Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Erich Kleiber

Alena Sojková | 08/20 |Studie, komentáře

Erich Kleiber (1890–1956) se sice narodil ve Vídni, ale když se ho po letech ptali, proč v této středoevropské hudební mekce nevystupuje častěji, odpověděl lakonicky: „Právě proto, že jsem Vídeňan.“ Z Německa, kde dlouhá léta působil, odešel v roce 1936 do Argentiny a dva roky na to tam získal státní občanství. Dirigent, jehož beethovenovské nahrávky jsou dodnes přitažlivé, hudebník, který podle současníků dodal Wagnerovi drajv a absolutní dokonalost provedení, skladatel, který po sobě zanechal houslový a klavírní koncert, orchestrální kompozice, komorní skladby i písně, je vedle Wilhelma Furtwänglera a Richarda Strausse považován za umělce, jenž se nejvíce zasloužil o formování německého hudebního života. A v neposlední řadě je to otec dalšího skvělého umělce – dirigenta Carlose Kleibera.

Život Ericha Kleibera od raného dětství nebyl snadný. Narodil se ve Vídni 5. 8. 1890. Jeho matka byla milovnice hudby Richarda Wagnera, a pokud si Kleiber pamatoval, hrála klavírní výtahy z Lohengrina a Tristana až do své smrti. Zemřela, když mu bylo šest let. Otce ztratil o rok dříve. Ujal se ho dědeček, s kterým žil několik let v Praze. V roce 1900 se opět vrátil ke své tetě do Vídně. Byla to chudá rodina, jak zmiňuje jeden z jeho životopisců, „dokonce neměli ani klavír!“. Kleiber se učil hrát na housle, věnoval se komorní hudbě, ale jeho pravé hudební vzdělání, to byla opera! Pravidelně chodil na místa k stání do vídeňské opery, kde viděl Mahlera dirigovat především Mozartovy opery. Z Wagnerových to byly pouze Valkýra a Tristan a Isolda.
Jak vzpomínal, v jeho životě byly tři nejsilnější hudební zážitky, po kterých si mohl říci: „A nyní bych mohl umřít! Nic krásnějšího už nezažiju.“ Ten první byl spojen s okamžikem, kdy poprvé slyšel předehru k opeře Lohengrin. Pravděpodobně je tehdy nedirigoval Gustav Mahler. Ten ovšem na mladého muže zapůsobil v roce 1907, kdy Kleiber slyšel ve Vídni v jeho podání jeho Šestou symfonii. Tehdy se prý definitivně rozhodl, že se stane dirigentem. Tím třetím z Kleiberových formujících zážitků bylo provedení Tristana a Isoldy Arthurem Nikischem na Darmstadtském jarním festivalu v roce 1913.
Vedle Mahlera a Nikische Kleiber hluboce obdivoval i Toscaniniho a Hanse von Bülowa, kterého však neměl nikdy příležitost slyšet. Ovšem jeho vizitku, podepsanou vdovou po tomto velkém dirigentovi, nosil ve své peněžence s velkou pýchou.

