Hudební Rozhledy

Lukáš Sommer

Miloš Pokora | 02/20 |Rozhovory

Lukáš Sommer

Českobudějovický rodák Lukáš Sommer (*1984), absolvent konzervatoře v Českých Budějovicích (kytara u Vilmy Manové a skladba u Jiřího Churáčka), odkud ještě na rok přešel na Pražskou konzervatoř (skladba u Věroslava Neumanna) a poté na Hudební a taneční fakultu AMU ve třídě Ivana Kurze, patří k nejvýraznějším představitelům mladé hudební generace. Zosobňuje nádhernou symbiózu interpret-skladatel. Na jedné straně okouzluje posluchače doma i ve světě (Evropa, Amerika i Asie) svými kytarovými výstupy, ozvláštněnými vynalézavě koncipovanými autorskými recitály. Na druhé straně má navzdory svému mládí již pozoruhodné renomé jako skladatel a jeho hudby se ujímají vedle renomovaných domácích hudebníků například takoví interpreti jako švýcarský Sedunum String Orchestra, Colorado Chamber Winds, chicagský Civitas Ensemble, edmontský C’mon Ensemble, britský dirigent a hobojista Sir Nicholas Daniel, francouzský flétnista Carlo Jans, britsko-australská dirigentka Jessica Cottis, pianistka Gaia Sokoli a další.

Jako skladatel přetváří evropskou kompoziční tradici na vyhraněně osobitý, něžný a hlavně permanentně zjitřený projev, ozvláštněný originálními harmonickými postupy, vycházejícími z povahy toho kterého nástroje, vyostřenou zvukovostí, dosyta využívající technicko-hráčských postupů, vzácně vynalézavou rytmičností a také některými prvky etnické a jazzové hudby. Je držitelem ocenění Generace 2005 (za Houslovou sonátu), Generace 2006 (za skladbu Soucestí pro hoboj a smyčcové trio), Proguitar 2006 (za skladbu Slunce pro kytaru a live-electronics), Ceny Českého rozhlasu 2009 a tří cen z Concorso Novaro 2017 za skladbu La fine del tempo. Letos v lednu debutoval jako kytarista autorským recitálem v Kennedy Center of Performing Arts ve Washingtonu a v květnu roku 2000 se chystá vystoupit se sólovým recitálem v Carnegie Hall.

