Hudební Rozhledy

Orlando Olgy Neuwirth

Karla Hofmannová | 02/20 |Zahraničí

Kate Lindsey (Orlando)

Otázky, jestli je opera jen historickým útvarem, či jestli je možné napsat soudobé dílo, které bude mít co říci dnešnímu publiku, se průběžně v čase objevují. Odpověď je přitom jednoduchá, stačí nějakou operu složit a uvést. Rakouská skladatelka Olga Neuwirth jednu napsala na zakázku. Vyjadřuje se v ní k soudobým problémům, mluví dnešním hudebním jazykem a nemá nouzi o diváky.
Olga Neuwirth (*1968 ve Štýrském Hradci) je avantgardní skladatelka, která někdy sama sebe označuje jako enfant terrible klasické scény. Svoji hudbu označuje jako katastrofální a spojuje zdánlivě nespojitelné, klasiku s elektronikou. V případě poslední uvedené opery sáhla navíc po fantaskním románu Virginie Woolfové, který řeší otázky genderu, transsexuality, putování v čase a války. Na rozdíl od autorky románu se spolu s autorkou libreta Catherine Filloux posunuly až do roku 2019.

Podle programu se jedná o fiktivní hudební biografii, kdy děj je poskládán jako leporelo z devatenácti obrazů, propojených vyprávěcím spojovacím textem. Hlavní hrdina putuje a zažívá dobrodružství a příkoří nejprve jako chlapec, narozený za královny Alžběty I., později prochází transsexuální přeměnou jako žena Orlanda a prožívá fantaskní i drastické příhody na pozadí historických politických zvratů a válek. Celá opera je ve své druhé polovině příběhem válek. Vlastně má hrdina štěstí, že se stal ženou, jeho partner Shelmerdine, kterého v čase potkává jako spisovatelka fotografa, se během války ve Vietnamu ztratí a dál již musí Orlanda putovat sama. Celá opera je provázena textem, kterého je tam až nebývale mnoho. Vypravěčkou je sama královna Alžběta, pak má děj další vypravěčku. Text je simultánně promítán v angličtině na horizontu jeviště. K tomu je samozřejmě v hledišti u každého sedadla překladač s výběrem řeči (na češtinu si ještě musíme počkat, ale je možné zvolit např. i japonštinu či čínštinu).
Jednotlivá hudební a jevištní čísla jsou oddělena mezihrou, během které je na pozadí promítán běžící mlýnek (nebo dětská káča). Má pokaždé jiný tvar, ale stejný význam, čas, který neúprosně běží a nelze ho zastavit. Historické obrazy jsou umocňovány kostýmy, které mají evokovat historická období, ale jsou jakousi karikaturou a fantaskní koláží na historická témata. Ve druhé části jsou plně využity záběry z obou světových válek, z koncentračního tábora, z devastovaného Vietnamu i Blízkého východu. Historie válek a utrpení. O to více vyznívá ke konci jakési prozření, klid, ve kterém zní otázka – kdo se nyní odváží rozpoutat další válku?
Hudba je od samého počátku aleatorická a zvukomalebná, používá množství elektroakustických nástrojů, jako jsou elektrofonické kytary, syntetizéry, ale i vítr, bouři, jsou slyšet dokonce výbuchy z děl, zvony, nálet letadel a výbuchy bomb. Jako kontrast používá citace z barokních skladeb, kterými se rovněž inspiruje a vytváří i vlastní kreace na téma baroko. Objevují se melodické části, ale vzápětí se ozývá jekot, vytí, disonantní zmatek. Dětský sbor má vizuální i zvukové kouzlo, dech bere dětské sólo.
Druhé dějství je více konkretizující z historického hlediska, a tak se objevují konkrétní letopočty (1914, 1941, 1989, 1990, 2000) i charakteristické citace, ovšem karikované, jako například pekelný kankán z Orfea v podsvětí jako podkres k chaosu na scéně. Ale k emocím skladatelka neváhá použít i případnou citaci z Händela (Orlando). Čím víc k současnosti, tím rychlejší spád událostí, ruiny měst, ostnaté dráty. Na scéně jsou tři hudebníci, dvě kytary, bubeník a zpěvačka s mikrofonem, emočně komentují události. Orlando navazuje tklivou, naříkavou árií s jemnými piany, zatímco v orchestru se zvedá zvukomalba zmaru. Na horizontu běží projekce protestů a bojů v ulicích, je to už únavné a vlastně nadbytečné. Zůstávají čtyři postavy, Orlanda, mnich, zpěvačka a starý básník, kteří se skvěle vypořádali s fugou à cappella. V dalším obraze se vše zklidnilo a Orlanda zpívá koloratury, kterými opěvuje přírodu, ale lidi, ty už opěvovat nemůže. Po ostrém akordu nastupuje dětský sbor, děti upozorňují na planetu v ohrožení a požadují, že vše se musí změnit, mají společný sen! Při stronzu na jevišti běží čas až do ukázání data 14. 12. 2019. Orlanda píše v bytě na sídlišti a na horizontu nyní rotují dvě planety na hvězdném nebi. Kontrapunktický sbor – budoucnost leží před námi jako světélkující město. Z provaziště se snáší chlapec a zpívá krásným sopránem o štěstí, svobodě, humanitě, solidaritě, v tom vidí východisko.