Z filozofa operním dirigentem
V letech 1908–1912 studoval v Praze dějiny umění, filozofii a historii na Německé univerzitě a současně navštěvoval hodiny dirigování na pražské konzervatoři. To ho bavilo, i když si jich nijak zvlášť necenil. Jeho skutečné hudební vzdělání se však odehrávalo během představení a zkoušek v Novém německém divadle (dnešní Státní opera) v éře Angela Neumanna. Tam během pár měsíců slyšel Mistry pěvce norimberské, Lohengrina a Siegfrieda. Začal navštěvovat zkoušky pravidelně. Jednoho dne si ho Neumann všiml a nabídl mu, aby mu pomohl s finální scénou Soumraku bohů. Od roku 1911 pak Kleiber asistoval na zkouškách sboru, korepetoval se zpěváky menších rolí a nenápadně si budoval reputaci.
V říjnu 1911 byl pozván dirigovat do Darmstadtu. Po představení mu byla nabídnuta tříletá smlouva třetího operního dirigenta. Kleiber přijal a v Darmstadtu zůstal do roku 1919.
Následovaly Barmen-Elberfeld (1919–1921), Düsseldorf (1921–1922), Mannheim (1922–1923) a konečně Berlín, kde od roku 1923 setrval dvanáct let ve Státní opeře Unter den Linden. Ve 30. letech minulého století mělo berlínské obecenstvo vskutku štěstí: vedle Kleibera byli šéfy dalších operních domů Otto Klemperer (Kroll) a Bruno Walter (Německá opera v Charlottenburgu).
Posluchači Kleibera milovali, u zpěváků přicházela obliba ve vlnách. Tehdejší sólistka Frida Leiderová vzpomíná na jeho berlínský operní debut – nastudování Fidelia – takto: „Když jsme začínali zkoušet, vznikla mezi zpěváky nevole kvůli Kleiberovu stylu dirigování, který ne každému vyhovoval. Mně ovšem připadal velmi zajímavý. Byl velmi vitální a temperamentní. Představení nastudoval velmi pečlivě a právem se dostavil velký úspěch, na jehož základě byl angažován.“
V prvních pěti týdnech řídil Kleiber v Berlíně osm velkých produkcí včetně Mistrů pěvců, Zlata Rýna či Siegfrieda. V té době psal domů: „Když diriguji, dávám celé své srdce, všechny své city a respekt do všeho, co skladatel napsal. To on mi napovídá, jak to dělat…“
Kleiber nastoupil ve Státní opeře Unter den Linden po Leu Blechovi, ale ten se v roce 1926 do divadla vrátil. Naštěstí oba „generální“ působili vedle sebe bez větších problémů až do roku 1934, kdy Kleiber opouští Berlín. Blech se věnoval Wagnerovým operám, Kleiber se ponořil do moderní opery. Dirigoval tam světovou premiéru Bergovy opery Lulu či německou premiéru Janáčkovy Její pastorkyně. Uvedl i díla Ernsta Křenka, Daria Milhauda a Igora Stravinského.
Jeho reputace vzrůstala a v druhé polovině 20. let a na počátku let třicátých byl zván k orchestrům v Buenos Aires, Moskvě a New Yorku. V roce 1930 dokonce strávil šest zahajovacích týdnů sezony s Newyorskou filharmonií.
Napsali jsme, že v červenci 1908 Erich Kleiber opustil Vídeň a „z praktických důvodů se tam nikdy nevrátil“. Přesto tak v několika případech učinil. V roce 1928 řídil Vídeňské filharmoniky, na programu byla Mahlerova Čtvrtá symfonie. Jeden z kritiků napsal: „Kleiber představuje moderní typ nervního analytického dirigenta… Oplývá energií a koncentrací, autorita plná magnetismu, který šíří do orchestru i směrem k posluchačům a přináší mu neuvěřitelné úspěchy.“
Jedinou operou, kterou Kleiber ve Vídni dirigoval, byl Růžový kavalír.

Z Berlína do Buenos Aires
Kleiber opustil Berlín ne proto, že by mu byla znemožněna veřejná činnost – nebyl židovského původu –, ale na protest proti umlčování židovských umělců, z jeho pohledu zejména hudebníků. Jednou z posledních kapek byl zákaz provedení druhé Bergovy opery Lulu, kterou nacisté označili jako „zvrhlé“ umění. Když tato nálepka byla udělena i hudbě Hindemithově, Kleiber rezignoval na post šéfa Berlínské státní opery. Poté působil v Amsterodamu, Londýně, Buenos Aires, Montevideu, Havaně, New Yorku, Římě a v milánské La Scale, s níž ovšem roku 1939 přerušil spolupráci poté, co italští fašisté zakázali vystupovat židovským umělcům. Roku 1936 natrvalo přesídlil do Argentiny.
První Wagnerovou operou, kterou Kleiber dirigoval v Teatro Colón, byli Mistři pěvci norimberští v roce 1937. Poté je uvedl opakovaně a byli jeho nejvíce uváděnou Wagnerovou operou v Argentině. Jonathan Brown ve své knize píše, že „v této opeře se doširoka rozprostřel jeho brilantní duch“. Recenzenti po premiéře okouzleně psali: „Od začátku až do konce Kleiber každou minutou odhaloval detaily orchestrální hry, aniž by se ztratily wagnerovské ideály…“ Jiní si všimli, že „jiná nastudování vyjadřují majestátnost zvuku a intenzitu výrazu, ale nedocilují takových odstínů spontaneity a dokonalosti formy“.
Wagnerův Siegfried, kterého v Teatro Colón Kleiber nastudoval v roce 1938, si vydobyl pověst „nejlepšího Siegfrieda na této scéně“. Recenzenti ocenili zejména „čistotu a preciznost nastudování a velkolepou sílu“.
Po uvedení Valkýry v roce 1940 napsal kritik v La Nación, že „Kleiberova pozice jako jednoho z nejrespektovanějších a nejcitlivějších dirigentů Wagnerových partitur, sílí. Rázně, energicky, expresivně, zářivě, zvukově sytě dosáhl Kleiber účinku bez zvláštního poprasku, v naprostém klidu, bez použití zvukově ohavných prostředků.“ Shodují se, že Kleiber dokázal Wagnera přivést zpátky k intenzivnímu životu a zprostředkovat jeho hudbu modernímu posluchači.
Parsifala dirigoval Kleiber v Teatro Colón pětkrát v roce 1940 a pětkrát v roce 1946. Opět s vynikajícím kritickým i diváckým ohlasem. „Dokonale postihl wagnerovského ducha, na jevišti i v orchestru vyjádřeného s výjimečným účinkem. Vyváženost ve všech detailech.“