  • Začínal jste hraním na kytaru, s níž jste, jak říkáte, spojen pupeční šňůrou. Co vás k tomuto nástroji přivedlo, od kolika let jste na ni začal hrát?
    Začal jsem hrát v sedmi letech a brzy se do kytary soustředila má tehdejší hypertvořivost. Nesnášel jsem základní školu a kytara se jevila jako dobré výkupné z povinností učit se. Moje tehdejší paní učitelka na ZUŠ Vilma Manová uměla skvěle využít mé nadšení, a tak jsem byl v jednom kuse na pódiu.
  • „Kytara je malý orchestr. Je mnohozvučná. Každá struna má jiné zabarvení, jiný zvuk…,“ řekl Andrés Segovia. „Když slova selžou, kytara hovoří,“ řekl Georg Széll. V takových vyznáních bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Jak na tento nástroj pohlížíte vy a jak se vůbec kytara zasloužila o to, že jste zatoužil být také skladatelem?
    Tvořit jsem začal hned při prvním kontaktu s hudbou. Neuměl jsem tehdy ani noty, a tak jsem si partitury rýsoval, zápis byl naprosto nepřesný. Pro mne to ale bylo něco tak magického, že jsem od první chvíle věděl, že to je má cesta. Paní učitelka Manová měla takové rčení: „Když se něco chceš naučit, musíš si ztížit podmínky.“ Pro mne byla vlastně kytara takový trenažér na budoucí náročnou dráhu skladatele a aranžéra. Mnohé z toho, co jsem se od Vilmy naučil, jsem aplikoval i do dalších oborů. Andrés Segovia má v tom výroku pravdu. Avšak kytaristé musí více hledat nové výrazové prostředky, neustrnout na „repertoárovém“ hraní.
  • Seznámil jsem se s více než desítkou vašich skladeb a přiznám se, že jsem v nich ani na okamžik nepociťoval nic spekulativního. Naopak, působily na mne podivuhodně svěže, jako by vznikaly spontánně. Shoduje se takový pocit s vaší kompoziční metodou?
    Ten pocit spontaneity je zcela správný, vlastně ani žádnou kompoziční metodu nemám. Trpím s každou skladbou znovu a znovu, snažím se neopakovat naučené postupy, které mi třeba jinde fungovaly. To je začátek konce. Mou skladatelskou řeč nejlépe formuloval jeden pan profesor na HAMU: „Vy si poletujete jak motýlek z květu na květ.“ Myslel to jako výtku. Motýl ale také opilovává, a tak je nositel života. To bych rád. Aby má hudba otvírala srdce, oživovala cit.
  • Někdy mám pocit (třeba při poslechu vašeho flétnového koncertu s názvem „Dopis otci“) doslova jakéhosi mravenčení, s jakým se na neustále proměňovaném rytmickém podkladu (viz třeba také vaše Impromptu – in memoriam H. Dutilleux pro hoboj a klavír) prolínají jednotlivé hlasové linky. Přiznám se, že jsem už jednou podobná vzrušení prožíval, když jsem poslouchal skladby mladého Ivana Kurze. Inspirovalo vás k vašemu způsobu vyjadřování i něco z Kurzovy kompoziční třídy?
    Pan profesor Kurz měl velký dar podívat se na skladbu z jiného úhlu a tuto dovednost ve vás tříbit. Pokaždé mne překvapil, i když jsem si myslel, že jsem skladbu promyslel a procítil do různých detailů. Byl také velice otevřený co do stylové svobody. Ve finále je totiž úplně jedno, jestli píšete hudbu tzv. progresivní, která vymetá festivaly soudobé hudby, nebo píšete – nešetrně řečeno – špinavé baroko. Pokud má totiž vaše tvorba přesah, pokud na sebe váže imaginaci, nápady, energii, a hlavně je-li od vás opravdová, budete stát za chvíli před úplně stejnými otázkami. Navíc ve skutečnosti hudbu netvoříte, pouze vámi protéká tak, jako léčitelem životodárná síla. A tudíž každý autor postihne jen nepatrný zlomek z této komplexní léčivé energie.
  • Pak je tu další moment. Jen namátkou. Při poslechu vaší do posledního detailu vycizelované fantazie pro kytaru s názvem Calm pociťuji, jako by tato hudba, která prochází těmi nejfantastičtějšími zvukovými zauzleními od jednoho bloku k druhému až po finální chorál, evokovala nějaký příběh. Něco podobného vyzařuje i z vašich nástrojových koncertů. Třeba z 2. věty toho flétnového s názvem „Dopis otci“ (předlouhé jakoby „cestující“ kadence). Promítají se vám do kompozičního procesu i nějaké mimohudební obrazy?
    Pokaždé mi jde ve skladbě o příběh, ten si ale člověk nevymyslí, musí ho procítit. Často přicházejí nápovědy ve snech. Skladatele nedělá velkolepý program, ale mravenčí práce. A tak – ať je idea skladby sebeslibnější – jsem sebekritický, když zní něco jinak, než jsem si představoval. To znamená, že stále ještě trpím instrumentačním naivismem a nemám zvukovou stránku naprosto pod kontrolou. Proč zní Martinů skladba skvěle od dokonalého orchestru, ale i od průměrné kapely? Protože je promyšlená do nejmenších instrumentačních záhybů. Asi jsem teď ve fázi, kdy k této malé denní práci přistupuji daleko zodpovědněji.
  • Je známo, že se jako náruživý cestovatel rád necháváte inspirovat zážitky z návštěv opuštěných končin a že máte blízko k východní filozofii a meditaci. V čem tyto zkušenosti ovlivňují vaši hudbu?
    Určitě v tom, že slepě nevrstvím destruktivní zvuky a intervaly, protože vím, jakou mají tyto elementy psychickou sílu. Nikdy nebudu svou hudbou destruovat. Taky asi víc rozeznávám mezi světlou energií hudby a tou – řekněme – šedivou. V tom mi hodně otevřela oči Afrika a Indie. Je zajímavé poslouchat třeba jejich lidové písně, jsou co do přítomnosti životodárné síly o sáhy dál před soudobou evropskou hudbou jako celkem. Proč? Vzduch z pralesa taky nelze teleportovat a dýchat ho.
