Hudební Rozhledy

Dny Bohuslava Martinů

Julius Hůlek | 02/20 |Festivaly, koncerty

První cenu v oboru klavír obdržel na Soutěži Nadace Bohuslava Martinů 2019 Matouš Zukal

ÚVODEM
Festival Dny Bohuslava Martinů 2019 se dočkal svého 25. ročníku, shodou okolností v roce, kdy uplynulo 60 let od skladatelova úmrtí. Festival je pořádán Nadací Bohuslava Martinů a jeho cílem je péče o odkaz významného českého skladatele světové pověsti, jemuž ještě stále zůstáváme leccos dlužni. Poslední festivalový ročník se uskutečnil ve dnech 24. 11.–17. 12. za účasti vynikajících českých i zahraničních interpretů. Řadu dvanácti koncertů zahájilo vystoupení Hudby Hradní stráže, o další orchestrální koncerty se podělily Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Janáčkova filharmonie Ostrava a Filharmonický komorní orchestr. Dva koncerty patřily laureátům a vítězům Soutěže Nadace BM 2019 a 2018. Dramaturgickou a interpretační rozmanitostí konfrontující odkaz B. Martinů s díly jeho současníků i následovníků se vyznačovaly zejména koncerty komorní.

SOUTĚŽ NADACE BOHUSLAVA MARTINŮ 2019
Druhý festivalový večer (1. 12., Sál Martinů) byl věnován koncertu laureátů Soutěže Nadace Bohuslava Martinů 2019. Soutěžilo se v kategoriích klavír a komorní soubory bez klavíru. Úvodem zazněl výběr z Osmi preludií (č. 1 až 4) Bohuslava Martinů (H 181) v podání klavíristky Elišky Tkadlčíkové (2. cena). Interpretčin přístup imponoval hned zpočátku kontrastem umocněného výrazu a nostalgie, překračující rovinu dynamické přímočarosti (která i nadále zůstala v relativní převaze) a skrytým napětím (č. 1 a 2). Celkově převládající uměřenost se dočkala gradační proměny (č. 3) a vrcholila nepřetržitým proudem místy akcentovaného dynamismu (č. 4). První cenu v oboru klavír obdržel Matouš Zukal, jenž nejprve přednesl další čtveřici z týchž Osmi preludií (č. 5 až 8). Každý z osmi dílčích celků cyklu je příběhem o sobě a v souladu s jejich kompozičním sdělením M. Zukal už od prvních taktů své hry projevil schopnost intenzivního ponoru do jejich obsahu, a to v celkovém obrysu i v nepatrných detailech. Nejenže byl do hry a prožívaného obsahu hluboce ponořen, ale do dění dokázal vtáhnout i publikum. Také tu nastolil – přes všechny dramaticky bohaté proměny od jednoho Preludia k druhému – naprosto dominantní dojem celistvosti dané čtveřice vrcholící kumulací technických úskalí. Výsledná průběžná kompaktnost se přenesla do provedení i do obsahu následující dvouvěté Sonaty per pianoforte Luboše Sluky, na začátku poznamenané kontrastem lyrického vstupu, vystřídaného prudkým, expresivním děním odehrávajícím se závratnou technikou dovedenou do možného maxima prostřednictvím promyšleně proměnlivých gradačních postupů druhé věty.
Po přestávce se dostalo na komorní skladby současníků B. Martinů. Quasi duo, odměněné 2. cenou (Marie Hasoňová – housle, Judita Škodová – violoncello), navýsost tvořivě pojalo Duo pro housle a violoncello Erwina Schulhoffa o třech větách. Komorní subžánr houslí a violoncella, jenž je v současném koncertním dění stále frekventovanější, leckdy dokáže působit dojmem hry více než dvou nástrojů a to je i případ Schulhoffovy skladby. Na tom se tentokrát výrazně podílelo i konkrétní interpretační ztvárnění. Vůbec se dá říci, že průběh celého Dua se odehrával ve znamení permanentně vertikálního dialogu obou partů pamatujícího jak na technickou bravuru, tak na zpěvnou vroucnost. Nechyběla ani razantní verva a také tolik vítaný vtip (quasiminimalistické postupy ve druhé větě a její završení), včetně zvládnutí polyfonních postupů ve finále. O 2. cenu se dělilo Krásovo kvarteto – Šárka Petříková, Jan Palouček – housle, Daniel Menhart – viola, Marie Dorazilová – violoncello. Skvěle prezentovalo Téma s variacemi pro smyčcové kvarteto svého protagonisty Hanse Krásy. Imponoval charakteristicky kvartetní souzvuk, ať už ve vnitřní diferenciaci partů, anebo v kompaktní výslednici zvukového obrazu. Překvapila rovněž příznačná pečlivost i technická vyspělost spolu s výrazovými proměnami ve zvládnutí celkového tahu skladby. Závěrečnou skladbou se program koncertu vrátil ke jménu protagonisty celého festivalu. Duo Bohémo (Matouš Pěruška – housle, Kristina Vocetková – violoncello) provedlo třívěté Duo pro housle a violoncello č. 2 B. Martinů (H 371) a potvrdilo, že 1. cena mu v daném oboru náleží plným právem. V tomto případě ovšem nutno zdůraznit na první pohled úzkou, prokrveně propojenou součinnost obou interpretů v naprosto jednoznačném výkonu. Už první větou byl exponován krásně ladící souzvuk, bohatě propracovaná faktura včetně splnění virtuózních nároků. Také kantabilita je jejich silnou stránkou (vroucí prožití druhé věty). S tím vším se v neposlední řadě pojí vytříbený smysl pro témbrovost a také pro humor. Vůbec se o celém bilančním koncertu dá říci, že mladí umělci mile překvapili úrovní jak technického, tak výrazového uchopení svěřených děl.

