Hudební Rozhledy

Mozaika nejslavnějších operních režisérů - Stefan Herheim

Pavel Horník | 09/20 |Studie, komentáře

Stefan Herheim

V současné době se musíme chtě nechtě smířit s tím, že operní režiséři a scénografové nám budou předvádět klasická operní díla jinak, než na co byla dřívější generace zvyklá. Není důležité, jak dalece bude děj transponován do odlišných reálií, ale jak kvalitně nebo srozumitelně. A takovým současným renomovaným vykladačem operních děl je letošní mladě vypadající padesátník, norský režisér Stefan Herheim.
Rodák z Osla v podstatě vyrůstal v divadelním prostředí, protože jeho otec byl hráčem na violu v orchestru norské opery v hlavním městě. Malý Stefan viděl operu poprvé již v šesti letech a Wagnerova Tristana a Isoldu v sedmi letech. Navštěvoval samozřejmě také baletní představení. Na hudební škole studoval violu a muzikantské vzdělání a láska k hudbě mu později velmi pomáhaly v hlubším přístupu k operním inscenacím. Divadlem byl přímo fascinován a doma již odmala hrál inscenace s loutkovým divadlem. Později dokonce založil soubor, který s loutkovými inscenacemi oper, které sám režíroval, jezdil po celém Norsku.

