Hudební Rozhledy

Koncert k jubileu Karla Pexidra

Julius Hůlek | 03/20 |Festivaly, koncerty

Dne 4. listopadu 2019 se dožil v plné svěžesti úctyhodného věku 90 let právník, pedagog, spisovatel, básník, filozof a především skladatel JUDr. Karel Pexidr, svým životem i působností spjatý především s Plzní. Mezi četnými akcemi k oslavě skladatelova jubilea měl zvláštní místo slavnostní jubilantský koncert pořádaný v předstihu Společností českých skladatelů v Praze a sestavený výhradně z jubilantových komorních děl (17. 10.). Autorovo tvůrčí krédo, jistě se bezprostředně vztahující i k výběru skladeb zastoupených na koncertu, vyjádří nejlépe citát jeho vlastní myšlenky v záhlaví programového letáku: „Vždycky jsem se snažil psát hudbu tak, aby i při respektování novodobých vývojových tendencí byla přijatelná a srozumitelná širšímu okruhu hudbymilovných posluchačů, ne pouze několika zasvěcencům.“

Inspirační zdroj úvodního Májového vidění „Byl pozdní večer, první máj ...“ z roku 2014 v podobě volné věty byl evidentní a nejen nástrojovým, ale i konkrétním personálním obsazením (Kristina Fialová – viola a Petr Nouzovský – violoncello) i po interpretační stránce dokonale souzněl s „máchovským“ vnitřním dialogem muže a ženy. Ten se odehrával počínaje kantabilním monologem violoncella přes instrumentačně ústrojně propojený dialog obou nástrojů, kdy vášeň symbolizovalo progresivní rozvíjení tématu, s glosami violy a opět melodickým violoncellem na závěr. Jen o dva roky mladší je dvouvětá Osmá sonáta pro klavír, jako vždy s maximálním nasazením a zaujetím podaná oddanou a přepečlivou interpretkou Pexidrových klavírních děl Věrou Müllerovou. Melodií, ve spodní poloze vystřídanou prudkým, polohou kontrastním akordickým vpádem, byl otevřen tok průběžně se komplikující a důmyslně rozvíjené klavírní faktury až k patosu přímo ohromujícího účinu jakoby naznačujícího, že cosi zůstalo nedopovězeno. Odvážil bych se metaforického konstatování, že tomu tak mohlo být proto, aby v následující větě mohutný zvuk a zahušťující se faktura s dramatickými přeryvy mohly být ještě násobeny a posléze překvapivě následovány smířlivým zakončením. Avšak ve vzduchu přece jen ještě něco zůstalo „viset“… Dá se říci, že tu bylo důrazně uhozeno na strunu filozofického fundamentu autorova myšlení, myšlení hudební nevyjímaje. Tak tomu bylo i v následujícím Povídání o počátku a konci pro flétnu a klavír (Petra Brabcová – flétna) a (Věra Müllerová – klavír), jehož rokem vzniku (2017) se autor ještě více přiblížil současnosti. Už sám název může skrývat otázku, co že mezi tím začátkem a koncem je – a v tom právě spočívá vtipná ironie autorova hudebního sdělení, jehož pochopení zůstává na posluchači samém. Rozverná i zpěvná flétna na sebe sice strhává dost pozornosti, avšak podstata tkví v celkovém obrazu navzájem různorodého dění obou nástrojů. Na závěr první poloviny programu jsme se v chronologii autorovy tvorby vrátili málem o půlstoletí zpátky, konkrétně k roku 1972, kdy vznikla třívětá První sonáta pro violoncello a klavír (Petr Nouzovský – violoncello, Petr Novák – klavír). Patřičnou razancí byl poznamenán už začátek, což ovšem nikterak nemělo odvést pozornost od vjemu tektonicky důkladné kompoziční práce, jakkoli proložené epizodičností i výrazovými radikalismy, překvapivě ztišenými závěrem první věty. Místy až dravým děním i humorem nabitou větou druhou se s imponující agresivitou prosazoval klavír – tak jak byl pojat kompozičně i interpretačně – a právem na sebe strhával obdivnou pozornost. Příznačně „poskakující“ téma této věty (Allegro con brio) se ve větě finální dočkalo spřízněného pendantu v podobě myšlenkově těkajícího partu violoncella a posléze i klavíru. Opět jsme byli vtaženi do dění přesvědčivé evoluční progrese a rostoucí sonority.

