Hudební Rozhledy

V Ostravě byl ke konci roku Maškarní ples

Karla Hofmannová | 11/20 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Giuseppe Verdi a jeho opery, to je pro operní dramaturgii jistota. A to jak pro operní soubor, tak pro diváky. Tedy za předpokladu, že divadlo disponuje kvalitními sólisty a inscenačním týmem, který si rozumí. Obě stránky jsou vždy v ostravském souboru splněny, a tak tomu bylo i při poslední připravené inscenaci.
Maškarní ples patří k Verdiho vrcholným dílům. Klade na interprety vysoké nároky, a to jak po stránce pěvecké, tak orchestrální. Je harmonicky a instrumentálně mnohem vypracovanější než předchozí opery a je i obsahově závažnější. Opera je komponována na libreto Antonia Sommy a byla několikrát přepracovávána. Dnes se hraje většinově „americká“ verze, kterou skladatel zpracoval, aby ukonejšil tehdejší cenzuru. Původní inspirace byla ve skutečné vraždě švédského krále Gustava III., což se ukázalo jako nepřijatelné. Přesunutí děje do Bostonu a změna způsobu vraždy včetně epického důrazu na milostnou tragédii znamenala, že cenzura už vzala dílo na milost. Dramaturgie ostravské opery sáhla po této americké verzi již proto, že se v divadle hrála přesně před sto lety.

Režie se ujal slovenský režisér Marián Chudovský, jehož rukopis je velmi úsporný, přesto přesvědčivý a účinný. Pracuje s detaily, kterými vykresluje psychologické charaktery postav, které přitom mají možnost se věnovat pěveckému výkonu. Na jednoduché scéně Jaroslava Valeka tak dokázal rozehrát působivé drama. Kostýmy Petera Čaneckého se držely historické výpovědi, i když v poněkud zjednodušujícím provedení, měly vypovídající hodnotu. Hlavní myšlenkou byly masky. Bílé, pierotovské masky v rukou baletu i sboru a tři maskované figuríny životní velikosti, které karikovaly tři stěžejní postavy dramatu. Nadsázka poněkud tragická, ale odlehčující. Vypovídající schopnost vizuální stránky tak byla zřetelná.
Představení nastudoval a dirigoval Marek Šedivý, nastávající šéfdirigent opery. Dal si na přípravě inscenace záležet, orchestr byl jednotný jak ve zvuku, tak ve výrazu a neprojevily se žádné nepřesnosti. Zvuk houslí měl sjednocenou barvu i intonační špičku, žestě byly přesné a plné a dřeva jímavá. Celkově zněl orchestr velmi vyrovnaně a plně.
Stejně tak si dal záležet na výkonu sbor, připravený Jurijem Galatenkem. Vyrovnanost zvuku byla dána i kompaktním postavením na jevišti, kdy pohybové aktivity se konaly pod vedením Jany Tomsové, která chytře využila jednotného vizuálu černých postav s bílými maskami v rukou k výrazovému tanci, které zaručily iluzi tanečního děje na jevišti. Sbor zněl plně a zhostil se výborně i kontrapunktických pasáží.
Inscenace nabídla zajímavé obsazení. V roli hraběte Riccarda se představil Vadim Zaplechny, pocházející z moldavského Kišiněva. Dobře posazený znělý tenor se příjemně nesl do hlediště a výkon zůstal stabilní po celou dobu představení, odpustíme-li mu ke konci poněkud problematické výšky. Jeho přítele Renata zpíval český barytonista Martin Bárta. Na počátku představení byla oznámena jeho indispozice. Začal zpívat opatrně, po počátečních zadrhnutích hlasu se však zklidnil a rozezpíval a výkon byl hodný zkušeného profesionála. Hlas zněl plně a zvučně, bez známek problémů. V roli pážete Oskara se blýskla Jana Sibera. Koloraturní part zpívala bez problémů, s chutí, jen snad zbytečně přehrávala do subretní komiky, kterou si užívala. Hlavní postavou je Renatova manželka Amelie, kterou zpívala Anna Wilczynska, polská sopranistka z Vratislavi. Náročného partu se zhostila bez problémů a s nadhledem, její rozsah je obdivuhodný, lehkost, s jakou ovládá hlas, je překvapivá, hlas má ale dva zvukové rejstříky. Střední poloha je přirozeně znělá, vyšší poloha, zejména výšky, jsou nepříjemně ostré, až extrémně řezavé. Je to škoda, neboť zpěv působí vzhledem k tomu velmi nepříjemně, strojově. Další velkou postavou opery je role Ulriky, věštkyně, která je v této inscenaci slepá. Ve scéně věštby, kde je na jakési rudě zářící bedně, ji drží několik tanečníků, kteří ji vodí. Elena Suvorova, mezzosopranistka z Petrohradu, vládne hutným hlasem, který v počátečních hloubkách zněl zastřeně a chraplavě, a nejprve ho rozezpívávala, aby ho v potřebném rozsahu předvedla v plné šíři.
Vedlejší postavy byly vzácně vyrovnané a znělé, zmínit je třeba Michala Marholda jako Silvana, Michala Onufera jako Samuela, Romana Vlkoviče jako Toma, Václava Moryse jako Soudce. Všichni odvedli výborně sehrané a vyrovnané představení, silné ve výpovědi a v uměleckém výrazu. Jde o další výbornou inscenaci na scéně ostravské opery.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Giuseppe Verdi: Maškarní ples. Hudební nastudování Marek Šedivý, režie Marián Chudovský, scéna Jaroslav Valek, kostýmy Peter Čanecký, sbormistr Jurij Galatenko, pohybová spolupráce Jana Tomsová. Premiéra 12. 12. 2019, psáno z reprízy 21. 12. 2019, Divadlo Antonína Dvořáka.

Nahoru | Obsah