Hudební Rozhledy

Cornelius Meister: Kultura je středobod našich životů

Alena Sojková | 05/20 |Rozhovory

Cornelius Meister

Německý dirigent Cornelius Meister měl řídit závěrečný koncert letošního Pražského jara. Po letech měla opět zaznít Beethovenova Devátá. Koncert se ze známých důvodů nemůže uskutečnit, ale příležitost představit tohoto zajímavého a ve světě velmi uznávaného a úspěšného dirigenta jsme si ujít nenechali. Umělec, který vede nejlepší evropské, americké i japonské orchestry, který řídí inscenace v nejvyhlášenějších světových operních domech, je vedle své dirigentské profese i klavíristou, a podobně jako jiní vyhlášení umělci diriguje při takových příležitostech orchestr od klavíru. Cornelius Meister má blízký vztah k české kultuře, ostatně české stopy se do našeho rozhovoru neustále prodíraly.

  • Se Symfonickým rozhlasovým orchestrem ORF jste v roce 2017 natočil komplet symfonií Bohuslava Martinů.
    Takřka před dvaceti lety, v roce 2001, jsem poprvé dirigoval Martinů První symfonii. Od té doby jsem postupně uváděl jeho další díla, a když jsem přišel v roce 2010 do Vídně, bylo mým velkým přáním provést všechny skladatelovy symfonie. Podařilo se nám to uskutečnit během šesti let – každou sezonu jsme hráli jednu. Byl to velký projekt jak pro orchestr, tak pro publikum, které vědělo, že každý rok uslyší jednu Martinů symfonii, a těšilo se na to.
  • Čím vám Martinů symfonická tvorba tak učarovala?
    S Martinů tvorbou jsem se seznámil, když mi bylo asi dvacet, a hned mě okouzlila. Byla to láska na první poslech! Byl jsem zcela okouzlen tou bohatou instrumentací, navíc z jeho hudby slyšíte jak ozvěny pozdně romantického období, tak modernismu. Jeho hudba nejen upomíná na názvuky 19. století, ale vlastně přesahuje až do století, v němž žijeme, protože některá současná hudba pramení z vlivů Martinů.
  • Před třemi lety jste debutoval u Národního symfonického orchestru ve Washingtonu s programem složeným z děl Richarda Strausse, Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. Proč jste si vybral právě tyto skladatele?
    Dvořákovy symfonické básně – například Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek – se v zahraničí tak často neuvádějí. Ale já je miluji a snažím se je do programu včleňovat. Totéž Janáček – jeho Příhody lišky Bystroušky jsou podle mého názoru jedno z nejlepších děl 20. století. Myslím, že někdo, kdo přichází do Washingtonu ze střední Evropy, má takřka povinnost s těmito díly tamější posluchače seznámit.
  • Ve vaší práci se objevují další „české stopy“. Se Simonou Šaturovou, Adamem Plachetkou a Slovákem Pavolem Breslikem jste natočil Dvořákovy Svatební košile. Jak vzpomínáte na tuhle spolupráci?
    Na to si pamatuji velmi dobře. Simona i Adam jsou báječní pěvci a spolehliví kolegové. Velký dojem na mě učinilo, jak výborně mluví německy. S Adamem Plachetkou jsem se setkal i zkraje letošního roku v Metropolitní opeře, kde jsem dirigoval Figarovu svatbu a Adam v ní zpíval titulní roli. To byly ještě časy před koronavirem a s Adamem jsme v New Yorku strávili příjemné dny. On je vynikající Figaro, a když jste s ním, máte pocit, že pocházíte ze stejného místa, prošli jste stejnou školou, podobně cítíte… Moc rád bych s ním zase spolupracoval.
  • Dotkněme se i dalšího spojení mezi vámi a Českem. Současný šéfdirigent Filharmonie Brno Dennis Russell Davies byl vaším profesorem dirigování v salcburském Mozarteu. Co jste na něm jako student oceňoval?
    V Salcburku jsem začal studovat v roce 2000. Tehdy jsem se zajímal o tolik věcí v hudbě, nebyl jsem nijak vyhraněný. A Dennis Russell Davies mě v tom podporoval. On je velmi otevřený a přístupný všem nápadům. Je jeho velkou zásluhou, že jsem během svých studií mohl poznat současnou i starou hudbu a neuzavřel se do jedné specializace.
  • Váš otec byl profesorem na Musikhochschule v Hannoveru, vaše matka učitelka klavíru. Kdo z nich byl pro vaše hudební vzdělání důležitější?
