Hudební Rozhledy

Slovenský skladatel Ivan Buffa: Musíte věřit tomu, co děláte

Milan Bátor | 03/20 |Studie, komentáře

Ivan Buffa

Před dvanácti lety Ivan Buffa založil Quasars Ensemble. Název je inspirován kvasary, vesmírnými tělesy, která jsou zdrojem silného rádiového záření. Předpokládá se o nich, že jsou to reliktní objekty z raného období vývoje galaxií a vesmíru. Jejich objev v 60. letech minulého století vedl k zásadnímu průlomu v poznávání kosmu. Slovenský skladatel a klavírista Ivan Buffa je muž, který vnímá hudbu v nesmírně zajímavých kontextech, širokoúhlé polaritě a celistvosti. Je přesvědčen, že v hudbě napříč staletími po současnost existuje kontinuita. Ivan Buffa se narodil v roce 1979 v Košicích. Konzervatoř v Košicích vystudoval v oborech hra na klavír (O. Reiprich, P. Kaščák) a skladba (J. Podprocký).

V kompozici pokračoval na Vysoké škole hudebních umění v Bratislavě u Vladimíra Bokese. Hlad po poznání jej vedl do Vídně na Hochschule für Musik und darstellende Kunst, kde se potkal mimo jiné i s Markem Kopelentem. Během studií působil v klavírním duu s Dianou Cibuľovou, v Rakousku byl členem souboru Ensemble Lux, který se zaměřuje na provádění pozoruhodné hudby posledních desetiletí.
V roce 2008 se Buffa rozhodl přetavit své vize a umělecké představy do konkrétní podoby založením vlastního hudebního souboru. Quasars Ensemble se brzy po svém vzniku zařadil k nejzajímavějším profesionálním tělesům na Slovensku. Do popředí zájmu odborné i posluchačské veřejnosti se dostal díky neotřelé dramaturgii svých koncertů, která do kontextu staví klasická hudební díla starších epoch s nejnovějšími kompozicemi současných autorů. Tato „konfrontace“ umožňuje objevit souvztažnost hudby. Sám Buffa vnitřní korelaci vysledoval zkoumáním hudby Johanna Sebastiana Bacha, v jehož díle postřehl elementy, které se vyskytují v hudbě baroka i současnosti. Quasars Ensemble uvedl koncertní profily předních současných skladatelů, jako jsou Bent Sørensen, Michael Jarrell, Kaija Saariaho, Toshio Hosokawa a Tristan Murail. U řady z nich se koncerty odehrály za vzácné a inspirativní osobní účasti autorů. Intenzivní koncertní aktivita, přesahové vnímání hudby a vzrůstající respekt k nekompromisní umělecké kvalitě soubor s Ivanem Buffou přivedly i na největší symbol současné hudby – legendární festival v Darmstadtu. Quasars Ensemble účinkoval také na Varšavském podzimu, festivalu Arcus Temporum v Pannonhalme, Ostravských dnech nové hudby a pravidelně spolupracuje se slovenskými festivaly Bratislavské hudební slavnosti a Melos-Étos.
Součástí koncertní činnosti je nahrávací činnost souboru, kterou lze rozdělit do několika linií. V prvé řadě je to pozornost k tvorbě domácích slovenských skladatelů (Ilja Zelenka, Ivan Parík, Alexander Albrecht, Vladimír Godár, Oto Ferenczy atd.), díky níž soubor oprášil díla nikdy neprovedená, dávno utichlá, neprávem umlčená či prostě jen pozapomenutá. V centru pozornosti souboru je také tvorba mladších autorů, k nimž lze vedle Lukáše Borzíka řadit také samotného Ivana Buffu. Filozofii Quasars Ensemble na nahrávkách reprezentuje také zastoupení klíčových osobností hudby první poloviny 20. století (Paul Hindemith, Arnold Schönberg, Witold Lutosławski, Bohuslav Martinů apod.), samozřejmostí jsou skladby předních osobností evropské hudby současnosti jako Salvatore Sciarrino aj.
Buffova umělecká koncepce vychází z premisy, že posluchači, kteří nemají se současnou hudbou aktivní interpretační zkušenost, tuto povětšinou akceptují a přijímají bez předsudků a psychologických bariér. Naopak, někteří lidé z řad hudebních profesionálů otevřeně tvrdí, že současné hudbě nerozumějí, a staví se k její interpretaci s často neodůvodněnými výhradami. Otázkou zůstává, do jaké míry je tato diskrepance vyvolána „vyzařováním“ archetypů hudby uplynulých staletí, která se vyjadřovala skrze víceméně srozumitelné harmonicko-melodické konstanty, či do jaké míry se jedná o pouhou nechuť dospět ve vnímání hudby k novým horizontům, které vystihují aktuální kontext a postavení umělce v multidimenzionálním světě.