Na přestávku náladově příhodně navázal osmiminutový triptych z roku 2008 Co se z lesa ozývá – Variace na téma utajeného pěvce, Kosí duo, Ptačí všehochuť pro dvě flétny (Ivana Bártová a Lenka Kořínková). Mýlil by se, kdo by očekával jen švitořící nebo jinak založenou stylizaci ptačího zpěvu. Kromě skryté „hádanky“ (mohlo jich být i víc) se tu rozhovor i souzvuk obou nástrojů zdaleka nespokojil se snadno se nabízející a pomíjivou ilustrativností, ale pamatoval i na univerzálnější momenty vyjádření.
Do námětově i hudebně odlišného světa – kromě jiného se navíc jednalo o jedinou vokální skladbu večera – jsme byli uvedeni barytonistou Romanem Janálem a violistkou Kristinou Fialovou v podání skladby Hebel hebalim, písní na hebrejský text z knihy Kazatel, pocházející z roku 1998. Zpočátku niternější vokální linie a relativně vzrušivější promluva violy se posléze postupně „rozpohybovaly“ do dynamicky i výrazem zvučné a nadále proměnlivé exprese, v níž zaujatou sdělností obzvláště vynikl barevně plný, vyklenutý vokální hlas. Při této příležitosti jsme si – v širší platnosti – o to více mohli uvědomit zvláštní ráz a osobitost autorova melodického myšlení. Vůbec se dá konstatovat, že to byla melodika, podaná převahou zúčastněných melodických nástrojů, která k nám právě v průběhu celého koncertu promlouvala zvýšenou měrou. Potvrdila to i volba následujícího, přiměřeně stručného a kompaktního celku určeného sólovému klarinetu – Spokojíme se s otázkou?. Virtuózní skladbu v překotném tempu instrumentálně koncentrované sazby s až překypující dávkou adekvátně investované invence a interpretačního umu provedla Anna Paulová. Dodejme, že autor svou „pexidrovsky“ charakteristickou otázku, tentokrát de facto „otázku v otázce“, opět vtipně zašifroval do faktury díla, aby si ji zodpověděl posluchač sám. Ideový základ Třetího smyčcového kvartetu „Pohyb a klid“ z roku 1979, jenž zazněl nakonec a jehož formální rozvrh poněkud netradičně rámuje kontrastní rychlou větu krajními větami pomalými, je opět programově filozofický. Kvartet charakterizuje moderní kvartetní sazba, už v první větě výrazově expresivní (vedení melodické linky partů, glosující vstupy jednotlivých nástrojů, kolektivní tremolo ad.). Relativní stručnost vět vhodně vyvažovala stylový radikalismus, zejména v prostřední větě prostoupené navíc členitou úsečností se zřetelnými ozvuky písňového popěvku. Naléhavost díla v duchu myšlenky „skrytu uprostřed činnosti a hledání činnosti uprostřed skrytu“, již autor inspirativně extrahoval z Bhagavadgíty, vrcholila polyfonně založenou závěrečnou větou, kde zdůrazněná role violoncella mohla symbolizovat účast subjektu se smířlivým vyzněním v podobě vytrácivých figurací.
O přesvědčivé vyznění závažné kompozice a tím pádem i o zdárné zakončení i vyvrcholení řady vynikajících interpretačních výkonů se procítěným podáním zasloužilo Sojkovo kvarteto – Martin Kos a Martin Kaplan (housle), Josef Fiala (viola) a Hana Vítková (violoncello). Se ztvárněním kompozičně i obsahově pozoruhodného výběru z vlastní komorní tvorby, v níž ostatně spočívá těžiště jeho skladatelského přínosu, mohl být jubilující autor, náležející k našim předním současným skladatelům, navýsost spokojen. Provedení každé skladby uvedl stručným a výstižným komentářem a zcela na závěr se dočkal i pěkného bonmotu z publika: „Karel Pexidr je nejlepším právníkem mezi skladateli a nejlepším skladatelem mezi právníky.“ Jemu osobně popřejme do dalších let zdraví a neutuchající tvůrčí elán.

Nahoru | Obsah