Hudební Rozhledy

Mistři pěvci norimberští slavili v Drážďanech úspěch

Hana Jarolímková | 05/20 |Zahraničí

Zleva Adrian Eröd (Beckmesser) a Georg Zeppenfeld (Hans Sachs)

Wagnerova opera Mistři pěvci norimberští, jejíž světová premiéra se odehrála v Mnichově pod taktovkou Hanse von Bülowa 21. 6. 1868, je nejdelší skladatelovou operou vůbec, trvající bezmála pět hodin. A protože je i velice interpretačně náročná, zase tak často – a to dokonce ani na německých scénách – se nehraje. Já ji naposledy viděla před třemi lety ve zdařilé inscenaci australského režiséra Barrieho Koskyho a hudebním nastudování Philippa Jordana v rámci Bayreuthských slavností, kde se role Hanse Sachse skvěle zhostil Michael Volle a stejně jako v recenzované inscenaci z Drážďan role Waltera von Stolzinga Klaus Florian Vogt. Ten, ostatně jako všichni jeho kolegové, opět odvedl vynikající výkon, a protože i hudební nastudování wagnerovského specialisty Christiana Thielemanna a promyšlená režie Jense-Daniela Herzoga splňovaly ty nejvyšší parametry, zařadilo se toto provedení, premiérované v Semperoper 26. 1. 2020, k tomu nejlepšímu, co bylo možné v posledních letech vidět.