Zdálo se mi hloupé stavět současnou hudbu do nějakého ghetta
Ivan Buffa o hudbě, interpretaci a její reflexi přemýšlí v souvislostech a nezdráhá se argumentovat. Jeho názory na kvalitu a současnou produkci slovenské umělecké hudby vycházejí z hluboké znalosti, individuální tvůrčí praxe a jeho přirozené analytické povahy. Buffa upozorňuje na nezdravou homogenitu operních divadel, které sáhnou častěji k opotřebovaným dílům minulosti než k zajímavým, neobnošeným titulům, jež naopak na repertoáru absentují. Porozumění konkrétní situaci lze podle Buffy hledat a nalézat ve zpřetrhané kontinuitě slovenské hudby se západní avantgardou a východní spiritualitou, jež byla způsobena totalitními praktikami minulých režimů. Díky tomuto uvědomění lze „znovuobjevit“ několik osobností, jejichž hlas byl z různých důvodů ztišen, potlačen, případně úplně umlčen. Zasazení Alexandera Albrechta, Ivana Paríka, Ivana Hrušovského a dalších autorů do kontextu evropské hudební avantgardy vrhá jiný pohled na slovenskou hudbu minulého století, která se tak jeví v rozmanitějším spektru.
Velmi podnětná je rovněž Buffova spolupráce se současnými skladateli. Ta se neomezuje na sterilní šablonu, odehrávající se v klasické triádě: nastudovat – zahrát – nahrát, nýbrž stává se často spontánním dialogem nad sémantikou interpretace a jejími valenčními možnostmi. Svou roli zde hrají kritéria zápisu současné hudby, která jsou velmi individuální: od asketických poznámek estonského duchovního mistra Arva Pärta až k minuciózním dynamickým a výrazovým požadavkům švýcarského skladatele Michaela Jarrella vede cesta k transparentní spolupráci. Výsledkem může být flexibilní podoba hudebního díla. Jak uvádí o spolupráci s Jarrellem sám Ivan Buffa: „Kreativně se zapojuje, neustále hledá, například s hráči na bicí nástroje další zvukové varianty svých nápadů. Většina skladatelů je totiž vděčná za dynamický interpretační zásah korespondující se zápisem, který dílu pomůže.“ Od zkušenosti Buffy–interpreta vede přímá linie k jeho vlastní skladatelské tvorbě.

Má smysl dělat něco, co publikum nutí se zamyslet
Autorská hudba Ivana Buffy reflektuje jeho názory, zkušenosti a empirické poznání historické i současné hudby. K raným kompozicím patří klavírní Nokturna (1998), jejichž prvním interpretem byl sám skladatel, a Tři dialogy s Mr. Fibonaccim pro violu a violoncello (1998). Přelom milénia je pro něj charakteristický vyrovnáním se s tradičními formálními strukturami v podobě klavírní Sonáty, Smyčcového kvartetu a dechového Tria (v obsazení hoboj, klarinet a fagot). První skladbou vydanou tiskem péčí slovenského Hudebného fondu se stalo Caprice pro sólovou violu (2003). K této kompozici Buffa poznamenal: „Skladba vznikla na podnet skvelého violistu Petera Zwiebela, ktorému je aj venovaná. V spolupráci s ním bola vytvorená virtuózna skladba, odhaľujúca pre mňa nové nevšedné technické, ale predovšetkým výrazové a farebné možnosti tohto nástroja. Z východiskového veľmi tichého ostinata sa postupne vytvárajú malé zvukové explózie, vyvolávajúce niekoľko väčších gradácií, ktoré po vrchole opäť odchádzajú do stratena. Táto skúsenosť je pre mňa aj akousi výzvou či mementom, že nielen sláčikové, ale aj iné nástroje či ľudský hlas nám ešte zďaleka neodhalili všetky svoje zákutia a poskytujú nám autorom ďalšie podnety na vytváranie nových zvukových svetov.“
Do hudby Ivana Buffy se postupně začaly promítat i „vnější“ vlivy a inspirace příbuznými uměleckými žánry (Akt), ale i fyzikálními vědními obory (Chvění, Quasars). Astronomickou motivaci prozrazuje eponymní dílo Quasars (2008), které vzniklo původně pro violu a komorní soubor. Inspirací k „zvukové vizi“ kvasarů byla autorova fascinace jejich krásou, barevností a vyzařováním eruptivní, sugestivní energie. „Tieto momenty vyvolali niekoľko pre mňa zaujímavých hudobných momentov či nápadov, ktoré ma ubezpečili, že dokážu túto vesmírnu dynamickú krásu skutočne hudobne vyjadriť (najmä motívy, hrané vo vnútri klavíra s virtuóznymi flažoletovými kreáciami sláčikových nástrojov a viaczvukov drevených dychových nástrojov, či rozmanito vytvárané impulzy s echami a pod.)“, vysvětluje genezi své skladby Buffa.
Současně s poznáním neuchopitelnosti hudebního artefaktu se rozrůzňuje také stylová pluralita jeho tvorby. Jedna z nových linií, reprezentovaná hudebními aluzemi na historické slohy minulosti, je zachycena ve skladbě Locatelli – Caprice pro sólové housle a komorní orchestr (2009). Dílo vzniklo na objednávku houslisty Marka Zwiebela, který si k sólovému partu Locatelliho Capriccia D dur č. 23 s podtitulem „Labyrint“ přál vytvořit doprovod podobný dnešní moderní hudbě, s ozvěnou nových technik a způsobů hry na nástroj. Řešení částečně připomene polystylová Concerta grossa Alfreda Schnittkeho: nejprve slyšíme sólový part houslí, které kumulují arpeggiové rozklady v typickém barokním střihu a pregnanci. Další nástroje vytvářejí k fixnímu sólovému hlasu rozmanité okolí pomocí flažoletů, povlovné gradace a dalších zajímavých souzvuků v dechových nástrojích. Respekt k tonálnímu půdorysu připomíná i subtilní zvukovost děl Salvatora Sciarrina, ale Buffova skladba má svůj neopakovatelný rukopis.

