Hudební Rozhledy

Samuel Barber: Konzervativní postromantik s geniální melodickou invencí

Milan Bátor | 08/20 |Studie, komentáře

Patří k nejslavnějším americkým skladatelům 20. století, ale v současnosti se s jeho hudbou na koncertech téměř nesetkáte. Potkalo jej vzácné privilegium, jeho skladba obletěla doslova celý svět. Kolik lidí však tuší, že autorem slavného Adagia pro smyčce je americký skladatel Samuel Barber?

Narodil se 9. 3. 1910 jako Samuel Osmond Barber ve West Chesteru v americké Pensylvánii. Hudební nadání se u něj projevilo už v dětství. V šesti letech malý muzikant už vysedával u klavíru a vyťukával do klávesnice své vlastní melodie. Proto mu rodiče obstarali soukromé hodiny u Williama Hattona Greena, který byl žákem slavného polského klavíristy a pedagoga Theodora Leszetického (1830–1915). Barber u Greena vydržel do svých 14 let, během té doby se seznámil s díly Clementiho, Bacha, Čajkovského a Beethovena. V devíti letech zanechal své mamince na stole dopis, v němž mimo jiné píše: „Za prvé bych neměl být atletem. Měl bych se stát skladatelem a vím, že to tak určitě bude. Chtěl bych tě požádat ještě o jednu věc. Nechtěj po mně, abych zapomněl na tuto nepříjemnou věc a šel hrát fotbal. Prosím…“ Jeho směřování bylo jasné a nezlomné: bude skladatelem!
Díky svému fenomenálnímu talentu se Barber dostal už ve svých 14 letech do Curtisova institutu ve Philadelphii. Jeho zakladatelka Mary Louise Curtisová (1876–1970) na památku svého otce vytvořila kvalitní vzdělávací platformu, která pomáhala s uplatněním mladých studentů. Barber zde studoval hru na klavír, kompozici a zpěv, seznámil se s dědictvím evropské hudby, navštěvoval koncerty Filadelfské filharmonie, kde slyšel Petrušku a další nové skladby Igora Stravinského.
Barberův vstup do světa hudební kompozice byl ve znamení respektu k tradici. Serenáda pro smyčce, op. 1 (1928), stylově navazuje na pozdně-romantickou syntézu. Skladbu bychom mohli ještě bez obtíží připsat pozdně romantickým autorům, přesto závěrečný Tanec už má i prvky typické pro americkou hudbu: senzitivní melodiku, strhující a moderní rytmiku a určitý spontánní nadhled, který jej sbližuje s populární hudbou. Další dílo „Dover Beach“ pro smyčcové kvarteto a baryton (1931) na báseň Matthewa Arnolda ukazuje citlivé kompoziční řešení vztahu vokální a instrumentální hudby a provázanost s emocionálním ovzduším literární předlohy. Skladbu do světového kontextu uvedl legendární Dietrich Fischer-Dieskau (1925–2012) či současný americký barytonista Thomas Walter Hampson (1955). Sonáta pro violoncello a klavír, op. 6 (1932), má tradiční třívěté schéma a stojí za bližší pozornost. První větu je možno charakterizovat adjektivy dramatická, vášnivá a neklidná. Pozoruhodné je hned první téma, které je sérií pěti zvětšených kvint stoupajících nad klavírní prodlevou v tónině c moll. Ostře lomenou melodií je určen konfliktní ráz věty, který v dalším průběhu amplifikuje také pohyblivá harmonie a svým způsobem též rozvolněná rytmika. Vedlejší téma nese atributy lyrického až pohádkového kontrastu, jenž je určen jednak tóninou As dur, jednak stupňovitým pohybem melodie, která navozuje pocity konejšivosti a bezpečí. Barber první větu koncipoval v pregnantně vybroušené sonátové formě se zřetelně vymezenými oblastmi expozice, provedení a reprízy. Meditativní Adagio druhé věty přináší širokou kantilénu, která ústí do C dur. I zde Barber vedlejším tématem dokonale překvapí. Hravá a dravá melodie violoncella a klavíru působí téměř jako improvizace, má svou bezprostřednost a svěžest v četných pasážích a figuracích. Zvláštního výrazu skladatel docílil kombinováním starých modů s flexibilní rytmikou. Závěr Adagia ústí do hluboké, meditativní reflexe. Bipolarita tvůrčích principů prostupuje i finální větu Allegro appassionato. Podtitul „vášnivě“ odkazuje na nervní melodiku, v harmonii je podepřen volbou kontrastních tónin (c moll, fis moll apod.), ale kombinovanou formou. Barber svérázně využívá též melodických ozdob trylků, případně intervalových pasáží, jež propůjčují violoncellové sonátě neoklasicistní zvukovost. Violoncellová sonáta dvaadvacetiletého skladatele překvapuje perfektně zvládnutým řemeslem a sevřenou myšlenkovou koncizností. Svou skladbu Barber věnoval Gianu Carlu Menottimu (1911–2007). Tento operní skladatel a libretista italského původu se stal Barberovým přítelem a partnerem nejen v umělecké branži, ale také v osobním životě. Barber s ním procestoval Evropu, poznal Paříž, Vídeň, Budapešť, Benátky, Mnichov i Bayreuth. A samozřejmě Itálii: Řím, Neapol a Menottiho lombardské rodiště Cadegliano Viconago, romantickou vesničku v horách, o které skladatel referoval v dopise svým rodičům s čirým nadšením.