Richard Wagner se s tématem „mistrů pěvců“ průběžně setkával sice již od útlého mládí (a to např. prostřednictvím četby novel E. T. A. Hoffmanna či zhlédnutím tehdy velmi úspěšné hry Hans Sachs habsburského dvorního básníka Johanna Ludwiga Deinhardsteina, premiérované roku 1827), nejvíce informací však načerpal v pětisvazkovém díle Geschichte der poetischen National-Literatur der Deutschen (Dějiny poetické národní literatury Německa) Georga Gottfrieda Gervinuse a v Norimberské kronice (De … Civitate Noribergensi) Johanna Christopha Wagenseila, vydané roku 1697 s dodatkem Von der Meistersinger holdseligen Kunst (O spanilém umění mistrů pěvců). Jak detailně se o tuto tematiku zajímal, nakonec dokládá i originální vydání Sachsova díla ze 16. století, dochované v jeho knihovně ve Wahnfriedu. Ovšem jedním z posledních impulzů k samotnému zahájení práce na opeře byla patrně návštěva představení Lortzingovy opery Hans Sachs v roce 1842 v Drážďanech (tedy dva roky po její premiéře v Lipsku), psané na libreto čerpající ze stejnojmenné Deinhardsteinovy hry. O tři roky později se totiž může Wagner v Mariánských Lázních, kde byl na pětitýdenním léčebném pobytu, pochlubit ukončením prvního konceptu prózy ke svému novému opusu. Cesta k odevzdání kompletní partitury Mistrů pěvců norimberských do tisku však byla ještě velmi dlouhá, neboť samotné dílo vznikalo s nejrůznějšími přestávkami ještě plných 23 let! Nicméně mezitím z něho na různých místech občas zaznívaly alespoň fragmenty, jako například 26. 12. 1867 v přítomnosti císařovny Elisabeth (Sissi) v Divadle Na Vídeňce či 4. 4. 1868 za řízení Antona Brucknera v Linci.
Současná inscenace, uváděná v Drážďanech, kde se Mistři pěvci poprvé objevili půl roku po mnichovské premiéře (21. 1. 1869), vznikla v koprodukci s Velikonočním festivalem v Salcburku (HR 6/2019, str. 32–33) a Národním divadlem v Tokiu.
Jak jsem již zmínila v úvodu, hudebního nastudování se Staatskapelle Dresden se ujal její šéfdirigent Christian Thielemann a režie ve spolupráci se scénografem Mathiasem Neidhardtem a návrhářkou kostýmů Sibyllou Gädecke intendant opery v Norimberku Jens-Daniel Herzog. A je to zjevně tým skvěle sehraný, protože všechny složky se podařilo propojit tak výtečně, že inscenace, která vznikla, se určitě zařadí k těm z posledních let nejpodařenějším, což nakonec dokládá i více než vřelý ohlas publika i vesměs příznivá hodnocení odborníků…
Scéna, která nás přivítá hned po otevření opony, sice příliš originální není, ale výborně vyhovuje režijní koncepci, v níž hraje významnou úlohu i velice živá a nápaditá choreografie Ramsese Sigla. Před našimi zraky se totiž objeví zmenšená kopie nádherně zdobeného portálu Semperovy opery se dvěma shodnými proscéniovými lóžemi a dvěma řadami vínově potažených divadelních křesel, proti nimž je inscenováno nejprve za oponou skryté další malé jeviště. V něm se přeneseme do interiéru kostela sv. Kateřiny v Norimberku, kde probíhá mše, a děj plný zvratů se pomalu začíná odvíjet. Jeho osou je láska Evy a Waltera Stolzinga, který k tomu, aby ji získal, musí splnit podmínku Evina otce, bohatého zlatníka Veita Pognera: stát se mistrem pěvcem a zvítězit v prestižní pěvecké soutěži.
Již mnohokrát použitá koncepce „divadla na divadle“ tu tedy začíná zkouškou klasicky pojaté inscenace Mistrů pěvců, kterou připravuje „režisér“ Hans Sachs. Další Herzogův režijní záměr se však již pohybuje ve velmi nonkonformní rovině, v níž se střetává nejen současnost (tedy např. moderní vybavení technického zázemí divadla, styl kostýmů apod.) s řadou historických prvků, ale kde si vzájemně odporují i jednotlivé reálie. Díky scéně se sice zcela evidentně pohybujeme v drážďanské opeře, ale v Sachsově kanceláři, s níž se díky točně neustále podle probíhajícího děje střídají další kulisy, postavené často i nad sebou (jako např. Sachsova skvěle vybavená ševcovská dílna a sklad rekvizit, šatny umělců, maskérna či technické zázemí divadla), visí ferman zkoušek v opeře v Norimberku. To však vůbec není na překážku. Divadlo samotné je tu jakýmsi symbolem a obrazem společnosti se všemi jejími vrstvami, životem a protichůdnými zájmy. Ve sledu jednotlivých dějových úseků se totiž např. prolíná prostor zákulisí s právě realizovanou zkouškou či přímo historicky koncipovanou inscenací. Tuto zdánlivou změť probíhajících dějových smyček, které pohánějí příběh stále kupředu, však svým nadhledem a schopností překročit daná společenská klišé stmeluje Hans Sachs. Své pravidly sešněrované a po úctě veřejnosti toužící kolegy mistry pěvce totiž svou svobodomyslností, prozíravostí a moudrostí o mnoho převyšuje. Vždyť je to on, kdo se např. – kromě zdrženlivějšího Pognera – jako jediný ve výběrovém kole soutěže postaví na stranu Waltera Stolzinga a po Stolzingově drsném odmítnutí obřadně mu mistry předávaného vlastního portrétu, tedy jakéhosi osvědčení, jímž je mezi ně nakonec přijat, se s pochopením uvolněně rozesměje… Oproti Wagnerově smířlivému závěru, v němž nakonec Stolzing tuto poctu přece jen přijímá, v Herzogově pojetí odchází ruku v ruce s Evou pryč. Málokomu z režisérů se dosud podařil tak přesvědčivý závěr, založený na symbolickém vyjádření nadčasovosti pravé lásky, ve srovnání s níž se ukazují veškerá pravidla, zákony či touha po uznání a obdivu jako naprosto nepodstatné…

