Hudební Rozhledy

S Karlem Pexidrem nejen o hudbě

Miloš Pokora | 03/20 |Rozhovory

JUDr. Karel Pexidr

Není to tak dávno od doby, kdy jsem se s Karlem Pexidrem pravidelně potkával na setkáních představitelů Asociace hudebních umělců a vědců, kde několik let plnil poslání předsedy Západočeského hudebního centra, a uplynulo sotva pár týdnů, kdy jsem ho sledoval na přehlídce Dny soudové hudby, na níž se pravidelně představuje jako skladatel. Proto mě trochu zaskočilo, když jsem se dověděl, že tento neúnavně vitální organizátor kulturního života, právník, skladatel, filozof a literát v jedné osobě, oslavil 4. 11. 2019 už své devadesátiny.
JUDr. Karel Pexidr se narodil roku 1929 v pražské podolské nemocnici, ale jeho domovem je Plzeň. V letech 1948–1955, s nedobrovolnou přestávkou, kdy byl povolán do vojenské služby u PTP, vystudoval práva na Karlově univerzitě, od dětství se však věnoval hudbě. Ve hře na klavír byl žákem Františka Raucha a Antonína Brejchy, zatímco počáteční znalosti v oboru kompozice získával v tehdejším kompozičním oddělení Městské hudební školy B. Smetany v Plzni u Miloše Šnejdara.

Osobní situace mu umožnila doplnit kompoziční vzdělání až s odstupem deseti let na základě několikaletých pravidelných konzultací u dr. Jindřicha Felda v Praze. Své literární nadání veřejně uplatnil poprvé jako přispěvatel časopisu Host do domu, kde publikoval básně a poté hlavně od 90. let, kdy vydal kromě básní a titulů z oboru literatury faktu i čtyři sbírky povídek zahrnujících povětšině prvky jakýchsi snově a myšlenkově protkávaných vizí. (Za cyklus povídek Přeludy obdržel v roce 2007 cenu Bohumila Polana.) Je autorem většího počtu rozsáhlých filozofických publikací, vydávaných též v souvislosti s jeho pedagogickým působením na Západočeské univerzitě v letech 1993–1999. V rámci svého poslání v Západočeském hudebním centru inicioval festival Tribuna komorní písně, který se od roku 1992 pořádá jako bienále. Skladatelsky obohatil Karel Pexidr českou soudobou hudbu zatím o 125 opusů, z toho 16 orchestrálních a koncertantních, 15 písňových cyklů, 2 dětské sbory, 10 skladeb instruktivních, přičemž zbytek představuje evidentně nejpočetnější skupina skladeb komorních. Vedle českých posluchačů již poznali jeho hudbu posluchači na Slovensku, v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Nizozemsku, Norsku, Polsku, Rusku, Anglii, Kanadě i Americe. Český rozhlas zaznamenal jeho hudbu na dvaceti nahrávkách (dvě další byl realizovány v Norimberku) a několik desítek jeho skladeb bylo vydáno tiskem v nakladatelstvích Supraphon, Panton, Talacko, Hra a Edition Brendel.

