Hudební Rozhledy

Sadko Nikolaje Rimského-Korsakova jako půvabná pohádka

Hana Jarolímková | 07/20 |Zahraničí

Nažmiddin Mavljanov (Sadko)

S tituly z bohatého operního odkazu Nikolaje Rimského-Korsakova se na našich pódiích setkáváme velice sporadicky. A je to opravdu škoda. Rimskij-Korsakov, kterého, když mu bylo osmnáct, jeho učitel klavíru seznámil s Milijem Balakirevem, Césarem Kjujem a Modestem Petrovičem Musorgským (petrohradskými skladateli, jež s ním a Alexanderem Borodinem později založili volné sdružení nazvané Mocná hrstka), totiž patří kromě jiného především ke zcela výjimečným mistrům instrumentace. Vzorem mu také zpočátku nebyl nikdo menší než zejména Ferenc Liszt a Hector Berlioz, a po roce 1889, kdy do Petrohradu přijela s tetralogií Prsten Nibelungův Wagnerova společnost Angela Neumanna, Richard Wagner.

I přes Korsakovovo nesporné hudební nadání mu však rodina nedovolila věnovat se hudbě profesionálně, a tak se Rimskij-Korsakov musel vydat v bratrových šlépějích. Absolvoval stejně jako kdysi on školu pro námořní kadety a v říjnu 1862 se vydal na dalekou, téměř tři roky trvající plavbu na palubě zámořské lodi Almaz. Z cesty si však přivezl plno zážitků, které se později promítly do jeho první závažné kompozice po návratu do Ruska, hudebního obrazu Sadko, op. 5, zkomponovaného v roce 1867.
Na epizodu z ruských bylin o novgorodském guslarovi Sadkovi, kterému se poštěstí hrát ke svatebnímu veselí v říši mořského cara, jej upozornil sám Musorgskij. Námět byl Korsakovovi blízký už jen možností vylíčit hudbou jeho milované moře. Hudebně vděčí tato skladba v prvé řadě vlivu Lisztovu, jehož symfonické básně, a především Mefistův valčík Korsakov dobře znal, a to mimo jiné i díky koncertům, pořádaným Balakirevem. Sám autor byl se Sadkem velmi spokojen, a dokonce jej označoval za svoji nejlepší dosavadní skladbu. Také se k ní téměř po třiceti letech vrátil, aby ji rozpracoval do téměř čtyřhodinové stejnojmenné opery, ve které dospěl k novému výrazovému prostředku, epickému recitativu.
Opera, na níž skladatel začal pracovat v roce 1895 a která je spíše řadou dramatických, více či méně souvisejících obrazů, měla světovou premiéru 27. 12. 1897 na scéně Solodovnikova divadla v Moskvě, kde ji představila Ruská soukromá opera Savvy Mamontova. Má tři dějství o sedmi obrazech, v nichž se mísí historie s mytologií a křesťanství s pohanstvím, a je psána na libreto samotného autora, který při jeho tvorbě spolupracoval s literátem a matematikem Vladimírem Bělským.
Děj, čerpající z ruských bylin, tedy žánru lidových epických básní, obvykle popisujících hrdinské činy bohatýrů, je navíc plný pohádkových postav a kouzel. Libreto však vznikalo postupně a někdy teprve dodatečně k již zkomponované hudbě. A protože speciálně Sadko se na našich scénách nehraje (roku 1960 se např. výjimečně objevil na prknech Slovenského národního divadla v Bratislavě), připomeňme si alespoň stručně, o čem se v opeře zpívá...
V prvním obraze se při slavnosti novgorodského kupeckého cechu vysmívá chudý hráč na gusle hlouposti jeho pyšných členů a ve své písni zpívá o tom, že kdyby měl jejich peníze, použil by je na stavbu korábů, které by naplnil novgorodským zbožím, a slávu Novgorodu pak šířil po celém světě. Pobouření kupci ho vyženou, ať si jde zpívat na břeh Ilmeňského jezera. Jednoho večera, kdy si guslar v písni plné touhy přeje, aby se probudily a rozezvučely jezerní vlny, najednou vidí, že k němu z hlubin přicházejí krásné dívky. Jedna z nich, Volchova, je dcerou samotného mořského cara a Sadkovi slibuje tři kouzelné zlaté rybky, které mu splní každé přání, než za ní přijde do mořských hlubin a stane se jejím manželem, jak mu je souzeno. Po návratu domů ke své ženě Ljubavě, která na něho celou noc plna úzkosti čekala, je však natolik ovlivněn dojmy ze setkání s Volchovou, že hned ráno běží do přístavu, kde chce uzavřít s kupci sázku: když v Ilmeňském jezeře zlaté rybky nechytí, setnou mu hlavu, pokud ano, vyhraje všechno jejich zboží. Slib Volchovy se vyplní, Sadko kouzelné rybky vyloví a ty promění všechen jeho další úlovek v ryzí zlato. Guslar po té kupcům prohraný majetek vrátí, za nově získané zlato koupí jednatřicet korábů a po poradě s varjažským, indickým a benátským kupcem se vydá na cestu do Benátek. Po dvanácti letech se teď již bohatý kupec Sadko vrací domů, ale mořský car ho chce za jeho pýchu potrestat. Rozpoutá obrovskou bouři a žádá lidský život za to, že ji utiší a lodě plující na hladině se nepotopí. Sadko, aby zachránil své druhy, svou loď opouští a nastupuje i s nerozlučnými guslemi na prostý vor, který pomalu klesá ke dnu. Dostává se až před trůn cara, který chce, aby zazpíval píseň pro Volchovu. Ta se mu natolik líbí, že dává svolení ke svatbě a při další hudební produkci se sám přidává k tanci podmořských víl, rusalek a vln, čímž rozpoutá další zkázonosnou bouři. Tu se zjeví mořský stařec, Svatý Mikuláš z Moianku, Sadkovy gusle rozbíjí a káže: vláda mořského cara končí, Volchova se promění v řeku a Sadko se musí vrátit do Novgorodu. Na břehu Ilmeňského jezera se Volchova smutnou ukolébavkou loučí se spícím Sadkem a v ranní mlze se promění v řeku Volhu, která se vlévá do jezera, a vytváří tak novou cestu z Novgorodu k Černému moři. Když se Sadko probudí, najde po svém boku věrnou Ljubavu a s úlevou se vrací ke svému původnímu životu bez čar a kouzel…

