Hudební Rozhledy

Fenomén Janáček IV: Několik zastavení s géniem hudby 20. století

Zbyněk Brabec | 02/20 |Studie, komentáře

Osudové ženy Leoše Janáčka
Leoš Janáček měl slabost pro něžné pohlaví. Jeho životem prošlo několik osudových žen, které, každá svým způsobem, zasáhly do jeho života a měly vliv i na jeho tvorbu.

Zdenka Schulzová
Tou první byla jeho pozdější choť Zdenka, rozená Schulzová (* 30. 7. 1865). Byla dcerou Janáčkova nadřízeného Emiliana Schulze, ředitele Slovanského ústavu ku vzdělávání učitelů, kde Janáček také působil. Zdenku vyučoval od jejích dvanácti let hře na klavír (jemu bylo dvacet tři let). Zdenka vyspěla v půvabnou dívku, která později Leoše okouzlila natolik, že jí vyznal lásku a v srpnu roku 1879 požádal Zdenčiny rodiče o její ruku. Zdenka byla v té době ještě nezletilá a Schulzovi uložili mladým milencům lhůtu jednoho roku, která měla prověřit, zda jejich vztah vydrží, zvlášť když Janáček odjel studovat do Lipska a později do Vídně. Ze zahraničí posílal své budoucí choti až osm dopisů denně. Během sedmi měsíců poslal Zdence pět set dopisů! Po návratu ze zahraničí se Janáček 13. 7. 1881 v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně se Zdenkou Schulzovou, tehdy sotva šestnáctiletou, oženil.

V jednom z dopisů ze zahraničí jí napsal: „Milá, dobrá Zdenči, že vidím v budoucnosti své štěstí jedině v tom, abych Vám podle sil svých připravil nejkrásnější budoucnost, v to, prosím, věřte pevně.“
Manželství asi zpočátku bylo šťastné, ale už po velmi krátké době docházelo mezi manžely k různým konfliktům; nicméně je spojovaly jejich dvě děti: dcera Olga (*1882) a syn Vladimír (*1888). Obě Janáček bezmezně miloval, těšil se z hudebního talentu svého syna a v dceři viděl budoucí učitelku ruštiny a překladatelku z tohoto jazyka. Na podzim 1890 se Vladimír nakazil od své sestry spálou, navíc u něho propukl zánět mozkových blan a 9. 11. zemřel. Smrt jediného syna rozhodně neutužila postupně chladnoucí vztah mezi manželi Janáčkovými, spíš naopak. A další rodinná katastrofa na sebe nedala dlouho čekat. V březnu roku 1902 odjela Olga do Petrohradu za svým strýcem, Leošovým bratrem Františkem, který v Rusku působil jako obchodník. Po dvou měsících dostává Janáček od svého bratra zprávu, že vážně nemocná Olga leží v nemocnici s onemocněním tyfem. V polovině července je převezena do rodného Brna. Její stav se nadále zhoršuje a ve čtvrtek 26. 2. 1903 v půl sedmé ráno vydechne naposledy. V té době Janáček dokončoval svou třetí operu Její pastorkyňa. „Její pastorkyni vázal bych jen černou stuhou dlouhé nemoci, bolesti a nářku dcery Olgy a klučiny Vladimíra“.
Poslední pouto v odcizeném vztahu Leoše Janáčka a jeho choti Zdenky bylo přerváno…
Manželé Janáčkovi žili spolu až do skladatelovy smrti 12. 8. 1928, byť jejich manželství bylo velice chladné a Janáček hledal vztah u dalších žen. Zdenka nicméně stála věrně po jeho boku a prožívala s ním i jeho nejtěžší chvíle, např. když Karel Kovařovic odmítl v pražském Národním divadle uvést Její pastorkyňu. „Bylo to v pokoji, kde Olga zemřela. Muž seděl u psacího stolu. Chytil se za hlavu a dal se do strašného pláče. V prudkém návalu deprese se obviňoval, že nic neumí. Toho jsem nemohla snést. V jeho poslání umělce jsem vždycky věřila, věřila jsem v krásu a velikost Pastorkyně. Objala jsem vroucně jeho hlavu a sama plačíc jsem jej těšila. Jen veliká víra v jeho dílo mi mohla dát všechna ta slova útěchy a vzpružení. A dál jsem už byla na stráži, aby se podobný záchvat neopakoval.“
Po skladatelově smrti odevzdala paní Zdenka Janáčkovu písemnou pozůstalost filozofické fakultě Masarykovy univerzity a Zemskému muzeu v Brně.