  • Říká se o vás, že jste takovým „novodovým Leonardem“, schopnost obsáhnout jedinou tvůrčí osobností poslání právníka, skladatele, autora literárních prací, autora publikací o filozofii, gnoseologii, epistemologii, psychologii i třeba etice je opravdu vzácná. Mohl byste nám připomenout nejen své hudební začátky, ale také to, co vás přivedlo k tomu, že jste se v době, kdy jste vytvářel své první skladatelské počiny, rozhodl začít studovat práva?
    S představou právnického studia jsem žil již od dětství. Můj otec byl vynikající právník, díky své píli a energii vybudoval během několika let advokátní praxe jednu z největších plzeňských advokátních kanceláří, a pro mne z toho vyplýval logický závěr, že v jeho činnosti bych měl pokračovat. Právo bylo pro mne ostatně oborem i intelektuálně zajímavým. S hudbou jsem se seznamoval postupně jednak v domácím prostředí (matka hrála amatérsky na klavír), jednak návštěvou koncertů, a pak hlavně když jsem se ve věku asi 10 let stal ve hře na klavír soukromým žákem prof. Františka Raucha, který tehdy žil ještě v Plzni. V té době jsem napsal několik primitivních klavírních skladbiček v souvislosti s tím, že prof. Rauch mě nabádal, abych se cvičil v psaní a čtení not. V období dospívání jsem občas cítil jakousi vnitřní potřebu něco vytvářet jak hudebně, tak i literárně a pár nepříliš dokonalých výtvorů v této době také vzniklo, nicméně měl jsem vlastně jen takovouto programovou vizi, na kterou si přesně pamatuji: budu v těchto tvůrčích oblastech sám se sebou experimentovat a uvidí se, co z toho vzejde. Na vztah mých hudebních a literárních tvůrčích pokusů (o kterých je mimochodem zmínka i na mém maturitním vysvědčení) k mému budoucímu povolání jsem rozhodně nepomýšlel. Pokládal jsem ovšem za nutné (a to v plném souladu se zmíněným „experimentováním“) se hudbou seriózně zabývat, zejména získáním potřebné dokonalosti ve hře na klavír a studiem teoreticko-technických zásad a pravidel kompoziční činnosti. Tím vším (a také studiem jazyků) byly nabity první tři roky mého souběžně probíhajícího studia na právnické fakultě.
  • Hovoříte o „prvních třech letech“, znamená to, že později souběžné studium už neprobíhalo tak hladce?
    Tvrdý, politicky motivovaný zásah komunistického režimu, jímž jsem byl povolán do vojenské služby beze zbraně v pracovních útvarech PTP, znamenal, že všechny mé studijní a tvůrčí programy se zhroutily jako domeček z karet. Nemohl jsem pokračovat ani v právnickém studiu ani ve zdokonalování hry na klavír či kompoziční činnosti (na dobu mého nástupu do PTP jsem měl již domluven konzultační styk s Jaroslavem Řídkým). Po návratu z vojenské služby jsem byl nucen zaměřit se především na primární existenční otázky (dokončení právnického studia) a uspořádání života po mém vstupu do zaměstnání. Špatné podmínky pro tvůrčí činnost pokračovaly po smrti mého otce v roce 1956, kdy jsem měl rázem na krku v prostředí „třídního útlaku“ složité břemeno rodinných hospodářských a majetkových záležitostí. Teprve počátkem 60. let se mi podařilo z tohoto tlaku vymanit a navázat konzultační styk s dr. Jindřichem Feldem. Teprve on mě vlastně pořádně zasvětil do nepostradatelných zásad a pravidel kompoziční práce. Dodnes obdivuji jeho jednoduchý a účinný způsob, jak mi ukázat, co je na mých skladbách dobré a co ne.
    Další překážka soustavné kompoziční práce nastala v roce 1962, kdy jsem byl nucen (za účelem jinak neřešitelné existenční situace) pustit se do stavby malého rodinného domku, což znamenalo pořádně po „zednicku“ makat v každé volné chvíli. Na uměleckou tvůrčí činnost nezbývala energie ani čas. Krátce po skončení stavby nastal zlomový rok 1968, který za mne jednoznačně vyřešil otázku, mám-li se věnovat hudební kompozici, či tvorbě literární. Hudba svou ideologickou nečitelností zvítězila. Přibližně od této doby jsem cítil, že by se mohla moje tvorba v hudební oblasti plně rozvinout.
  • Kromě pedagogického úvazku na plzeňské Západočeské univerzitě jste plnil a plníte poslání v různých právnických a organizačních profesích, v jejichž rámci iniciujete různé projekty, a k tomu všemu se věnujete již zmíněné filozofii a literatuře. Jak jste si vůbec dokázal svou práci zorganizovat, že jste našel dost sil pro tvůrčí činnost?
    V zaměstnání jsem nemíval takové postavení, v němž bych se cítil pracovně přetížen, spíše se využívalo mé právnické kvalifikace pro pracovně nepříliš náročné služby. Pro tvůrčí činnost mi zbývalo psychické i fyzické energie dost. Jedinou nevýhodou byla nemožnost využít v pracovních dnech několika dopoledních hodin, které zpravidla bývají pro tvůrčí činnost optimální. Odpolední a večerní doba, kterou jsem míval k dispozici, plameny invence poněkud tlumí. Další nevýhodu je pak možno spatřovat ve vztazích kulturně společenských: na rozdíl od většiny kolegů skladatelů, kteří našli zaměstnání a tím i osobní styky v oblasti hudební kultury, já jsem byl od této oblasti pracovně izolován. Do kontaktu s hudebně uměleckou kulturní bází se mi dařilo prosazovat se za této situace poměrně obtížně.
