Hudební Rozhledy

Dostaveníčko u kláves - Óda na harmonium

Jakub Zahradník | 03/20 |Svět hudebních nástrojů

Občas mi někdo zavolá, že by se ho rád zbavil. Levně prodal, nebo i daroval. Mnozí si ho pletou s pianinem nebo s varhanami. Ale nikdo mi nevolá, že by ho chtěl. Každou chvíli se na internetu objeví nějaký ten zajímavý kousek za cenu mírnou, ale je to samozřejmě na G. O. Jenže málokdo je ochoten zaplatit za jeho opravu. Tak se obchodování s tímto artiklem podobá obchodování s vídeňskými klavíry – zdá se nemyslitelné. Co harmonium komu udělalo, že zájem o ně je tak minimální?
Víme, že jde, podobně jako u harmoniky, o nástroj jazýčkový. Přes řady jazýčků proudí vzduch z měchů, které uvádí hráč do pohybu při hře šlapáním a současně preluduje na klaviatuře. (Jestli je schopen to zkoordinovat, může do toho samozřejmě i zpívat.) Čta to, moderní člověk zpitomělý reklamními slogany si na chvilku pomyslí, zdali by se jeho sláva nedala oprášit, kdyby se postavila na fyzickém výkonu… „Odhoďte rotoped a získejte dva v jednom – kondici i hudbu.“ Jenže takhle si na zpohodlnělou muzikantskou obec, která má k dispozici elektronické klávesy, nepřijdeme. (Ve skutečnosti však šlapání měchů jde lehce, nepředstavuje žádnou námahu a pro hráče se brzo zautomatizuje, takže o tom ani neví.)