Zpět do Evropy
Erich Kleiber se do Evropy vrátil v roce 1950. Pravidelně vystupoval a nahrával v mnoha zemích. V roce 1953 uvedl kompletní Wagnerův Ring v Římě. Toto provedení bylo vysíláno rozhlasem, záznam se, bohužel, ztratil. V první polovině 50. let zastínil v Londýně úspěchy Karla Rankla v Covent Garden a předvedl, že tento operní dům je plně schopen uvést i tak výjimečná díla, jako jsou Růžový kavalír a Vojcek – když si před muzikanty stoupne ten správný dirigent.
V roce 1954 se znovu ujal dřívější pozice šéfdirigenta Berlínské státní opery. Ta se ovšem nacházela ve východním sektoru a Kleiber následujícího roku rezignoval kvůli politicko-ideologickému vměšování se do jeho práce.
Zemřel v roce 1956. Kolem jeho smrti se vynořily neověřené dohady, že spáchal sebevraždu (krátce před smrtí byl sesazen z postu ředitele Vídeňské státní opery), ale toto podezření nikdy nebylo potvrzeno. Spokojme se s tím, že oficiální příčinou smrti byl infarkt.

Kdo byl Erich Kleiber
„Byl absolutním muzikantem,“ napsal jeden operní impresário. „Zcela oddaný hudbě, byla to velká, nemilosrdná, spalující láska. Hudba byla jeho náboženství.“ Cítil s orchestrem, když po hráčích požadoval, co si představoval. Za to se mu od hráčů dostávalo velkého pochopení a náklonnosti. Na pěvce měl velké nároky, na druhou stranu se říká, že jim rozuměl jako málokdo jiný. Mohl jim předzpěvovat, znal jejich hlasy.
Jeho způsob vedení orchestru byl racionální, ale přitom viditelně zaujatý, z dostupných nahrávek na YouTube je patrná maximální soustředěnost a zároveň oddanost skladbě, kterou uvádí. Jeho gesta jsou spíše střídmější, ovšem vyjadřují maximální pozornost a ohleduplnost vůči muzikantům, jsou čitelná, elegantní, neokázalá. (Na YouTube je možné vedle jeho pár dalších nahrávek nalézt i provedení Beethovenovy Šesté symfonie z roku 1953 s Concertgebouworkest v Amsterodamu. Orchestr pod jeho vedením vyniká zpěvností, lyričností, oněmi obdivovanými nenásilnými dynamickými přechody. Jeho pojetí nese všechny rysy „staré dobré školy“, srovnatelné s nahrávkami Furtwänglera nebo Karajana.)
V posledních deseti letech svého života pořídil mnoho nahrávek pro firmu Decca. Zajímavé je, že mezi nimi nebyl jediný Wagner.
Erich Kleiber nerad navštěvoval koncerty jiných dirigentů a jen zřídka poskytoval interview. Jeho životopisec John Russell také uvádí, že málo četl vážnou literaturu a dával přednost detektivkám. Krátce před smrtí napsal Kleiber předmluvu k Operní knize Deccy, v níž vyjádřil své výhrady: „Opera je nejkomplikovanější ze všech druhů umění. Na jejím provedení se podílí tolik vlivů, že stěží můžete být s výsledkem stoprocentně spokojeni.“ Vyjádřil se i ke studiovým nahrávkám: „Žádná nahrávka nemůže postihnout všechny odstíny jevištního nastudování, jehož součástí jsou i herecké výkony pěvců. Ani nemůže tlumočit to intimní chvění, poryvy citů a vzrušení, které dotvářejí každé operní divadelní představení a odlišují je od každé další reprízy nebo jiného nastudování.“ Ačkoliv mohl být nespokojen s kvalitou zvuku svých argentinských nahrávek, byl rád, že zachycují živá provedení.

Vztah k Čechám
Během svého pražského pobytu a působení v Nové německé opeře se Erich Kleiber seznámil i s Vítězslavem Novákem, u něhož navštěvoval hodiny kompozice. Tento skladatel mu byl blízký, během svého posledního účinkování na Pražském jaru v roce 1955 Kleiber provedl Novákovu Jihočeskou suitu s Českou filharmonií. (Záznam tohoto koncertu nedávno vyšel na CD Prague Spring Festival – Gold Edition Vol. 1.) Na Pražském jaru vystoupil Kleiber celkem pětkrát, pokaždé dirigoval Českou filharmonii. V roce 1949 řídil závěrečný koncert s Beethovenovou Devátou symfonií.
Na závěr uveďme slova Ericha Kleibera o Antonínu Dvořákovi: „V jeho hudbě se v průzračné čistotě zrcadlí česká krajina a duše českého lidu... Ve všech jeho dílech, ať je to píseň, komorní skladba, symfonie nebo některá z oper, všude najdeme místa, která člověku pozvednou srdce.“

Nahoru | Obsah