Hudební Rozhledy

Kaleidoskopický mnohostěn moderního jazzu – Marsalisiáda

Vladimír Kouřil | 08/20 |Studie, komentáře

Záhada Marsalisova septeta na obalu CD z roku 1994

V lednovém dílu jsme na dramaturgii koncertů impresária Normana Granze ukázali rašení nového jazzu, nového muzikantského jazyka, vprostřed úspěšného „tažení“ stále se zdokonalujícího swingu. A tudíž také nemožnost stanovit nějaký přesný bod, „revoluční“ bod počátku moderního jazzu, v jehož úvodní fázi se mluvilo o bebopu, o bopu. Bebop se stal hudbou druhé půlky 40. let a jeho vývoj byl v následujících dvou dekádách tak pestrý a bouřlivý, že ustanovil hudební vyjadřovací jazyk jazzu – obrazně řečeno, včetně různých nářečí, jednou provždy. K těm nejpoužívanějším „nářečím“ patřil hard bop úžeji navazující na černošskou tradici jazzu a cool jazz se silnějším „evropským“ vlivem, hlavně ze strany bělošských muzikantů. Po dovršení free jazzem a sbratření se zvukovostí elektrických nástrojů se začalo mluvit v duchu doby o posmoderním jazzu. Ten se vyznačoval hlavně tím, že nastupující generace se po vzoru swingu a jazzrocku snaží vždy skloubit jazz se svými výraznými aktuálními proudy populární hudby rockových kořenů. V tomto dění se jednou za čas zjeví muzikanti – vrstevníci, kteří pro sebe objevují základy moderního jazzu, začnou hrát bopovou hudbu akustickými nástroji a zpočátku pro svou generaci působí „zpátečnicky“. Těm prvním se začalo říkat The Young Lions.

Generace Mladých lvů dostala svůj název podle takto pojmenovaném albu, na němž byl zaznamenán koncert Kool Jazz Festivalu v New Yorku. Tento festival, založený dalším významným promotérem a producentem jazzového světa Georgem Weinem (1925), začal svou činnost původně pod názvem Newport Jazz Festival, ale v roce 1981 byl pod tímto názvem přeložen do skutečného New Portu na Rhodes Islandu a v New Yorku po dohodě se sponzory byl festival na čas zachován pod názvem Kool. Na festivalu v roce 1982 se vystřídalo sedmnáct muzikantů ve věku těsně nad dvacet, kteří udivili svou muzikantskou virtuozitou a zřetelnou návazností na černošské kořeny jazzu, jak ty nejhlubší z územní kolébky žánru s epicentrem v New Orleans, tak výhonky ze střední a jižní Ameriky. A New Orleans byl amalgámem vlivů francouzských i anglických na černošskou hudbu. Stojí zato si nejvýznamnější ze „lvích koťat“ vyjmenovat.

