Hudební Rozhledy

Vondráček a Chopin

Julius Hůlek | 09/20 |Festivaly, koncerty

Lze se domnívat, že koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (15. a 16. 1.), v jehož čele stanul polský dirigent Antoni Wit, mohl být svým způsobem chápán jako pocta jednomu z předních tvůrců české hudby 20. století Vítězslavu Novákovi, od jehož narození letošním rokem uplývá rovných 150 let, soudě z volby jeho symfonické básně V Tatrách, op. 26, pro začátek programu. Už s prvními takty v pianissimu bylo zřejmé, že obsah díla má orchestr dokonale zažitý a i dirigent je s ním dobře obeznámen. Zprvu úsporná a posléze stále velkorysejší a rozmáchlejší gesta byla přímo úměrná naléhavosti programního hudebního sdělení v sílící první gradaci symfonického obrazu. Druhá gradace pak byla doširoka rozvinutá v pečlivém odstínění, právě tak jako postupné opadávání napětí, jímž byla vyrovnaně vystřídána. Těžiště spočívalo v takto pojatém, nepřemrštěně grandiózním výrazovém účinu, kdy interpretační i posluchačská pozornost byla nutně soustředěna na výborné dechy, aby – vzhledem k začátku skladby – symetricky došlo k vyrovnanému zklidnění na závěr, včetně zdařilých lyrických partií.

Provedení Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 f moll, op. 21 Fryderyka Chopina Lukášem Vondráčkem předcházelo napjaté očekávání, které se doslova „našlo“ už v elektrizujícím nástupu sólového partu, pamatujícího na dynamicky-výrazové odstínění každého tónu v bravurně propracované drobnokresbě. Kumulace virtuózních běhů byla skvěle propojena s orchestrem, včetně profilování melodické stránky klavíru. Výrazová něha klavírní melodie hrála rozhodující roli od samého začátku druhé věty, aby vzápětí přerostla v uměřenou rezolutnost. Právě na tomto místě je třeba připomenout zcela původní, osobité Vondráčkovo uchopení Chopinova efektního koncertantního díla, spočívající ve velkorysé neokázalosti jeho až na dno sahajícího zainteresovaného prožitku virtuozity. To ostatně bylo přítomné i v krajních rychlých větách. Náladové proměny klavíru byly vůbec velice působivé, za všechny zmíníme tu nad tremolem smyčců. Výraznější střídání nálad se stalo osou průběhu třetí věty s podmanivými nástupy sólových klavírních partií neodolatelně protkaných přečetnými ozdobami v sílícím proudu hudebního toku s žesťovými fanfárami směřujícími k závěru. L. Vondráček demonstroval dokonalou symbiózu virtuózní techniky, umocněnou výrazově až neskutečnou amplitudou osobité klavírní poetiky.
Obdobně jako v případě symfonické básně V. Nováka zkraje večera, i v jeho završení bylo možno pojednávanému koncertu rozumět i jako poctě polské hudbě, a to nejen osobou dirigenta, ale i podílem dramaturgickým, vedle Chopinova díla konkrétně třívětým Koncertem pro orchestr z první poloviny padesátých let minulého století, jehož autorem je nestor polské i světové hudby 20. století Witold Lutosławski. Ten se jím po svém – úspěšně a dodnes přesvědčivě – vyrovnával s tehdy všemocným diktátem socialistického realismu. Technicky určující kompoziční ideou tu je princip barokního concerta grossa, spočívající v koncertantní konfrontaci a střídání jednotlivých nástrojových skupin. Orchestr FOK tu předvedl vskutku ukázkové defilé svých jednotlivých sekcí, měl k tomu ostatně bezpočet příležitostí jejich permanentním angažmá v podmínkách velkého symfonického obsazení. Strhujícím dojmem zapůsobila už první věta, počínající tympánovým ostinatem a odvíjející se kolektivním neklidem živého spádu, pokračující průzračnou strukturou dřevěných dechových nástrojů tentokrát s ostinatem trianglovým a završeným překvapivým lyrickým vyústěním. V propojeně splývajícím a přebohatě proměnlivém kontextu druhé a třetí věty nabývala na intenzitě hlavně kolektivní virtuozita a její výrazová stránka, nejdříve smyčců, dále dřev a nakonec žesťů. Uznání i obdiv vedle orchestru patří A. Witovi, jenž celý ten komplikovaný půlhodinový kolos dirigoval zpaměti a dokázal přesvědčivě vzbudit úhrnný dojem z orchestru jako jednoho mnohotvárného nástroje.

Nahoru | Obsah