Hudební Rozhledy

Se Slávkou Zámečníkovou a Danielem Simandlem (nejen) o Hummelově Mathilde de Guise?

Robert Rytina | 08/20 |Studie, komentáře

Daniel Simandl

Pokud se vám dostalo do ruky lednové číslo Hudebních rozhledů, vzpomenete si možná na první letošní díl tohoto seriálu, na jehož začátku jsem avizoval chuť ptát se tentokrát na zkušenosti se zapomenutými operami různých zajímavých osobností. Když jsem takto zpovídal režiséra Davida Radoka, sama se nabízela vzpomínka na jeho podíl ve znovuobjevení Vivaldiho Arsildy a její následnou bratislavskou inscenaci. Ve slovenském hlavním městě ovšem shodou okolností zůstaneme i v tomto pokračování. Dokonce velmi důsledně – budeme se zabývat operou prešpurského rodáka a následně jedním z jejích pozoruhodných scénických vzkříšení, k němuž došlo v tomto tisíciletí opět v Bratislavě.

Autor zmíněného „zapomenutého skvostu“ se jmenoval Jan Nepomuk Hummel (1778–1837) a ve své době platil za jednoho z předních evropských skladatelů, pianistů a pedagogů. Jako manžel vynikající pěvkyně Elisabeth Hummel, rozené Röcklové, měl k opeře po značnou část své tvůrčí dráhy neobyčejně blízko, takže variace na operní témata Mozarta, Glucka, Cherubiniho a dalších autorů najdeme i v jeho klavírních dílech.
Své vlastní operní tvorbě se Hummel věnoval především během svého působení na dvoře knížete Esterházyho. A právě jeho v pořadí devátá opera nás bude nyní zajímat. Její název zní Mathilde de Guise a svou – nutno říci, že slavnou - premiéru si odbyla ve vídeňském divadle U Korutanské brány v březnu roku 1810. V roce 1821 skladatel dílo zrevidoval a nově uvedl ve Dvorním divadle ve Výmaru. Tato verze se pak s úspěchem hrála i v Praze, Rize či Berlíně, roku 1823 byla také vydána tiskem v úpravě pro klavír.
Libreto pochází z pera básníka Emmanuela Merciera-Dupatyho a základem děje je příběh lásky mezi vévodkyní Mathildou a hrabětem z Beaufortu. Jejich cit odolá mnoha intrikám a nástrahám, zejména pak snahám dívčina bratra provdat Mathildu za polského krále Jindřicha z Valois.
V roce 2014 tyto postavy znovu ožily v inscenaci, která vznikla na půdě Konzervatoře v Bratislavě (premiéra 24. 6. 2014), což mě inspirovalo k tomu, abych se na vzpomínky na tuto produkci dvou jejích protagonistů zeptal. Za hudebním nastudováním stál už tehdy renomovaný dirigent a sbormistr Daniel Simandl (mimo jiné stálý spolupracovník slavného vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor nebo zakladatel pěveckého sdružení Danubius Octet Singers). Titulní roli nastudovala neobyčejně talentovaná sopranistka, která dnes patří k největším nadějím slovenské pěvecké školy – Slávka Zámečníková, donedávna členka operního studia berlínské Státní opery Unter den Linden a od sezony 2020/2021 sólistka Vídeňské státní opery.

  • Vzpomenete si, kdy jste se s Hummelovou operou Mathilde de Guise setkali poprvé? Bylo to až v roce 2014 na bratislavské konzervatoři, nebo už dříve, například při koncertním provedení ve Slovenském národním divadle v roce 2010? A jak na vás Hummelova hudba zapůsobila?
    Daniel Simandl: Ano, s Mathildou jsem se poprvé setkal při jejím uvedení v roce 2010. Zazněla tenkrát pod taktovkou tehdejšího francouzského kulturního atašé ve Slovenské republice Didiera Talpaina, který byl velkým hummelovským odborníkem. Pod jeho vedením vznikla také nahrávka se slovenským souborem staré hudby Solamente Naturali a se sopranistkou Kristine Gailitte a tenoristou Phillipem Doem v hlavních rolích. Toto dílo mě – kromě toho, že bylo „raritní" a pro mne přitažlivé už samotným faktem, že jeho autorem je bratislavský rodák – oslovilo jak svou hudební invencí, tak i zajímavým dějem. Zároveň bylo pro mě mimořádně inspirativní pozorovat hudební uvažování Mozartova žáka Hummela, který už jako by ve své tvorbě předznamenal některé prvky romantismu.

