Hudební Rozhledy

Mozartwoche 2020

Robert Rytina | 03/20 |Zahraničí

Intendant Mozartwoche Rolando Villazón

„Dámy a pánové, vypněte si, prosím, své mobilní telefony. Nahrávání a fotografování je během představení zakázáno. Věřím, že si užijete fantastický a neopakovatelný večer, Mozart žije!“ O tom, komu patří hlas, který promlouval k návštěvníkům jednotlivých programů letošního ročníku festivalu Mozartwoche v Salcburku před začátkem každého z nich, pochyboval asi jen málokdo. Rolando Villazón, jenž zde zastává funkci intendanta, je zkrátka takovou mediální hvězdou, že zejména německy mluvící publikum zná pěvcův verbální projev i z mnoha televizních talk show a zábavných pořadů. Není proto divu, že po každé z repríz úvodního hlášení se v hledišti vždy ozval uznalý potlesk... Villazón si ho ale za právě skončený ročník festivalu, který probíhal ve dnech 23. 1. až 2. 2. 2020, skutečně zasloužil, a rozhodně nejen za tak úspěšnou nahrávku svého dvojjazyčného telefonního a fotografického varování.

Po jakémsi „zahřívacím“ programu z roku 2019, během něhož si Rolando Villazón intendantskou funkci vyzkoušel poprvé, si tentokrát extrovertní Mexičan užil svou kulturní vládu nad lednovým Salcburkem už naplno. Výsledkem byl opravdu atraktivní festival plný koncertů, představení, veřejných debat a dalších doprovodných akcí ve více než deseti různých lokalitách města. Kromě funkce moderátora a pěvce interiérového i exteriérového (neboť tak jako loni, i letos obcházel Villazón v sombreru a s mariachi kytaristy v den Mozartových narozenin 27. ledna salcburské památky a zpíval před nimi na jubilantovu počest mexické písně) se letos pan intendant představil i ve funkci režiséra. O tom ale až za chvíli – pro začátek si připomeňme, že v nabitém festivalovém kalendáři opět figurovala velká jména světové klasické hudby. Mimo těch, o nichž budou pojednávat následující recenze, to byli například pěvci Mojca Erdmann a Topi Lehtipuu, klavíristka Mitsuko Uchida nebo dirigent Daniel Barenboim. Pro nás je ovšem důležitá „česká stopa“, která byla v právě skončeném ročníku obzvlášt významná. Naši umělci na sebe výrazně upozornili už na Mozartwoche 2019: jeho hosty byli tehdy pěvci Štěpánka Pučálková a Adam Plachetka a tanečníci Ondřej Vinklát a Jakub Rašek. Letos se na festivalu objevil zástupce českých zemí sice jen jeden, ale zato se stal – hned po panu intendantovi – jeho jednoznačně nejvytíženějším protagonistou. Radek Baborák se tu jako hornista a dirigent zúčastnil hned šesti (!) koncertů, spolupracoval na edukačních projektech a vedl mistrovské kurzy na salcburském Mozarteu. Velký ohlas zaznamenal zejména jeho debut s Vídeňskými filharmoniky pod taktovkou už zmíněného Daniela Barenboima. Mozartův Koncert pro lesní roh a orchestr č. 3 sklidil ve vyprodaném Festivalovém sále bouřlivé ovace a recenze listu Wiener Zeitung obdivovala sólistovo „fantastické nasazení, precizní provedení a měkký tón“, podle recenze Kurieru „Radek Baborák a Daniel Barenboim spolu s Vídeňskými filharmoniky Salcburk přímo fascinovali“. Slovy chvály na adresu našeho umělce nešetřil ani Rolando Villazón: „Když hraje Radek na lesní roh, zní to jako bel canto! Posluchač má pocit, že je to ten nejsnadnější nástroj na světě. O opaku se ale přesvědčí každý, kdo si na něj zkusí zahrát!“ Na Mozartwoche by se měl Radek Baborák v plném nasazení znovu vrátit v roce 2022, nicméně bez dalších českých jmen se neobejde ani ročník příští. Zatím ale ještě zůstaňme u nabídky z roku 2020, která sebou přinesla i dvě dlouho očekávané a nanejvýš pozoruhodné vokálně instrumentální produkce.