V norské opeře působil též jako orchestrální hráč – violista a režijní asistent. Své vzdělání si doplnil v letech 1994–1999 studiem na vysoké hudební škole v Hamburku. Zde studoval operní režii u slavného německého režiséra Götze Friedricha, intendanta berlínské Deutsche Oper. Jeho absolventskou školní prací byla režie Mozartovy Kouzelné flétny. V německy mluvících zemích se pak v postatě celoživotně naturalizoval, bydlí v Berlíně. Jeho první samostatnou profesionální inscenační prací byla právě jeho oblíbená Kouzelná flétna ve Státním divadle v Oldenburgu v Dolním Sasku. Ve stejném divadle inscenoval v následujícím roce ještě Verdiho Falstaffa. Výtvarnou spolupracovnicí na obou inscenacích mu byla jen o dva roky starší Němka Heike Scheele. Tato scénografka, vystudovaná ve Vídni u renomovaného divadelního výtvarníka Ericha Wondera, pak věrně provází Herheima ve většině jeho inscenací dodnes. Následuje hostování v estonském Tartu (zde je po Tallinu druhý operní soubor sídlící v krásně opraveném pozdně secesním divadle Vainemuine) v Mozartově opeře Così fan tutte. A teď bych se krátce zastavil u jeho inscenace Wagnerova Tannhäusera v Landestheater Linz roku 2002, kterou jsem navštívil. V té době byl pro mne norský režisér naprosto neznámý a ani samotná, ač netradičně pojatá inscenace mne až tak moc nezaujala, možná jen překvapila tím, že se odehrávala v prostředí Armády spásy. Ovšem naprosto nečekaným zážitkem byl tehdy pěvecký výkon hlavního představitele, mladého amerického tenoristy s pozdější hvězdnou kariérou, Stephena Goulda. S tím jsem se pak často setkával na světových scénách včetně Bayreuthu.
Stefan Herheim se zatím uplatňoval na scénách střední velikosti (třeba Così fan tutte produkoval v lidové opeře ve Stockholmu, Belliniho Puritány v Aalto Theater v Essenu). Přelom nastal roku 2003 pozváním na renomovaný festival v Salcburku k inscenování Mozartova Únosu ze serailu, kde se již, dle kritik, projevilo jeho sice do detailu promyšlené, ale zcela extravagantní pojetí. Následoval opět Linec s Verdiho Donem Carlosem a ve vídeňské Volksoper režíroval Madama Butterfly. Do rodného Osla se v roce 2005 vrátil, aby uvedl Händelovu operu Julius Caesar v Egyptě. Ve stejném roce se uplatňuje v Berlíně na jevišti Státní opery Unter den Linden s Verdiho Sílou osudu. Rok poté se v lotyšské Rize dostává ke své první wagnerovské inscenaci, Rýnskému zlatu, a v rakouském Štýrském Hradci uvádí Bizetovu Carmen.
Z množství jeho prací je zřejmé, že se nehoní za počtem titulů a jeden až dva ročně mu stačí. Základem pro jeho koncepci je vždy hudba, ze které pak vychází. Dílo si přehrává na klavíru a pak poslouchá řadu různých kompletních nahrávek. A to je věc, která mnohým inscenátorům dnes schází. V roce 2007 dostává za inscenaci Mozartova Dona Giovanniho od časopisu Opernwelt cenu za nejlepšího režiséra roku.