  • Je známo, že klíčovou disciplínou, jíž se ve svém filozofickém bádání zabýváte, je nauka o poznání rozvíjená v souvislosti s konkrétními poznatky jednotlivých vědeckých oborů, tudíž i psychologie nebo etiky. Promítají se zkušenosti z posledně jmenovaných oborů nějakým způsobem i do vašeho nazírání na umění, nebo dokonce na to, jak se utváří vaše kompoziční myšlení? Nebo je hudba pro vás úplně jiný svět?
    Můj vztah k filozofii je od hudební a literární oblasti zásadně odlišný. Sklon k filozofickému uvažování pramení z vnitřní potřeby přijít všemu existenčně i myšlenkově důležitému na kloub, všechno objasnit, vysvětlit a pochopit. Naproti tomu tvůrčí činnost se nevztahuje k tomu, co je reálně či myšlenkově dáno, nýbrž k tomu, co bude teprve vytvořeno. Obě linie proto mohou probíhat naprosto nezávisle, a tak je tomu i v mém životě. Nezávislé je i prostředí: komponuji u klavíru, zatímco filozofické knihy čtu a myšlenky spřádám kdekoli jinde, třeba i v posteli. Moje filozofické zkušenosti ukazují, že klíčem k pochopení nejzávažnějších filozofických problémů je epistemologie a kognitivní psychologie, proto jsem potřeboval seznámit se důkladně i s tímto vědeckým oborem a vytěžit poznatky i pro filozofii. Infiltrace čehosi filozofického do mých literárních a někdy i hudebních výtvorů se projevuje spíše nevědomě, bezděky, jakousi návazností vyplývající z povahy psychického podzemí, které je ovšem gruntem jakýchkoli tvůrčích procesů vůbec. Hudba zajisté představuje jiný svět než filozofie, především pro svou zásadní emocionální působivost.
  • Máte bytostný smysl pro poezii, na vašich vokálních kompozičních počinech je to znát. Nedávno jsem se třeba o tom přesvědčil při poslechu vašeho cyklu písní na vlastní texty pro střední mužský hlas či ženský hlas a klavír v podání Romana Janála – ten cit pro různé veršové struktury, to sugestivní vrásnění melodie a hned zas její monumentalizování!
    V písňové tvorbě pro sólový hlas, které jsem se v přiměřené míře také věnoval, k tomu přistupuje i ohled na významové a emocionální stránky zhudebněného textu. Ve své písňové tvorbě jsem se vždy snažil, aby melodika i doprovodná ornamentika písně na průběh textu vždy konkrétně navazovaly. Řadu písní jsem zkomponoval i na své básnické texty, pro jednu píseň (záměrně groteskní Ein Krapfen und ein Gugelhupf) jsem dokonce německý text se směšnými rýmy sám vytvořil.
  • Přesto je písňový žánr ve vašem dosavadním kompozičním odkazu v menšině. Díla instrumentální, v prvé řadě komorní, zde naprosto převažují. Co vás na komorní hudbě tak láká?
    Komorní hudba je nejširší doménou mé hudební tvořivosti, která je také oblastí zaručující častější a pravidelnější koncertní uplatňování mých skladeb. Nelze se divit, že jako klavírista bezpečně znající možnosti klavírní techniky jsem vytvořil hodně hudby pro klavír.
  • Pokud bych se pokusil formulovat nějakou společnou vlastnost, kterou na mne vaše skladby (alespoň ty, které jsem stačil poznat) působí, zvolil bych hned dvě – dar šťastného nápadu a vzácný úkaz toho, jak umět posluchače do hudebního plynutí vtáhnout. K jakému názoru jste se v obklopení onou nepřebernou směsicí moderních kompozičních postupů dopracoval?
    Hudbu je třeba psát pro hudebně vnímavé posluchače a nikoli pro hrstku odborně vzdělaných odborníků či kolegů skladatelů. To bylo od mládí mým uměleckým krédem a zdrojem nedůvěry k přetechnizovaným výtvorům, často cílevědomým pokusům experimentálního typu. Neříkám asi nic nového, tvrdím-li, že pro dobrou a umělecky hodnotnou hudební skladbu je třeba dvou faktorů: invence přinášející novost a originalitu a konstrukce zajišťující pocit sjednocení vší tónové rozmanitosti, jaký je asi právě potřebný pro celkový výsledný duchovní a estetický požitek ze skladby.
  • Co vás přimělo k nápadu uvést do života Tribunu komorní písně a Hudební nadaci nesoucí vaše jméno a kde jste pro posledně zmíněnou iniciativu sehnal podporu?
    Založením písňového festivalu s názvem Tribuna komorní písně jsem se snažil povzbudit upadající zájem o písňové recitály. A v Praze, abych to doplnil, jsem jako člen AHUV ještě inicioval pořádání koncertů dětskými interprety (většinou žáky ZUŠ) s použitím skladeb soudobých českých autorů. A co se týče mé hudební nadace, byl jsem zakládajícím členem plzeňského Západočeského hudebního centra, které se vytvořilo po zániku Svazu českých skladatelů, kde jsem působil řadu let jako předseda. Funkce jsem se však po čase vzdal a založil nadaci, která je určena k podpoře vzniku a provádění hudebních skladeb v okruhu vážné hudby vzniklých po roce 1950 v západočeském regionu. Nadaci jsem dotoval výhradně sám s použitím části prostředků z dědictví po svém otci a z restitucí.
  • Na závěr ještě jednu otázku. Čím nás v brzké době zase překvapíte?
    Odpovím stručně. Veřejnost bych mohl překvapit nejspíš jen tím, čím bych překvapil i sám sebe.

    Nahoru | Obsah