Kamila Urválková
V roce 1886 Leoš Janáček poprvé přijíždí do lázní Luhačovic na pozvání svého strýce, aby si zde odpočinul po namáhavé celoroční práci, léčil si hlasivky a revma, inhaloval, chodil na procházky a popíjel léčivé prameny. Lázně mu učarovaly a později sem přijel za léčením (ale i za místním společenským životem) ještě dvaadvacetkrát. V roce 1903 se zde seznámil s atraktivní ženou Kamilou Urválkovou (*1875). Tato tajemná dáma mu položila na stůl kytici rudých růží. Janáček byl její tajemnou krásou okamžitě okouzlen. Kdo byla tato paní Kamila? Jak píše ve své janáčkovské monografii Jaroslav Vogel, byla dcerou „zámožného příslušníka pekařského cechu z pražské Hybernské ulice a sestra básníka Egona Schillera. Byla chotí lesního správce na statcích jistého šlechtice v Zaháji u Dolních Kralovic v jižních Čechách“. Kamila byla o jednadvacet let mladší než Leoš Janáček. Z jejího životopisu vychází operní jednoaktovka Ludvíka Vítězslava Čelanského Kamilla, kterou ve světové premiéře uvedlo 23. 10. 1897 pražské Národní divadlo. Pod taktovkou Adolfa Čecha a v režii Adolfa Krössinga roli Kamilly vytvořila Johana Weisová. Než se Kamila provdala za lesního správce Urválka, prožila milostný románek právě se skladatelem a dirigentem Čelanským. I Janáčka, s nímž měla poměr v letech 1903–1909, inspirovala k vytvoření autobiografické opery Osud, k níž napsala libreto nepříliš zručná Fedora Bartošová, přítelkyně Janáčkovy zemřelé dcery. V opeře vystupují postavy, jejichž jména připomínají skutečné hrdiny: Míla Válková je ve skutečnosti Kamila Urválková, Válek pak Urválek, malíř Lhotský Jožka Úprka (malíř z Hroznové Lhoty) a Lenský je Čelanský. Janáček sám by měl být skladatelem Živným, hlavním mužským hrdinou opery, jejíž děj je situován do lázní Luhačovic. Tuto operu Janáček nikdy neslyšel, neboť veškerá jednání o jejím uvedení v Praze či v Brně byla neúspěšná (zazněla poprvé v brněnském rozhlase v roce 1934 pod taktovkou Břetislava Bakaly a scénicky až v roce 1958 v Brně a ve Stuttgartu).
Ještě v roce 1924 Janáček na Kamilu Urválkovou vzpomíná takto:
„A byla jedna z nejkrásnějších paní. Hlas její byl jako violy d’amour. Slanice luhačovská byla v úpalu srpnového slunce.
Proč chodila s třemi ohnivými růžemi a proč vykládala svůj mladý román?
A proč byl tak divný jeho konec?
Proč zmizel její milenec, jak by ho zem pohltila? Nezvěstný vůbec.
Proč druhému je taktovka spíše dýkou?
A dílo lkavé jen tónem, slovem jen ženské, nazváno Osud – Fatum.“


Gabriela Horváthová
Když se konečně Janáčkovým přátelům podařilo zlomit odpor šéfa opery Karla Kovařovice, který se nakonec rozhodl uvést v Národním divadle Její pastorkyňu, bylo jejímu tvůrci téměř dvaašedesát let. Ani v tomto věku nebyl imunní vůči ženské kráse. Při studiu Její pastorkyně se v Praze zamiloval do představitelky Kostelničky, chorvatské pěvkyně Gabriely Horváthové (*25. 12. 1877), o více než dvacet let mladší zpěvačky, pocházející z Varaždína, od 1. 4. 1903 angažované v Národním divadle. Zprvu byl Janáček nadšen především jejím uměním.
„Mé studování Kostelničky, hm, to znamenalo procestovat s Janáčkem křížem krážem Moravu. Požadoval, abych do detailu poznávala zvyky ,jeho lidí’. Cesta začala v Hukvaldech, kde se narodil.“
Mezi oběma umělci se záhy rozvinul dvouletý bouřlivý milostný vztah, který vedl až k pokusu o sebevraždu jeho ženy Zdenky a přípravě rozvodu obou manželů, ke kterému ale nikdy oficiálně nedošlo.