Jak je z načrtnutého děje zřejmé, scéna může mít mnoho podob a přímo vybízí k pohádkovým kulisám plným barev a kouzelných postaviček. Navíc ta současná vychází z náčrtků Konstantina Korovina, který ji připravil pro inscenaci sto let starou. Je tedy vcelku zřejmé, v jakém duchu se její remake v roce 1993, kdy se odehrála premiéra, odvíjel. Všech sedm obrazů nabízí variabilní kulisy, v nichž se střídá místo oslavy novgorodského kupeckého cechu, palác s pestře pomalovanými stěnami v prvním obraze, s břehem Ilmeňského jezera, osázeným po stranách stromy, který se opakuje ještě ve čtvrtém (kdy je navíc vyzdoben barevně namalovanými plachtami korábů) a sedmém obraze, Sadkovým domkem, kde na něho ve třetím obraze čeká znepokojená žena Ljubava, korábem, na němž se v pátém obraze, vyplněném dlouhým baletem, Sadko vrací z cest domů, či s bohatou fantazií vytvořenou říší Mořského cara v obrazu šestém. Pro milovníky současných, většinou psychologicky propracovaných, byť často až příliš provokativních režií v jednoduchých, spíše náznakových scénách, tedy nic extra zajímavého, divadlo však bylo plně obsazené a úspěch u publika enormní. Ovšem jistě i vzhledem ke zvukomalebně kouzelné Korsakovově hudbě a výbornému hudebnímu nastudování.
Role Sadka se v repríze této inscenace, konané v Mariinském divadle 8. 3. 2020, výborně ujal Nažmiddin Mavljanov, který tu debutoval v roce 2014 rolí Manrika z Verdiho Trubadúra. Jeho silný barevný tenor, s nímž pěvec dokázal mistrně pracovat nejen po technické stránce, ale díky schopnosti přecházet v bohaté dynamické škále i nejrůznějšími stupni hlasových barev i výrazově, dodal postavě nejen pel odvážného, byť zpočátku trochu nezodpovědného mladíka, ale i hlubokou přesvědčivost postupného vývoje jeho osobnosti. Zaujal i představitel respekt budícího Mořského cara, dlouholetý sólista Mariinského divadla Gennadij Bezzubenkov, a se svými rolemi se výborně vypořádala také trojice kupců, varjažského, indického a benátského, v podání Michaila Petrenka, Jevgenije Achmedova a Romana Burděnka.
Představitelky ženských rolí však nezůstaly za svými mužskými protějšky, z nichž rovněž ostatní pěvci, obsazení do rolí méně výrazných postav, odvedli své party spolehlivě, nikterak pozadu. A to jak představitelka Volchovy, dcery Mořského cara, sopranistka Marija Bajankina, tak Ljubavy Buslajevny, Sadkovy ženy, mezzosopranistka Jekatěrina Sergejeva. Svůj part odvedla se šarmem i další od roku 2011 stálá členka Mariinského divadla a držitelka celé řady mezinárodních cen Jekatěrina Krapivina jako Něžata, mladý guslar z Kyjeva.
Kouzlo tomuto nastudování dodal i nevelký, ale skvělý baletní soubor, který připravil Oleg Ignatjev, a Orchestr Mariinského divadla, řízený Michailem Sinjkevičem. Je znát, že Korsakovovy partitury hraje zmíněné těleso často. Dokáže totiž jejich barevnost vystihnout jako málokdo a nezapomíná ani na to, že je kvůli tomu nutné nechat prostor i četným nástrojovým sólům, která zvuk orchestru rozzáří a ještě více ho zpestří.
Vrátíme-li se na okamžik ke světové premiéře v roce 1897, tak i přesto, že rovněž ta byla úspěšná, ozvaly se i některé kritické hlasy, vyčítající Korsakovovi cizí vlivy, ba dokonce trivialismus a diletantismus. K nim patřil např. i Alexandr Nikolajevič Sěrov, vášnivý odpůrce skladatelů Mocné hrstky, který Korsakova označil přirovnáním k vynikajícímu krajináři Ajvazovskému za pouhého koloristu. Nevědomky tím však vyzdvihl právě tu nejsilnější stránku Korsakovovy zralé hudební řeči, kterou je právě ona několikrát v souvislosti s jeho kompozičním jazykem zmíněná takřka nedostižná barvitá instrumentace. A tu Orchestr Mariinského divadla dovede plně využít a okouzlit jí publikum na sto procent…

Sankt Petěrburg, Mariinskij teatr – Nikolaj Rimskij-Korsakov: Sadko. Dirigent Michail Sinjkevič, režie Alexej Stepanjuk, scéna obnovena podle náčrtků Konstantina Korovina pro inscenaci v roce 1920, sbormistr Andrej Petrenko, baletní mistr Oleg Ignatjev. Premiéra 5. 3. 1993, psáno z reprízy 8. 3. 2020.

Nahoru | Obsah