ČESKÉ NONETO
Esteticky přitažlivou a zároveň poučnou, i když stylově volnou konfrontaci odkazu Bohuslava Martinů s díly jeho současníků prezentoval koncert jedinečného komorního souboru, jakým je České noneto (5. 12., Sál Martinů), od jehož založení uplyne roku 2024 rovných 100 let. Soubor vystoupil ve složení Romana Zieglerová (housle), Vladimír Kroupa (viola), Simona Hečová (violoncello), David Pavelka (kontrabas), Jiří Skuhra (flétna), Vladislav Borovka (hoboj), Aleš Hustoles (klarinet), Pavel Langpaul (fagot), Jiří Špaček (lesní roh); spoluúčinkovali Petra Brabcová (housle) a Stanislav Gallin (klavír).
Na úvod soubor zvolil Divertimento Iši Krejčího, vtipnou neoklasicistní kreaci s reminiscencí žánru kdysi tak populární dechové harmonie. V průzračně čisté podobě už zde byly názorně předznamenány interpretační kvality profilující celý koncert – perfektní souhra, široký výrazový diapazon, mnohotvárně flexibilní dynamika a nepředstíraná spontaneita. Každá z pěti vět byla zřetelně individualizována, za zmínku rozhodně stojí podmanivá atmosféra předposlední volné věty. Autorem následujícího žánrově spřízněného Divertissement pro dechové kvinteto a klavír, op. 6 je Albert Roussel, jehož žákem se roku 1923 stal i B. Martinů. Skladba upoutala jak technickou bravurou jednotlivých partů, tak symbiózou dechů a klavíru. Kompoziční plán byl ideálně naplněn interpretací – natolik vyzněl celkový zvukový obraz barevně mnohotvárně i kompaktně zároveň. Třívětý Nonet č. 2 B. Martinů (H 374) pochází z pozdnější autorovy tvorby a kromě kompozičně vyspělého stylu zjevuje důvěrnou znalost žánrového specifika nonetu. V případě úvodní věty jsme v pokušení konstatovat, že interpretační kvalitou rekapitulovala vše, co doposud bylo řečeno. Druhou větou vynikla zvláště souhra dechů, ale i jejich konfrontace se smyčci en bloc. Třetí věta měla vpravdě syntetizující ráz, zároveň však dala přiměřeně vyniknout vzájemně vyrovnaným individuálním sólovým kreacím. V kontextu dosavadního sledu skladeb se krásně vyjímal dvoudílný Kvartet pro hoboj, housle, violoncello a klavír B. Martinů (H 315), dílo ryzí neoklasicistní stylovosti z roku 1947, s ad hoc příkladně podanou vůdčí rolí hoboje. První věta poskytla požitek souvislého, členitostí nerozkouskovaného toku hudby, druhá zase stylově vtipnou reminiscenci se spoustou živelného muzicírování (mj. s pěknými sóly smyčcových nástrojů) a také pozorně odměřovanou narůstající rolí klavíru. Konfrontace učitele a žáka jsme se ještě jednou dočkali v samém závěru koncertu, a to Balleti a 9 o čtyřech částech, jejichž autorem je Jan Novák (1921–1984), vedle Vítězslavy Kaprálové jediný český žák B. Martinů a také jeden z nejvýraznějších zjevů české hudby 2. poloviny minulého století. Stylizovaný taneční cyklus – a to i se skladbou předchozí – prozrazuje tuto spřízněnost i vliv. Dílčí celky jsou přehledně členité, inspirace starou hudbou je převážena novodobým, stylově osobitým výrazivem. Interpretačně imponovaly jak individuální, tak kolektivní vstupy, dále průzračné, ale i „kulatě“ plné zvukové spektrum. Koncert byl věnován památce autorovy manželky a oddané interpretky děl českých autorů, včetně B. Martinů, klavíristce a pedagožce Elišce Novákové (1928– 2019). Nonetisté, aby poněkud odlehčili závěr večera a završili jej příznačnou tečkou, přidali krátký a bryskní Taneček Jiřího Jarocha.

