Hudební Rozhledy

Jazz: Po stopách padesátníků; Joshua Redman a jeho parta, 2. díl

Vladimír Kouřil | 05/20 |Studie, komentáře

Joshua Redman

V tomto čísle Hudebních rozhledů měla být recenze jednoho z vrcholných koncertů letošního Jazzfestu Brno – kvinteta saxofonisty a skladatele Joshuy Redmana (1969). Program byl narušen vpádem „trifidů“ z dalekého Orientu a koncert byl odložen do zdravějších časů. Právě tomuto výraznému představiteli generace padesátníků bude tento díl věnovaný, protože pestrá paleta jeho nahrávek o současném jazzu a jeho vrstevníků hodně vypovídá.

Minule jsme se zmínili jak o Redmanově debutu Joshua Redman (1993), tak o jeho vizitce pro jazzovou scénu Wish (1993), podepsané hvězdným kvartetem zkušených a uznávaných jazzmanů. V dubnu 1996 vzniklo studiově album Freedom in the Groove, v jehož bookletu se Redman rozsáhle svěřuje, co vše ve svém dosavadním životě poslouchal a poslouchá, co a jak jej ovlivňovalo. Vysvětluje, že nikdy proti sobě nestavěl různé hudební styly, že by nikdy nedokázal tvrdit, má-li raději Inner Visions soulového zpěváka Stevieho Wandera či Milese Davisovo Kind of Blue. Se stejným zájmem sleduje hudbu na MTV, jako starší hudbu soulového vydavatelství Motown nebo klasické jazzové nahrávky vydavatelství Blue Note. Shrnuje doslova: „Identifikuji se s různými žánry, ale ignoruji jejich meze.“ Šesté album Freedom in the Groove nahrál s kytaristou Peterem Bernsteinem (1967), pianistou Peterem Martinem (1970), basistou Christopherem Thomasem (1970) a bubeníkem Brianem Bladem (1970), neboli opět ve vrstevnické partě. Na obalu se generačně stylizuje – vyholená hlava, do pasu nahý, s tenorsaxofonem v ruce. Desítku skladeb si napsal a zaranžoval sám, v rytmice i melodice jsou zřejmé vlivy různorodých černošských hudebních proudů, opět vyniká melodičnost jak jeho témat, tak jeho improvizací, komunikace s ostatními hudebníky v kvintetu funguje dokonale, nechávají se jím inspirovat a výsledkem je velmi živá a poslouchatelná hudba, která se neomrzí. Hudba přesně odpovídá závěrečným slovům v jeho obsáhlém textu: „Hraji jazz. Hraji hudbu.“

