Hudební Rozhledy

Jazz čtyř kontinentů: Marc Copland Trio

Vladimír Kouřil | 09/20 |Horizont

Cyklus Jazz čtyř kontinentů pořádá klub Jazz Dock každoročně v druhé půli sezony a dramaturgie představuje špičkové sólisty a kapely současné jazzové scény. Koncert 5. 2. uvedl poprvé v Česku jednoho z nejuznávanějších klavíristů dnešního jazzu, Marka Coplanda. Přijel s triem dlouhodobých spoluhráčů, jimiž jsou neméně proslulé hráčské osobnosti – kontrabasista Drew Gress a bubeník Joey Baron. Hudba tria je založena na průběžném trialogu nástrojů, což má své stylové základy u progresivistů moderního jazzu 60. let, počínaje triem pianisty Billa Evanse. Znamenalo to odklon od způsobu hry mainstreamových bebopových virtuosů, zvláště v uvolněné improvizaci, významně také ve hře rytmiky, která reagovala na hru svých spoluhráčů a nebyla jen průběžnými držiteli rytmické struktury skladby.

Většina talentovaných dětí začíná na housle nebo na klavír – jako Marc Copland. Přesto je jeho počáteční kariéra spojena se hrou na altsaxofon. Narodil se ve Filadelfii (1948) a není v příbuzenském vztahu se skladatelem Aaronem téhož příjmení. Copland se v rané kariéře začal objevovat po boku kytaristy Johna Abercrombieho, basisty Glenna Moora, prošel významnou kapelou bubeníka a magnetu na mladé talenty Chicka Hamiltona a na scéně zaujal novátorským užíváním elektronického dobarvování zvuku saxofonu. Coplandův návrat ke klavíru je přesně datován – rokem 1973. Už jako pianista se v osmdesátých letech začleňuje do tehdejší scény New Yorku, kam se také přestěhuje; hraje například s kytaristou Johnem Scofieldem, trumpetistou Tomem Harrellem, saxofonistou Joe Lovanem či flétnistou Herbiem Mannem. Do tohoto centra jazzového varu se přestěhoval také basista Drew Gress (1955), brzy se s Coplandem poznali a od té doby trvá jejich dlouhodobá spolupráce. Gress je pro své pojetí kontrabasové hry vyhledávaným hráčem. Najdeme jej i na mimořádných projektech amerického pianisty Uriho Cainea, zaměřených na jazzové adaptace hudební klasiky (Wagner e Venezia, The Goldberg Variations, Uri Caine Ensemble Plays Mozart). Joey Baron (1955) začínal v dixielandových a rockových kapelách, po hudebních studiích v sedmdesátých letech se stal profesionálním bubeníkem. V následující dekádě zapadl do komunity avantgardy nočního klubu The Knitting Factory, odkud docházelo k výraznému ovlivňování hudby novými osobnostmi, jakými byl například jazzový saxofonista John Zorn, nebo rocková interpretka Laurie Andersonová. Právě se Zornem má Baron nejobsáhlejší diskografii. A s Markem Coplandem se setkává na albech kytaristy Johna Abercrombieho a basisty Garyho Peacocka.
Současné obsazení tria potvrzuje, že i přes úžasnou schopnost dobrých jazzových muzikantů porozumět si na pódiu či ve studiu okamžitě a následně skvěle odehrát svou hudbu je dlouhodobé spolupůsobení ještě významnější, neboť hráčské intuice jsou doslova vyšlechtěny k vysoké citlivosti vůči spoluhráčům. Copland to dokazuje dlouhodobou součinností nejen se členy dnešního tria, rovněž s Garym Peacockem nebo už nežijícím Johnem Abercrombiem. V Jazz Docku proto zazněla také Abercrombieho skladba Love Letter, údajně dosud nenahraná. Copland s Abercrombiem mají zřetelné společné rysy – úsporným způsobem z jejich improvizací vznikají melodická témata, nikdy hudbu nevyplňují exhibicionistickým předváděním hráčské virtuozity, výrazovou extatičnost užívají spíše jako koření své hudby. Když Marc Copland zakotvil v půli nulté dekády u etikety Pirouet Records v Mnichově (založené 2003), jedním z jeho alb se stala dueta s Abercrombiem (Speak To Me, 2011). A jeho dnešní trio dotváří účinně hudbu na Abercrombieho albech 39 Steps (ECM, 2013) a Up And Coming (ECM, 2017). U Pirouetu vznikla také série New York Trio Recordings, nahrávaná studiově v New Jersey, USA. Na Vol. 1 – Modinha (2006) s ním hraje Gary Peacock a bubnuje Bill Steawart, na Vol. 2 – Voices (2007) s nimi bubnuje dnes už nežijící Paul Motian a sérii uzavírá Vol. 3 – Night Whispers (2008), na níž Peacocka už vystřídá dnešní Coplandův basista Drew Gress. Oceněním Coplandova stylu bylo, že si Peacock sestavil vlastní trio právě s ním, když pianista Keith Jarrett ze zdravotních důvodů omezil hraní sestavy označované jako Trio Standards. Na obou deskách Peacockova tria s Coplandem Now This (ECM, 2015) a Tangents (ECM, 2017) s nimi bubnuje Joey Baron.
Novým albem „pražského“ Coplandova tria je And I Love Her (2019), pojmenované podle písně Lennona a McCartneyho (LP A Hard Day’s Night, 1964). Také tato skladba byla v Jazz Docku hrána. Ač se témata skladeb v Coplandově hře rodí nenápadně z úvodních improvizací, obvykle v útržcích, u této skladby, patřící k oblíbeným u jazzových pianistů (Diana Krall, Brad Mehldau), ji melodie identifikuje od počátku. Copland si se základní linkou pohrává – zdůrazňuje fakt, že i krátký jednoduchý chytlavý motiv může být jazzovou interpretací zajímavě rozvíjen. Předností amerického jazzu je udržování kontinuity interpretací zdařilých skladeb předchůdců. Také Copland hraje vedle autorského repertoáru i standardy z doby swingu i moderního jazzu. Na koncertě v úvodu zazněla melodie velkého hitu Afro Blue perkusisty Monga Santamarii, který stvořil fúzi afro-kubánských rytmů s rhythm & blues a soulem (1957). Pro skladbu složil rytmicky speciální basový part, který Gressovi dal příležitost ke skvělému dramatickému prologu. Během něj si můžeme dobře všímat, jak citlivě na rozvíjenou melodii a její rytmus reaguje Baron – jako by byl součástí Gressova nástroje. Více než hodinový koncert s jedním přídavkem byl jedinečnou ukázkou současného jazzu v interpretaci akustického klavírního tria.

Nahoru | Obsah