MOZART: FIGAROVA SVATBA
Pokud jsou mezi čtenáři tohoto textu i nadšení diskofilové (a já věřím, že ano), jistě si vzpomenou na rozsáhlý nahrávací projekt společnosti Deutsche Grammophon, jehož protagonisty jsou Wolfgang Amadeus Mozart, Yannick Nézet-Séguin a Rolando Villazón. První jmenovaný pán je autorem oper Únos ze serailu, Figarova svatba, Don Giovanni, Così fan tutte, La clemenza di Tito a Kouzelná flétna, ten druhý je dirigentem jejich nastudování s tělesy Mahler Chamber Orchestra a Chamber Orchestra of Europe pro Festivalový dům v německém Baden-Badenu. Z koncertních provedení těchto děl jsou v posledních letech pořizovány nahrávky pro svrchu uvedený label. Jedním z poznávacích znamení každého jednotlivého titulu je pak i přítomnost Rolanda Villazóna v rolích od titulních, jako je Titus, až po téměř miniaturní, jakou je třeba Don Basilio ve Figarově svatbě. Proč tuto skutečnost připomínám? Na letošních Mozartwoche byl k vidění projekt, který působil dojmem jakési franšízy zmíněné koncepce: čelní představitelé badenbadenského koncertního uvedení Figarovy svatby v roce 2015 se (na pozvání svého někdejšího Dona Basilia) přesunuli do Salcburku, aby svůj dávný úspěch nejen zopakovali, ale navíc i doladili k ještě větší dokonalosti. Té měl napomoci sám Villazón, a to momentálně nikoliv v malé tenorové úloze, ale rovnou jako režisér.
A jak takové „koncertní provedení opery v režijním řešení Rolanda Villazóna“ v sále Felsenreitschule dopadlo? Podle mého názoru nanejvýš úspěšně. Orchestr Capella Andrea Barca a za ním umístění členové Arnold Schönberg Chor (s uměleckým vedoucím Erwinem Ortnerem) sice z obřího jeviště zabrali stěží polovinu, ale po stranách umístěné kusy nábytku, paravány a věšáky dávaly tušit, že pouhá koncertní podoba díla se strnule stojícími sólisty v popředí opravdu není v plánu. Skutečně nebyla – hned po předehře, kterou brilantně a stylově naprosto bezchybně odehrál orchestr pod taktovkou svého zakladatele, legendárního klavíristy Sira Andrease Schiffa, nastoupili na scénu mladiství představitelé Figara a Zuzanky: novozélandský barytonista Julien van Mellearts a švýcarská sopranistka Regula Mühlemann (na Nézet-Séguinově nahrávce představitelka Barbariny). Od počátku bylo jasné, že Villazón, věrný svému naturelu, vedl pěvce zcela ve stylu klasické buffy a cizí mu nebyly ani jakékoliv prvky klauniády, vycházející z fyzického humoru. Pěvci tak na sebe od počátku vesele gestikulovali, různě se pošťuchovali a přiznaně do svých her vtahovali i členy orchestru a dirigenta. A jakkoliv to může znít až lacině, „Figarce“ takové uchopení vysloveně slušelo. Schiff se navíc rozhodl provést operu kompletně a bez škrtů (svých obvykle vypouštěných árií se tedy dočkali i Marcellina či zmíněný Basilio), takže téměř čtyřhodinovému mozartovskému maratonu svižné a nápadité herecké akce maximálně prospěly. Protagonisté se rovněž evidentně s režisérovým pohledem na věc sžili do té míry, že pozorovat většinu z nich znamenalo nabýt dojmu, že vlastně nesledujete pěvce, hrající své role, ale pěvce, napodobující Rolanda Villazóna, jak jim jejich role předehrává…