Pojďme to však vzít vážně. Ptejme se, proč a odkud se vzalo, co je jeho předností a zda má harmonium ještě co nabídnout nám i hudbě. Béřeme si k ruce Hudební slovník Jana Maláta, třetí vydání z roku 1922. Tam se dočítáme, že předchůdci harmonia byly nástroje roztodivných názvů… ‚aeolina, aeolodikon, aeolodion, aeolomelodikon či choraleon, klavaeolina, aerofon, melofon, concertina, orgue expessif, fysharmonika‘ a samozřejmě ústní a tahací harmonika. První dobrá zpráva pro harmonium: Na rozdíl od valné většiny výše zmíněných nástrojů přežilo. Důležitý byl vynález Francouze Greniého, jenž roku 1810 v Paříži sestrojil orgue expessif, u něhož se síla tónu dala měnit šlapáním měchů. Odtud byl již krůček k tomu, že Alexandre Debain rovněž v Paříži, avšak roku 1840, opatřil tento nástroj větším počtem rejstříků a dal mu název harmonium.
Čím se harmonium vyznačuje? Dobře je to popsáno v Moderní instrumentaci Jana Rychlíka a kolektivu z 60. let, kterou si bereme k ruce... Především expresivitou, podobně jako u akordeonu. I to nejmenší tlakové harmonium s jedinou „hrou“ (tedy pouze jedinou řadou jazýčků pro celou klaviaturu) má rejstříkový tah s označením expression, jímž se vyřadí vyrovnávací vzduchový zásobník a vzduch ze šlapacích měchů jde k jazýčkům přímo; může se tak hrát značně dynamicky. U neseřízených a rozbitých nástrojů bývá nevýhodou, že se vzduch nedistribuuje rovnoměrně, nástroj „heká“ a některá pasáž klaviatury se třeba rozeznívá pozdě nebo slabě (nebo vůbec), když většinou hlubší pasáž vezme vyšší pasáži vzduch. Nástroje různých výrobců umožňují dále spoustu dalších možností. Například se setkáme s funkcí double-touche, vlastně předchůdcem dnes známé funkce after touch, kdy při polovičním stisku kláves hraje nástroj slabě a při jejich dotisku silně, častěji je to však řešeno rejstříkovým tahem. Další funkcí bývá prolongement, která umožňuje v basech sepnout klávesu tak, že zůstane stisknuta a „drží“ bas, zatímco obě ruce mohou hrát svobodně ve vyšších polohách. Harmonia mají prakticky vždy rozdělenou klaviaturu na dvě části s možností rejstříkování obou částí klaviatury nezávisle. Spodní část může mít charakter doprovodný a vrchní část sólový, nebo s pomocí užití spojek je spodní část klaviatury podpořena o oktávu níže znějícím rejstříkem, zatímco vrchní část rejstříkem o oktávu vyšším. Tak je možné dokonce imitovat hru na dvou manuálech. Některé rejstříky harmonií bývají neúplné, funkční jen pro jednu část klaviatury. Tremolo rozechvívá zvuk harmonia, jiné rejstříky např. Vox coelestis zapojí lehce rozladěnou přidanou sadu jazýčků apod. Zajímavostí harmonií bývá také transpoziční zařízení, které se může hodit například při souhře se zpěvákem, který má jiný rozsah, než je psáno, nebo když se hráč necítí v některé tónině doma a může si přestavením klaviatury zvolit jinou tóninu i když vlastně hraje v C dur. Harmonia mohou být malá, vcelku lehká a přenosná, ale i velká, dvou – až třímanuálová, opatřená pedálnicí. Potom ovšem již není možno současně hrát na pedály a šlapat měchy a nástroj má páku pro pomocného „měchošlapa“, nebo je napojen na elektrický ventilátor, nicméně obsahuje rovněž šlapací měchy kvůli zachování expresivity. Někdy bývají součástí harmonia i retné píšťaly a v tu chvíli se již jedná vlastně o hybrid mezi harmoniem a varhanami. Harmonium může být opatřeno i kolenáči (páky pro ovládání koleny), vlevo otevírajícími a zavírajícími žaluzie kvůli změně síly zvuku a vpravo přidávajícími rejstříky pro dosažení rejstříkového crescenda, respektive decrescenda, nebo dosažení forte. Důležitou součástí lepších nástrojů je funkce percussion, která uvádí v činnost drobná kladívka, která při stisku kláves tlukou na jazýčky většinou hlavního rejstříku z důvodu specifického efektu zvuku a také, aby se někdy poměrně líně nasazovaný tón harmonia dříve ozval. (Zvláštností je u správně seřízených nástrojů možnost využití tohoto rejstříku hrát bez šlapání měchů, tedy bez vzduchu, jako na tiché cembalo.)
Potud by snad mohla skončit didaktická část, kterou znalci jistě přeskočili. Abych naplnil osobní charakter našich Dostaveníček, napadlo mě oslovit muže nad jiné povolaného, který za svůj život opravil, uvedl do chodu a zachránil stovky harmonií, varhanáře a člena našeho Kruhu klavírníků a varhanářů, Ing. Martina Poláčka, a vyzpovídat ho pro vás…

