Hudební Rozhledy

Pavel Bořkovec: Skladatel na hranici geniality a zapomnění

Milan Bátor | 07/20 |Studie, komentáře

Pavel Bořkovec

Nestál nikdy v čele skupiny. Nepatřil k hudebním vizionářům, kteří hledají nové cesty. Jeho osobnost byla harmonicky vyvážená a noblesní. Obloukem se vyhnul laciným trendům a dobovým heslům, vždy zacílen k problematice sdělit hudbou myšlenky, které přetrvají. Povedlo se to Pavlu Bořkovcovi? Jaké byly životní osudy tohoto nenápadného skladatele a patrně nejvýznamnějšího vrstevníka Bohuslava Martinů? Rezonuje jeho hudba i v současnosti?

Pavel Bořkovec se narodil v roce 1894 v pražské stavařské rodině. Hudba se v ní pěstovala návštěvou koncertů, proto rodiče takové povolání pro svého potomka nepovažovali za existenčně bezpečné a možná ani ne za dost důstojné, soudil Václav Holzknecht. Přesto se mladý Bořkovec rozhodl pro hudbu. Studoval nejprve u Josefa Bohuslava Foerstra (1859–1951) a Jaroslava Křičky (1882–1969), ale největší vliv na něj měl Josef Suk (1974–1935). Po 2. světové válce Bořkovec (1946) rozvinul úspěšnou pedagogickou dráhu. Na Akademii múzických umění pod jeho vedením studovali přední čeští autoři jako Petr Eben (1929–2007), Jan Klusák (1934), Vladimír Sommer (1921–1997), Luboš Sluka (1928), Jan Novák (1921–1984), Pavel Blatný (1931) a mnoho dalších. Je zřejmé, že jeho vliv na následující generace byl zásadní.
Mladistvá díla Pavla Bořkovce navazují na tradici Foerstrovy a Sukovy hudby. Taková je symfonická báseň Stmívání (1920), I. symfonie Des dur (1927), melodram na Bezručovu báseň Jen jedenkrát (1921) a některé drobnější skladby. V nich si ozkoušel techniku vedení hlasů, motivicko-tematickou práci a stavebné zvládnutí skladebných úseků a celků. Dívat se na svět optikou pozdního romantismu v době Stravinského smělostí a Schoenbergových objevů bylo trochu zpozdilé. Naštěstí Bořkovec svou předválečnou citovou idylu brzy dosnil. Na jeho satisfakci je třeba říct, že možnost sledovat současné trendy byla tehdy úplně z jiného světa. Neexistoval rozhlas, nebyly žádné nahrávky a poválečné roky uplývaly ve znamení ekonomických starostí a všeobecné konsolidace.
Postupné uzrávání technické stránky kompozice dokumentuje I. smyčcový kvartet (1925), II. smyčcový kvartet (1929) už reprezentuje pozvolný obrat k nové cestě. Proti prvnímu, který měl rysy pozdního romantismu, byl druhý kvartet asentimentálně strohý. Václav Holzknecht jeho hudbu popisuje následovně: „Veškerý pastelový pel byl setřen, objevily se linie a hrany. Místo přeludu zde stálo lešení důmyslné moderní konstrukce. Úvodní fuga i scherzo pracují s daným materiálem rozumově a docilují s ním překvapujících kombinací.“
Progresivita se odrazila i v Malé suitě pro klavír (1929), která je koncipována s přísnou linearitou. Ostře řezané tvary této skladby už nechtějí okouzlit smysly, ale vyvolat dojem, byť třeba brutálním způsobem. Podobně jako o několik let dříve Martinů se Bořkovec seznámil s hudbou Igora Stravinského, Arthura Honeggera a Paula Hindemitha. Projevilo se to ve zvukově průbojném symfonickém allegru Start (1930) a hindemithovsky laděné Sonátě pro sólovou violu (1931). Zajímavé je, jak na tuto transformaci nahlížel skladatelův učitel Josef Suk. Bořkovec mu nosil nové partitury a Suk říkal: „Ano, ale je vidět, že nepiješ víno.“ Ne každý měl tak shovívavý nadhled a pochopení. Klavírista, kritik a hudební publicista Karel Hoffmeister (1868–1952) se cítil novou orientací Bořkovce dotčen a pokáral „marnotratného syna“ ve své knize o klavíru značně nevybíravým a vzletným způsobem: „Nese (Bořkovcova hudba) všechny znaky atonálního klasicismu, i nejvzdálenějšího styku s domácí, rodnou půdou ovšem zcela opuštěného, a též v nejmenším osobitějších rysů neprojevujícího. Jsou tu témata bachovského či předbachovského charakteru, rytmicky určitá, ba břitká ve své artikulaci, rozvíjející se tříhlasou větou, běžící jednotným strojovým, rychlým, a přec nějak neživým pohybem, plasticky, v dynamickém členění, které vás v celku věty, harmonicky v té naprosté nescelenosti jejích hlasů – mně aspoň – jinak nesrozumitelné, orientuje.“ Hoffmeisterova kritika nepůsobí právě dojmem soudnosti.
