Hudební Rozhledy

IX. Renesanční polyfonie (jako) z partesů

Jaromír Černý | 11/14 |

Jan Trajan Turnovský: Offi cium super Jerusalem cito veniet (NK ČR, sign. XI B 1b, fol. 203v)

Když v roce 1621 sepisovali konfiskační komisaři Petr Škopek z Bílých Otradovic a Jindřich Kamenický z Vitiněvsi majetek zabavený (zatčenému a později – jak známo – popravenému) Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic na hradě Pecce, uvedli kromě jiného (například knih a hudebních nástrojů) také „všelijaké partes do kostela“. Tomu dnes pochopitelně dobře rozumíme: partes (latinsky v tomto případě znamená hlasy), party, partesy. Partesy vstoupily i do populárních úsloví – „mluvil jako z partesů“ apod.
Soubory, sbírky jednotlivých hlasů určené k provozování polyfonních skladeb byly ovšem v 16. století novým typem pramenů. Do té doby přece – vzpomeňme – se tradovala polyfonie v kodexech, často rozměrných, kde byly všechny hlasy zapsány na otevřených dvoustránkách a patrně je z nich provádělo několik zpěváků před nimi shromážděných, jak o tom svědčí několik vyobrazení z 15. století. (Je samozřejmě možné, že k provozování složitějších kompozic početnějším souborem zpěváků a instrumentalistů, například slavnostních motet Guillauma Dufaye, byly jednotlivé hlasy také rozepisovány do „partesů“, ale žádné doklady takového praktického počínání se nám nedochovaly.)