V dalším roce následuje velké vyznamenání, pozvání do Bayreuthu k práci na Wagnerově Parsifalovi. Následuje to po předchozím, velmi kontroverzním uvedení tohoto díla v roce 2004 předčasně zemřelým Christophem Schlingensiefem, který byl rovněž příslušníkem německé režijní avantgardy. Osobně jsem toto uvedení neviděl, ale dle vyprávění a zpráv v novinách a odborných hudebních časopisech byl svým poměrně složitým pojetím režisér velmi úspěšný. Zaujal zejména osobitostí, která se vedle jeho typických extravagancí projevovala představením díla ze dvou úhlů pohledu, historicko-politického a psychologického. Historicko-politického (na historii si Herheim velmi potrpí) v kontextu vztahů wagnerovské rodiny k umění a kultu skladatele v německých dějinách od doby císaře Viléma přes světové války (filmové projekce z bojišť), nacismus, kdy se nevyhýbá ani problematickému vztahu potomků k tomuto období, až po vznik poválečného Německa. A psychologického ve smyslu vykoupení (typické, v některých Wagnerových dílech skloňované německé slovo die Erlösung). Za tento počin jej renomovaný měsíčník Opernwelt opět oceňuje. Ve stejném roce se pak dostává do Bruselu do slavného Théâtre Royal de la Monnaie k inscenování Rusalky Antonína Dvořáka. O tu je pak docela veliký zájem a uvádí se koprodukčně o rok později ve Štýrském Hradci a v Drážďanech, o čemž se zmíním později. V roce 2009 režíruje Herheim Wagnerova Lohengrina v Berlíně opět ve Státní opeře Unter den Liden a Straussova Růžového kavalíra ve Státním divadle ve Stuttgartu. Přichází rok 2010 a v Oslu je s velkou slávou otevřena exluzivní budova nové opery. Pro zajímavost, inauguračním představením zde byla Dvořákova Rusalka, ale v režii skotského umělce Paula Currana. V tomto domě je Herheim pověřen režií Wagnerova Tannhäusera v hudebním nastudování rumunského dirigenta jménem Christian Badey. Viděl jsem tuto inscenaci na jaře 2011. Režisér převedl známý romantický děj příběhu do dvou rovin. Jedna je opulentní operní svět Venuše a proti němu prostředí Armády spásy (s typickými uniformami), jehož představitelkou nebo účastnicí je ctnostná Alžběta. Mezi těmito dvěma póly lavíruje s kytarou Tannhäuser, rovněž člen Armády spásy. Pochopitelně to v základu možná připomnělo původní inscenaci tohoto díla před deseti lety v Linci, ale vše bylo úplně jinak. Zde byl jasně vidět znatelný pokrok a posun v inscenátorově výkladu díla. Napomohla tomu samozřejmě scénografka Heike Scheele, která měla na velkém jevišti nového divadla zcela jiné možnosti. Již při předehře a místo původní dlouhé baletní vložky předvádí Venuše Tannhäuserovi pestrý operní kaleidoskop. A tak se při projekcích hlediště zdejšího operního sálu předvádí řada známých postav a scén od Kouzelné flétny přes Butterfly a Aidu ke Carmen, nebo od Wotana k Siegfriedovi a dalším operním hrdinům. Tannhäuser přes všechna její naléhání odchází, ocitá se v ulicích Osla a přichází do prostorného sálu v domě Armády spásy. Zde se skupina bezdomovců a jiných zkrachovalých existencí probouzí a dostává talíře teplé polévky. Postupně se scházejí členové Armády spásy, aby uspořádali pěvecké klání – jednu z klíčových scén Wagnerova díla. Nebudu již popisovat další a další Herheimovy nápady a překvapení, ale pokročím k závěru díla. Alžběta si v symbolické divadelní šatně obléká kostým Panny Marie a v závěrečném alegorickém seskupení různých postav (včetně dřevěné sochy Panny Marie) Tannhäuser, s hlavou v jejím klíně, umírá. Dojem z představení, také díky výbornému pěveckému obsazení, byl velmi silný, což bylo na divácích ostatně dobře vidět. Je ovšem nutno oprostit se od zažité představy díla a přistoupit na zcela jiný režisérův výklad. Když vás to zaujme a necháte se takto vtáhnout do děje, musí to vyjít.