Úspěch je, když něco na publikum zafunguje dlouhodobě
Nejproduktivnějším rokem v dosavadní skladatelské aktivitě Buffy je rok 2011, v němž vzniklo 11 kompozic. Mezi nimi se nachází i Rebirth pro komorní soubor. Skladba má rysy aleatorně částečně řízené kompozice, která má otevřenou strukturu. Markantní je dojem tranzitivnosti první části, v níž se vrství heterogenní nástrojové linie bez zjevné souvislosti nad sebou aleatorním a improvizačním způsobem. Buffa však dokáže výborně pracovat i s kontrastními tektonickými bloky, zajímá se o prostorové vyznění a všímá si komunikace jednotlivých, často kontrastních segmentů. Proto také Rebirth působí svou přirozenou volností, svěžím a neotřelým způsobem. „Klasická“ zvukovost Nové hudby inspirovala o dva roky mladší kompozici Organismo pro komorní soubor (2012). Název skladby reflektuje způsob, kterým „promlouvají“ nástroje komorního ansámblu jako samostatné funkční jednotky v rámci celku (organismu). Stejně jako předešlé dílo vyjadřuje svým způsobem emancipaci dynamických hudebních struktur v probíhajícím čase. Seriální metoda vyrůstá z několika tónů, jež jsou zpracovány vertikálním a horizontálním způsobem. „Mottom skladby je hudobný dynamizmus, vtesnaný do zrozumiteľnej formovej štruktúry tak, aby poslucháčovi zostala napokon možnosť intenzívneho, nerušeného počúvania hudobného toku. Každý úsek skladby dokumentuje niečo, čo vychádza akoby z môjho najhlbšieho vnútra. Roztancované rozšafné gestá a z nich rezultujúce hudobné emócie. V závere skladby sa v motíve opakovaného tónu objavuje v sólisticky poňatej flaute tón fes,“ říká o skladbě Ivan Buffa. Dílo je věnováno památce Jana Palacha a je až překvapivé, jak nekonvenční formou pomocí recitačně-pěveckého vokálního partu psychologicky vystihuje tragický osud s nevšední intenzitou a naléhavostí. Podobně zajímavé jsou i nejnovější kompozice Buffy, které jsou věnovány též sólovým nástrojům (flétně, akordeonu, klavíru či varhanám).
Náš stručný portrét Ivana Buffy se snažil poukázat na skutečnost, že slovenská hudba s uměleckými ambicemi má v současnosti výraznou tvůrčí osobnost. Je zřejmé, že provozování hudby, jež razí objevné tendence, nespokojuje se s omíláním stereotypních vzorců, ale naopak má snahu upozornit na nadčasové hodnoty, nebude nikdy a nikde jednoduché. Ivanu Buffovi však nechybí pevné odhodlání a houževnatost, s níž o své cestě přesvědčuje stále rostoucí počet lidí, kteří jsou unaveni šedivou konformitou velkých hudebních institucí. S příznačně citlivou hudební dramaturgií vyzdvihuje zajímavá díla minulosti a staví je do kontextů s hudbou aktuální. Učí rozeznávat a rozlišovat. Hudební historie se cyklicky opakuje. Bylo by bláhové domnívat se, že kupříkladu Velká fuga, op. 133 Ludwiga van Beethovena se ve své době setkala s nadšeným přijetím veřejnosti. Její krásu nejvíc docenil o 150 let později Igor Stravinskij, když o ní hovořil jako o „navěky současné hudbě“. V Ivanu Buffovi má slovenská hudba interpreta, skladatele a myslitele, který je lakmusovým papírkem, svědomím své doby. Mužem, který nezapomíná na své kořeny, ale nežije jen z minulosti, nýbrž reflektuje ryzí současnost. Možná, že pro budoucnost umělecké hudby jsou osobnosti takového zrna důležitější, než se v tuto chvíli zdá.

Nahoru | Obsah