VEČER S KALABISEM A MARTINŮ
Večer z tvorby Viktora Kalabise (1923–2006) a Bohuslava Martinů (12. 12., Sál Martinů) náležel – vedle nevšední konfrontace díla dvou velkých osobností české hudby – též k interpretačně jednoznačným festivalovým večerům. Účinkovali tu znamenití hudebníci v čele s klarinetistkou Janou Černohouzovou jako protagonistkou celého programu, dále Daniel Wiesner (klavír), Lucia Fulka Kopsová (housle), Robert Kružík (violoncello), Daniel Havel (flétna), Jan Hoďánek (hoboj), Jan Hudeček (fagot), Marek Zvolánek (trubka), Jan Musil (lesní roh) a Šimon Veselý (bicí).
Úvodem zaznělo Divertimento pro dechové kvinteto, op. 10 Viktora Kalabise, které programově vzešlo z folklorní inspirace jako radostná stylizace pěti hravých kusů. Celek je stylově jednoznačný, nekomplikovaný, avšak s evidentním porozuměním dechovým nástrojům, těží z melodiky lidové písně a melodická stránka je jeho dominantou. V. Kalabis obdivoval hudbu B. Mar tinů a dá se říci, že v kontextu vývoje české hudby patří k jeho následovníkům. V panteonu osobností spjatých s Nadací Bohuslava Martinů zůstává čelnou osobností. Další jeho skladbou v programu večera byla Sonáta pro klarinet a klavír, op. 30, započatá na sklonku radostného i tragického roku 1968, důsledně reflektující tehdejší nově vzniklou politickou a společenskou situaci. Obsahově důvodnou expresivitou rezonovala už první věta, klarinet se postupně rozezníval v celé své exponované nádheře až k vysokým polohám, v naprosté vyváženosti se rovnocenně prosazoval komplikovaně strukturovaný klavír. Druhou větou dramatismus narůstal (třívětý celek jím ostatně byl důsledně prostoupen), aby na jejím konci uhasínal kontrastním ztišením. Třetí věta překvapila, kam až naléhavost sdělení klarinetového partu i celé faktury díla může zajít, včetně specificky utvářeného světa komplikovaného klavíru. Reakce publika byla zjevně porozumivá a nadmíru vřelá.
Druhá polovina večera po přestávce patřila cele skladbám B. Martinů. Otevřel ji třívětý Kvartet pro klarinet, lesní roh, violoncello a malý bubínek (H 139), dílo napsané roku 1924 v počátcích skladatelova pobytu v Paříži, tedy v době, která pro jeho tvorbu znamenala zásadní přelom a posun. Klarinet opět zářil svou exponovaností už v první větě, která oscilovala mezi samostatností i vzájemnou korespondencí jednotlivých nástrojů. Ve druhé, zpěvné větě jsme ocenili pěkný projev violoncella, a to i ve vyšší poloze a v kombinaci právě s klarinetem. Vyznění stručné třetí věty pozitivně prověřilo nemalé nároky, jaké tu byly kladeny na souhru. Skutečnou lahůdkou na závěr bylo uvedení proslulé Kuchyňské revue, jazzové suity (H 161) napsané během jednoho měsíce v roce 1927 na objednávku z Čech a ještě téhož roku premiérované v Praze. Doposud jsme skladbu slýchali ve zkrácené čtyřvěté verzi, tentokrát byla provedena v úplnosti jako hudba k baletu čítající všech deset částí. Myslím, že skvělému prožitku z bujarého, ale náladově i dramaticky proměnlivého, a přitom kompozičně mistrně napsaného díla se právem oddávalo nejen publikum, ale i – v obsazení houslí, violoncella, klarinetu, trubky a fagotu – interpreti sami.

Nahoru | Obsah