    Jen předešlu, že moje matka stále učí. I ve svých sedmdesáti používá skype a učí online. Dokonce se uskutečňují online koncerty jejích studentů a je zajímavé, že diváci mohou vidět nejen hráče, ale i sebe navzájem. To říkám jen proto, že moje matka je stále aktivní a umí využívat nejmodernější technologie. Můj otec zemřel v roce 2002. Byl to můj první a jediný pedagog klavíru. Jsem velmi pyšný na to, že pocházím z takové hudební rodiny. I můj bratr je ředitelem Musikhochschule v Mannheimu, kde učí i klavír. Každý z nich mě na mé hudební cestě něčemu důležitému naučil.
  • Říkáte, že otec, s nímž jste přehrál i řadu Beethovenových nebo Brucknerových partitur, vás nenaučil jen hrát dobře na klavír, ale dal vám i široké kulturní vzdělání.
    Velmi se zajímal o dějiny střední a východní Evropy. Zajímala ho Česká republika, pobaltské státy… Byl to jeden z těch Evropanů, kteří si uvědomovali společné dějiny určitých území a souvislosti, které z toho plynou.
  • Jste nejen dirigentem, ale i výborným klavíristou, hrajete i na další nástroje jako violoncello, lesní roh… „Neobávají se“ orchestrální hráči dirigenta, který ovládá jejich nástroje?
    Jsem přesvědčen, že každý dirigent by měl ovládat hudební nástroje. Je to velká výhoda pro obě strany. Když mluvím s klarinetistou, velmi mi pomáhá, že jsem například léta hrál s Clemensem Trautmannem, nynějším ředitelem Deutsche Grammophon a výborným hráčem na klarinet – spolu jsme provedli mnoho Brahmsových, Schumannových či Debussyho sonát. V důsledku toho, že v současnosti hraje v orchestrech tolik vynikajících hráčů, je naše práce zcela odlišná od toho, jak pracovali dirigenti před, dejme tomu, sto lety. Každý z orchestrálních hráčů má vzdělání i schopnosti té nejvyšší úrovně. Mým úkolem jako dirigenta je uvést do souladu různé názory na provedení určité skladby, dát jí jednotící tvar, myšlenku.
  • V našem rozhovoru nemůžeme pominout vaše působení v Heidelbergu, kde jste v letech 2005 až 2012 působil jako hudební ředitel Divadelního a filharmonického orchestru. Přestože byl váš otec heidelberským rodákem, pro vás bylo toto město neznámé. Jak jste se v tomto univerzitním městě cítil? V tom období jste obdržel několik cen – například cenu za nejlepší německý koncertní program, také jste posbíral řadu cen za své vzdělávací projekty. To vše souviselo s vaší prací v Heidelbergu?
    Ano. Během let, kdy jsem působil v Heidelbergu, jsme uvedli mnoho programů pro posluchače všech věkových skupin. A zřejmě se to líbilo, protože v průběhu mého pobytu v Heidelbergu se několikanásobně zvýšil počet abonentů našich koncertů. A mám velkou radost, že jsme tehdy zaujali i posluchače, kteří předtím na koncerty nechodili. To byla v životě města velká změna.
  • Ještě v době působení v Heidelbergu jste se v roce 2010 stal uměleckým ředitelem Symfonického rozhlasového orchestru ORF ve Vídni, kde jste působil až do roku 2018. Nejen že jste dirigoval mnoho koncertů s tímto orchestrem, ale také jste natočili spoustu nahrávek. Jak vás ovlivnila tato éra spolupráce, kam vás posunula?
    Především jsem měl to štěstí, že orchestr měl dvě abonentní řady – jednu v Musikvereinu, druhou v Konzerthausu. Obě tyto síně mají fantastickou akustiku – jednu z nejlepších v Evropě – a publikum je velmi zaujaté a vzdělané. Všechny koncerty se natáčely a vysílal je rakouský rozhlas ORF. Proto z té doby existuje tolik nahrávek. Ve Vídni jsem se toho naučil strašně moc. Nikdy jsem neměl potíže uvádět skladby, které jsem předtím s orchestrem nehrál, ale ve Vídni jsem musel hodně a hodně studovat a pracovat. Obecenstvo bylo vděčné – představili jsme mu skladby a programy, které nikdy předtím neslyšelo. Například právě zmíněný cyklus Martinů symfonií.
  • Jak jste se cítil jako rodák z Hannoveru ve staré dobré Vídni?
    Velmi dobře, protože moje babička z Vídně pocházela. Narodila se v roce 1897. A zemřela – představte si – v 98 letech. Takže mám nějaké vídeňské kořeny, a to město mi je blízké.
  • Vaše hudební osobnost se skládá ze tří částí: orchestrálního dirigenta, operního dirigenta a klavíristy. Jak tyto „tři osobnosti“ ovlivňují jedna druhou?