Sebeveselejší rej villazónovských epigonů by neměl valný smysl, kdyby onu skupinu mozartovských klaunů netvořili vesměs vynikající pěvci. Zuzanka Reguly Mühlemann si tuto Figarovu svatbu tak trochu ukradla pro sebe: mladá zpěvačka s lehkým a ohebným sopránem, pro tento typ hudby zcela ideálním, má vrozený šarm, půvab i herecké nadání, takže vokálně technicky sice jistý, ale méně výrazný a herecky matnější van Melleartsův Figaro měl co dělat, aby nezůstal v jejím stínu. Velmi vyrovnaně působil druhý pár: Hrabě rakouského barytonisty Floriana Boesche se vyznačoval jakousi vnějškovou hřmotností, za níž umně skrýval své plány i stavy nejistoty, a Hraběnka rovněž rakouské sopranistky Christiane Karg (na nahrávce představitelky Zuzanky) dokázala věrohodně předvést poněkud osamělou a zklamanou ženu, které poslední sled událostí vlil novou energii do žil. Oba umělci opět dokázali, že patří ke skutečné mozartovské špičce, stejně jako Američanka Angela Brower, lyrická mezzosopranistka s velmi příjemným zabarvením hlasu. Role Cherubína pro ni pěvecky nepředstavuje nejmenší problém, vizuálně ovšem působí do té míry žensky (v tom nejlepším slova smyslu), že úloha zpovykaného teenagera, jíž jí režisér přisoudil, byla pro ni i pro publikum spíše zábavným protiúkolem. Brower i italský basista s neomylným talentem pro buffózní úlohy Maurizio Muraro v dvojroli Dona Basilia a Antonia si zopakovali své role z nahrávky Deutsche Grammophon, zatímco zbytek obsazení tvořili noví, ovšem neméně exkluzivní protagonisté. Legendární americkou sopranistku Marii McLaughlin zastihla role intrikářské Marcelliny v ideálním hlasovém rozpoložení a spolu s Murarem se jí podařilo vytvořit další herecky i pěvecky dobře sehranou dvojici. Hvězdné cameo v roličce Barbariny si zjevně užila vzrůstem nevysoká, ovšem pěvecky fenomenální ruská koloraturní sopranistka Julia Lezhneva. Její závěrečné „spárování“ s nepřehlédnutelným Cherubínem Angely Brower bylo pro publikum vizuálně opravdu vděčné... Velmi příjemně překvapil mladý rakouský tenorista Angelo Pollak v dvojroli Dona Basilia a Dona Curzia. O pěvci je v poslední době slyšet stále častěji, a jistě je pro to řada dobrých důvodů: je zpěvákem s výtečnou technikou i skvělým jevištním instinktem, který ho podle mého názoru předurčuje k úspěchu zejména v komickém oboru.
Uvedená sestava měla spolu s výborně připraveným orchestrem a sborem zkrátka velmi blízko k představě o ideálně provedené Figarově svatbě a Villazónovo režijní ztvárnění dalo téměř zapomenout na skutečnost, že se jedná „jen“ o koncertní verzi. O úspěchu nápadu přistoupit k festivalové prezentaci vrcholných Mozartových děl tímto způsobem jsou patrně přesvědčeni i Rolando Villazón a Sir Andreas Schiff, protože v příštím roce opět spojí síly, aby obdobně nastudovali samu operu oper – Dona Giovanniho. V hlavních rolích se můžeme těšit na Johannese Kammlera, Luku Pisaroniho, Kate Lindsey, Sylvii Schwartz a další.