Ovšem někdy také ne, to připomínám jinou známou inscenaci norského režiséra, Dvořákovu Rusalku. Poprvé se hrála v Théâtre de la Monnaie v Bruselu (Prince zpíval Pavel Černoch), já jsem ji viděl ve stejném roce v Semperově opeře v Drážďanech. Právě s tímto dílem se na cizích operních scénách dělají nejrůznější extravagantní kejkle a posuny do přehnané erotiky. Připomeňme si třeba Mnichov, kde se děj odehrával v nevěstinci. Bohužel nejinak tomu bylo v Drážďanech. Základním mottem Herheima bylo ukázat přemístěním děje do dnešní reality pokrytectví a zkaženost současného světa. Po rozhrnutí opony se před námi objeví ulice jakéhokoli současného velkoměsta s jeho ruchem a samozřejmě problémy a neřestmi. Vše je barvitě vykresleno ve scénografii Heike Scheele. U vchodu do stanice metra postává ošuntělá černoška-Ježibaba, jejímž partnerem je Vodník, který se snaží být nevěrný s Cizí kněžnou. Rusalka v kruhu svých družek prostitutek se snaží změnit svůj úděl a dostat se do jiného, moderního vysněného světa. Bylo by velmi dlouhé popisovat nejrůznější zvraty, které divák leckdy asi ani nepochopil, v závěru to však dopadne tak, že Rusalka se vrací zpět do svého prostředí, když ji její vyvolený zradí s jinou a když vidí, že ten vysněný svět je vlastně nesmírně špatný. Vodník nakonec Cizí kněžnu zabíjí atd. Takto složitě pojatou inscenaci je nutno vidět a teprve z toho si pak udělat svůj úsudek. Připomenu jen, že hudebně dílo nastudoval Tomáš Netopil, tehdejší hudební šéf Opery Národního divadla v Praze. Herheim dále inscenoval v řadě divadel v Drážďanech, kde byl později nějakou dobu hlavním režisérem ještě Bergovy Lulu a Massenetovy Manon Lescaut. V Komické opeře v Berlíně to byl Händelův Xerxes. Některé z uváděných oper se ještě opakují na jiných scénách. V roce 2013 se vrací na Velikonoční festival do Salcburku inscenovat Straussovu Salome s výtvarnou zajímavostí od scénografky Heike Scheele, která v zadní skalní stěně tři řady vytesaných arkád nechala uměle zazdít. To se zde ještě nikdy nestalo. Inscenováni byli na festivalu ještě jeho Wagnerovi Mistři pěvci norimberští.
Následují další režisérova ocenění, opět od časopisu Opernwelt, Cena Laurence Oliviera za inscenaci Verdiho opery Sicilské nešpory v londýnské opeře Covent Garden 2014 nebo Cena Götze Friedricha. V roce 2015 přijíždí Stefan Herheim do Bregenzu, aby v tamním festivalovém divadle (na venkovní scéně se hraje Turandot) uvedl Offenbachovy Hoffmannovy povídky. Na ty jsem se zajel podívat a líbily se mi. Byly velice akční a živé. Na velkém jevišti bylo postaveno, tentokrát na točně, rozlehlé a strmé schodiště, na kterém se odehrává většina pestrého děje ve stylu kabaretní transvestiti show. Bylo to podle návrhu scénografa Christofa Hetzera, se kterým Herheim ještě inscenoval v Hamburku Mozartovu Figarovu svatbu, o dva roky později v Düsseldorfu Bergova Vojcka a v Komické opeře v Berlíně Bartókova Modrovouse. Hned zpočátku se mezi členy účinkujícího Pražského filharmonického sboru, jehož dámy jsou převlečeny za pány a naopak, zřítí po schodech podnapilá holohlavá zpěvačka Stella v černém korzetu. Je představována mužem – kaskadérem. V Lutherově sklepě se Hofmann oddělí z veselícího se sboru studentů – stejně oblečených naklonovaných Hoffmannů – a začne vyprávět svůj příběh, který se pak odehrává v dalším pokračování opery. Vzhledem k tomu, že je verzí tohoto díla několik, dá se s ním volněji pracovat, čehož samozřejmě režisér využil a přetvořil dle svého. Nejrůznějšími ztřeštěnými nápady a komickými situacemi představení jen sršelo. Inscenaci pak převzala opera v Kodani. Režisér Herheim má rád Petra Iljiče Čajkovského a inscenoval v roce 2011 v Amsterodamu jeho Evžena Oněgina a o dva roky později ve stejném domě Pikovou dámu. Režisér již během předehry rozehrál na jevišti vztah mezi skladatelem Čajkovským, takto je maskován představitel knížete Jeleckého (divák si tak musí zvyknout, že fešný aristokrat Jelecký se objevuje v podobě stárnoucího a sešlého skladatele) a jeho mladým milencem-prostitutem, kterým je důstojník Heřman, hlavní postava opery. Tato problematika je inscenátorovi blízká. Ostatně režisér sám ve svém rozhovoru pro tisk poznamenal: „Především jsem umělec, katolík a homosexuál“. Je to otevřené a nic neskrývající vyznání, které musíme akceptovat.
Z jeho nejnovějších inscenačních počinů bych uvedl třeba Debussyho Peléase a Mélisandu na festivalu v anglickém Glyndenbourne, kdy režisér před jeho premiérou v interview pro jedny noviny řekl, že očekává, že se lidé nebudou na operním představení nudit, protože vytváří konflikt mezi dílem, jeho historií a našimi očekáváními. V Oslu se uvedl Rossiniho Popelkou (ta se bude letos hrát též v opeře v Los Angeles) a Pucciniho Bohémou.
Herheim působí též jako profesor na Akademii umění v Oslo. Od roku 2020 jej čeká postupné uvedení kompletního Wagnerova Prstenu Niebelungova v Deutsche Oper v Berlíně a od sezony 2022/23 se stane uměleckým intendantem třetího významného vídeňského operního domu Theater an der Wien.
Na závěr je třeba konstatovat, že výklady operních děl současnými režiséry nejsou povětšině k běžnému porozumění jednoduché, a je tedy nejlepší danou inscenaci zhlédnout víckrát, a to i v delším časovém odstupu. K tomu slouží i uvádění stejné inscenace v různých operních domech. Teprve pak se lze možná dopracovat k jejich většímu porozumění. Nejinak je tomu u Stefana Herheima. Dle toho, co jsem od něj viděl, musím říci, že určitě patří mezi ty oceňované právem.

Nahoru | Obsah