  • Martine, jak ses k harmoniím dostal?
    Když jsem chtěl začít hrát na varhany, byl to za komunismu problém. Harmonium se na rozdíl od varhan dalo koupit a cvičit na něj. Tehdy zde dostupné elektronické varhany české nebo východoněmecké provenience byly spíše kavárenskou záležitostí. Chodil jsem za panem Sudou, skvělým varhaníkem a žákem věhlasného Bedřicha Antonína Wiedermanna, ke svatému Antonínovi v Holešovicích, a ten mi dal doporučení k panu profesoru Kalfusovi, což byla zajímavá pražská postava. Bral starší zájemce, učil na harmonium pod Obvodním kulturním domem Prahy 1 – na varhany se jinak učit oficiálně z ideologických důvodů nesmělo. Hrál po mnoha pražských kostelích a schopnějším studentům dovolil zahrát si při mši. Asi po měsíci mě vzal do kostela k velkým varhanám a nechal mě zahrát jednu píseň. Samozřejmě odehrál všechny úvody a hlavní části mše. Ale dodnes si pamatuji, co to se mnou udělalo – hrát hned na velké varhany, kdy se kolem line jejich mohutný zvuk! Tomu jsem úplně propadl. Já jsem se ale hlavně zajímal o jejich technickou stránku a stavbu, z toho důvodu jsem na ně chtěl trochu umět. Když chce být člověk varhanářem, je třeba znát, jak se chovají pod rukama mechanické nebo pneumatické traktury, varhany barokní nebo romantické. Já byl inženýr strojař, přišel jsem k varhanám tedy z druhé strany než muzikanti. A pro profesi, kterou celý život dělám, musím vědět, co muzikanti chtějí, a dosáhnout toho technicky, co se týče zásoby vzduchu, pák, akustiky, mechanické funkčnosti nástroje apod., v čemž muzikanti většinou nemají technické znalosti.
    Našel jsem inzerát v novinách, zajeli jsme do jednoho vinohradského bytu a otec mi koupil krásné harmonium PETROF – leštěný ořech – po jistém právníkovi. U nás, žel, bylo ústřední topení, harmonium z nevytopených, vlhkých místností dostalo teplotní šok, celé se rozhasilo, pokroutilo a já z toho byl celý vyšokovaný, ale do půl roku se to samo srovnalo a hrálo výborně, což jsem tehdy předem ještě nevěděl. Aby imitovalo varhany, přidělal jsem si k němu pedál a ventilátor, který jsem umístil na balkon, a jeho vedlejší funkcí bylo, že jsem při hře větral místnost. Byla to vlastně již jedna z mých prvních přestaveb, to se rozkřiklo mezi dalšími adepty pana profesora Kalfuse, a jelikož není moc lidí, kteří by se harmonii zabývali, tak se na mě začali obracet, a tím jsem s harmonii a varhanařinou začal.
    Harmonií je spousta typů, ale jsou základní dvě konstrukce – tlaková, kde uvnitř nástroje je přetlak a vzduch přes jazýčky jde ven – a sací, kde je uvnitř podtlak a vzduch jde opačně. Sací harmonia k nám přišla z Ameriky a jejich zvuk je všeobecně jemnější, „salónní“, slabší, delikátnější. Každá ta konstrukce má své výhody a nevýhody, a jak už jsem řekl, existuje obrovské množství typů, dokonce jsem viděl i takový, který oba systémy kombinoval! Jelikož jsem do dnešního dne opravil přes sto těchto nástrojů, získal jsem pojem o materiálech, ladění, stavbě a různých provedeních, protože každá z firem je něčím specifická. Je to velmi zajímavá oblast konstrukce nástrojů a domnívám se, že například u klavírů tak veliký rozptyl koncepcí asi není.
  • Není harmonium vlastně náhražkou varhan, je to svébytný nástroj?
    Myslím, že je svébytný. Ale varhanáři ho často považují za podružnost, leckdo nad ním ohrne nos. Není to extra složitý nástroj. Zvuk je tvořen chvěním jazýčku z mosazi. Takové jazýčky se dnes u nás nevyrábějí, dělají se z oceli, což má jiný zvuk, takže si je musím někdy uválcovat sám a je s tím hodně práce.