Následující dílo přineslo Barberovi značný úspěch. Music from a scene of Shelley, op. 7 (1933), má trojí inspiraci. Jednovětá orchestrální kompozice vznikala během skladatelova pobytu v Itálii a ve švýcarských Alpách, kde pobýval u Menottiho. Hudba má také literární předobraz: z rozsáhlé filozofické básně Odpoutaný Prométheus, jejímž autorem je Percy Bysshe Shelley, Barbera zaujala pasáž, v níž Panthea přiměje svou sestru Asii (bohyně lásky) slyšet „hlasy ve vzduchu“. Mysteriózní hudba má wagnerovsky zahuštěnou orchestraci. Dílo vyrůstá z úzkého motivku dvou tónů v intervalu malé sekundy, který se však rozrůstá do obrovské apoteózy, jejíž harmonická nejednoznačnost odkazuje k impresionismu a velkým orchestrálním freskám Gustava Mahlera či Richarda Strausse. Monotematický obrys díla je stvrzen centrickým závěrem, kde se Barber vrací k úvodnímu motivu a dospívá ke smířlivému rozuzlení v H dur. Skladatel za tuto skladbu získal Římskou cenu (americká verze slavné Prix de Rome), která mu umožnila dva roky studovat na Americké akademii v Římě.
K následné popularitě Barberovi pomohla přízeň zakladatelky institutu Curtisové a také šance nahrát své skladby v americkém rozhlase. Jeho rané kompozice okamžitě upoutaly pozornost veřejnosti i vlivných hudebníků. Barber se seznámil s legendárním dirigentem Toscaninim, který premiéroval některé jeho skladby včetně slavného Adagia pro smyčce (jednalo se o přepracování druhé věty jeho Smyčcového kvartetu b moll, op. 11). Druhá světová válka zabrzdila vulkanickou skladatelskou aktivitu Barbera, musel narukovat do armády a sloužit v americkém letectvu. Přesto vznikla pozoruhodná díla, jako neoklasicky imaginativní Koncert pro housle a orchestr, op. 14, druhý Esej pro orchestr, op. 17, Symfonie č. 2, op. 19, klavírní skladby, písně a Koncert pro violoncello a orchestr, op. 22, který skladatel dokončil v roce 1945. Jedná se vesměs o mistrovská díla, jež stylově vyrůstají z neoklasicismu a neoromantismu, mají impozantní tektoniku a strhující lyrickou intenzitu.
Barberových koncertů se ujímaly zvučné osobnosti tehdejšího hudebního světa: skvělý houslový koncert hrál Isaac Stern (1920–2001) pod taktovkou Leonarda Bernsteina. Nezapomenutelná je rovněž nahrávka kanadské violoncellistky Zary Nelsovovy (1918–2002) a The New Symphony Orchestra of London pod taktovkou skladatele. Důležitou kompozicí je Capricorn concerto, op. 21. Název Capricorn (Kozoroh) označuje dům, ve kterém Barber s Menottim žili. Oba skladatelé měli dostatečně vzdálené vlastní pracovny, aby se navzájem nerušili při práci. Capricorn concerto vzbudilo velký ohlas, kritika oceňovala překvapivou rytmiku, virtuózně koncipovanou polyfonii a progresivní zvukovost, která Barbera sbližovala se Stravinským a dalšími klasiky 20. století.
Po druhé světové válce se Barber stal jedním z nejuznávanějších a nejslavnějších amerických autorů. Vytvořil další úspěšné skladby: balet Medea, Knoxville: Summer of 1915, op. 24, pro soprán a orchestr, a zejména Klavírní sonátu, op. 26, která se stala jednou z nejrespektovanějších skladeb soudobé klavírní literatury vůbec. Sonáta je rozprostřena do čtyř vět, z nichž každá má zcela specifickou atmosféru a výrazové prostředky. Ostře disonantní první věta Allegro energico má tečkovaný rytmus, zběsilé pasáže a neurčitou harmonickou latenci. Barber stupňuje napětí v druhé větě ostinátní divokou figurací Allegro vivace e leggero. Adagio mesto třetí věty je temným dialogem s dvanáctitónovou technikou a na bázi volné atonality. Sonátu uzavírá geniálně koncipovaná čtyřhlasá Fuga. Allegro con spirito, která dokládá Barberovu virtuózní znalost Bachovy hudby a kontrapunktu, nazíraná ovšem fokusem moderního skladatele uprostřed 20. století.
Také v následujících desetiletích Barber vytvořil mnoho zajímavých a životných děl, mezi nimi zmiňme především dechový kvintet Summer music, op. 31, jenž vyniká delikátní melancholií, hravou rytmikou a opalizující melodikou. Dalším dílem pro Barberova dvorního klavírního interpreta Johna Browninga (1933–2003) byl Koncert pro klavír a orchestr, op. 38 (1962). Pár let předtím Barber už ve zralém věku obrátil pozornost k opeře. První dílo A hand of bridge, op. 35, pochází z roku 1959 a jedná se svým způsobem o kuriozitu – opera trvá okolo pouhých devíti minut, a zařadila se tak k nejstručnějším operním dílům vůbec. Kratší je například dvouminutová opera Žáby slezského skladatele Leona Juřici (1935–2017), která je zapsána jako nejkratší operní dílo i v Guinessově knize rekordů.
V letech 1956–1957 Barber napsal na Menottiho předlohu operu Vanessa, kterou v roce 1964 zestručnil a revidoval. Obskurní děj se odehrává v nejmenované severské zemi kolem roku 1905. Baronka Vanessa s neteří Erikou očekává svého milence Anatola, s nímž se neviděla více než 20 let. Dostaví se však jeho syn téhož jména, otec mezitím zemřel. Anatol mladší ještě téže noci svede Eriku, která s ním čeká dítě, a rozpoutává se psychologicky komplikovaný řetězec vztahů. Bizarní libreto přimělo slavnou pěvkyni Marii Callasovou k odmítnutí titulní role, opera však byla přijata kladně. Premiéru v Metropolitní opeře řídil její tehdejší šéf Dimitri Mitropoulos (1896–1960), režii neměl nikdo jiný než Menotti. Barber dostal objednávku na další dílo pověřené otevřením nové budovy Metropolitní opery v New Yorku v Lincoln Center. Tak vznikla slavnostní opera Antonius a Kleopatra (1966) na libreto slavného režiséra a scénografa Franka Zeffirelliho (1923–2019), který se stal také inscenátorem a výtvarníkem opery. Předlohou byla Shakespearova hra se známým příběhem tragické lásky římského vojevůdce Antonia a egyptské královny Kleopatry. Dílo bylo už ve své době vnímáno především optikou události, díky níž vzniklo, a tvrdá kritika zanechala v Barberovi hořkou skepsi. Skladatel se rozešel s Menottim a odjel do Evropy, propadl alkoholu, ale nepřestával psát hudbu: na své dva orchestrální Eseje navázal v roce 1978 třetím Esejem, který je opět mistrovským dílem plným napětí, emocí a tajemství.

