Hudební Rozhledy

Editorial 03/20

Hana Jarolímková | 09/20 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
letošní březen, který přichází po „zimě – nezimě“ (jiný výraz mne nenapadá), přináší opět několik hudebních výročí. Například 31. dne tohoto měsíce roku 1685 se narodil Johann Sebastian Bach (†28. července 1750), považovaný za jednoho z největších hudebních géniů všech dob. Jeho dílo, jímž byla završena barokní hudební epocha, mělo nejen silný vliv na hudebníky otevírající novou kapitolu v dějinách hudby, jako byli W. A. Mozart a Ludwig van Beethoven, ale ovlivnilo i hudební umělce dalších epoch až po Arnolda Schönberga nebo Henryka Góreckého. Bach projevoval výrazné umělecké schopnosti již v dětství, díky čemuž byl zařazován podobně jako například Mozart „mezi zázračné děti“.

Jedním z nich byl ale i další březnový jubilant, pat řící tentokrát k nejproslulejším muzikantům 19. století, Arturo Toscanini (*25. března 1867). Výborný violoncellista, schopný organizátor, ale především skvělý dirigent, který prošel milánskou La Scalou, newyorskou Metropolitní operou či nejrůznějšími symfonickými orchestry včetně slavných Newyorských filharmoniků a Vídeňské filharmonie, s nimiž dokonce v letech 1930 a 1934 vystupoval v Praze. Byl prvním ne-německým dirigentem vystupujícím v Bayreuthu a dirigoval i na festivalu v Salcburku. Ve výčtu jeho četných aktivit bychom sice mohli pokračovat ještě dlouho, nicméně tím, co mě inspirovalo k následující úvaze, byly osudy těchto umělců obecně (je jich samozřejmě mnohem více) v jejich raném věku.
Kdysi se o takových výjimečných ratolestech mluvilo, jak už jsem zmínila, jako o „zázračných dětech“, dnes používáme spíše výrazu „nadané děti“ (anglicky „gifted children“). Bohužel ani v současnosti neexistuje žádná přesná definice tohoto fenoménu. Většinou se v tomto smyslu hovoří o dítěti s vysokou inteligencí, talentem a nadáním, kdy se v našem prostředí poukazuje na úspěch ve škole, sportu či hudbě. Jedním z bezesporu zajímavých pojetí těchto výjimečných schopností je diferencovaný model talentu a nadání, kladoucí důraz na jejich rozlišení. Tento model předpokládá, že nadání zahrnuje nesystematicky rozvíjené schopnosti, zatímco talent představuje jejich systematický rozvoj.
Pokud se zaměříme na děti s hudebním nadáním/talentem, na němž by chtěl rodič systematicky pracovat, je třeba začít od útlého věku, s výukou hry na hudební nástroj se také např. obvykle začíná již ve věku pěti let. Pokud ovšem rozeznáme u svého potomka jisté hudební nadání ještě před tímto věkovým limitem, doporučuje se pořídit mu jednoduché hudební hračky, například dřevěný bubínek, triangl, zvoneček apod. Hra s hudebními hračkami je pro dítě (ne ovšem vždy pro rodiče) nejen zábavná, ale také velmi užitečná, neboť se při ní rozvíjejí hudební sluch, paměť, tvořivost a smysl pro rytmus. Některé z těchto hraček, jako foukací harmonika či flétnička, mají i svůj význam zdravotní, ostatně při hře na flétnu to „objevil“ již profesor Václav Žilka. Vybavíme-li dítě jmenovanými hudebními nástroji – hračkami, napomáháme rozvoji správného dýchání, a dítě si procvičí bránici a zlepší motoriku prstů.
Závěrem snad jedno konstatování: je vědecky dokázáno, že hudba kromě primárního estetického zážitku v mnoha ohledech pozitivně ovlivňuje i činnost mozku. Z každého dítěte jistě nevyroste hudební génius, ale v tom případě by ho měli rodiče vést alespoň k „pasivnímu“ vnímání hudby. Nejhorší variantou je ovšem ta, když i dítě bez nadání a talentu rodiče ke hře na nějaký hudební nástroj nutí, „protože to patří k dobrému tónu“. Tady se veškerá pozitiva ztrácejí a dítě může velmi psychicky strádat. Kéž by tedy všichni rodiče byli v hodnocení svých dětí realističtí…

Nahoru | Obsah