Hudební Rozhledy

Fenomén Janáček VII: Několik zastavení s géniem hudby 20. století

Zbyněk Brabec | 05/20 |Studie, komentáře

Leoš Janáček

Knihy o Leoši Janáčkovi
Leoš Janáček patří v hudební historii k těm skladatelům, kteří vedle komponování měli i velký literární talent. Svědčí o tom nejen jeho vlastní libreta k pěti operám, ale i množství fejetonů, které psal pro Lidové noviny, a stejně tak velice dobře formulovaná korespondence s nejrůznějšími kolegy, přáteli a spolupracovníky. O tom všem jsme psali ve třetím díle našeho seriálu. Dnes bychom se měli podívat na stěžejní díla, která se věnují Janáčkovu životu a jeho tvorbě. Ani zde nemůže být výčet úplný, protože janáčkovská literatura je velice bohatá a neustále se rozrůstá. Některé starší publikace už jsou jen těžko dostupné.

Patrně první životopis o Janáčkovi se zamyšlením nad jeho dílem napsal jeho spolupracovník a překladatel Max Brod ještě za skladatelova života, takže v něm chybí jeho poslední roky a tvorba těchto let. Brod svou monografii Leoš Janáček dopsal v únoru 1924 a o Janáčkovi mj. napsal: „Janáček zůstal věren své domovině, které děkuje za základní dojmy svého života. Není městským člověkem. I v Brně prožívá většinu dne ve volné přírodě na dlouhých procházkách v sadech a okolních lesích a v zahrádce, která obklopuje jeho skrytý domeček, stranou od hlučného středu města. Letní prázdniny tráví pravidelně na Hukvaldech a také v zimě touží často po velkolepé samotě domácích vrchů.“
Brod také velice trefně píše o Janáčkově přátelství s Antonínem Dvořákem:
„O Janáčkově přátelství s Dvořákem, starším o 13 let, vypravoval mi Janáček, že oba konávali spolu dlouhé společné výlety, při nichž se však obyčejně mlčelo. Dvořák byl velice málomluvný. Často nedával odpovědi na otázky. Živě obrací se Janáček proti mínění často slýchanému, jako by Dvořák by býval neinteligentní. Naopak, Dvořák prý býval stále ponořen v myšlenky. ‚Jeho inteligence byla ale docela zvláštního způsobu‘, říká Janáček. ‚On výhradně tónem myslel, jiného si nevšímal.‘“
O Janáčkovi dále psali brněnští hudební vědci Vladimír Helfert a jeho žáci Jan Racek a Bohumír Štědroň. Jejich díla mají zakladatelský význam v janáčkovské literatuře, byť novější literatura jejich názory občas koriguje a reflektuje nové výzkumy (např. o textové předloze Zápisníku zmizelého), což samozřejmě nijak nezmenšuje jejich význam. Helfert přišel do Brna po pražských studiích, kde byl negativně ovlivněn Zdeňkem Nejedlým, což se projevilo na opatrném přijímání Janáčkovy tvorby. Později Helfert Janáčkův význam pochopil a o skladateli napsal celou řadu menších studií. Jeho rozsáhlá několikadílná monografie zůstala nedokončena. Autor stačil napsat pouze první díl, nazvaný Leoš Janáček: Obraz životního a uměleckého boje, 1. díl V poutech tradice (vyšla v roce 1939). Osobností Leoše Janáčka a jeho dílem se zabýval i Helfertův žák Jan Racek. Jeho monografie o Janáčkovi vyšla nejprve v němčině v roce 1962 a o rok později též česky pod názvem Leoš Janáček. Člověk a umělec. Také Bohumír Štědroň se Janáčkovým životem a dílem zabýval v menších tematických pracích, jeho stěžejní monografie o skladatelovi vyšla až v roce 1976 v pražském nakladatelství Panton pod názvem Leoš Janáček. K jeho lidskému a uměleckému profilu. V té době byla již na českém trhu významná monografie Leoš Janáček z pera zaníceného dirigenta a znalce jeho tvorby Jaroslava Vogla, která vyšla poprvé v roce 1963 ve Státním hudebním vydavatelství (s množstvím notových příkladů).
O významu této práce svědčí i její další vydání v roce 1997 (Academia), které Jiří Štilec st. doplnil závěrečnou úvahou, v níž shrnuje význam tohoto díla a důvod jeho opětovného vydání. Citujme alespoň několik vět z tohoto výstižného doslovu:
„Pravda, mnohé zastarává, tedy i vědecké knihy, ale Voglova monografie o Leoši Janáčkovi zůstává uměnovědnou freskou, v níž se její autor pokusil najít odpověď na základní otázku historika, co znamená ta či ona osobnost pro svou dobu a společnost, čím je a bude pro budoucnost. (…) Vogel nelapá po senzacích, neporušuje pietu citu, Janáčkovo privatissimum. Nezajímá jej na něm, kdo a jaký balzám mu poskytl. Nepropadá převaze momentů příliš malicherných, příliš omezených. Ubohosti ponechává v hrobě. Pro Vogla je důležitější, jak vznikala Janáčkova díla, z jakých inspirací, že to byly vždy události, které byly typickým případem osudu, příznačným aktem Janáčkova života, máme-li opsat F. X. Šaldu, melancholickým snem, z něhož se rodil motiv uměleckého díla. (…) Setkáváme se s autorem, který autenticky poznaný materiál dovedl rozeznít svými analyticko-syntetickými schopnostmi. Taková práce se promítá do kvalitativní podstaty toho, co nazýváme kulturou. Jaroslavu Voglovi lze věřit, když Leoše Janáčka nazval po Beethovenovi jedním z největších bojovníků za spravedlivější život již na tomto světě.“
V roce 1961 napsal Jaroslav Šeda monografii Leoš Janáček pro tehdy oblíbenou a dodnes chybějící edici Hudební profily Státního hudebního vydavatelství. V roce 2005 vyšla biografie Jiřího Orta Pozdní divoch, která se soustřeďuje především na poslední desetiletí Janáčkova života a na jeho vztah ke Kamile Stösslové. Dosud poslední prací o Janáčkovi, která vyšla v češtině, je gigantická monografie anglického hudebního vědce a velkého znalce a propagátora Janáčkova díla Johna Tyrrella, kterou z anglického originálu přeložil Tomáš Suchomel. Její první díl, nazvaný Janáček / Osiřelý kos, se zabývá skladatelovým životem a jeho tvorbou v letech 1854–1914. Vydalo jej brněnské nakladatelství Host v roce 2018, v roce 2020 by měl vyjít díl druhý. Na přebalu této dosud nejrozsáhlejší monografie o Janáčkovi čteme:
„Tyrrell čtivě mapuje skladatelův život a tvorbu až do jeho šedesátých narozenin, tedy do roku 1914. Detailně se věnuje Janáčkovu soukromému životu, jeho studiu, kariéře učitele, klavíristy a sbormistra a sleduje také jeho kulturní snahy v převážně německém Brně. Zabývá se Janáčkovými skladatelskými počátky a jeho kompozičním vývojem a také podrobnou genezí řady jeho děl. Do textu jsou vřazeny oddíly zaměřené na různá témata, například Janáčkův postoj k panslavismu, Janáček jako hudební etnograf či učitel nebo kapitoly mapující skladatelův vztah k různým osobnostem, jako je Pavel Křížkovský, Antonín Dvořák či Zdeněk Nejedlý. Kniha obsahuje rovněž kapitoly z pera Stephena Locka a Jiřího Zahrádky.“
Vedle těchto stěžejních monografií vyšla také celá řada menších portrétů Leoše Janáčka a jeho tvorby, jejíž autoři na mnohem menší ploše museli vystihnout skladatelův portrét a dílo. Za všechny zmiňme práci Mileny Černohorské Leoš Janáček, vydanou v roce 1966 ve Státním hudebním vydavatelství, nebo práci Svatavy Přibáňové Leoš Janáček, vydanou v nakladatelství Horizont v roce 1984. Do této kategorie také patří menší monografie Jaroslava Šedy Leoš Janáček, vydaná v nakladatelství Orbis v edici Hudební osobnosti poprvé v roce 1954, která se dočkala řady dalších vydání. Významný spisovatel Milan Kundera, syn brněnského hudebního pedagoga a přímého žáka Leoše Janáčka Ludvíka Kundery, napsal tři eseje, které česky vyšly pod názvem Můj Janáček v roce 2004 v brněnském nakladatelství Atlantis. Tyto texty vznikly ve Francii v letech 1991–2004. Tři eseje mají názvy Hledání přítomného času, Liška Bystrouška, drásavá idyla a Nepravděpodobný osud, což je přepsaný rozhovor s Tomášem Sedláčkem. O Janáčkovi také vznikla celá řada tematických prací, např. rozbory jeho oper napsané Františkem Palou (vyšly ve 30. letech minulého století v Melantrichu), Jaroslav Vogel vydal v Hudební matici Umělecké besedy v roce 1948 knihu Leoš Janáček dramatik, z pera Leoše Firkušného je publikace Odkaz Leoše Janáčka české opeře i kniha Leoš Janáček a Brněnské divadlo. V roce 1958 vydal u příležitosti souborného provedení oper Leoše Janáčka na Festivalu Leoše Janáčka v Brně dlouholetý dirigent a dramaturg brněnské opery Václav Nosek publikaci nazvanou Opery Leoše Janáčka na brněnské scéně. O vztahu Leoše Janáčka k Národnímu divadlu Brno píše Jiří Zahrádka v publikaci nazvané Divadlo nesmí býti lidu komedií (2012). Hynek Kašlík napsal studii Leoš Janáček dirigent a také významnou publikaci Retuše Karla Kovařovice v Janáčkově opeře Její pastorkyňa.