Salzburg, Mozartwoche – Wolfgang Amadeus Mozart: Le nozze di Figaro (Figarova svatba), KV 492, koncertní provedení opery. Hudební nastudování a continuo Sir Andreas Schiff, scénické řešení Rolando Villazón, osvětlení Davy Cunningham. Capella Andrea Barca, Arnold Schönberg Chor, umělecký vedoucí Erwin Ortner. Premiéra 24. 1. 2020, psáno z druhé reprízy 26. 1. 2020, Felsenreitschule.

HÄNDEL, MOZART: MESIÁŠ
Výše popsané uvedení Figarovy svatby chápu osobně jako jistý druh intendantovy úlitby konzervativněji zaměřenému publiku. Pro to odvážnější, kterému nevadí poznávat Mozartovu hudbu v nových souvislostech a netradičním zpracování, jsou podle mého názoru určeny hlavní jevištní produkce Mozartwoche od chvíle, kdy nad nimi vládne pevnou rukou právě Villazón. Už loňský výstřední projekt T.H.A.M.O.S., složený z Mozartovy scénické hudby ke stejnojmenné divadelní hře a výňatků z dalších děl, dal jasně na srozuměnou, že během Mozartova týdne mají experimenty všeho druhu dveře otevřené. Kdo by tedy čekal standardní inscenaci letos, narazil by opět na překážku v podobě projektu, jemuž by nejlépe slušela nálepka „Mozart zase úplně jinak“. Vybrané dílo koneckonců ani není původní Mozartovou kompozicí: Händelovo proslulé oratorium Mesiáš slavný salcburský rodák v březnu 1789 na nový německý text pouze upravil a nově instrumentoval. Co si ovšem počít s nedramatickou vokálně instrumentální skladbou, zpracovávající proroctví o Vykupitelově příchodu, narození a zázračném zmrtvýchvstání, v plnohodnotné jevištní inscenaci? Odpověď na tuto otázku se rozhodl dát jeden z nejslavnějších divadelních tvůrců současnosti Robert Wilson.
O zcela specifickém světě, který Wilson ve svých produkcích vytváří a jehož pravidlům je podřízeno vše od kompletní vizuální stránky přes osvětlení až po tempo a stylizaci každého pohybu na jevišti, patrně není třeba čtenářům sáhodlouze vyprávět. Režisérův styl je sice na první pohled identifikovatelný, ale zároveň také za dobu čtyř desetiletí, během nichž tvůrce jeho podobu ladil, už přece jen svým ustáleným rukopisem poněkud anachronický. Sám sebe ovšem považuje autor za bytostného formalistu, a z tohoto hlediska jsou jeho jevištní realizace přinejmenším stále osobitými výtvarnými (a technicky brilantně realizovanými) kreacemi, když už se jim nedostává také přiměřeného obsahu.
Podobně lze přistoupit i k charakteristice nové salcburské inscenace Mesiáše. Aby režisér, scénograf a autor osvětlení Wilson divákům vnímání podstaty své produkce ještě více zkomplikoval, nechal se slyšet, že „rozhodně nebude používat žádnou jasně čitelnou náboženskou symboliku, protože náboženství do divadla nepatří“. Co do něj ovšem podle jeho názoru patří určitě, je poetika surrealismu. Celková barevnost scény, charakter osvětlení, jevištní symbolika i některé rekvizity a artefakty proto odkazují k obrazům René Magritta nebo Salvadora Dalího.
Na klinicky prázdném, modrobíle laděném jevišti se tedy za uvedených okolností střídají Tenor (Richard Croft) v bílém obleku, stylizovaný do podoby kabaretního komika, Bas (José Coca Loza) v odění dálně východního mudrce, Sopranistka (Ellena Tsallagova) v bílých šatech coby symbol čistoty a Altistka (Wiebke Lehmkuhl) jako její temný protiklad (návrhy kostýmů Carlos Soto). Světelné efekty a rafinovaná práce s jevištní mlhou kolem nich vždy vybudují takřka snovou atmosféru a do zpěvních textů s biblickými motivy začíná klást Wilson své „surrealistické hádanky bez religiózních prvků“. Některé se daří dešifrovat celkem bez potíží. Sbor (Philharmonia Chor Wien, připravený sbormistrem Walterem Zehem) vchází pravidelně na scénu a jeho členové se opírají o nejrůznější hole a větve. Zřetelně suché kmeny se také postupně snášejí na scénu, až ji v jednom okamžiku téměř zaplní. Motiv suchého a neživého dřeva pak v závěrečné apoteóze vystřídá ve vzduchu zavěšený strom s bohatou korunou a krátkými kořeny. Ten se krátce před koncem otočí o sto osmdesát stupňů, a vznikne tak strom s chudou korunou, ale kořeny silnými a bohatými. Symbolika znovuvzkříšení je zde vcelku jasná a nápaditá a funguje stejně dobře jako opakující se použití motivu vody, spjaté především s postavou Sopranistky. Ta se vodou rituálně polévá, případně po ní pluje v člunu, evokujícím loď převážející mrtvé přes řeku Styx. Jak si ale vyložit zběsile tančící slaměné strašidlo, které se postupně střetává s postavou copaté holčičky či vousatého dědečka? Jaký význam má moderně designovaná brána, jež se snese z výšky a po chvíli se opět ztratí? A co znamenají pukající ledovce (videoprojekce Tomasz Jeziorski) ve scéně slavného sborového Halleluja!, kdy mezi sboristy zmateně bloudí astronaut? Má být snad on novým mesiášem, který přináší život a naději na jinou (a lepší) planetu? Některé otázky zkrátka nechává Wilson úmyslně nezodpovězené, nicméně i tam, kde se divákovi nedostává odpovědí, inscenace stále funguje jako svérázný – a přiznaně surreálný – výtvarný artefakt, jemuž dodávají na dynamice i fascinující kreace tanečníka Alexise Fousekise.
I ti, kteří se s Wilsonovým jevištním pojetím neztotožní, mohou být každopádně spokojeni s hudebními kvalitami produkce. Svrchu uvedení sólisté i sbor tvoří velmi kompaktní tým, který stylově znamenitě souzní nikoliv s představou barokního Händelova originálu, ale právě s Mozartovou klasicistní úpravou a tehdejšími vokálními i orchestrálními zvyklostmi. Za výslednou zvukovou podobu je zodpovědný nad jiné povolaný znalec, dirigent Mark Minkowski, jenž se svým orchestrem Les Musiciens du Louvre vykouzlil v Haus für Mozart další ze svých pověstných dobově poučených interpretací.
Recenzovanou reprízu zaznamenala televizní stanice ORF, která počítá s uvedením na obrazovky 11. 4. 2020, a pozdější vydání na DVD avizovala společnost UNITEL. Kromě možnosti seznámit se s inscenací tímto způsobem existuje ještě možnost vidět ji i na živo: v červenci proběhnou dvě reprízy v rámci Salzburger Festspiele a poté se produkce přesune do pařížského Théâtre des Champs-Élysées.

