Hudební Rozhledy

Editorial 05/20

Hana Jarolímková | 05/20 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
již v minulém úvodníku jsem se věnovala mimořádné situaci, která potkala nejen nás, ale celý svět. Zprávy, které k nám docházely a stále docházejí zvláště z některých zemí jako například z Itálie, USA a ze Španělska, jsou více než alarmující a jednoznačně ukazují, že nová „morová rána“, kterou vědci označují za pandemii koronaviru nebo COVIDU-19, nás denně přesvědčuje, že tento zmutovaný virus je ve svém „chování“ naprosto nevyzpytatelný a nepředvídatelný. Proto mne překvapila slova několika našich představitelů o tom, jak máme situaci pod kontrolou. Cožpak lze mít pod kontrolou fenomén, o němž nevíme, jak se zachová v nejbližších hodinách? Rovněž jsem se zmiňovala o opatřeních vlády, která sice omezují náš život ve všech jeho aspektech, ale snad dokázala to, že jsme jednou ze zemí, jejíž situace není tak tragická, byť i u nás, bohužel, umírají lidé, a lékaři a příslušníci jiných záchranných složek se doslova hroutí vyčerpáním.

Před Velikonocemi nás premiér naléhavě a velmi emotivně žádal, abychom o svátcích zůstali doma, neshromažďovali se, vyvarovali se všech společenských aktivit, při nichž se setkává více lidí, a pak, doslova jako „hřebík z boty“, čnělo z jeho projevu opakované oznámení o plánovaném otevření škol. Cožpak si nikdo ze „zodpovědných“ neuvědomuje, že učitelé (sami v tomto případě ohrožení) těžko zvládnou „uhlídat“ dodržování hygienických podmínek dětí o přestávkách či při obědech ve školních jídelnách? Zdá se (přihlédneme-li i k možná předčasnému rozvolňování situace), že cena lidského života je leckdy podřízena všem možným zájmům (zvláště podle posledních zpráv v USA), jen ne tomu základnímu – zachovat jej. V této souvislosti mě napadá jedno z výstižných přísloví starých Římanů: „Cui prodest?, možno přeložit „Komu to prospívá?“ Obávám se, že nám to následující události ukážou velmi jasně – COVIDU-19. Protože my opravdu (cožpak my, ale ani odpovídající specialisté) neumíme seriózně předpovědět, jak se bude tento virus chovat v příštích týdnech, měsících, nedej bože letech. I proto se domnívám (a nejen asi jenom já), že postupné rušení nouzového stavu (najdou se i tací, kteří jej hodnotí jako omezování demokracie a osobních svobod) je vskutku v této chvíli velmi nebezpečné.
To vše si dovoluji vyjádřit v situaci, kdy pro nikoho z nás není situace z hlediska našich pracovních aktivit nijak růžová a všichni, včetně nás na kulturní frontě, jsou jí opravdu citelně zasaženi. Každý podle svých možností hledá náhradní řešení. Pro výkonné umělce to jsou příležitosti, jež jim dávají všechny typy sdělovacích prostředků, i když to pochopitelně není plnohodnotná náhrada ani pro ně, ani pro diváky, ale lepší něco než nic. Smutnou skutečností zůstává, že o problémech sportovců či osob samostatně výdělečně činných se ve sdělovacích prostředcích hovoří stále dokola. A kultura? Jako obvykle „ticho po pěšině“. Za celou dobu trvání stávající krize byla dosud zmíněna pouze párkrát a to jen velmi okrajově! V ekonomické oblasti by měl firmám i soukromníkům dočasně vypomoci stát, ostatně to od počátku jeho představitelé velmi vážně slibovali a slibují. Lidí pracujících v kultuře, jako by se to netýkalo. Ale i oni mají velké ekonomické problémy, stejné jako ostatní skupiny pracovníků různých rezortů (průmyslu, služeb apod.) Takže na závěr této poněkud chmurné části dnešního úvodníku ještě jednou latina – „Dum spiro, spero“, dokud dýchám, doufám. A tak budeme doufat…
Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Nahoru | Obsah