Tyto rozdílné typy polyfonních pramenů dnes označujeme termíny „sborová kniha“ (Chorbuch) a „hlasové knihy“ (Stimmbücher). Patrně nejstarším dochovaným kompletem hlasových knih je tzv. Hlohovský zpěvník (Glogauer Liederbuch) ze sklonku 15. století; bližší údaje (datace, provenience) jsou arciť hypotetické. (Podle jedné hypotézy se na jejich vytvoření mohl podílet Petrus Wilhelmi de Grudencz, o němž jsme psali v minulém čísle Hudebních rozhledů.)
Průzkum archivů a muzeí v českých zemích ukázal, že ve 2. polovině 16. století takřka veškerá soudobá polyfonie pěstovaná našimi literátskými bratrstvy (s výjimkou několika kancionálů obsahujících všechny hlasy pod sebou) byla zaznamenávána do hlasových knih. Jejich rozbor vede pak k několika zajímavým poznatkům.
Letmá prohlídka ukazuje zvláštní věc: skoro všechny tyto hlasové knihy byly psány až ve 2. polovině 16. století, při čemž z první poloviny století nemáme žádné sborové knihy se současnou zahraniční ani českou tvorbou. To je přece spíše překvapivé, neboť poslední takový kodex (Cod. Speciálník, ca 1500; viz Hudební rozhledy č. 5/2007), zaznamenávající mj. tvorbu generace Josquina Despreze († 1521), se zdál nasvědčovat tomu, že izolace českých zemí od ostatní Evropy je již překonána a že na repertoár Speciálníku mohou navázat další autoři cizí i domácí. Bohužel, zatímco Desprez k nám přišel ještě za autorova života, skladatele další generace (Gombert, Clemens non Papa, Willaert) poznávají české země zřejmě (po¬dle dochovaných hlasových knih) až deset let po jejich smrti. (Jen tři exempláře ze sbírky hlasových knih v Hradci Králové jsou částečně z 1. poloviny století.) Zdá se tedy, že mezi lety ca 1500 – ca 1570 zeje v našich zemích mezera v provozování (nebo snad jen v pramenech??) soudobé polyfonie.
Jestliže další výzkum a úvahy o české renesanční polyfonii tuto mezeru bohdá „zmenší“ a lépe osvětlí novými fakty, pak je tu nicméně další problém podobného charakteru. Z toho intervalu 1500–1570 nemáme k dispozici ani žádné jméno soudobého českého autora! Zato však od 70. let zříme doslova záplavu jmen skladatelů, kteří se objevují v hlasových knihách často s chronologickými či dedikačními údaji o svých skladbách všech dobových žánrů (kromě světských) – latinských i českých mešních proprií, mešních ordinarií, motet, písní.
A tak jsou hlasové knihy vydatným zdrojem poznání české tvorby polyfonie 2. poloviny 16. století a jejích hlavních představitelů, narozených zejména ve 40. a 50. letech tohoto století. V případech zvláště zasloužilých osobností lze s pomocí městských archivů apod. zhruba narýsovat i jejich biografické peripetie. K těm nejvýznamnějším patřil třebas Jan Simonides Montanus († 1586, působil v Kutné Hoře), Jiří Rychnovský (ca 1545–1616, vážený zastupitel v Chrudimi), Jan Trajan Turnovský (ca 1550–1629, utrakvistický kněz), Pavel Spongopaeus Jistebnický (ca 1560–1619), Ondřej Chrysoponus Jevíčský (po 1589) a mnozí další. (Je nutno dodat, že všichni psali svá jména latinsky a přijímali latinská a řecká jména jako druhá – Traianus, Spongopaeus, Chrysoponus atd.)
Prakticky všichni tito hudebníci působili v městských literátských bratrstvech jako kantoři, rektoři apod., nezřídka měli své úvazky také na školách. Ironií osudu se z míst jejich působení často jejich skladby nedochovaly, ač bezesporu byly pro jejich literáty psány – nic nemáme například z Kutné Hory (Montanus, Spongopaeus Jistebnický) či z Chrudimi (Rychnovský).
Nicméně je patrno, že výše jmenovaní skladatelé si získali respekt takřka po celých Čechách a že tedy mezi jednotlivými literátskými bratrstvy existovala mnohotvárná spojení a výměny repertoáru. Málokterého ze jmenovaných autorů by bylo možno označit jako „lokální zjev“, neboť jejich skladby nacházíme ve všech významných centrech tehdejšího polyfonního provozu. K nejdůležitějším zdrojům dochovaných hlasových knih tak patřilo literátské bratrstvo u sv. Ducha v Hradci Králové nebo bratrstvo v Rokycanech, významné památky máme ovšem i z Prahy, Klatov, Jaroměře, Přeštic, Rakovníka, Sedlčan, Ústí nad Labem, Ledče nad Sázavou a několika nejistě vymezených moravských měst.
Dosud jsme však obmyslně tajili jednu podstatnou skutečnost – pozoruhodná úroda hlasových knih s českou tvorbou od 70. let 16. století (zhruba) do Bílé Hory představuje totiž pouhé torzo. Úplné soubory hlasových knih by totiž vyžadovaly čtyři až osm exemplářů-hlasů, ale obvykle se dochoval jen jejich zlomek – jeden, dva, tři exempláře. Příčiny jsou, bohužel, zřejmé. Hlasové knihy nemají bohatou malířskou výzdobu jako impozantní literátské graduály, často nejsou ani příliš „krasopisně“ vyvedeny a když se staly v praxi nepoužitelné (například po slohových proměnách v 17. století) a nebyl asi zájem uchovat je jako „památky“, v běhu dalších staletí se ztrácely. Stovky skladeb českých (ale také zahraničních) autorů tak zůstávají fragmenty... Snad nejplodnější autor tohoto údobí Pavel Spongopaeus Jistebnický takto přišel o 99% svých skladeb; úplnou skladbu, a to ještě drobnou, má pouze jeden zpěvník typu Chorbuch.
Naštěstí nám zůstal jediný soubor hlasových knih v úplnosti. Jde o komplet pěti knih (discantus, altus, tenor, bassus, vagans), který si pořídilo literátské bratrstvo při kostele sv. Michala na Novém Městě pražském (v Opatovicích) a který byl dokončen v roce 1578, viz obr. 1. Tento komplex vykazuje některé výjimečné znaky oproti jednoduchým a pouze užitkovým hlasovým knihám, o kterých jsme již mluvili. Soubor měl mít očividně reprezentativní ráz, neboť má relativně luxusní vnější vybavení: knihy jsou svázány v dřevěných deskách potažených bílou koží zdobenou tlačenými ornamenty, jsou kaligraficky psány i notovány, zdobeny iniciálkami, tenorový (a částečně basový) svazek jsou iluminovány. Druhý znak se týká obsahu: všechny druhy polyfonního zpěvu, vhodné pro mešní bohoslužbu, jsou uspořádány do hotových sestav a seřazeny podle postupu církevního roku. Kdyby snad opatovičtí literáti neměli k dispozici už žádné další polyfonní skladby, tato sbírka by sama umožňovala dostatečně bohaté provozování polyfonie o nedělích a svátcích roku. Hudba k jednotlivým svátkům sestává zpravidla z částí příslušného propria missae, ze zhudebnění ordinaria, z motet a/nebo písní. V těchto „svátečních officiích“ – je jich 25 – byly zastoupeny známé i odjinud neznámé skladby různých autorů (českých i cizích), za jejich výběr byl asi odpovědný regenschori Samuel Regulus Mělnický alias Záhejský, jak naznačil v jedné z předmluv starší bratrstva Tadeáš Aquilinus Pražský...
Opatovický soubor tak podstatně přispěl k úplné znalosti několika děl Jiřího Rychnovského, Jana Trajana Turnovského, Ondřeje Chrysopona Jevíčského a dalších menších autorů, jakož i k poznání charakteru rozvinutého pěstování polyfonie při mešní bohoslužbě. Zjišťujeme také, že formulář „všeobecné“ mše o mučednících, byl asi chápán především jako mše „ke cti a slávě...českých mučedníků, samotného Mistra Jana Husa, jakož i Mistra Jeronýma...“, jak výslovně uvádí dedikace tohoto officia.
Pro zajímavost uveďme, že ani tomuto komplexu se nevyhnulo ono osudové roztroušení souboru, i když naštěstí nikoli ztráta: v roce 1893, když psal Karel Konrád své Dějiny posvátného zpěvu staročeského..., měl k dispozici v pražské Universitní knihovně pouze 3 svazky. V pozdějších letech se nalezl ještě čtvrtý. Ale teprve v polovině 60. let 20. století rozpoznal švýcarský muzikolog Kurt von Fischer při důkladném studiu českých pramenných fondů pro katalog RISM svazek pátý (Vagans) ve fondu Památníku národního písemnictví – Strahovské knihovny! Habent sua fata libelli...
V úvodu této stati jsme připomněli „partesy“ významného velmože a neméně významného hudebního skladatele české renesance Kryštofa Haranta. Uzavřeme tedy alespoň poznámkou, že kromě několika málo úplných skladeb také on zanechal fragmenty v hlasové knize (altu) uložené v Českém muzeu hudby a pocházející (pospolu s díly Philippa de Monteho, Orlanda di Lassa a dalších) snad z okruhu kapely císaře Rudolfa II.

Nahoru | Obsah