Hudební Rozhledy

Martin Daněk: Vítěz MHS Pražské jaro

Miloš Pokora | 05/20 |Rozhovory

Martin Daněk

Martin Daněk (nar. 1989 v Praze) se učil hře na hoboj postupně na tehdejším Gymnáziu Jana Nerudy u Markéty Tiché a Pavla Tylšara, krátce na HAMU u Jany Brožkové, od akademického roku 2010/11 u Dominika Wollenwebera a později u prof. Jonathana Kellyho na Hochschule für Musik „Hanns Eisler“ v Berlíně. Kromě celé řady mistrovských kurzů získával zkušenosti i u slavného Jeana-Louise Capezzaliho v Lausanne. Koncertovat ovšem začal (jako sólista i orchestrální hráč) dříve. Byl hobojistou Mládežnického orchestru Evropské unie i hostujícím sólohobojistou Lotyšského národního symfonického orchestru a s Mládežnickým orchestrem Gustava Mahlera vystoupil na předních světových pódiích. V letech 2014–2016 byl členem Orchestrální akademie orchestru Curyšské opery, následně působil jako sólohobojista v řadě orchestrů, mj. Filharmonie Bergen, Islandského symfonického orchestru či Symfonického orchestru Finského rozhlasu. Dnes žije ve Švýcarsku. Po angažmá v Basilejském symfonickém orchestru a později v Lucernském symfonickém orchestru bude od nastávající sezony nově členem orchestru Curyšské opery. V Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro v oboru hoboj byl Martin Daněk v květnu 2019 poctěn 1. cenou a současně Cenou Nadace Bohuslava Martinů. V rozhovoru jsem se ho zeptal především na to, jak se v hobojovém světě cítí, a také, jak se k tomuto mezinárodně prestižnímu soutěžnímu úspěchu dopracoval…