    Slávka Zámečníková: S Mathildou jsem se poprvé setkala až na bratislavské konzervatoři. Byla vůbec první kompletní operní postavou, kterou jsem na této škole nastudovala! Vzpomínám si, že se mi zpívala báječně... Ve vícero ohledech mi Hummelova tvorba připomínala Mozartovu, která je pro zpěváka vždy určitou „hlasovou hygienou“. Cítila jsem tedy také pozitivní posun ve svém uměleckém vývoji. Děj opery byl zajímavý a hudba pro posluchače doslova chytlavá – několik melodií a témat si dokonce pamatuji i po letech.
  • Jak se přihodilo, že jste se v této produkci sešli právě vy dva? Vybavíte si ještě další spolupracovníky na tomto projektu, tedy režiséra či pěvce v ostatních rolích?
    DS: V operním studiu bratislavské konzervatoře působím od roku 2012 jako dirigent a vedoucí hudebního nastudování. Studio přináší mladým adeptům operního umění vzácnou příležitost vyzkoušet si na individuálních hodinách nabyté pěvecké zkušenosti v kolektivní práci formou nastudování konkrétního titulu a jednotlivých postav v něm. Těžištěm hudebního nastudování v operním studiu jsou především ansámbly, a právě těch je v Hummelově Mathilde de Guise celkem dvanáct. Tvoří tedy stěžejní část díla a je možné říci, že i to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl tuto operu se studenty připravit. Ve spolupráci s orchestrem města Bratislavy Capella Istropolitana jsem následně uvedl koncertní výběr z opery v Zrcadlové síni Primaciálního paláce a Slávka zde zpívala hlavní roli. Byla to naše první spolupráce a už tehdy jsem vycítil velký potenciál jejího hlasu, pro který byl part Mathildy jako šitý na míru.

    SZ: O obsazování studentů do oper v operním studiu rozhodují pedagogové zpěvu a vedení oddělení. Když jsem na konzervatoř nastoupila, bylo mi sedmnáct let a byla jsem tím pádem i jedním z nejstarších denních studentů ve třídě. Možná i to hrálo svou roli při rozhodování, kdo bude zpívat hlavní roli. V čase nastudování opery jsem byla ve čtvrtém ročníku. Pamatuji si, že jsem měla dvě alternantky – spolužačku z individuálního studia Adrianu Banásovou a studentku pátého ročníku Viktórii Ballánovou. Sama jsem pak na představeních na konzervatoři nevystoupila, a s rolí Mathildy jsem se proto setkala až v koncertním provedení, které zmínil Daniel. Vévoda měl též dva alternanty: jedním byl můj spolužák Jakub Gubka a dalším student vyššího ročníku Lukáš Sládkovič. Roli mého milého hraběte ztvárnili můj další spolužák Juraj Kuchár a student vyššího ročníku Patrik Horňák. Režii měl na starosti profesor herectví Roman Bajzík a na klavír nás doprovázela Karin Remencová.
  • Když si na zmíněnou inscenaci vzpomenete, ulpěla vám z ní v paměti nějaká zajímavost? A jaké byly tehdy reakce publika, případně recenze a ohlasy?
    DS: Ve vzpomínkách se mi vybavují zejména překrásné kostýmy, které nám zapůjčila významná slovenská kostýmní výtvarnice Helena Bezáková a které byly skutečnou ozdobou představení. Dále si vzpomínám na počáteční negativní reakce mladých studentů zpěvu a jejich pedagogů na výběr tohoto díla... Samozřejmě je pochopitelné, že každý mladý zpěvák by se rád prezentoval před publikem v nějakém populárním titulu, ale můj názor je úplně jiný. Myslím si, že právě v neznámých dílech se studenti naučí o mnoho víc, co se týče interpretační praxe a práce s notovým materiálem, stejně jako s libretem, protože tyto kompozice na YouTube nenajdou, a nemají proto možnost si práci zlehčit kopírováním jiných. Zároveň jsou ale interpretací neznámých děl ušetřeni porovnávání s profesionálními zpěváky a jejich nahrávkami. Divák proto může posuzovat jejich výkon mnohem svobodněji s ohledem na míru jejich momentálního vokálně-technického vybavení. Co se týče představení Mathildy de Guise, reakce publika byly velmi pozitivní, a to nejen proto, že v ní zpívali mladí adepti operního zpěvu (kteří se v konečném důsledku se svými pěveckými party „poprali“ s nadšením), ale i proto, že šlo o málo uváděné dílo bratislavského rodáka, které bylo i navzdory jeho nedávnému uvedení v SND pro většinu posluchačů velkou neznámou.