Trumpetista z New Orleans a jeho rodina
Především tehdy na Kool Festivalu hrál na trubku Wynton Marsalis, jenž se v 80. letech stal tváří tohoto hudebního návratu ke kořenům. Měl pro jazzovou obec skvělé doporučení – ve dvaceti letech jej vzal do své skupiny Jazz Messengers bubeník Art Blakey. O jeho „věrozvěstech“ je známo, že jimi byli vždy mladí talentovaní muzikanti mnoha generací. Vždyť Blakeyho kombo vzniklo už v raných 50. letech a stalo se doslova učilištěm černošského hard bopu. Marsalisovu účast dobře charakterizuje album Wynton Marsalis & Art Blakey’s Jazz Messengers: Blakey’s Theme (1989) – živá nahrávka z restaurace Bubba’s Jazz na Floridě z podzimu 1980. Na Marsalisově vlastním kapelnickém debutu, který vznikl ještě rok před koncertem na Kool Festivalu, mu ještě vypomáhali zavedení starší muzikanti, např. pianista Herbie Hancock, basista Rony Carter či bubeník Tony Williams. Že návrat k tradicím myslí vážně, stvrdil pak generačním albem Black Codes (From The Underground), nahrávkou z června 1985. Pro ni napsal celý repertoár, s výjimkou jedné skladby pianisty a nejstaršího člena svého kvinteta Kennyho Kirklanda (1955–1981). Dalšími muzikanty byli Wyntonův bratr, saxofonista Branford Marsalis (1961), bubeník Jeff „Tain“ Watts (1960) a benjaminem byl basista Charnett Moffett (1967). Album za dva roky získá ceny Grammy za nejlepší jazzovou instrumentální událost, zvítězí mezi jazzovými skupinami a všichni jsou oceněni coby jazzoví instrumentalisté. Navrch četná pětihvězdičková ocenění jazzových magazínů. Z výčtu uznání je zřejmé, že se jednalo po silně „elektrických“ 70. letech o mimořádnou událost a určitý zlom v dalším směřování jazzu: znamenal plnou rehabilitaci akustického moderního jazzu pro budoucnost, neboť hlavní proud jazzu, mainstream, hraný předchozími generacemi na tradiční hudební nástroje, bývá čas od času mnohými mladými muzikanty i publicisty „pohřbíván“ coby starožitnost patřící do muzea.
Součástí vědomí souvislosti v jazzu je vztah k jazzovým standardům. Wynton Marsalis to předvedl v plné parádě, a nejen své generaci, albem Standard Time vol. I – deskou z léta 1986. Nahrál plný tucet evergreenů mezi standardy, od renomovaných skladatelů zlaté swingové éry i pionýrských dob moderního jazzu, od Gershwina ke Kernovi, od Caravan po Autumn Leaves. Ze slavného kvinteta si ponechal jen bubeníka Wattse a kvartetní sestavu doplnil dalšími mladíky: pianistou Marcusem Robertsem (1963) a kontrabasistou Robertem Lesliem Hurstem III (1964). Nahrávka i skupina opět excelovaly – mj. je opět neminulo Grammy za instrumentální jazzovou nahrávku a kvarteto se stalo skupinou roku 1988. V této sérii je zatím poslední nahrávkou Standard Time Vol. 6, zaměřenou na hudbu pianisty Jellyho Rolla Mortona (1999). Na albu se vystřídají tři klavíristé, vedle Marsalisových obvyklých spoluhráčů Erika Reeda a Erika Lewise si zde zahraje i z Panamy přicházející hvězda Danilo Perez. Marsalis má podobný názor jako třeba Louis Armstrong, že jazz by měl bavit i širší, nespecializované publikum. Nevyhýbá se proto nahrávkám s širším dopadem: můžeme si připomenout třeba Christmas Jazz Jam (2009) septeta rozšířeného o několik hostů s tuctem koled. Nebo The Midnight Blues ze série Standard Time Vol. 5, na němž jazzového a bluesového puristu určitě zaskočí, že Marsalisovo kvarteto s Erikem Reedem, Reginadem Vealem a Lewisem Nashem v nejedné skladbě doprovází zvukově mohutný smyčcový orchestr se čtyřiadvaceti houslemi, osmi violami, šesti celly a třemi kontrabasy. Ale i v těchto nahrávkách jsou Marsalis a jeho spoluhráči bytostnými muzikanty svého zaměření. Konečně – kdo si chce užít jiné blues, může si pustit album Marsalise s britskou hvězdou bluesrockové kytary Erikem Claptonem Play The Blues: Live From Jazz At Lincoln Center (2011), na němž zazní i bluesové „pecky“ jako Joe Turner’s Blues, píseň Careless Love rozšířená z New Orleans, či původem country blues Corrine, Corrine, které přijali do repertoáru i rock’n’rolloví klasikové Bill Haley či Jerry Lee Lewis.
Kde se Marsalis vzal? Bylo by klišé mluvit o skvělém muzikálním a umělecky zaměřeném rodinném prostředí. Vždyť jeho otec Ellis (1934), pianista a jazzový pedagog na několika univerzitách, zakladatel v rodném New Orleansu Centra pro uměleckou tvorbu, je součástí historie moderního jazzu jak svým hraním, tak odchovanými osobnostmi mladších generací. A se svými syny Wyntonem, Branfordem i méně slavným trombonistou Delfeayem na nejedné nahrávce hraje. Jedno z Marsalisových skvělých alb, silně prodchnutých ozvěnou tradiční hudby New Orleansu, věnované komiksovým příběhům Peanuts postavičky Charlieho Browna a jeho přátel kreslíře Charlese M. Schultze z 50. let, nahrálo septeto Wyntona střídajícího se s triem otce Ellise. Album se jmenuje Joe Cool’s Blues (1995) s množstvím virtuózních sól především „dechařů“ – Wyntona, trombonisty Wycliffa Gordona a saxofonistů Wessella Andersena a Victora Goinyese. Ellisovo trio s basistou Reginaldem Vealem a bubeníkem Martinem Butlerem zase vnáší do nálady dávku komorního jazzu počátků moderních jazzových trií. Ellisovo trio si ještě zahrálo ve skladbě Little Birdie v rozšířeném oktetním obsazení, v němž sice nehraje na trubku Wynton (místo něj Chuck Findley), ale další potomci – Branford na tenorsaxofon a Delfeayo na trombon; také ve skladbě zazní jediný vokál – zpěvačky Germaine Bazzle, dosud žijící rodačky v New Orleansu (1932). Doporučuji na YouTube si poslechnout, jak ve svých třiaosmdesáti letech zpívala v doprovodu klavírního tria proslulou skladbu Rout 66 v proslulém klubu Jazz Playhouse v New Orleans!

