Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - V. Charles Munch

Miloš Pokora | 05/20 |Studie, komentáře

Charles Munch

„Dirigování, to vůbec není profese, nýbrž svaté učení nebo konání bohoslužby, a nezřídka dokonce nemoc, kterou léčí jenom smrt.“ Tuto větu pronesl alsasko-lotrinský rodák Charles Munch, jehož umělecký naturel si světová kritika pomáhá vystihovat takovými přívlastky jako „rtuťovitě temperamentní, permanentně rozkolísaný, schopný přivádět k vrcholu poetické extáze“ nebo také „milující improvizaci“ a „nerozumějící si s metronomem“. Jedno je však jisté – do dějin hudby umělecký odkaz tohoto dirigenta, který v Bostonu přejímal své umělecké poslání od Sergeje Kusevického a v Paříži toto poslání předával André Cluytensovi, neodmyslitelně patří..

Sám jsem ještě jako student díky jeho poslední pražské návštěvě v roce 1967 poprvé pronikal do tajemství Honeggerovy 2. symfonie, Debussyho Moře a 6. symfonie Bohuslava Martinů..

Umělecká dráha
Charles Munch (podle matriky Charles Münch) se narodil 26. 9. 1891 v tehdy ještě německém Štrasburku. Měl štěstí na bohaté hudební zázemí. Jeho otec hrál na varhany, bratr byl dirigentem, bratranec skladatelem, a navíc si jeho sestra vzala bratra věhlasného lékaře a milovníka hudby Alberta Schweitzera. Zprvu se toužil stát strojvůdcem, ale podepřen aktivitou své otce, který působil na konzervatoři, začal na této škole studovat hru na housle a jako houslista konzervatorního orchestru se pokoušel také dirigovat. Po absolutoriu konzervatoře studoval od roku 1912 v Berlíně u Carla Flesche a na pařížské konzervatoři u Luciena Tapeta, přičemž v dirigování se později vzdělával v Berlíně i u olomouckého rodáka Fritze Zweiga. Po 1. světové válce, v jejímž průběhu byl zraněn, se roku 1920 stal současně profesorem hry na housle na štrasburské konzervatoři, asistentem koncertního mistra Štrasburského filharmonického orchestru a koncertním mistrem kolínského Gürzenich orchestru, který řídil Hermann Abendroth. Sám dirigentsky debutoval (nepočítáme-li jeho dirigentský křest na lipském kůru) až ve věku 41 let. Stalo se tak v Paříži 1. 11. 1932, a to hlavně zásluhou jeho zámožné snoubenky, Geneviève Mauryové, která najala pro tuto příležitost orchestr. Po úspěšném debutu se jako dirigent představil mj. u Orchestre Lamoureux a Orchestre Symphonique de Paris a v letech 1935–38 vedl jako šéfdirigent Orchestre philharmonique de Paris, který byl základem pozdější Pařížské filharmonie. Po německé okupaci Munch Francii neopustil. Jakékoliv dirigentské angažmá v Německu však odmítal, naopak – svou aktivitu ještě zvýšil, protože věřil, že poctivá služba umění je to nejlepší, co může učinit pro povzbuzení morálky svých spoluobčanů. V té době už také vyučoval na pařížské konzervatoři a vedl (1937–1946) Orchestre de la Société des Concerts du Conservatoire, sestavený z profesorů tohoto učiliště a jejich žáků. Za svůj postoj, i za to, jak „své“ hudebníky ochraňoval a všemožně jim pomáhal (Bohuslava Martinů před nacisty ukrýval, aby mu umožnil odjezd z Francie do USA), byl roku 1945 vyznamenán Řádem Čestné legie s červenou stuhou a později (1952) povýšen do hodnosti commandeur.
V roce 1946 se Munch objevil v USA. Postupně stanul u dirigentských pultů snad všech nejvýznamnějších amerických orchestrů a v roce 1948 koncertoval v USA i s Orchestre national de la Radiodiffusion française. Klíčový moment jeho umělecké dráhy pak přinesl rok 1949. Zasloužil se o to Bostonský symfonický orchestr, který si poté, co od tohoto slavného tělesa odešel Sergej Kusevickij, povolal Muncha na místo šéfdirigenta. Americké posluchače jeho dirigentský zjev očaroval. Netrvalo dlouho a stal se také ředitelem Berkshire Music Festival a Berkshire Music Center (Tanglewood). S Bostonskými symfoniky pracoval až do roku 1962, kdy na jeho místo nastoupil Erich Leinsdorf, tedy plných třináct let! Když se toto těleso přiblížilo ke svému výročí – 75 letům od založení, vyzvalo patnáct soudobých amerických, francouzských, anglických, italských, brazilských a německých skladatelů, aby pro něj zkomponovali příležitostnou skladbu. Přihlásilo se jich čtrnáct (mezi nimi Barber, Britten, Copland, Dutilleux, Villa-Lobos i Bernstein) a tím patnáctým byl Bohuslav Martinů, u něhož Munch skladbu objednal (šlo o 6. symfonii) už dříve. Když se pak Bostonští symfonikové v rámci svého výročí vydali na turné po Evropě, přivítali jsme Muncha s bostonským orchestrem (11. 9. 1956) i v Praze (byla to už jeho čtvrtá pražská návštěva, ale prvá se zahraničním orchestrem, předtím vystoupil Munch v Praze už před válkou, dále na Pražském jaru v letech 1946, 1947, 1957 a se SOČR roku 1967). V roce 1960 vycestoval Munch s Bostonskými symfoniky ještě na velké turné po východní Asii a Austrálii.
Roku 1963 se vrátil do Francie. Stal se prezidentem École Normale de Musique a současně ředitelem Guilde française des artistes solistes (Sdružení francouzských sólových umělců). O čtyři roky později založil na žádost ministra francouzské kultury André Malrauxe slavný Orchestre de Paris, jehož předchůdcem byl již zmíněný orchestr Société des Concerts du Conservatoire. Poprvé se s tímto orchestrem představil na veřejnosti 14. 11. 1967. Hned v následujícím roce však zemřel. Stalo se tak v Richmondu, během jeho dalšího amerického turné s tímto tělesem. Pohřben byl na francouzském hřbitově v Louveciennes blízko Paříže.