  • Vzpomínáte si, proč jste se rozhodl hrát právě na hoboj a co vás na tomto nástroji tak lákalo?
    Nejdříve jsem hrál na housle, a teprve když jsem se hlásil ke studiu na tehdejším Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením, se mě zeptali, jestli bych si mohl vybrat nástroj jiný, jelikož houslistů se hlásilo příliš mnoho. Řekl jsem klarinet či hoboj, aniž bych o tom vlastně něco věděl. A tím, že klarinetistů bylo hodně a hoboj vždy byl a je tak trochu nedostatkové zboží, všichni byli s nápadem hoboje spokojeni. Ačkoliv už tehdy mi pár lidí naznačilo, že budu celý život jen škrabat strojky, čemuž jsem nevěřil, ale teď už ano.
  • Pomýšlel jste od počátku na sólovou nebo komorní dráhu, nebo jste spíš toužil po uplatnění v nějakém špičkovém orchestru? Je známo, že existuje jen málo orchestrálních skladeb, které by nesvěřovaly sólovému hoboji nějakou důležitou sólovou partii.
    Asi jsem vždy chtěl hrát v orchestru, to ano. Přál jsem si to dotáhnout do nějakého špičkového světového tělesa, což se mi vlastně teď splnilo. Se sólovou kariérou, kterou teď díky úspěchu na soutěži Pražského jara trochu ochutnávám, jsem zdaleka nepočítal. Už také tím, že to pro hobojisty zkrátka není tak obvyklé, živit se jen sólovou dráhou. Ale právě jak říkáte, v orchestru si jako hobojista člověk stejně dost užije, vždy máte hezká sóla a například první hoboj má v orchestru po koncertním mistrovi obecně jednu z těch nejzodpovědnějších rolí vůbec.
  • Co vás přimělo k tomu, že jste se rozhodl jít studovat do Berlína?
    Do neznáma jsem chtěl jít z mnoha důvodů: nabrat životní zkušenosti, a zkusit to tam, kde je úroveň a konkurence nejvyšší, čímž Berlín a škola, kam jsem se následně dostal, bezpochyby je. Chápal jsem totiž, že v tomto věku je to pro budoucí život důležité, udělat pro vzdělání co nejvíce, je to prostě taková investice. Také mě k tomu hodně motivovala účast v mezinárodních mládežnických orchestrech, kde jsem si uvědomil, že mi mezinárodní a multikulturní prostředí vyhovuje. A Berlín je opravdu takový kotel všeho možného, a obzvláště co se týče umění. Také mně imponovala hráčská úroveň muzikantů z různých koutů světa, s nimiž jsem se setkával, zejména hobojistů, kteří studovali v Berlíně. Tak jsem to taky chtěl zkusit.
  • Jak na berlínskou Hochschule a svého pedagoga Dominika Wollenwebera, který mj. na jedné nahrávce spolupracuje i s naším Vilémem Veverkou, vzpomínáte? Bral vás někdy na exkurze také do Berlínské filharmonie?
    Byly to skvělé roky, mnoho jsem se tehdy po všech stránkách v Berlíně naučil. Obzvláště veliké štěstí jsem měl právě na profesora Dominika Wollenwebera, který je mimořádně velkorysý a zlatý člověk a skvělý učitel. A samozřejmě jeden z těch nejlepších hráčů vůbec. Na jeho koncerty s Berlínskou filharmonií jsem chodil snad každý týden, vždy všechny studenty protáhl služebním vchodem. Někdy nás ale bylo tolik, že musel zvolit nějaké skryté dveře, aby to nebylo moc nápadné. Jednou jsem měl to štěstí si také zahrát, na což moc rád vzpomínám. Jeho třída má tak šest studentů, ale všichni jsou skvělí a nadaní hobojisté, je to velká motivace být jedním z nich. V Německu a ve světě vůbec má Wollenweberova třída veliký respekt a na přijímacích zkouškách je opravdu narváno. Vilém Veverka patří jistě k jednomu z jeho nejoblíbenějších studentů, není tedy divu, že spolu nahráli CD a že vystupují na společných koncertech, jejich seskupení má vždy skvělou energii.
  • Znám vašeho otce, mj. uznávaného specialistu na hudební kulturu rudolfínské Prahy. Ovlivnila jeho aktivita v oboru historicky poučené interpretace nějak také váš přístup chápání některých skladeb (nelze si např. nevšimnout vašeho znamenitého frázování Couperina)? A vyzkoušel jste si někdy i barokní hoboj?
    Zcela jistě na mě mělo vliv to, že jsem byl odmalička obklopen hudbou, a zejména starou hudbou. To možná vysvětluje můj zájem o barokní tvorbu, ke které mám velice blízko. S barokním hobojem jsem začal na škole v Berlíně, poslední dobou je docela zvykem, aby se touto znalostí obohatil i moderní hráč. V tomto směru jsem se také vzdělával v Curyšské opeře, kde je tradicí hrát některé barokní a klasické opery na dobové nástroje. To je velká výzva a já jsem jí také využil. Co se týče Françoise Couperina, jeho hudba patří k mé oblíbené, a za správné frázování vděčím jistě kontaktu s francouzskou školou.
  • Jak probíhal váš sólový repertoárový růst a čím si vysvětlujete, že romantici nám mnoho přitažlivých skladeb pro hoboj na rozdíl od baroka, klasicismu a teď zvláště moderní epochy nezanechali?
    Řekl bych, že hoboj byl vždy kvůli strojkům svým způsobem trochu nepraktický, a tudíž i hráčsky náročný nástroj. Možná bylo dříve také málo skutečně vynikajících hobojistů, pro které by skladatelé měli nutkání něco virtuózního zkomponovat. Často se tehdy přece psalo na zakázku či tím způsobem, že když byl kolem někdo zdatný, něco se pro něho napsalo. Také tuším, že v romantickém období se začalo koncertovat ve větších sálech s většími orchestry, kde si hoboj stejně tak zahrál. A když ne tam, tak po salónech, i když v tomto případě většinou raději upřednostňovali jiné nástroje. Ten nedostatek romantických skladeb nám ale jistě vynahradil Richard Strauss, který na konci svého života napsal naprosto krásný koncert v pozdně romantickém duchu, který mám moc rád. Třeba k tomu koncertu jsem se, stejně jako k ostatním důležitým skladbám, jako je třeba koncert od Bohuslava Martinů, dostal docela v brzkém věku. Ale naopak jsem opomenul mnoho dalších děl, kterými si většina hobojistů projde, což teď s velkou radostí doháním.