Nestárnoucí časy pro měnící se doby
V roce 1998 svůj nadčasový obdiv k autorům standardů i hitů populární scény učinil slyšitelným na albu Timeless Times for Changing Times. K sedmi vlastním Interludes připojuje paletu písňových témat od autorů George Gershwina (Summertime), Stevieho Wondera (Visions), Jeroma Kerna (Yesterdays), Joni Mitchellové (I Had a King), Boba Dylana (The Times They areachanging), Rodgerse a Hammersteina (It Might As Well Be Spring), Irvinga Berlina (How Deep is the Ocean), Colea Portera (Love For Sale), Lennona a McCartneyho (Eleonor Ragby) a Prince (How Come U Don’t Call Me Anymore?). Výčet titulů je skutečně ukázkový a Redmanovo kvarteto písně dokonale interpretuje v ryze jazzovém modu, leč s úctou k originálům. S Redmanem hrají Brad Mehldau (1970) na klavír, Mehldauův věrný kontrabasista Larry Grenadier, a opět se setkáváme s bubeníkem Brianem Bladem. Spolupráce Redmana s Mehldauem má ještě další plody. V 90. letech zaujal nahrávkami svého tria, jež měly všeříkající název: The Art of Trio, a číslovaně jich vyšlo pět. Jeho následná tria, až do současnosti, patří k nejzajímavější hudbě jazzové scény, navazující na tradici klavírních trií moderního jazzu (s kontrabasem a bicími), na proslulá tria Billa Evanse. Redmana si Mehldau přizval pro své 2CD album Higway Rider (2010). Skladby hrané převážně v triu, nebo s kvartetem až kvintetem, při účasti Joshuy Redmana, místy s druhým bubeníkem a perkusistou Larrym Chamberlainem, v polovině z 15 titulů zabalil ještě do symfonického hávu orchestru Dana Colemana. Redman střídá tenorový a sopránový saxofon. Ambiciózním způsobem Mehldau pojal jakousi imaginární road movie po Americe, díky Colemanovu komornímu orchestru zní místy až filmově pompézně, nikoli však vlezle, jako by se hlásila k rodině tvůrců kvalitní filmové hudby typu Manciniho. Mehldau s Redmanem se shodnou na potřebě harmonické hudby se silnými melodiemi. Mehldau se navíc nad hudbou obecně velmi zamýšlí a sděluje ve svých esejích své nekompromisní názory. Rovněž říká: „Všechny hybridy jsou nestálé. Vždycky znovu a znovu se nakonec vrátíme k originálům. Jejich čas vždy vyprší, než řeknete švec, stejně jako technologie, která je zrodila.“ Proto i v rámci tohoto projektu se často od imaginárního „filmového hybridu“ vrací k podání svých melodií v ryze komorním jazzovém provedení, převážně se členy vlastního tria – s basistou Larrym Grenadierem a bubeníkem Jeffem Ballardem, a za přispění Joshuy Redmana. Jako posluchač jsem proto přivítal, když v létě 2011 z živého záznamu vzniklo komorně laděné album Joshua Redman & Brad Mehldau: Nearness. Vedle jedné skladby Redmana (Mehlsancholy Mode) a dvou Mehldaua (Always August, Old West) si na něm zahráli Ornithology Charlieho Parkera, In Walked Bud Theloniouse Monka a nesmrtelný standard The Nearness of You Hoagyho Carmichaela a Neda Washingtona, s nímž si pohráli na ploše téměř 17 minut. Takže album je Mehldauem avízovanou poctou kořenům – standardům moderního jazzu, jejich autorům. A právě Old West si v duu vyzkoušeli už na CD Highway Rider.
Zatímco se Redman ve vlastních nahrávkách představuje převážně v komornějších seskupeních, v roce 2005 přivádí do studia celý tucet dalších muzikantů, s nimiž se zrodilo album Momentum. Podílejí se na něm trumpetista Nicholas Payton, klávesista Sam Yahel, vibrafonista Stefon Harris, čtyři kytaristé – Peter Bernstein, Eric Krasno, Jeff Parker a Kurt Rosenwinkel, dva baskytaristé – Michael Balzary alias Flea a Meshell Ndegeocello, plus bubeníci – Jeff Ballard, Brian Blade a Ahmir Khalib Thompson, alias Questlove. Na tomto albu si Redman vyzkoušel vlastní hudbu zaplést do zvukové nabídky fusion jazzu a vlivů funky, což díky jeho talentu zplodilo v pestré škále jeho diskografie další zajímavou nahrávku. Své skladby symptomaticky doplnil jedním standardem předehry free jazzu – Lonely Woman Ornetta Colemana, jednou skladbou rockových The Zeppelin – The Crunge a skladbou Riverwide od výrazné představitelky fúze hudebně populárních stylů severoamerické provenience, označovaných jako Americana, Sheryl Suzanne Crowlové. Výběr těchto tří skladeb příhodně dokladuje to, co Redman říká o svém bezlimitním vztahu k různým žánrům svého mládí.
Vědomí souvislostí s jazzovou historií u Joshuy Redmana záhy rozpoznaly i starší jazzové hvězdy. Plodným rokem pro něj v této věci byly hned počátky jeho diskografické dráhy. V roce 1992 založil bubeník avantgardy 60. let Paul Motian (1931–2011) kapelu Electric Be Bop Band, s níž dokazoval, že hudbu zakladatelů moderního jazzu lze interpretovat též v elektrickém pojetí s baskytarou a dvěma elektrickými kytarami a hned v dubnu nahráli svůj debut. K tomu si přibral ještě tenorsaxofonistu, jímž byl na úvodním albu Paul Motian And The Electric Be Bop Band právě Joshua Redman. Na dalších nahrávkách EBBB Motian míval obvykle dva tenorsaxofonisty – Chrise Pottera a Chrise Cheeka. Na jaře 1993 si Redmana přivedl k sobě do studia také Joea Lovana (1952), aby mu hrál druhého tenorsaxofonistu na albu Tenor Legacy. Na kontrabas hrál Christian McBride a s Redmanem doplnili sexteto muzikantů přibližně o desetiletí starších. Lovanův repertoár byl doplněn dvěma standardy swingové éry (Love is a Many Splendored Thing – Sammy Fain, Laura – Johny Mercer & David Raksin) a dvěma ze studnice be bopu (Introspection – Thelonious Monk, Rounder´s Mood – Booker Little).
V srpnu 2010 se v New Yorku sešlo kvarteto s nic nevysvětlujícím názvem James Farm, jež si neustanovilo lídra a vůdcovství členové kvarteta považují za kolektivní záležitost. Proto producent byl pojmenován James Farm. Kvarteto nahrálo zatím jen dvě alba: James Farm (2011) a City Folk (2014). Jelikož fotografická výplň obou obalů zachycuje farmářské výjevy – nekonečný zoraný lán či čtyřportrét dojnic, možná si kapelu pojmenovali podle neuváděného přítele zemědělce, možná jen imaginárního. Kvarteto tvoří Joshua Redman, pianista Aaron Parks (1983), basista Matt Penman a bubeník Eric Harland a do světa vyslali skvělou kolektivní hudbu. Výchozím zvukem je akustický moderní jazz v současném znění, harmonický, melodický, rytmicky pestrý a důrazný, v němž Parks k nevtíravému zvukovému dobarvení v některých skladbách ještě hraje na další klávesové nástroje, elektronické typy a na celestu. Parks se už představil na etiketě ECM, na začátku sólovou deskou Arborescence (2013), k níž se Parks vyjádřil, že hudba zrozená z jeho improvizací vytváří dojem, že vznikala, větvila se a ztrácela stejným způsobem jako stromy. Na druhém albu Find The Way (2017) se představil v triu s kontrabasistou Benem Streetem a bubeníkem Billym Hartem. Opět hrají Parksovy skladby, výjimkou je závěrečná Find The Way od písňového skladatele Iana Bernarda. A pokud dopadne boj s koronavirem dobře, můžeme si přijít poslechnout 20. 5. do pražského Jazz Docku elektrické kvarteto Aaron Parks Little Big, které vystoupí v rámci letošního ročníku Amerického jara a den před tím si Parks ještě zahraje s Jazz Dock Orchestra.

