Hudební Rozhledy

La traviata ve Slezském divadle potěšila diváky

Barbora Stýblová | 08/20 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Jana Sibera (Violetta)

Poslední premiérou končícího roku byla La traviata Giuseppa Verdiho. Titul, který zaručí spokojenost publika a jeho stálou přízeň. Je totiž na co se dívat, i opera je především divadlo a tedy od slova dívati se, a je co poslouchat. Melodika Verdiho oper je vyhlášená a árie z Traviaty se pamatují až příliš snadno.
Hudebního nastudování, stejně jako dirigování premiéry, se ujal šéfdirigent Vojtěch Spurný. Jeho úloha nebyla snadná, ale do realizace daly všechny složky veškeré síly. Sice se objevily menší problémy, smyčcová sekce, zejména housle, nenašla jednotné naladění a i u ostatních nástrojových skupin se občas projevila intonační nejistota. Zato byl velmi dobře sezpívaný sbor sbormistryní Kremenou Pešakovou a velmi dobře zněly ansámbly, byly jisté a hutné. Snad každý čekal na ikonické „Libiamo“, které vyšlo téměř hymnicky a bezchybně. Pěvcům pomáhalo kompaktní postavení na jevišti, které nenutilo sboristy ani sólisty k pohybovým výkonům a bylo jim umožněno zpívat tak, aby byl zaručen zvukově vyrovnaný výsledek.

Všichni sólisté podávali velmi dobré výkony, a to jak představitelé stěžejních rolí, na kterých celá opera stojí, na Violettě a Alfrédovi a na jeho otci, tak i představitelé rolí menších, velmi dobře typově vypracovaných. Violettu ztvárnila sopranistka Jana Sibera a bezpochyby šlo o nejlepší výkon večera. Její jasný a přitom plný a barevný hlas zněl volně a zvučně a měl zvonivý témbr, dramatická místa byla pevná a bel canto tvořilo krásné kulaté fráze. Nadýchaná piana brala za srdce a herecké ztvárnění bylo přesvědčivé a dojemné. Juraj Nociar jako Alfréd v ní měl nejen oporu, ale také velký vzor, bohužel nedostižný. Jeho znělý tenor nemá technické zázemí pro italský repertoár, neumožňuje mu ani nosná piana, ani bel canto, dokonce měl občas i intonační problém. Herecky roli zvládal velmi dobře, a protože mu hlas zněl, diváci byli spokojeni. Daleko lépe technicky na tom byl představitel otce Germonta, Pavel Klečka. Přirozeně posazený a zvučný bas se nesl prostorem bez námahy a příjemně. Další postavy byly výrazně vykreslené a jejich hlasové výkony byly vzácně vyrovnané. Václav Morys jako Gaston, Zdeněk Kapl jako Baron, Petr Urbánek jako Markýz, Katarína Jorda jako Flora a příjemný kultivovaný alt předvedla Šárka Maršálková v roli služebné Anniny.
Režie se ujala Jana Andělová Pletichová, která si ke spolupráci přizvala Jaroslava Milfajta jako scenáristu a Michaelu Savovou pro návrhy kostýmů. Bohužel se tyto složky spolu příliš ideově nepotkaly. Ponurá scéna s černými tlustými sloupy působila depresivně a neinspirovala k ničemu a od počátku veškeré dění na scéně svazovala, přesto, že světelný design se zasloužil o změny nálady. Kostýmy z organtýnu působily lacině a evokovaly současnou módu, kdy spojit se dá cokoli s čímkoli. Výtvarná stránka dávala najevo, že musíme šetřit. To je možné, ale můžeme být při tom vkusní. Kapitolou bez možnosti zařazení byly kreace čtyř němých a téměř nahých figur, zlatě nabarvených, s kusem látky kolem těla, které měly dekorativně dotvářet prostor a snad měly i doplňovat děj. Kdoví, záměr byl úspěšně utajen a estetický výraz rovněž. Příjemné bylo jednoduché a účelné vybavení jeviště, a to i v salonu Flory.
Celkově vyznívá představení vyrovnaně a působí pohodově už proto, že se odvíjí v klasickém pojetí a jednání postav působí lidsky přirozeně, bez potřeby něco aktualizovat či k něčemu připodobňovat. Jde o poctivě připravenou klasickou inscenaci, na kterou může jít divák s důvěrou, že potěší oko a bude mít kvalitní hudební zážitek.

Opava, Slezské divadlo – Giuseppe Verdi: La traviata. Hudební nastudování a dirigent Vojtěch Spurný, režie Jana Andělová Pletichová, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Michaela Savová, sbormistr Kremena Pešakova, choreograf Martin Tomsa. Premiéra 15. 12. 2019.

Nahoru | Obsah