Zdařilé inscenaci pochopitelně kralovaly pěvecké výkony předních wagnerovských pěvců, v jejichž čele stanul především představitel Hanse Sachse, dlouholetý sólista Semperovy opery Georg Zeppenfeld. V této inscenaci poprvé provedené, jak je zmíněno v úvodu, vloni v rámci Velikonočního festivalu, tento vynikající basista debutoval, ale role se zhostil tak přesvědčivě, jako by ji měl zažitou už mnoho let. A to jak pěvecky, kdy jeho projev provázela jako vždy perfektní artikulace a dokonalé frázování, tak herecky. Strhujícími se staly zejména jeho dva rozsáhlé monology, jejichž přednesem Sachsovu moudrost a velkorysost vystihl s takovou silou, jaké často svědky nebýváme. Obdobně zaujal i představitel Waltera Stolzinga, tenorista Klaus Florian Vogt, jehož průrazný tenor se nesl prostorem hlediště od začátku až do konce více než pětihodinového operního maratonu bez sebemenších známek únavy. Obzvláště půvabně zapůsobila jeho soutěžní píseň ve 3. dějství (přeneseném z kulis do volného prostranství louky s dominujícím majestátním stromem, kde se mají patrně symbolicky překonat všechny rozpory), zkomponovaná stejně jako Beckmesserův pokus o dostaveníčko ve 2. dějství podle pravidel „mistrovského zpěvu“. Úlohy merkýře se tu ujal vídeňský barytonista Adrian Eröd, který ho představil spíše jako nešťastného umělce, jenž si svoje limity sice uvědomuje, ale za každou cenu se je snaží překonat. Navíc ho k tomu všemu trápí ještě neopětovaná láska Evy, které se rovněž nehodlá vzdát, a směřuje tak podle Herzogových slov až k jakési „tragédii sebezničení“ či „… dvojité ztrátě své reputace“, kterou se režisér v pojetí této postavy snažil vyjádřit v celé její tragicko-komické dimenzi. Rovněž další pěvci, zejména Vitalij Kovaljov, majitel krásně zbarveného znělého basu a představitel důstojného Veita Pognera, a Sebastian Kohlhepp, který výborně pojal odlehčenou roli Sachsova učně Davida, dostáli vysoce nastavené laťce naprosto bez problémů. Společně tak všech dvanáct mistrů pěvců, jejichž barevné portréty během soutěže pyšně zdobily vrchní část malého jevištního portálu, ztvárnili tak umělecky přesvědčivě, jako by se oné soutěže opravdu účastnili. Nelze samozřejmě nezmínit ani obě představitelky ženských rolí, Evy Pogner, které se výborně (na záskok!) ujala Američanka Sara Jakubiak, a její společnice Magdaleny, již suverénně zvládla dlouholetá sólistka drážďanské opery Christa Mayer.
Punc dokonalosti pak dodaly inscenaci výkony sboru Sächsi-scher Staatsopernchor Dresden pod vedením Jana Hoffmanna a orchestru Sächsische Staatskapelle Dresden v čele s jeho uměleckým ředitelem Christianem Thielemannem. Ten v posledních letech patří k nejvíce oceňovaným wagnerovským dirigentům současnosti a zcela právem. Obsáhlou partituru zvládl se „svými“ hráči nejen v poměrně vysokém tempu, ale rovněž se všemi nejjemnějšími detaily. Plný orchestrální zvuk se tak na jedné straně vzdouval ve vášnivých vlnách mohutných gradací, aby se pak na straně druhé dokázal v měkkých frázích stáhnout do půvabné, lyricky něžné polohy v pianu. Byla to okouzlující hra s barvami a důmyslně propletenými wagnerovskými motivy, jimž korunovala mistrovsky provedená fuga ve finále 2. dějství…
Je třeba zopakovat, že už samo o sobě je toto Wagnerovo dílo kompozičně naprosto nedostižné: vždyť Wagner do něj z Norimberské kroniky převzal nejen označení poetických forem a prohřešků či názvy jednotlivých nápěvů, ale rovněž jména mistrů a pravidla jejich zpěvu – baru, jimiž se řídí jak v soutěžních pěveckých scénách, tak v samotné formě opery. Byl také na své dílo náležitě pyšný, a nelze se tudíž divit tomu, že mnichovská triumfální premiéra v královské lóži po boku Ludvíka II. patřila k jeho nejsilnějším zážitkům v životě. Přesto se našel kritik, který tyto pocity nesdílel. Jistě není těžké uhodnout, o koho se jednalo. Ano, byl jím proslulý Eduard Hanslick, který do Neue freie Presse napsal: „Mistry pěvce počítám mezi nejzajímavější hudebně výjimečné a chorobné jevy.“ Co k tomu dodat…

Dresden, Sächsische Staatsoper (Semperoper) – Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg. Hudební nastudování Christian Thielemann, režie Jens-Daniel Herzog, scéna Mathis Neidhardt, kostýmy Sibylle Gädeke, světla Fabio Antoci, sbormistr Jan Hoffmann, choreografie Ramses Sigl, dramaturgie Johann Casimir Eule, Hans-Peter Frings. Premiéra 26. 1. 2020, psáno z 5. reprízy 16. 2. 2020.

Nahoru | Obsah