Dirigentská osobnost
Když se Munch rozhodl skoncovat se svou kariérou orchestrálního hráče, neučinil tak z okamžitého vnuknutí. Jak uvádí K. V. Burian ve své publikaci Charles Munch (Editio Supraphon 1971), „touha stát se dirigentem v něm zrála téměř dvě desítky let“. Sám vzpomínal, že se po celou tu dobu k tomuto kroku pečlivě připravoval. Nikoli z učebnice, ale tím, že analyzoval práci zkušených dirigentů, pod nimiž hrál. I poté, co začal dirigovat, se stále učil. V tomto „dodatečném“ studiu mu velmi pomáhalo pařížské prostředí. V době, kdy dirigoval Orchestre Lamoureux, stýkal se například důvěrně s dirigentem Paulem Bastidem, tehdy ředitelem pařížské Opéra-Comique, který mu radil v řešení nejobtížnějších partií a upozorňoval ho na všechny chyby, jichž se dopustil. A také později, když už byl renomovaným dirigentem, se stále „učil“. Když například přijel do Paříže Toscanini dirigovat orchestr konzervatoře, Munch se posadil sám dozadu do orchestru k pultu 1. houslí, aby mohl sledovat slavného dirigenta při práci. To už bylo znát, že vyrůstá ve skutečnou dirigentskou osobnost, schopnou nejen vlastního názoru na interpretaci, nýbrž i způsobu, jak svého cíle dosáhnout. Nikdy mu nešlo o to, aby posluchači považovali jeho interpretaci za dokonalou, ale vždy usiloval o to, aby dílo, které diriguje, posluchače strhlo. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že výsledný tvar interpretovaného díla modeloval Munch až na samotných koncertech, a to dokonce pokaždé jinak, podle okamžité inspirace. Pokaždé se snažil o v pravém slova smyslu tvůrčí dotvoření notového zápisu, vycházeje z přesvědčení, že pravdivé znění díla existovalo pouze ve skladatelově představě a ta se také proměňovala. Nebyl přítelem (samozřejmě měl-li k dispozici prvotřídní orchestr) dlouhých úmorných zkoušek, při nichž se choulostivé detaily donekonečna opakují, sám se spíš během zkoušení s orchestrem seznamoval, aby poznal, co z něho může vykřesat, a také aby se seznámil s akustikou sálu. Přehrál třeba polovinu první věty, na chvíli se zamyslel, vrátil se o pár taktů zpět a začal nově modelovat nějakou skupinu nástrojů, která měla pro jeho okamžitý zvukový nápad zvláštní význam. Na otázku, zda je vůbec možné, aby svou představu bez předcházejícího dlouhého pilování detailů dokázal orchestru vnutit, odpověděl ve své knize Jsem dirigent takto: „Prostředky, kterými dirigent působí na lidi, mají své vyjádření ne ve slovech, ale v každém jeho gestu, v každé póze; dirigent musí vládnout neodrazitelnou silou sugesce.“ Ostatně – o tom, jak jeho gesto na hudebníky působilo, nám podal svědectví violista SOČR František Hotový: „Jeho gesto bylo vždycky jasné, zřetelné a určité, takže jsme všichni věděli, co chce. Když jste sledovali jeho ruku, ten akcent jste tam prostě museli udělat, když proti vám mávl levačkou, ztišili jste se, jako byste v tu chvíli z orchestru zmizeli.“ Pamětníci vzpomínali, že svou představu podle okamžité inspirace Munch skutečně proměňoval. Aby však nedošlo k mýlce, zmíněná variabilita jeho přístupu k jednotlivým dílům nikdy nesahala ke krajnosti, nikdy neporušila tektoniku té které skladby. Rozhodl-li se například v nějaké symfonii pro velmi rychlé tempo 1. věty, znamenalo to, že mu tato věta zněla sice někdy více rychle a někdy méně rychle, ale vždycky rychle. Berliozova Fantastická symfonie, která patřila k jeho nejobdivovanějším dirigentským kreacím, mu zněla vždy jako celek podstatně rychleji než většina jiných interpretací – například Celibidachemu trvá nahrávka tohoto díla přes hodinu, zatímco Munchovi necelých 46 minut. Existují další, neméně pozoruhodné charakteristické rysy Muchova interpretačního přístupu. Jedním z nejnápadnějších byla jeho nádherně tvárná práce s hudebním pohybem. Byl to Bohuslav Martinů, který se o tom v souvislosti se svou 6. symfonií, kterou Munch v Bostonu premiéroval a kterou americká kritika označila za nejlepší dílo roku 1955, výstižně vyjádřil: „Silně na mne působí a mám rád jeho spontánní přístup k hudbě, v němž hudba volně nabývá svůj tvar a plyne svobodně sledujíc svůj pohyb. Téměř nevnímatelné zvolnění nebo zrychlení dává melodii náhle život.“ Neméně pozoruhodný byl jeho mimořádně citlivý přístup k individualitám sólistů, kteří s orchestrem spolupracovali. Jak napsal Vilém Pospíšil, předvedl to v Praze například pří své nezapomenutelné spolupráci s Jacquesem Févrierem v Ravelově Koncertu pro levou ruku.