    Já zvuk harmonia miluji, připadá mi specifický, nenahraditelný a chtěl bych připomenout, že tento nástroj se kdysi setkal s velkým ohlasem a má na hudebnosti našeho národa velký podíl. Před sto léty to byl běžný nástroj, pro který vznikala spousta literatury. Vyskytoval se v kaplích, školách i domácnostech, a kdyby to dnes nezkreslila elektronika, dokonalé digitální nástroje, byl by více využívaný. Ale pro klasické muzikanty má stále zvukový význam. Několik profesionálních hráčů mi řeklo, že cvičit na harmonium je balzám pro uši i na duši, že je to přece jen živý zvuk, a když mají cvičit osm hodin na elektronický nástroj, tak je ten reprodukovaný zvuk unavuje a hlava jim z něj brzy třeští.
  • S jakými nástroji ses nejčastěji setkal?
    Jsou určité, které se vyskytují nejvíce v naší zemi a které jsem za svou kariéru opravoval nejčastěji. Některé se opakovaly i v různých modelech a velikostech, některé byly vzácnější a narazil jsem na ně třeba jen jednou, dvakrát. Ke všem mám fotodokumentaci z oprav, ty z dávnější doby mám zachyceny ještě na papírových fotografiích v archivu. Jsou to např. Alois Hugo Lhota – Hradec Králové, T. Kotykiewicz – Wien, Jan Tuček – Kutná Hora, Johann Michl – Kraslice, Josef Vanický, Třebechovice, J. & P. Schiedmayer – Stuttgart, August Förster – Löbau, Estey Organ Co., Brattleboro, VT. U.S.A. (dodáváno kdysi firmou Schlögl – Praha), Bohumil Paštika, stavitel varhan ve Staré Boleslavi, Lídl a Velík – Moravský Krumlov, Rudolf Pajkr & Co. – Hradec Králové, PETROF – tamtéž, Johan Remek – Praha, Wieck – Dresden, M. Hörügel – Leipzig-Leutzsch, Hofberg Orgel, Alexandre & fils – Paris, Peter Titz – Wien, Packard – Fort Wayne ind. Org. Co., Fidel Socin-Bozen / Tirol, Harmonium u. Harmonika-Fabrik Clavier-Lager, Hörl Nándor – Pozsony (Pressburg), Lindholm, Gebrüder Hug & Co. Leipzig, C. A. Lundholm – Stockholm a další…
  • Napadá tě, jak by se dal zájem o harmonium obrodit?
    Mně jich lidé nabízejí… Řeknou, vezměte si to, nebo to rozřežeme. To bych nedokázal. Ale jejich opravou se nikdo neuživí. Já je rád opravuji, ale jen když na to zákazníci nespěchají, protože většinu roku nemám čas, když nestíhám opravovat ani varhany... Přemýšlel jsem o tom, jak harmonium přestavět na pozitiv. Už to mám promyšlené, a dokonce by to šlo udělat i z obou systémů, myslím, že by se malé varhany prodaly lépe. Samozřejmě by se tím ztratila původnost. Harmonií ubývá, protože výrobci už nejsou. Ve firmě Rieger-Kloss je stavěli do 70. let. Byly i dvoumanuálové s pedálem, s pneumatickým rejstříkováním a se sklopkami, vypadalo to jako moderní hrací stůl od varhan.
  • A co kdybychom něco udělali pro jejich slávu hned? Což uspořádat recitál?
    To je výborný nápad. Oslovil bych dómského varhaníka Josefa Kšicu, který hrával na harmonium také koncerty dokonce i za doprovodu orchestru, myslím, že by nám vyšel vstříc.
    A tak Martin Poláček skutečně oslovil Josefa Kšicu, dómského varhaníka od svatého Víta v Praze-Hradčanech a můžeme čtenáře Hudebních rozhledů tímto v budoucnu pozvat na jeho koncert, který se bude konat v Pianotéce v Praze 4!
    Včas vám dáme vědět!

    Vyhodnocení soutěžní otázky z 1. a 2. čísla našich Dostaveníček:
    Paní Marcela Hartmannová z Olomouce nám napsala:
    „Denis d’or je název elektrického hudebního nástroje zkonstruovaného Prokopem Divišem někdy mezi lety 1730–1753, který je považován za první elektrický nástroj na světě.“
    A má pravdu. Získává tak volnou vstupenku na klavírní recitál Martina Hršela konaný v Pianotéce dne 19. 3. 2020.

    Nahoru | Obsah