    SZ: Zkouškový proces jsem si velmi užila, kolegové byli mí spolužáci a dobří přátelé, proto jsme si i na jevišti velmi rozuměli. Jak uvádí Daniel, ne všichni byli výběrem této opery nadšeni: mnozí by raději nastudovali známější operu především proto, že by mohli nabyté znalosti později ve své kariéře znovu využít. Já osobně jsem ale měla z možnosti zpívat hlavní postavu v jakékoliv opeře velkou radost! Vzpomínám si na uvedení výběru scén v Zrcadlové síni Primaciálního paláce, které mělo velmi pozitivní ohlasy. Účinkovat v dílech, která člověk na každém rohu neuslyší, je rozhodně moc zajímavá zkušenost. Rovněž pro interpreta jsou takové chvíle příležitostí a výzvou vytvořit si vlastní názor na konkrétní postavu či na operu jako celek.
  • Měli byste po zkušenosti s Mathildou de Guise chuť se k této opeře opět vrátit? A pokud ano, tak proč a čím je pro vás výjimečná?
    DS: V rámci Hummel Festu 2018 jsme uvedli v bratislavském kostele Klarisek koncertní provedení Mathildy s klavírem v podání mladých sólistů, sdružených v ansámblu Giovanni All’Opera, v němž zpívají hlavně bývalí absolventi konzervatoře a VŠMU v Bratislavě. Určitě bych měl chuť se k tomuto dílu v budoucnu vrátit hlavně z důvodu propagace tvorby našeho rodáka Hummela ať už přímo v Bratislavě, anebo v nedaleké Vídni, kde působil. Bylo by zajisté zajímavé tuto operu uvést na nějakém atraktivním historickém nádvoří formou „open air" představení, které by mohlo přilákat i větší množství návštěvníků.

    SZ: Kdybych na Mathildu de Guise v nejbližších letech znovu narazila, vrátila bych se k ní také moc ráda. S potěšením interpretuji díla z éry klasicismu, a o to raději bych se jako Slovenka vrátila právě k dílu slovenského skladatele z tohoto období.
  • Tento cyklus je věnován méně známým a zapomenutým operám. Máte nějaká svá oblíbená díla tohoto druhu, která byste rádi viděli na scéně, případně se na jejich provedení sami podíleli?
    DS: Raritní, respektive zapomenutá operní díla mám obecně moc rád a myslím si, že v dnešní době nastal v tomto směru ten správný čas, aby se konečně dostaly na divadelní či alespoň koncertní jeviště. Příkladem je například nedaleká Vídeň a konkrétně Theater an der Wien, kde v posledních letech stavějí svou dramaturgii vysloveně na málo uváděných operních a oratorních titulech. Pokud by někdo tvrdil, že takováto dramaturgie nemůže přilákat diváka, ať se podívá na čísla návštěvnosti tohoto a dalších podobných operních domů… Jde zejména o práci s divákem, o formu jeho informovanosti a motivaci k návštěvě těchto představení a samozřejmě i o co nejvyšší interpretační kvalitu. V této souvislosti mě oslovily zejména scénicky uváděná oratoria, jako například Schubertův Lazarus nebo Händelův Saul. Z neznámé romantické operní tvorby mě zase zaujal Král Lear od Verdiho současníka Antonia Cagnoniho, při jehož produkci jsem měl možnost spolupracovat na Festivalu della Valle d’Itria v italském Martina Franca.

    SZ: V loňské sezoně jsem se ve Státní opeře Berlín představila v premiéře současné opery od francouzského skladatele Clauda Viviera jménem Kopernikus. Bylo zajímavé sledovat, co dílo konkrétně představuje: byl to jakýsi průřez zvláštních životních událostí tohoto skladatele, který například už ve věku tří let zažil adopci. Jednotlivé postavy neměly konkrétní jména a inscenace byla posazená do více měně abstraktního obrazu. Diváci tuto produkci přijali s velkým nadšením, Státní opera totiž nabízí vícero produkcí tohoto druhu. Publikum podobná díla vždy uvítá, proto by byla škoda, kdyby zrovna Kopernikus zůstal jen „zapomenutým operním skvostem“. Co se týče méně hraných děl od historických skladatelů, určitě bych se ráda představila v Pucciniho Vlaštovce nebo ve Verdiho Loupežnících, kteří se čas od času uvádějí především v italských divadlech. Také bych si ráda naživo poslechla operu Louise od Gustava Charpentiera, známou díky sopránové árii „Depuis le jour“, kterou moc ráda zpívám. Zatím jsem na ni štěstí neměla, ale doufám, že se jednou přece jen dočkám…

    Nahoru | Obsah