  • Když se probírám dvacítkou vašich nejznámějších skladeb, zjišťuji, že jsou rozprostřeny téměř do všech žánrů, od recitálových (zejména kytarových), komorních, písňových sborových, symfonických až po dětský muzikál nebo – co mě nejvíce překvapuje – zcela zvláštní útvar opery – tzv. operu comics. Co vás k její kompozici inspirovalo?
    Neřešitelný námět zadání – Opera z historie národa. To už je tak numinózní a obludně velké, že se to jevištně skoro nedá uchopit. Při představě, že budeme něco velkolepě vyprávět, jsem se ošíval nelibostí. A tady opět pomohl sen. Prostě jsem viděl pantomimické postavy, sprejery, výtvarnou dílnu. A bylo jasno. Opera sice začíná mýty a legendami, nevyhýbá se tedy zasutým momentům naší historie, ale pouze v rovině zkratky, citace. Díky tomu je co do formy i velmi živelná a její tvar se nerozpadá pod svou vlastní tíhou.
  • Nemohu zde vyjmenovat onu spoustu domácích a zahraničních interpretů, souborů i institucí (včetně festivalových), s nimiž jako kytarista i skladatel spolupracujete. Spíše bych se vás chtěl zeptat, jak se vyrovnáváte s problémem psát hudbu na objednávku?
    Mám rád konkrétní zadání, rád „naciťuji“, takže se cítím přirozeněji, když mě někdo postaví před konkrétní úkol. Nevadí mi ani psát více skladeb současně, svou jinakostí si často pomáhají. Vždy mám ale na mysli i své projekty, které chci uskutečnit, a píšu je klidně do šuplete. Většinou to život zařídí tak, že když pak přijde jejich čas, bývám připravený.
  • Pustil jste se také do aranžování populární a filmové hudby a různých improvizačních projektů, v nichž se prolíná divadlo, pantomima a muzikoterapie. Čím vás tato praxe obohacuje? A jaké je poslání aranžérské divize Tone.Point, kterou jste založil a s níž realizujete některé mezinárodní projekty?
    Díky aranžování hudby jsem se mnoho naučil, je to nezaměnitelná zkušenost a skvělý trenažér řemeslné instrumentační práce. Učí vás to taky jakousi zákulisní etiku, kdy si prostě nedovolíte odevzdat orchestru na zkoušce nedodělaný materiál, v provozu komerčního projektu je každá taková chyba velice drahá. Jako skladatel také musím mnoho investovat, do nahrávek, cestování, posouvání projektů. Proto vždy část honorářů z těchto činností zpět investuji.
  • Zažil jsem vaši redaktorskou práci v internetovém časopise A tempo revue, zaměřeném na tu nejsoudobější hudbu. Proč musel tento záslužný internetový zpravodaj tak brzy svou činnost ukončit?
    Pobyt na HAMU mi připadal tak trochu jako neplánovaná dovolená. Byl jsem zvyklý z Budějovic, kde se nedala skladba studovat oficiálně, pracovat mnohem intenzivněji, zejména v přípravách na koncerty. Udivila mne ta hromada času, který najednou mám. Skladatelé na katedře, ale i mladí hudebníci mají totiž neskutečný servis, který v běžné praxi nefunguje. To vede ke zmenšené pozornosti k detailům a větší laxnosti. V duchu vidím svého pana profesora Kurze, jak doslova vlastním tělem brání mnohdy někoho, kdo se ani neobtěžuje odevzdat noty orchestru včas. To si v praxi dovolíte pouze jednou. S kolegy jsme si řekli, že to závětří, kdy je o nás takto postaráno, smysluplně využijeme. A tempo se rozjelo hezky, fungovalo asi dva roky a po předání štafety ještě nějaký čas. Já už byl v té době hodně rozlítaný a nechtěl jsem svou pozornost dělit mezi tolik věcí najednou.
  • Vraťme se ale znovu ke kytaře. Mezinárodní koncertní dráhu kytaristy jste neopustil. Naopak, pouštíte se do stále smělejších projektů. Jak vytváříte své pověstné autorské kytarové recitály a jak konkrétně se na nich projevuje specifický charakter místa a nálada publika, na kterou podle vašich slov při koncipování dramaturgie rovněž reagujete?
    V Americe popsal Guitar Magazine můj koncert jako časosběrný dokument, ta charakteristika je přiléhavá. Mnohé ty skladby vznikaly v průběhu let, některé se teprve rodí. Je to jako v lese, kam člověk nestrká ruce. Z mrtvých stromů rostou ty nové. Každé skladbě nechávám oddech, nevydávám ji, nějaký čas určitě nechci nic nahrávat. Mám rád situaci přímo na koncertech, mezi mnou a publikem vždy vzniká vztah přímo v daný okamžik. A tak mi přijde čím dál méně smysluplné například odevzdávat program koncertu půl roku dopředu.
  • Co významného jste realizoval v poslední době a co připravujete do budoucna? O vašem vystoupení v Carnegie Hall už víme, ale co vaše další kompoziční plány? Pustíte se například někdy do své druhé symfonie?
    Mám za sebou např. premiéru Vánoční kantáty, v lednu jsem dirigoval dva orchestrální koncerty s rockovou kapelou Iné Kafe, pro které jsem dělal aranže. V únoru mě čekají dvě premiéry na festivalu OPERA 2020 a nové skladby pro Pavla Šporcla, v březnu premiéra Concerta Grossa a Fagotového koncertu, chystám skladbu na objednávku Škoda Auto. Druhá symfonie? Popravdě bych rád tu první napsal znovu a k tomu se snad schyluje.

    Nahoru | Obsah