Hudební Rozhledy

Přímé přenosy z Met – George Gershwin: Porgy a Bess

Markéta Jůzová | 09/20 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Angel Blue (Bess) a Frederick Ballentine (Sportin‘ Life)

Metropolitní opera v New Yorku zahájila svou aktuální sezonu 23. 9. 2019 slavnostní premiérou opery Porgy a Bess Georga Gershwina, která se na repertoár divadla vrátila v nové inscenaci po téměř třiceti letech. K režii byl přizván významný americký tvůrce James Robinson, který ve světoznámém divadle debutoval.
Kompozice opery, jejíž světová premiéra se konala v Colonial Theatre v Bostonu 30. 9. 1935 a brzy poté se premiéra uskutečnila 10. 10. 1935 i v newyorském Alvin Theatre na Broadwayi, se zpočátku nesetkala s uznáním, které by si zasloužila. Kritiky byla přijata negativně, zejména kvůli tehdejší situaci ve společnosti, v níž panovala silná rasová diskriminace. Robinson se ovšem již ocitl ve výrazně snazší společenské situaci.

Opera se totiž v průběhu 20. století nakonec proslavila a po světě se rozšířila i její koncertní verze. Úspěch zaznamenala v různých zemích nejen v divadlech, ale i prostřednictvím prestižních zahraničních nahrávek na CD, VHS a DVD a také byla zfilmována. V Metropolitní opeře v New Yorku byla poprvé uvedena 6. 2. 1985, kde ji režíroval Nathaniel Merrill a hudebně nastudoval James Levine. Na repertoáru se udržela v průběhu čtyřiapadesáti představení do roku 1990. Série přímých přenosů „Met: Live in HD“ nabídla návštěvníkům vybraných kin do více než sedmdesáti zemí světa reprízu opery 1. 2. 2020.
Operu o třech dějstvích a čtyřech obrazech Robinson inscenoval ve formě opery o dvou aktech s jednou přestávkou, přičemž oproti originálu rozdělil druhé dějství na polovinu a obě části přiřadil rovnoměrně k prvnímu či druhému aktu. Délka dvou jednání pak v divadle čítala sto pět minut a po pauze pětasedmdesát minut. Zásahem posunu částí se občas stávalo, že sborová čísla poněkud zpomalila akce na úkor gradace příběhu.
Produkci obsadil režisér společně s vedením divadla afroamerickou pěvecky mimořádně silnou sestavou, s plným pochopením záměrů skladatele. Sólisté i sboristé vokální výkony obdařili hloubkou niterného herectví, přirozeností a dramatickým procítěním postav. Jejich projev se výtečně prolnul jak s emocionálně silným realistickým pojetím režiséra, tak s velkolepě diferencovaným a současně velmi strhujícím hudebním nastudováním dirigenta Davida Robertsona, který na rozdíl od Robinse je již dlouholetým spolupracovníkem MET.
Výstižné libreto k opeře napsal Edwin DuBose Heyward, který během tvůrčí práce vycházel ze své novely Porgy (1925), jež s manželkou Dorothy adaptoval také do podoby divadelní hry, která v roce 1927 zaznamenala úspěch i v Guild Theater na Broadwayi. Inspiraci našel v rodném Charlestonu v Jižní Karolíně, kde žila silná afroamerická komunita a v ní i nepřehlédnutelný tělesně postižený žebrák Goat Cart Sam, jenž se po městě pohyboval na vozíku taženým kozou. Po čase se DuBose Heyward shodl na záměrech s Georgem Gershwinem, synem ruských židovských emigrantů a již proslaveným komponistou, který chtěl složit novou operu. Se skladatelovým bratrem Irou a dle programu MET i se svou ženou Dorothy napsal také libretista s nimi společně texty k písním, z nichž některé jsou v kreolském dialektu. V roce 1935 se tvůrci o díle vyjádřili, že se jedná o americkou „lidovou“ operu.
Helen M. Greenwald v odborné brožuře, vydané k premiéře opery v newyorské MET, připomíná v souvislosti s americkou hudební historií dvě opery, které složili před Gershwinem afroameričtí skladatelé. V USA proslula Treemonisha (1911) Scotta Jopplina a Ouanga (1932) Clarence Camerona Whitea.
Dramaticky pojatý romantický příběh o tělesně postiženém žebrákovi Porgym, který se zamiluje do Bess, situoval DuBose Heyward do drsného prostředí života lidí ve slumech, zachytil vztahy a chudobu amerických ghett, radosti i bolesti a sny lidí v nich žijících.
Scénograf Michael Yeargan pro inscenaci navrhl vynikající strohé a průhledné konstrukce určené pro interiéry s otevřeným exteriérem, jež symbolizovaly dle potřeby nejen přístřeší, ulice, ostrov, ale i typické rybářské chůdy. V průběhu děje se snadno přizpůsobily proměnám lokalit i díky umístění na rotační jevištní mechanice. Stěžejní situování bylo koncentrováno do prostředí Catfish Row, rybářské osady na pobřeží Charlestonu, a v průběhu děje i na ostrov Kittiwah v době 20. let 20. století.
V centru dění obyvatelů z chudé čtvrti Catfish Row se ocitla mladá Bess, kterou ztvárnila sopranistka Angel Blue, jež byla v tamní komunitě družkou opilého a zfetovaného Crowna, jehož ztělesnil basbarytonista Alfred Walker. Když krátce po společenské hře kostek s místními muži Crown prohrál a ve rvačce zabil Robbinse, přesvědčivě zachyceného debutujícím tenoristou Chaunceyem Packerem, nabídl jí svůj nuzný příbytek a ochranu Porgy. Tělesně postiženého žebráka Porgyho, který se do Bess zamiloval, ztělesnil basista Eric Owens, mimochodem ve své kariéře v MET zpíval i Vodníka v Rusalce Antonína Dvořáka. Owens zprvu zlomenou a osamělou povahu demonstroval krutým hlasem a postupně zpříjemnil témbr emocionální srdečností. Krásné byly jeho duety s Angel Blue, korunované nádherným legatovým zpěvem.
Lásku Bess k Porgymu pokoušel ovšem posléze opět Crown, který se skrýval před policisty na ostrově Kittiwah, kam Bess odcestovala s přáteli na farní piknik. Po návratu k Porgymu do Catfish Row však upadla do horeček a Porgy v obraně zabil Crowna, jenž se ji snažil vyhledat a získat zpět.