Kamila Stösslová
V roce 1917 se Janáček, opět v Luhačovicích, seznámil s Kamilou Stösslovou (*12. 9. 1891), múzou posledních jedenácti let jeho života. Kamila byla tehdy pětadvacetiletá, měla manžela (obchodníka se starožitnostmi z Písku) a dva syny. Byla téměř o čtyřicet let mladší než Janáček.
„Netušíte, jak jsem tomu rád, že jsem Vás poznal. Vás šťastnou! Tím bolestněji cítím svou opuštěnost a trpký osud.“
Když manželé Stösslovi navštívili Janáčkovy v Brně, paní Zdenka vzpomíná, jak na ni Kamila zapůsobila:„Byla mi sympatická: mladá, veselá, dalo se s ní docela dobře hovořit, pořád se smála. Byla prostřední postavy, snědá, kudrnatá jako cigánka, velikých, jakoby vypoulených černých očí – Junoaugen – jako u paní Horváthové –, silného obočí, smyslných úst. Hlas nepříjemný, ostrý, křiklavý.“
Mezi Kamilou a Janáčkem se rozvinula čilá korespondence. Dopisy Leoše Janáčka paní Kamile vydalo kompletně v roce 1990 vydavatelství Opus musicum péčí dr. Svatavy Přibáňové. Vztah mezi Kamilou a Janáčkem byl nerovný. Ona jeho hudbu nechápala, jeho city fyzicky neopětovala, nicméně jí zřejmě dělalo dobře dvoření slavného skladatele. On si ji v mnohém idealizoval, toužil být s ní. Inspirovala ho k vytvoření mnoha stěžejních děl jeho posledního skladatelského období: „A Váš obraz jsem položil si vždy na Káťu Kabanovou, když jsem ji skládal. Její láska šla jinou cestou, ale přece to byla velká krásná láska!“
„Tys tou cigánkou s tím dítětem, Tys ubohou Elinou Makropulos a Tys v mé poslední práci tím zamilováníhodným Aljejem.“
„Teď jsem začal psát něco pěkného. To bude náš život v tom. Bude se to jmenovat Milostné listy. Celek bude držet zvláštní nástroj. Jmenuje se viola d’amaur – viola lásky. Ach, těším se na to! V té práci budu já vždy jen s Tebou! Nikdo třetí vedle nás. Plno té touhy jako tam u Tebe v tom nebi našem! To budu rád dělat! Vždyť víš, že mimo tebe neznám jiného světa! Tys mi vším, nic jiného nechci než Tvé lásky.“
Kamila byla s Janáčkem i v posledních dnech jeho života. Přijela za ním na Hukvaldy i se svým, tehdy jedenáctiletým, synem Ottou.
„Jsi mi tak blízko a pořád tak daleko. Jsi jako ten černý mráček na nebi; vysoko – a nemohu Tě dosáhnout! Vím, že jsi tak neskonale krásná; jen vím, nikdy Tvou krásou se opít nemohu!“
Na procházce 6. 6. 1928 se Otto zatoulal někde v lese a Janáček ho začal hledat, čímž si způsobil těžké nachlazení a později i zápal plic. Přestože to odmítal, byl převezen do soukromého sanatoria dr. Kleina v Moravské Ostravě, kde 12. 8. 1928 zemřel na selhání srdce. 22. 6. 1935 Kamila umírá v nedožitých 44 letech v Písku na rakovinu. Na stejnou nemoc umírá 17. 2. 1938 v Brně i Janáčkova choť Zdenka, necelých deset let po smrti svého manžela.

Nahoru | Obsah