Samuel Barber zemřel na rakovinu 23. 1. 1981 ve svém bytě na Manhattanu. Během svého života dosáhl všech poct, které mohl umělec v jeho profesi získat. Kromě zmíněné Římské ceny obdržel dvakrát slavnou Pulitzerovu cenu. Byl také prezidentem Mezinárodní hudební rady UNESCO, zasazoval se celý život za lepší podmínky muzikantů i skladatelů a jako jeden z prvních amerických autorů navštívil tehdejší Sovětský svaz. A jeho alter ego Menotti? Ačkoli byla jeho hudba kritikou odmítána, Menottiho opery vzbuzovaly a vzbuzují dodnes pozornost a zájem publika. Když si otevřeme kupříkladu německou Velkou encyklopedii opery, Barbera nenajdeme, Menottiho však ano. Američan s italskými kořeny také svého někdejšího druha přežil o téměř 30 let!
Samuel Barber se do hudební historie zapsal především jako skladatel nezapomenutelných melodií. Široká škála lyrického výrazu a populární zabarvení jeho melodiky může místy působit jako klišé, ale nikdy ne unaveně a vyčerpaně. Barberova hudba dojímá a vzrušuje prostřednictvím základních výrazových prostředků, experimentální tendence mu byly cizí. Nešel cestou originalit Charlese Ivese (1874–1954), experimentů Edgarda Varèseho (1883–1965) či kuriozit Henryho Cowella (1897–1965), jeho skladbám však nelze upřít psychologickou prokreslenost, čerstvost hudebních nápadů a tektonickou rafinovanost. Vždy jde o brilantní, mozartovsky průzračné řemeslo, svěží instrumentaci a neotřelou rytmiku.
V současnosti se na českých koncertních pódiích se jménem Samuel Barber téměř nesetkáme. A je to zejména s ohledem na jeho vynikající nástrojové koncerty a životaschopnou komorní hudbu trochu škoda. Slavné Adagio žije v nesčetných metamorfózách nejen na koncertních pódiích, ale i ve filmech (vzpomeňme např. kultovního Sloního muže Davida Lynche) a při různých společenských příležitostech (v Americe jde o jednu z nejpoužívanějších smutečních melodií, podobně jako je u nás Dvořákovo Largo). Rozhodně je nezapomenutelným poselstvím geniálního melodika, který si uhájil harmonický a kantabilní hlas i v rozbouřeném a neklidném dvacátém století.

Nahoru | Obsah