Poněkud chaotické libreto, spousta neustále se obměňujících postav, takže brzy se neví, kdo je kdo, chaotická hudba míchající historické styly, výprava, míchající styly estetické s nadsázkou a myšlenkový chaos. Pokus o burcování lidstva s nejasným a neúčinným vyústěním. Jde o zajímavý a výpravný počin, který sice nic nevyřeší, ale přináší poselství humanity a lidskosti a jestli snášející se andílek na závěr má připomenout křesťanské ideály, to se lze jen domnívat. Uvedení novinky je cenné a obecenstvo ocenilo mistrovské provedení jak jevištní, tak orchestrální.
Režie se ujala anglická operní režisérka Polly Graham, scénografii připravil Roy Spahn a tvůrci kostýmů a masek byl tým Comme des Garçons. Účesové kreace měl na starosti Julien D’ys. Výsledek přesvědčuje o faktu, že si po stránce inscenačního záměru velmi rozuměli a úzce spolupracovali, takže vzniklo vizuálně kompaktní dílo neopakovatelných kvalit, přestože šlo o mix nejrůznějších stylů a jejich kreací a fantazijních tvarů. Ještě víc však bylo dílo komplikované po stránce hudební, kdy vedle klasického orchestru účinkovaly nástroje elektrifikované i lidové, a pak výrobci zvuků, normálně nemajících s operní tvorbou nic společného. Německý dirigent Matthias Pintscher měl kolem sebe další spolupracovníky, kteří zajišťovali propojení jednotlivých skupin, starajících se o zvukové efekty.
Do role Orlanda/Orlandy byla obsazena Kate Lindsey, americká mezzosopranistka, jejíž hlas obsáhl širokou paletu stylů a barevnosti. Zpočátku diváka ani nenapadne, že jde o ženu, je v mužské roli a hlas má barvu lahodného kontratenoru. Postupně se stává ženou a v koloraturních a pianových pasážích je možné obdivovat měkkost, pohyblivost a jasný témbr jejího hlasu. Dalším zjevením byl tentokrát skutečný kontratenor Erika Jurenase v roli Guardian Angel. Jasnost a plnost hlasu spolu s pevností zaručila zasloužený úspěch. Dalším pěveckým fenoménem je postava Schelmerdine, muže, kterého si Orlanda bere, se kterým má děti a který se ztrácí ve válce. Sonorní baryton mu propůjčil Leigh Melrose. V inscenaci se potkává a prolíná spousta dalších postav a postaviček, velmi důležitou je však Vypravěčka Anna Clementi. Propojuje textem všech 19 obrazů a posouvá děj do dalších a dalších staletí. Inscenace je tak propojena dějovou a časovou linkou a odhaluje divákovi cestu lidstva během věků.

Wien, Staatsoper – Olga Neuwirth: Orlando. Hudební nastudování Matthias Pintscher, režie Polly Graham, scéna Roy Spahn, kostýmy a masky Comme des Garçons, světla Ulrich Schneider, syntezátory Florian Müller, Thomas Bartosch, zvuková režie Julien Aléonard, pohybová režie Jenny Ogilvie, sbormistři Thomas Lang, Stafano Ragusini, Svetlomir Zlatkov, Orchestr a Sbor Vídeňské státní opery, Jevištní orchestr Vídeňské státní opery, Sborová akademie a Operní studio Vídeňské státní opery, nastudování Johannes Mertl, kompars Vídeňské státní opery. Premiéra 8. 12. 2019, psáno z 3. reprízy 14. 12. 2019.

Nahoru | Obsah