Komornější způsob vyjádření s častými neoklasickými prvky a důsledným vedením hlasů zůstal skladateli i nadále vlastní. Velký vliv na něho mělo členství v hudební skupině Mánesa. Na jejích koncertech ve výstavní síni SVU Mánes se v letech 1932–1939 odehrála řada premiér Bořkovcových skladeb. Další vývoj skladatele směřoval k syntéze neoklasického zaměření s česky „laděnou“ melodikou. Dřívější, poněkud suchý a jakoby spekulativní cestou konstruovaný výraz v dalších dílech ustupuje spontaneitě. Ta se projevuje v jeho I. klavírním koncertu (1931), Dechovém kvintetu (1932) a zejména v baletní pantomimě Krysař (1939).
Ve třicátých letech vytvořil Bořkovec několik vokálních děl: mužské sbory Ze staré čínské poezie (1927), písňový cyklus Stadion (1929), vtipné a náladově bohaté Rozmarné písně (1932) a 7 písní na básně Vítězslava Nezvala (1932). První operou skladatele je Satyr na námět hry Johanna Wolfganga Goetha (1938). V letech okupace a zejména po válce směřoval Bořkovec k citovému prohloubení a rozšíření náladového i výrazového rejstříku své hudby. Těmito atributy se vyznačuje zejména jeho Nonet (1940), Concerto grosso pro dvoje housle, violoncello a orchestr (1941), velkorysý IV. smyčcový kvartet (1947), II. klavírní koncert (1949), Violoncellový koncert (1951) nebo II. houslová sonáta (1956). U příležitosti 600. výročí založení Karlovy univerzity v Praze napsal komickou operu Paleček (1947) s námětem z českých středověkých dějin.
Bořkovec zkomponoval celkem pět smyčcových kvartetů, v kterých se promítá jeho tvůrčí uzrávání. Poslední kvartet z roku 1961 podle jeho vlastních slov zračí syntézu materiálu a metod, které využíval. Zajímavý je Bořkovcův názor, v němž se vyjadřuje k „deformacím“ hudebních elementů (rytmu, melodie, harmonie) v tehdejší soudobé hudbě: „Ovšem není žádných pravidel nebo teorií o tom a všechno závisí na fantazii, instinktu, rozumu a kultuře skladatele.“ Svérázný byl také jeho postoj k prvkům náhody a improvizace v hudbě: „Deformace, o kterých hovořím, nemůže být nahrazena schválností, nebo nahodilostí… V bohatství tónového materiálu a jeho možností vidím jeden z hlavních znaků současnosti. Ale jedna zásada spojuje současnost s minulostí i budoucností. Že ve všech složkách uměleckého díla je nutný řád, který musí vyplynout z každé tvůrčí práce, aniž by byl zamýšlen, jsa vprostřed úsilí umělce“.
Vrcholem Bořkovcova kompozičního odkazu je Sinfonietta in uno movimento, která vznikala v letech 1963–1964, definitivní podobu pak dostala v roce 1968. Dílo probíhá v jednolitém zvukovém proudu, setkáváme se zde opět s dokonalou skladatelskou technikou, která se promítá do rafinované motivické práce, témbrových odstínů a vrstevnaté rytmiky. Kompozice bývá právem řazena k nejlepším symfonickým skladbám své doby. Její tragický výraz má i symbolický význam, který ilustruje citace písně Svatý Václave v závěrečné části. Bořkovec zde využil podobné metaforiky jako v době německé okupace. Bylo to snad jeho varovné memento s ohledem na dobové události? Těžko říci, každopádně fyzických sil skladateli ubývalo. Z plánu na třetí sinfoniettu zůstalo pouze 60 taktů. Přidaly se zdravotní potíže, o kterých však věděla jen nejbližší rodina, na veřejnosti si Bořkovec uchoval své noblesní vystupování a nikdy si nepostěžoval. Na poslední těžké dny vzpomínal skladatelův syn Aleš: „Otec znal jen intenzivní duševní činnost, a to prakticky každodenní komponování – a uvolnění: v mládí měl rád sport, společnost a odpočinek – procházky nebo četbu. Fyzickou práci nepoznal nikdy. Když jeho energie na nervové vypětí při tvůrčí práci už nestačila a v roce 1968 přestal definitivně komponovat, neměl již posilu v jiné aktivní činnosti, a to přispělo k rychlému zhroucení jeho duševních sil.“ Zemřel po krátké nemoci 22. 7. 1972 a je pohřben v rodinném hrobě na bubenečském hřbitově. Skvělá monografie Aleny Burešové z roku 1994 uvádí, že v jeho početné rodině se skladatelské vlohy už neobjevily.

