Japonec, pokládá se za dirigenta českého. Od sezony 2019/2020 je stálým hostujícím dirigentem Plzeňské filharmonie, jež je pořadatelem festivalu Smetanovské dny.

  • V České republice žijete již 14 let. Co vás vedlo k rozhodnutí, že jste si pro studium vybral právě Prahu?
    Když jsem v Japonsku studoval housle, zatoužil jsem detailněji poznat hudbu v Evropě. Do České republiky jsem přijel jako houslista. A protože byla (a dodnes je) mým nejoblíbenějším orchestrem Česká filharmonie, po pravdě jsem ani nad jinými možnostmi nepřemýšlel. Řekl jsem si, že kde je dobrý orchestr, tam bude asi i dobrá škola.
  • Jsou v českém a japonském školství výrazné rozdíly?
    Podle toho, čím jsem prošel (nemohu posoudit obecně, vystudoval jsem jen pár škol), myslím, že v Japonsku se dává větší důraz na systém a skupinovou práci, v Čechách na jedince. Nedá se říct, co je lepší – obojí má plus i minus. V Japonsku děti ve škole vnímají, že mít dobrý systém znamená společně dokázat mnoho věcí, kterých individuálně dosáhnout nelze, tzn. hie rarchie je důležitější než nápad jedince. Když u nás jedno dítě dělá něco jiného než ostatní, je to trochu divné a někdy trvá dost dlouho, než jedinec pochopí, proč je důležitější myslet na celou skupinu, ne jen na sebe. I já jsem tento důraz na systém pochopil mnohem později. Tenkrát jsem byl moc malý a cítil jsem spíš určitou nesvobodu. V Čechách je cesta opačná. Když má člověk v sobě kreativitu, může ji rozvíjet doširoka a není důležité, jestli je žákem školy, učitelem nebo kýmkoli jiným. Rozvíjení kreativity, tedy to, že české umělecké školství se snaží individualitu víc podporovat než potlačit, je skvělé. Ale když pracuji jako dirigent nebo pedagog, musím myslet na celek. Často se setkávám se situací, že se některý z orchestrálních hráčů začne chovat jako sólista – snaží se vyniknout a skupinu to rozhodí. Aby mohl orchestr fungovat dobře, musím tuhle snahu odmítnout. Osobně se domnívám, že člověk by měl rozumět obojímu. Myslet na celek a zároveň nezapomenout na sebe a své okolí.
  • Česká hudba v Japonsku má zvučné jméno. Čím si to vysvětlujete? Vím, že například Antonín Dvořák se zabydlel i v japonském školství.
    Ano, třeba na gymnáziu jsme měli povinnost poslouchat čtyři skladby a dvě z nich byly české (Vltava a 2. věta Novosvětské symfonie). Ale nevím, proč tomu tak je. Trochu si myslím, že je možná Japoncům sympatické, že česká hudba má zpravidla silný vztah k přírodě. Třeba u Dvořákových skladeb je tenhle respekt jasně patrný. Pro nás je příroda něco jako bůh. Ale nejsem odborník, jen mě tohle často napadá.
  • Hovoříte plynule česky, říkáte o sobě, že se již cítíte být více Čechem než Japoncem – znamená to i změnu v myšlení?
    To je složitá otázka. Upřímně nevím, jestli se cítím více Čechem, nebo Japoncem. A myslím si, že to ještě dlouho vědět nebudu. Myslím dvojjazyčně, ale většinou více česky. Jen když počítám, jsou čísla japonská. Česky umím počítat mnohem pomaleji. Nebo četba – knihy raději čtu v japonštině. Jsem asi něco mezi. Považuji za výhodu, že jsem mohl poznat jiný způsob myšlení než v Japonsku, díky tomu jsem si uvědomil dobrou stránku japonské mentality. Ale dirigent jsem rozhodně český. Dirigování jsem studoval tady a vlastně celou hudbu jsem intenzivněji vnímal spíš v Čechách než v Japonsku.
  • Jste uměleckým garantem projektu Muzikantská naděje, který Plzeňská filharmonie s vaším příchodem spustila. Znamená to, že si velmi dobře uvědomujete, jak důležité je vychovávat nastupující mladou generaci?
    Je to výborný projekt! Děti ze ZUŠ z Plzně a Plzeňského kraje si mohou zahrát ve dvou koncertech v sezoně poměrně široký repertoár společně se členy Plzeňské filharmonie. Věřím, že spolu s koncertním mistrem PF Michalem Sedláčkem dokážeme dětem aspoň trochu ukázat, jak je svět orchestru krásný, a na koncerty se těším. Já jsem začal hrát v dětském orchestru v devíti letech a od té doby jsem do orchestru pořád zamilovaný. Pokud by se děti mohly cítit podobně nadšeně, jako jsem se na první zkoušce orchestru tehdy cítil já, bylo by mi ohromnou ctí.
  • S Plzeňskou filharmonií spolupracujete jako stálý hostující dirigent od sezony 2019/2020. Kromě klasických koncertů se zabýváte i crossoverovými a dětskými pořady a v rámci festivalu Smetanovské dny vás posluchači mohou vidět hned dvakrát…
    Ano, na Smetanovských dnech diriguji dva koncerty. Prvním je dětský pořad Filharmoníček a ztracená písnička a druhým je crossover Plzeňská filharmonie a Pacora Trio. Tam propojíme etnojazz se zvukem symfonického orchestru. A co se týče mé první pozice v symfonickém orchestru – ani nevíte, jak moc si jí vážím...

    Nahoru | Obsah