    Myslím, že to nejsou jen tyto „tři osobnosti“. Jsem i autorem textů o hudbě, také se hodně zajímám o spolupráci s pěvci, o hudební stránku přípravy na roli. Ale nikdy jsem nepomyslel na to, že je nějaký rozdíl mezi operním a orchestrálním dirigentem. Když diriguji operu, jsem orchestrálním dirigentem, v tom není žádný rozdíl. Jsem šťastný člověk, že mohu všechny tyto aktivity střídat.
  • Přede dvěma lety jste se stal hudebním ředitelem Státní opery a Státního orchestru ve Stuttgartu. Na jaký repertoár se chcete během svého působení soustředit? A jakou pozornost věnujete Richardu Wagnerovi?
    Wagnerovi – podobně jako Richardu Straussovi – věnujeme v této sezoně velkou pozornost. Není to ovšem jen Lohengrin či Tristan a Isolda nebo Elektra, ale také Mozartova Kouzelná flétna nebo Mascagniho Sedlák kavalír či Boitův Mefistofeles nebo opery Glasse či Brittena (Smrt v Benátkách). Orchestr Státní opery navíc hraje hodně symfonických koncertů, jak je v mnoha operních domech zvykem. Dávali jsme například symfonie Gustava Mahlera, ale hráli jsme i Dvořáka.
  • Neodolám, abych nezmínila, že sólistou stuttgartské opery je český tenorista Petr Nekoranec…
    … no ovšem, znám ho, výborný zpěvák. Bohužel jsme spolu ještě nespolupracovali, ale vím, že je velmi důležitou oporou operního souboru sólistů.
  • Na letošním Pražském jaru jste měl dirigovat závěrečný koncert. Po mnoha letech měl festival končit Beethovenovou Devátou symfonií, jak tomu bývalo dříve. V mnoha ohledech to bylo velmi očekávané provedení. Vy jako dirigent, hrát měla Česká filharmonie, zpívat měl Pražský filharmonický sbor… Ze známých důvodů se koncert neuskuteční. Přesto – s jakými pocity jste pozvání přijímal a jak jste se cítil, když jste se dozvěděl, že se koncert konat nebude?
    Určitě každý dirigent by vám odpověděl, že je to pro něj obrovská pocta – dirigovat závěrečný koncert Pražského jara. Nejsem výjimkou. Ale rád bych dodal, že pro mě to je víc než pocta. Jsem blízce svázán s českou kulturou a s českou hudbou, vždy jsem se zajímal o to, co se v Praze – a nejen v jejím hudebním životě – děje… Takže když jsem byl požádán, abych se stal součásti vyvrcholení Pražského jara, znamenalo to pro mě mnohem víc než jen poctu. Nu a současná reakce? Zase je to mnohem víc než smutek, ale současně i naděje, že „korona“ nebude trvat věčně, věci se vrátí do svých kolejí a my budeme moci zase hrát.
  • Vystupoval jste někdy v Praze?
    Ano, bylo to s Německým symfonickým orchestrem Berlín na podzim roku 2013. Shodou okolností to byl závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha, kde jsme hráli Dvořákovu Novosvětskou. A také Schumannův klavírní koncert a moll s Rafalem Blechaczem.
  • S Českou filharmonií jste tedy dosud neměl možnost spolupracovat?
    Dosud ne, mělo to být naše první společné vystoupení. Ale tenhle vynikající orchestr znám velmi dobře z jeho nahrávek, dokonce z „LP časů“. Tenkrát mě uhranuly nahrávky Martinů symfonií s Václavem Neumannem. Až později přišly Bělohlávkovy nahrávky, ty už na CD. Ovšem musím zmínit, že před několika týdny jsme měli společný koncert s koncertním mistrem České filharmonie Josefem Špačkem a Orchestre National du Capitole de Toulouse. Josef Špaček hrál Bruchův houslový koncert a byl naprosto úžasný. Tehdy mi také říkal, že se potkáme na závěrečném koncertě Pražského jara, kde měl orchestr naposledy vést jako koncertní mistr.
  • Jak v současné době trávíte čas?
    Jsem velmi zaneprázdněn, protože se snažím podporovat muzikanty stuttgartského orchestru. Hodně si voláme, vyměňujeme si e-maily. Jsme v kontaktu online, připravujeme různé projekty pro časy, kdy konečně zase budeme moci hrát – nejprve se soustředíme na koncerty v menším obsazení. Také jsem v kontaktu s politiky, kterým vysvětluji, jak důležitá je podpora kultury a umělců. Jde jak o finanční podporu, tak o psychickou. Protože psychika umělce je velmi křehká a v těchto dobách je třeba ji posílit. Mnoho umělců rázem přišlo o veškeré výdělky a je naší povinností jim přinést alespoň trochu naděje. S tím souvisí i to, že je třeba lidem ve všech zemích vysvětlovat, že potřebují tu krásu, kterou jim hudba přináší, že kultura není něco zbytného, ale je to středobod života každého člověka.

    Zadáno pro: MHF Pražské jaro

    Nahoru | Obsah