A také vyšla řada vzpomínkových knih, např. Janáček ve vzpomínkách a dopisech, kterou připravil v roce 1946 Bohumír Štědroň, dále Leoš Janáček v mých vzpomínkách od Jana Racka (Vyšehrad 1975) nebo Leoš Janáček mezi svými od Ivo Stolaříka (1999), zachycující vzpomínky několika skladatelových současníků z hukvaldského kraje. Bohumír Štědroň také připravil publikaci Leoš Janáček v obrazech. Podobnou práci vydala i Eva Drlíková v roce 2004. Vyšly též knihy zabývající se vztahem Leoše Janáčka k rodným Hukvaldům, např. Josefa Sudka Janáček – Hukvaldy (Supraphon 1971), Janáček a Hukvaldy, kterou v roce 1984 připravili Eva Drlíková, Jiří Fukač, Jiří Vysloužil, Bohumír Štědroň a Miloš Budík, nebo monografie Jarmily Procházkové Leoš Janáček – Narozen na Hukvaldech, kterou vydalo v roce 1994 Moravské zemské muzeum a která dokumentuje mnohostranné vztahy Leoše Janáčka k jeho rodnému kraji. Milan Palák připravil do vydání fotografie řídícího učitele z Hukvald Jindřicha Dohnala v publikaci Hukvaldy Leoše Janáčka na dobových fotografiích 1890–1928. Podobně vyšlo několik publikací o Janáčkově vztahu k Luhačovicím, naposledy brožura Vlastimila Vokurky Luhačovice a Leoš Janáček, která zároveň obsahuje celou řadu dobových dokumentárních fotografií. Nesmíme zapomenout ani na beletristické zpracování Janáčkova života, o které se poprvé pokusil František Kožík v poutavě napsaném románu Po zarostlém chodníčku, který se od svého prvního vydání v roce 1967 dočkal dalších vydání. Patří sem i dílo Jindřicha Uhra Janáček – román života, které vydal Český spisovatel v roce 1993. Beletristický ráz má i kniha Marie Trkanové U Janáčků, vzniklá na základě vzpomínek služebné v rodině Leoše Janáčka Marie Stejskalové, která nám dává nahlédnout do Janáčkova rodinného soukromí.
Mnoho českých publikací bylo přeloženo do cizích jazyků, např. Šedova monografie o Janáčkovi vyšla v deseti jazykových mutacích, do několika jazyků byla přeložena i práce Mileny Černohorské a též Voglova monografie byla vydána např. v angličtině, němčině, ruštině a polštině. Tyto překlady pomáhaly popularizovat dílo Leoše Janáčka v zahraničí. Tam ovšem později vznikla celá řada významných děl od zahraničních muzikologů, která se, alespoň některá, dostala i do našich odborných knihoven a slouží k porovnání pohledu na Janáčka očima našich i cizích hudebních vědců. Není možno zde připomenout vše, co bylo v zahraničí o Janáčkovi napsáno, zmiňme se jen o některých dílech. Jistě stěžejní prací je dílo Johna Tyrrella Janáček: Years of a Life, vydané v Londýně v roce 2006 a postupně vydávané i v českém překladu. Paul Wingfield vydal deset odborných studií o Janáčkovi a jeho tvorbě v publikaci Janáček studies v roce 1999 a Nigel Simeone v publikaci The Janáček Compendium zpracoval na tři sta personálních i věcných hesel. Rozbor všech Janáčkových oper vyšel v knize Erika Chisholma The Operas of Leoš Janáček v roce 1971 a analýzu šesti skladatelových orchestrálních děl přináší John R. Novak v díle The Symphonic Works of Leoš Janáček (2016). John Tyrrell v publikaci Káťa Kabanová (Cambridge 1982) vydává osm odborných studií o opeře, soupis inscenací, bibliografii a diskografii této opery. První velkou francouzskou monografii o Janáčkovi napsal Guy Erismann v roce 1971 Janáček ou Le passion de la vérité. Příhody lišky Bystroušky jako dílo i jako slavnou inscenaci Waltera Felsensteina v Komické opeře v Berlíně rozebírá Ilse Kobán v knize Das schlaue Füchslein von Leoš Janáček. Janáčkovým operám se věnují práce Michaela Ewanse Janáčeks Opern (Reclam 1981 – překlad anglického originálu z roku 1977) a menší biografie Michaela Fütinga Leoš Janáček – Das Operngenie (2013). Rozsáhlé monografie o Janáčkovi napsali v němčině např. Hans Hollander (1964), Meinhard Saremba (2001) a Christoph Schwandt (2009).

Nahoru | Obsah