Delta Mississippi na jihu Francie
Kdosi v roce 2018 pravil: „Jazz, který vzkvétal více než čtyřicet let ve veřejné zahradě v Marciacu, je jako banány: měl by se konzumovat na místě“. Na tento festival v malém francouzském městě, na půli cesty mezi Toulouse a Baskickým zálivem, se od roku 1978 doopravdy sjíždí špičková americká scéna v celé své pestrosti, ale výjimečné postavení tu mívá právě často vystupující Wynton Marsalis. V únoru 1999 studiově v New Yorku se svým sextetem nahrál na počest jazzového festivalu v Marciac třináctidílnou The Marciac Suite, která je jeho jedinečným vyznáním hudbě rodiště rodiny, z níž vzešel, míněno nejen rodově, ale i hudebně – New Orleans. Tato svita obsahuje vše podstatné z černošského vkladu do kolébky jazzu. Na počátku února následujícího roku do studia přivedl hráče svého sexteta a několik dalších muzikantů, jež obsadil do různých skladeb. Sexteto s ním tvořili trombonista Wycliffe Gordon, altsaxofonista Wessell „Warmdaddy“ Anderson, tenor a soprán-saxofonista, rovněž basklarinetista Victor Goines, kontrabasista Rodney Whitaker a bubeník Herlin Riley. V jednotlivých skladbách si zahráli pianisté Eric Lewis, Farid Barron, Cyrus Chestnut a Marthaniel Roberts, kteří tak kapelu doplnili na septeto. Z obalu září rozkvetlá slunečnice výtvarnice Lisy C. Soto, rodačky z Los Angeles, jež nám připomíná slavné květy van Goghovy, malované na stejné zeměpisné šířce jako je Marciac, v Arles. Toto album považuji za perlu Marsalisovy diskografie: Wynton Marsalis Septet: The Marciac Suite (Sony, 1999).
Wynton Marsalis k prvopočátkům jazzové hudby přistupoval komplexně. Aby si mohl dovolit uskutečnit rozsáhlejší – a svým způsobem angažovanějším způsobem – hudební projekty upomínající na významné etapy historického jazzu, potřeboval získat věhlas. To se mu v 80. letech podařilo ve vrchovaté míře, sám k tomu přidal ještě základnu teoretickou a podpůrnou, díky převzetí vedení – záhy velmi prestižního – The Lincoln Jazz Orchestra v roce 1991, založeného o tři roky dříve při jazzovém oddělení Lincolnova střediska uměleckých performací v New Yorku. Prvním počinem byla nahrávka Portraits by Ellington (1992). V březnu 1994 nahraje se svým septetem a hostující zpěvačkou Marion Williamsovou rozsáhlou svitu pseudoliturgického charakteru In This House, On This Morning (2CD, 1994). Hudbu, v níž se prolínají ozvěny tradičního jazzu s jazzem moderním, naléhavost gospelů i drsnosti lidového blues (úvod Partu III: bezeslovný vokál s kontrabasem), dokonale objasňuje Marsalisovo vyznání v bookletu: „Chtěl jsem vyjádřit celou škálu lidskosti rodící se při bohoslužbě, od hlubokého sebeuvědomění se až k vytržení v extrovertní oslavě.“ Celek se skládá ze tří partů, skladby v nich na sebe navazují, pauzami jsou oddělené pouze první dva party na prvním disku, třetí zabírá celý druhý disk. Tato deska je nejen spirituálním dílem, ale doslova hudebním románem o černošském údělu. Album končí typickým „funebrálním“ neworleanským pochodem, z něhož je přímo cítit zadržovaná radost, která záhy po uložení rakve do země vybuchne: Pot Blessed Dinner (odkaz na požehnané jídlo přinášející štěstí).
Ještě o jednom rozsáhlém uceleném díle je třeba se zmínit. V lednu 1995 nahrál s The Lincoln Jazz Orchestra další rozsáhlou svitu vlastních skladeb, ve formě oratoria se zpěváky Jonem Hendricksem, Milesem Griffithem a Cassandrou Wilsonovou; má dvacet sedm titulů: Blood On The Fields (3CD, 1997). Touto nahrávkou se prodral nejhlouběji do americké historie, k časům otroctví, z něhož se potomci Afričanů zvolna prodírali ke svobodě. Vedle zavedených spoluhráčů Wyntona Marsalise se v orchestru objevují další významní sólisté, především trumpetista Marcus Printup (1967) a barytonsaxofonista, basklarinetista a klarinetista James Carter (1969).
Hudba a hudební projekty trumpetisty Wyntona Marsalise, rovněž neuvěřitelně plodného skladatele, můžeme řadit k páteři jazzu vzpřímené nad časy, na jejíž pevnost je vždy spolehnutí – máme-li mluvit o jazzu, hudbě zrozené v moderní době z afro-amerických kořenů. Se stejnou genialitou jako Duke Ellington v éře swingu tak Wynton Marsalis v éře po završení vývoje moderního jazzu dokázal oživit se vší parádou duch počátků jazzu z New Orleansu, z měst široké delty řeky Mississippi. Hudbu, v jejíchž počátcích hráli významnou úlohu franko-afričtí kreolové se svou hudební kultivovaností zrovna tak, jako neotesané projevy lidového blues. Vše o této historii pak Marsalis shrnul ve velkolepé jazzové symfonii All Rise (2CD, 2002) pro Lincoln Jazz Center Orchestra, Los Angeles Philharmonic a sbory se sólisty.

Nahoru | Obsah