V hudbě Pavla Bořkovce lze identifikovat čtyři relativně samostatná období. V počátcích své tvorby byl ovlivněn doznívajícím romantismem. Další vývoj směřoval k neoklasické orientaci, která konkrétně u něj měla svébytné prvky linearismu, motorismu a osobitě tvarované akordiky. Toto období označil Karel Janeček za „školu zvukové kázně“. Následující období je považováno za formové zrání, do něj patří Bořkovcův Krysař a IV. smyčcový kvartet. Poslední fází je zmíněná syntéza, do níž spadá III. symfonie (1959), V. smyčcový kvartet (1961), Silentium Turbatum (1965), cyklus písní Sny (1962) a zmíněná Sinfonietta in uno movimento.
Hudba Pavla Bořkovce má klasicistní smysl pro harmonii a proporcionalitu. Jeho invence vyrůstá z melodických jader, s hudebními motivy pracuje jako s myšlenkami. Využívá pestrý rytmický rejstřík včetně figurací a ostinátních melodických figur. S tím souvisí rytmus, který u něj někdy ústí do polyrytmie. Harmonie má znaky rozšířené tonality, později se u něj vyskytla i modalita a inklinace k netradičně stavěným akordům. Bořkovec netvořil rozsáhlé hudební plochy, jeho skladby jsou málomluvné, ostře tesané a lapidární. I nejdelším dílům stačí 20–30 minut. V instrumentaci se objevuje smysl pro barevné možnosti nástrojů. Povahou byl skladatel reflexivní lyrik, jeho styl je uhlazený, niterný a hudebně vybraný. Nelze si nevšimnout jisté analogie s Bohuslavem Martinů (1891–1959). Oba skladatele vázalo celoživotní přátelství i podobné tvůrčí principy a názory na emocionální působivost hudby, řád uměleckého tvaru a duchovní stránku hudební poetiky. Svým věcným, asentimentálním dílem se Bořkovec už ve 20. letech zařadil do proudu evropské moderny. Jeho přínos spočívá v tom, že tak činil paralelně s tvorbou klasiků 20. století a vypracoval si svůj rukopis (na rozdíl od pozdějších vyloženě plagiátorských počinů mladších skladatelů v 70. – 80. letech).
Jak je na tom hudba Pavla Bořkovce v současnosti? Kritikou adorovaný Krysař i dosud nedoceněné opery Satyr a Paleček leží stranou zájmu uměleckých a hudebních ředitelů oper či operních dramaturgů. Na osudu dalšího poznávání jeho skladeb leží typický stín: hudební provoz raději opatrnicky sází na zavedená jména, než aby něco riskoval. Uvidíme, zda zůstane jméno Pavel Bořkovec i v budoucnosti další zaprášenou položkou v slovníkových příručkách českých skladatelů, nebo jej objeví mladí interpreti. Osobně se domnívám, že druhý scénář je reálnější, protože noví hudebníci jsou vesměs odvážnější a vnímavější než dramaturgové. Na internetu se nedávno objevil přepis Bořkovcovy klavírní suity do notačního programu Sibelius. Některé jeho skladby je možné najít na databázi YouTube, kam je iniciativně nahrál mladý český skladatel Jiří Slabihoudek. Ten o skladateli poslal následující reflexi: „Hudba Pavla Bořkovce pro mě symbolizuje především jakýsi prvorepublikový šarm a hravost, kterou sdílel i se svými tvůrčími přáteli z Hudební skupiny Mánesa. Onu hravost spatřuji v břitkých motivech i v napínavých rytmických strukturách, které se prolínají všemi jeho tvůrčími etapami. Z jeho odkazu dnes na pódiích neslyšíme skoro nic, čas je krutý soudce. Soudil v případě Pavla Bořkovce správně? Myslím, že bychom i dnes ocenili na komorních pódiích jeho čtvrtý smyčcový kvartet, některé z jeho písní či sborů, které často psal na texty své dcery, básnířky Hany Proškové. A na koncertní pódia i dnes patří oba jeho klavírní koncerty, které si v ničem nezadají třeba s klavírními koncerty jeho o pár let staršího skladatelského kolegy Bohuslava Martinů.“
V roce 2011 vznikl v Praze Pavel Bořkovec Quartet, mladé a ambiciózní těleso, které přitahuje pozornost nevšední dramaturgií a prolínáním hudebních žánrů (spolupráce s kytaristou Michalem Pavlíčkem a zpěvačkou Načevou). Kromě klasické kvartetní literatury i soudobých skladeb svých vrstevníků leží jeho těžiště v kvartetním díle Pavla Bořkovce, jehož kompletní dílo soubor natočil pro Český rozhlas. Violista kvarteta Matěj Kroupa je Bořkovcovým pravnukem a kromě propagování Bořkovcova díla se také věnuje komponování divadelní a filmové hudby. Vypadá to, že hudební geny se v rodině tohoto skvělého skladatele přece jen neztratily, ale našly svého legitimního dědice.

Nahoru | Obsah