Repertoárové dominanty
Charles Much byl typickým orchestrálním dirigentem a v repertoárové dramaturgii svých dirigentských vystoupení se obvykle řídil touto zásadou. Koncert začínal concertem grossem nebo něčím z klasicismu, pak zařazoval něco „ostřejšího a více zneklidňujícího“ (třeba Berga nebo Bartóka) a nakonec uváděl rád velkou symfonii. Co se týká jeho repertoárového rejstříku, je vhodné připomenout, že Munch sám se považoval za rodilého Němce, jehož zrání formovalo francouzské prostředí, zdůrazňoval však, že „má rád všechny národy“. Přesto patřila mezi jeho repertoárové dominanty vedle všech velikánů klasicismu a raného i pozdního romantismu (z Mahlera se věnoval výhradně vokálně-orchestrálním dílům) především francouzská hudba. Vyrůstal s hudbou Berlioze, jehož Requiem, Faustovu prokletí nebo Fantastické symfonii věnoval později znamenité nahrávky. Už v době prvního pařížského působení ho pojilo úzké přátelství s Honeggerem (za interpretaci jeho skladeb byl nazýván „muzikantem srdce“), Poulenkem a Rousselem a současně provozoval díla takových autorů jako Jeana Rogera-Ducasseho, Josepha Guye Ropartze nebo Florenta Schmitta. Brzy se jeho největšími repertoárovými dominantami stala taková díla jako Saint-Saënsova Varhanní symfonie, Ravelův balet Dafnis a Chloe nebo Debussyho Moře. O Munchově vztahu k soudobé hudbě včetně takových kompozičních kreací, jako je velenáročná Dutilleuxova 2. symfonie pro dva orchestry, svědčí fakt, že během své dráhy provedl 168 soudobých skladeb a že jen v době svého působení v Bostonu se zasloužil o 39 světových a 17 amerických premiér.

Trvalý otisk
Charles Munch se po svém pozdním dirigentském debutu ve 41 letech ocitl na světovém dirigentském postu až v roce 1949, kdy stanul u dirigentského pultu Boston Symphony Orchestra. To mu byl 58 let. Stačilo mu necelých 20 let, aby se zapsal do hudebních dějin natrvalo a abychom si mohli jeho umělecký odkaz kdykoli připomenout díky obrovské řadě nahrávek, z nichž nejreprezentativnější celky dnes tvoří komplet 41 CD společnosti Sony, obsahující Munchovy snímky s Bostonskými symfoniky, Newyorskou filharmonií i Filadelfským orchestrem a komplet společnosti Warner Classics, čerpající z původních snímků pro firmu EMI. A také aby se stal vzorem pro ty z následujících generací, kteří si vybrali dirigentské poslání jako posvěcené hledačství a jako v pravém slova smyslu tvůrčí služebnost interpretovaným dílům. Praha se s ním roku 1967 loučila jako se „starým pánem“, ale uvnitř pořád mladým, zápasivým, rozněcujícím a obohaceným nenapodobitelným kouzlem „své“ hudebníky inspirovat.

Nahoru | Obsah