Hudební Rozhledy

Dechová harmonie s úpravou Mahlera

Julius Hůlek | 09/20 |Festivaly, koncerty

V rámci jubilejní 125. sezony Českého spolku pro komorní hudbu došlo k dramaticky i interpretačně naprosto jedinečné symbióze v evokaci žánru náležejícímu původně historicko-stylovému období hudebního klasicismu, a to prezentací umění tzv. dechové harmonie, charakteristické párovým obsazením převážně dřevěných dechových nástrojů. Stalo se tak koncertem komorního souboru PhilHarmonia Octet (13. 1.) v obsazení Vilém Veverka a Monika Fürbach Boušková (hoboje), Karel Dohnal a Irvin Venyš (klarinety), Václav Vonášek a Martin Petrák (fagoty), Ondřej Vrabec a Hana Šuková (lesní rohy).

Úvodní Serenáda c moll (KV 388/384a) Wolfganga Amadea Mozarta pověděla vše podstatné – jak o kvalitě interpretace, tak o estetickém ideálu žánru samotného, neboť Mozart měl dechové nástroje a jejich kombinace ve zvláštní oblibě. Původně spíše spotřební a zábavě určený žánr dechové harmonie posunul do vyšších pater hudebního komponování a uvedená čtyřvětá Serenáda je toho důkazem. V jejím ztvárnění imponovala sjednoceně měkká nasazení vzápětí se rozvíjející v dynamicky klenuté fráze, plasticky propracované a vnitřně diferencované celkové spektrum i soudržně kompaktní zvuk en bloc. Výrazově pak jemná lyrická ztišení i dramatické gradace, rozverná koketérie i zemitá robustnost.
Zlatý hřeb večera ovšem znamenala druhá polovina programu po přestávce – jednak dramaturgicky, a jednak seřazením skladeb, o interpretačních kvalitách nemluvě. Na dotyčné trojjedinosti měla ovšem sjednocující podíl okolnost úpravy – obě díla nebo jejich části, které tu v nápadité kombinaci zazněly, totiž pojilo to, že původně byly určeny naprosto jinému obsazení a nyní se jich „zmocnila“ dechová harmonie náležející historicky i stylově odlišné oblasti. Konkrétně jde o sbírku Chlapcův kouzelný roh na slova lidové poezie, která Gustavu Mahlerovi učarovala natolik, že ji postupně využil pro hlas s klavírem, později v orchestraci a posléze několikrát i v autonomní symfonické tvorbě. Výběr osmi písní z dotyčné sbírky v transkripci pro baryton a dechové okteto, jejímž autorem je Tomáš Ille, tak nyní zazněl v podání znamenitého německého operního a koncertního pěvce Petera Schöneho. K dechové harmonii se ještě přidružil kontrabasista Pavel Nejtek (dodejme, že tento doplněk má v minulosti své opodstatnění, pro takové obsazení psal například klasicista František Vincenc Kramář Krommer směřující již k ranému romantismu). Tím ale vše nekončilo. Dramaturgická i interpretační originalita večera byla umocněna ještě tím, že doprostřed, mezi dvě čtveřice z písňového výběru, byla vsunuta druhá věta z První symfonie G. Mahlera nazvaná „Blumine“, tentokrát v úpravě fagotisty Václava Vonáška.
Ten vstoupil do hudební produkce, když měla zaznít úprava Mahlerovy symfonické věty, krátkou informací, že sám autor ji z původní partitury vyňal, údajně měla být „příliš povrchní“. Myslím, že by bylo lépe, kdyby souvislý proud hudby zůstal nepřerušen, požitek z přednesu písňového výběru byl přece jen nalomen. Nicméně i tak se výkon P. Schöneho skvěl plnou a mnohotvárnou krásou převážně poněkud vyšší polohy jeho barytonu, sice znělého, avšak ve zcela komorní dimenzi, výrazově obdařeného paletou lyrických nuancí a tam, kde třeba, mírně dramaticky vzrušeného, popřípadě ozvláštněného herecky vkusně umírněnými gesty, pohybem těla, mimikou, či dokonce zvoláním. Vytříbená čistota vokálního projevu naprosto korespondovala s perfektním podílem kolektivu dechové harmonie, mj. i díky výraznému, výrazově i v souhře určujícímu podílu hobojisty Viléma Veverky. Zvukové spektrum, zejména v Blumine, místy dosahovalo téměř orchestrálního rozměru. Zásluhou Illeho i Vonáškovy aranže (jistě by bylo zajímavé sledovat jejich individuální motivaci i analytické srovnání) byly odkryty další možnosti daného nástrojového uskupení.

Nahoru | Obsah