České stopy
Praze se Joshua Redman představil poprvé v rámci Prague Proms roku 2016. Přijel s pianistou Kevinem Heysem (1968), hrajícím už na Redmanově debutu v roce 1993, s kontrabasistou Joem Sandersem a bubeníkem z Barcelony Jorgem Rossym. Už od roku 2001 existuje trio The Bad Plus v s pianistou Ethanem Iversonem (1973), basistou Reidem Andersonem a bubeníkem Davidem Kingem. Spolupráce tria s Joshuou Redmanem vznikla z pozvání ke společnému vystupování v klubu Blue Note v New Yorku roku 2011. V roce 2015 Redmana přizvali k nahrávání, a tak vzniklo úspěšné album The Bad Plus Joshua Redman. Saxofonista repertoár členů tria doplnil vlastními skladbami The Mending a Friend of Foe – za sólo v této skladbě byl téhož roku nominován na cenu Grammy. Když The Bad Plus přijeli v rámci Amerického jara 2018 do Jazz Docku, bylo trio významně pozměněné: Everson je opustil, aby se věnoval novým projektům, a nahradil jej Orrin Evans (1975), neboli o něco mladší „spolužák“ našich dnešních padesátníků.
V roce 2018 vzniklo velmi zajímavé album Still Dreaming, na něž vedle letitých přátel – basisty Scotta Colleyho a bubeníka Briana Bladeho – si k sobě Redman nezvykle přizval další žesťový nástroj – trubku Rona Milese. Právě souzvuk obou nástrojů vyvolal hned v úvodní Colleyho skladbě New Year vzpomínku na souhru Ornetta Colemana s Donem Cherrym. O půl generaci starší Ron Miles (1963) se proslavil dlouholetou spoluprací s kapelou kytaristy Billa Frisella, s nímž jsme ho mohli slyšet na počátku 90. let také v Praze v Paláci kultury na mezinárodním jazzovém festivalu. Ostatně Frisell s Brianem Bladem hrají také už na třech Milesových kapelnických albech z posledních let. Na Still Dreaming jsou převážně skladby Redmana a Colleyho. Doplnily je skladby Playing od basisty Charlieho Hadena a Comme Il Faut Ornetta Colemana – tato skladba je z alba Crisis (1969), kde s Colemanem hrají Don Cherry na kornet a indiánskou flétnu, Joshuův táta Dewey Redman na tenorsaxofon, Charlie Haden na basu a Denardo Coleman na bicí nástroje.
Na letošní Jazzfest Brno měl Joshua Redman přivézt kvarteto, v němž na klavír hraje Aaron Goldberg, na kontrabas Reuben Rogers a bubeníkem je Gregory Hutchinson. Zřejmě bychom mimo jiné slyšeli hudbu z jejich alba Come What May (2019), obsahující výhradně Redmanovy skladby. Téhož roku byl Redman hostujícím sólistou, společně s basistou Scottem Colleym a bubeníkem Satoshim Takeishim, na albu smyčcového kvarteta Brooklyn Riders z New Yorku Sun on Sand, autorském opusu Patricka Zimmerliho (1968), amerického skladatele a aranžéra, rovněž tenorsaxofonistu, působícího v jazzu a soudobé hudbě, který přiznává, že jej oslovují svou dynamikou a energií abstrakce Jacksona Polocka, Marka Rothka i Gerharda Richtera. Po Walking Shadows (2013) to byla už jejich druhá spolupráce.
Proč je Joshua Redman jiný než řada jeho také skutečně dobrých vrstevníků – saxofonistů? Jeho hudba je živá, až živočišná, miluje rytmy a melodičnost témat i improvizací po vzoru Sonnyho Rollinse, má v sobě spiritualitu Johna Coltranea i Charlese Lloyda, je pevně zakořeněný v historii moderního jazzu, včetně jeho avantgardy. Dokonale vstřebává podněty populární hudby afroamerického charakteru. Netopí posluchače v kontemplativní mlze.

Nahoru | Obsah