  • Které skladby z různých stylových období jste si nejvíce zamiloval a jak se vám podařilo tak přirozeně zvládnout všechny ony drsné tóny a někdy i vícezvuky, kterými se to v soudobých hobojových kreacích (mj. i v povinné soutěžní skladbě Sound-Telescope od Martina Hyblera) jen hemží? A uvažoval jste, že si jednou třeba s nějakým partnerem nastudujete třeba i Kopelentův koncert A few Minutes with an Oboist z roku 1972, který je považován za jedno z nejvýznamnějších evropských koncertantních děl pro hoboj 20. století?
    Hoboj je náročný nástroj v tom smyslu, že se snažíme roky o to, aby zněl co nejlahodněji, jenže jakmile se k tomu přiblížíme, zapomínáme, jaké všechny jiné možnosti má. Myslím, že je opravdu důležité snažit se o co největší škálu možností, zvukových i výrazových. Máme toho na výběr opravdu hodně, od krásných zpěvných barokních kantát po neuvěřitelně drsné a hlasité moderní techniky. Tento kontrast je důležité si uvědomit a schopnost umět zahrát to i tamto průběžně pěstovat, my jako hobojisté totiž máme neuvěřitelnou výhodu rozmanitosti repertoáru. Ne všichni se ale dostanou tak daleko, jelikož se právě neprokoušou přes ty první překážky, které nástroj klade.
    Moderní hudbu chápu jako prozkoumávání nových možností a prozkoumávání sebe sama. Já jdu vždy do detailu věci a jakmile to rozlousknu, mám vždy chuť prozkoumávat zase něco nového. Řekl bych, že jsem poměrně přístupný všemu, je důležité si udržet otevřený postoj. Kopelentův koncert jsem zatím nikdy nehrál, ale kdo ví, třeba se to brzy stane! Já obecně musím mít ode všeho trochu, nemohl bych se věnovat čistě jen jednomu směru, barokní nebo moderní hudbě, musím v tom mít rovnováhu. Proto si vždycky dávám pečlivě na rozmyšlenou, jak postupovat s výběrem repertoáru, aby byl kontrastní. Také rád uvádím skladby, které původně pro hoboj napsány nebyly, jelikož se člověk trochu odpoutá od té standardní interpretace, od toho, co je od nástroje očekáváno, a tím se tak mohu koncentrovat čistě jen na hudbu. Obzvláště barokní hudba je opravdu univerzální a tím, že se hoboj technicky jako nástroj vyvinul později, lze na něj nyní hrát vše.
  • Obraťme nyní pozornost k interpretačním soutěžím. Považujete se za soutěžní typ nebo se spíš takovým akcím vyhýbáte?
    Během studia jsem se jich několika zúčastnil, a to bez úspěchu, až mě to trochu přestalo bavit, jelikož jsem to chápal spíše jako povinnost, protože to k tomu studiu prostě patří. Také jsem si mylně myslel, že když člověk vyhraje, tak je to dobré, a když ne, tak špatné. Teď vím, že to tak prostě není, je to součást procesu, každým dnem se něčemu novému učíme, a tak je tomu i se soutěžemi, je to nabírání zkušeností. Po několika letech jsem se pak znovu přihlásil na soutěž Pražského jara, protože věková hranice byla blízko a byla to pro mě tedy poslední příležitost si to zkusit. Zúčastnil jsem se tedy naprosto „dobrovolně“ a plánoval jsem si to užít, ať to dopadne jakkoliv.
    Je to rozhodně situace rozdílná od normálních koncertů. Příprava je obrovská, repertoáru hodně, účastníků mraky a každý chce vyhrát, tlak je veliký.
    Asi nejnevděčnější jsou ale konkurzy, kterých mám na kontě už asi pět desítek. Ty považuji také svým způsobem za soutěžení, a vyhýbat se tomu nedá, jelikož se jedná o pracovní možnosti, které jako hudebníci k živobytí prostě potřebujeme. Na konkurzech si člověk zahraje občas dvě minuty a hned ho pošlou domů. A někdy jen proto, protože v daném místě mají prostě jiný vkus. Nedělat konkurzy ale znamená nesoutěžit o to být lepším a nenabírat zkušenosti, což je potřeba, pokud chceme později nějaký úspěch mít, a v tomto případě mít i práci, třeba na celý život. Bohužel už je ten náš hudební trh tak nastavený, že musíme soutěžit, abychom si mohli pak zahrát. Myslím, že soutěžení k hudbě patří, už když si jen uvědomíte samotnou koncertní situaci, sál rozdělený na dvě půlky, účinkující a publikum, trošku to tak vypadá. Samozřejmě je velice těžké, jak hudbu a její interpretaci měřit, není to jako ve sportu, kdo doběhne nejrychleji. Ale obecně platí, hráč musí být technicky dokonalý, a na tom se pak může stavět dál, v tom tkví ty interpretační rozdíly.
  • Zvítězit na soutěži Pražského jara je v mezinárodním měřítku prestižním úspěchem. Mohl byste nám přiblížit, jak jste se k němu probojoval? Zaujalo mě, že Koncert pro hoboj a smyčce a moll od Ralpha Vaughana-Williamse jste si musel ve finálovém kole nejen zahrát, ale také sám oddirigovat. Jak jste se při tom cítil?
    Ano, toho úspěchu si moc vážím a má to opravdu všude po světě velkou hodnotu. Obzvláště pro mě to má pak o to větší význam, že se Pražské jaro koná v Praze, odkud pocházím. Připravoval jsem se na soutěž opravdu do detailu a s předstihem. Jako orchestrální hráč, který každou chvilku hraje něco nového, vím, co to vyžaduje se připravit, abych danou skladbu mohl předvést. Repertoár mi docela seděl, několik skladeb jsem znal opravdu dobře, a některé vůbec ne, což na druhou stranu bylo docela osvěžující, nově je na tuto příležitost nastudovat (jako třeba Slavického či Hyblera). Koncert od Vaughana-Williamse byl pro mě také novinkou. To dirigování mě opravdu bavilo, díkybohu jsem před několika lety pár lekcí dirigování měl. Není jednoduché v tom všem stresu během soutěže ještě zapojit jinou dovednost. V té chvíli ale nějak zapnete všechno potřebné a nějak to jde! Myslím, že to byl na soutěži skvělý, ačkoliv odvážný nápad. Třeba se to do budoucna uchytí!
  • Jaké máte do nejbližší budoucnosti koncertní a repertoárové plány? Uslyšíme vás častěji i u nás?
    Těším se z toho, že mám mnoho nabídek z Čech i ze zahraničí na sólové projekty. Zrovna začínám na novém postu jako zastupující sólohobojista v orchestru Curyšské opery, tak doufám, že to časově všechno vyjde! Zahrát si na domácí půdě je totiž vždy milé.

    Nahoru | Obsah