Owens dodal postavě věrohodně jak rysy krutosti, tak lásky, naivity a moudrosti. S ohledem na prokomponovanost opery lze hovořit až o typu majestátních postav známých z oper R. Wagnera. Navzdory jeho ohlášené indispozici pěvcův výkon vnitřně gradoval. Crown se stal protikladem jeho charakteru, vše řešil prudce a násilím, přičemž scénu ovládl vynikající technikou a silným hlasem.
Sportin’Life, mladý drogový dealer, morální protipól Porgyho, o Bess dlouho usiloval, až ji získal lstí, podáním drog, a společně odešli do New Yorku. Tenorista Frederick Ballentine vtiskl postavě charisma a účinnou až tanečně procítěnou manipulaci s Bess. Zpíval bravurně pružným témbrem.
Bess Angel Blue byla něžná, zranitelná a vnitřně rozpolcená. Svým jednáním se impulzivně občas vymykala kontrole a škodila si vrháním se do bolestivých situací. Vztah s Porgym naplnila silnými emocemi. Sytě plnému vokálu propůjčila mnoho barev, intenzity a vášně, dramatičnost a niternost. Zpívala s nádherným leskem. Owens svůj poslední výstup Porgyho obdařil velkou a dojemnou touhou odhodlání vydat se do New Yorku za Bess.
Příběh kontrastně ozvláštnili policisté, kteří nebyli Afroameričané. Sopranistka Golda Schulz a basbarytonista Donovan Singletary vytvořili na jevišti výrazný manželský pár. Clara byla v jejím podání velmi starostlivá, obzvláště něžná a šťastná, když konejšila své dítě. Jake byl drsný, jemně cynický a plný starostí. Sopranistka Latonia Moore vtiskla Sereně, která přišla o manžela Robbinse, bolest v okamžicích zajištění pohřbu po jeho vraždě i silnou vůli jít dál svým životem. Mezzosopranistka Denyce Graves dodala Marii sympatie a oblíbenost v komunitě. Velké pěvecké i herecké výkony.
Orchestr Metropolitní opery v New Yorku zněl pod taktovkou Robertsona skvostně. Velkolepou operu a její prokomponovaný celek mísící evropské a americké hudební vlivy rozkryl detailně, vrstevnatě a s výsostným operním i jazzovým cítěním. Rytmicky složité pasáže, blues, jazz, spirituály a písně z jižanských států v souladu s pěveckými výkony a choreografiemi byly interpretovány na mimořádně vysoké úrovni, korunované krásným věrohodným prožitkem a nádherně procítěnou silou příběhu. Mnohé songy se staly samostatným hitem. Škoda, že režisér HD přenosu Gary Halvorson nezařadil do záznamu více záběru na dirigenta a orchestrální hráče.
Šedesátičlenný Sbor Metropolitní opery v New Yorku podal vynikající výkon, o jehož přípravu se mimořádně zasloužili sbormistři Donald Palumbo a David Moody. Ženskému sboru vévodily soprány se sedmnácti členkami a třinácti altistkami, mužský sbor v tenorech i basech čítal po patnácti zpěvácích. Sboristé, zejména rolím obyvatel rybářské osady Catfish Row vtiskli úžasnou přesvědčivost.
Kostýmní návrhářka Catherine Zuber zvolila za dominantní barvu zemitou hnědou, kterou vyvážila jemně odstíněnou pestřejší paletou různorodých oděvů, které zdůraznily odlišnost charakterů. O živelné choreografie s přesnou rytmickou souhrou se zasloužila debutantka v MET Camille A. Brown, především v četných sborových číslech. Výborné však byly i choreografie soubojů Davida Leonga. Světelný designér Donald Holder perfektně, výstižně a s užitím spektra barevných odstínů dokázal proměňovat atmosféru děje a hloubku scény.

Současná realizace díla vznikla v koprodukci newyorské Metropolitní opery, Nizozemské národní opery v Amsterdamu a Anglické národní opery.
Průvodkyně HD přenosu Audra McDonald vedla o přestávce zajímavé rozhovory s umělci, kteří poutavě přiblížili své charaktery. Do díla vtáhly diváky u obrazovek i vůdčí osobnosti z týmu, vyzdvižen byl i na svou dobu revoluční charakter opery akcentující silnou afroamerickou komunitu.
McDonald také přiblížila velkou aktuální výstavu nazvanou „Černé hlasy v MET“, která v průběhu letošní sezony 2019/2020 vzdává v divadle hold mimořádným afroamerickým umělcům souboru, představuje 170 archivních fotografií, novinových výstřižků, kostýmních návrhů a předkládá návštěvníkům příběhy průlomové kariéry významných zpěváků, k nimž patřili např. Marian Anderson, Robert McFerrin, Mattiwilda Dobbs a Leontyne Price.

MET in HD – George Gershwin: Porgy & Bess. Hudební nastudování David Robertson, režie James Robinson, scéna Michael Yeargan, choreografie Camille A. Brown. Přímý přenos 1. 2. 2020, kino Aero.

Nahoru | Obsah