Salzburg, Mozartwoche – Georg Friedrich Händel, Wolfgang Amadeus Mozart: Der Messias (Mesiáš), KV 572, scénické provedení oratoria. Hudební nastudování Marc Minkowski, režie, scéna a osvětlení Robert Wilson, kostýmy Carlos Soto, spolupráce na režii Nicola Panzer, spolupráce na scénografii Stephanie Engeln, spolupráce na světelném designu John Torres, video Tomasz Jeziorski, make-up Manu Halligan, dramaturgie Konrad Kuhn. Les Musiciens du Louvre, Philharmonia Chor Wien, sbormistr Walter Zeh. Premiéra 23. 1. 2020, psáno z druhé reprízy 26. 1. 2020, Haus für Mozart.

CO NABÍDNE MOZARTWOCHE 2021
Ve dnech 21.–31. 1. 2021 chystá Rolando Villazón pro Salcburk další „mexickou jízdu“, v jejíž nabídce bude tentokrát ještě těžší si vybrat, co si rozhodně nenechat ujít. Posuďte sami: kromě už zmíněného koncertního Dona Giovanniho bude na programu i scénická verze nedokončené Mozartovy opery L’ Oca del Cairo v provedení Chamber Orchestra of Europe s dirigentem Robinem Ticciatim a výtečnými mladými sólisty. Koncertně zazní také opera Il Re pastore, tentokrát v nastudování Ivora Boltona a Cameraty Salzburg. Dvakrát vystoupí jako dirigent i klavírista s Vídeňskými filharmoniky Daniel Barenboim, v jednom případě ho pak za dirigentským pultem vystřídá Alain Altinoglu, který provede Mozartovu Mši c moll s úctyhodnou pěveckou sestavou: Erin Morley, Karine Deshayes, Javierem Camarenou a Ferrucciem Furlanettem. V dlouhé řadě koncertů se představí další renomovaní zpěváci: Regula Mühlemann, Daniel Behle, Mojca Erdmann, Simon Keenlyside, Mauro Peter, instrumentalisté Mitsuko Uchida, Renaud Capuçon, Robert Levin, Martha Argerich, dirigenti Fabio Biondi, Keri-Lynn Wilson, Ion Marin, Riccardo Minasi a 27. 1. samozřejmě opět i mariachi s Rolandem Villazónem. A slíbení čeští zástupci? 29. 1. a 31. 1. zazní v Haus für Mozart program Sacred Mozart s podtitulem Scénická choreografie. Výběru ze skladatelových duchovních děl se dostane režijní a choreografické podoby Andrease Heiseho a spolu s mnoha tanečníky v něm vystoupí i pěvci Anna Lucia Richter, Anke Vondunk, Krystian Adam a Krešimir Stražanac. To nejlepší samozřejmě nakonec – hudební nastudování zajistí dirigent Václav Luks a za jeho řízení zahrají a zazpívají soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. V jiném hudebně tanečním projektu, nazvaném Mozart Moves – „Ewig dein dich Liebender“, se pak ve dnech 24. 1. a 29. 1. v Zemském divadle představí kromě rezidenčních tanečníků a okteta, tvořeného členy Cameraty Salzburg, také mezzosopranistka Magdalena Kožená. Jak tedy vidno, lednová návštěva Salcburku se rozhodně vyplatí i v příštím roce, protože – jak říká Rolando Villazón – MOZART ŽIJE.

Nahoru | Obsah