Hudební Rozhledy

Violoncellista Jiří Bárta

Julius Hůlek | 08/20 |Rozhovory

Jiří Bárta (56) patří bezesporu k předním violoncellistům současné generace, ať už jako sólista nebo komorní hráč, kromě jiného člen Eben Tria. Jeho jméno je právem spojováno především s Mezinárodním hudebním festivalem Kutná Hora, s kreativně průlomovou interpretací Sonát pro sólové violoncello J. S. Bacha a také se zanícenou propagací soudobé hudby včetně mezižánrových experimentů. Ikonickým Koncertem pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 A. Dvořáka se účastní zahájení letošního 29. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. Zajímaly nás objektivní předpoklady a souvislosti, a také osobní názorová stanoviska, z nichž interpretační umění J. Bárty vzešlo, a proto jsme mu předložili několik otázek.

  • Po delší době se naskytla příležitost k relativně rozsáhlejšímu, obsažnějšímu a také zásadnějšímu rozhovoru s vámi. Podívejme se trochu dále do „historie“ vašeho života a působení, na začátky v oblasti hudby, na rodinné zázemí...
    Na tyto otázky jsem dříve odpovídal docela často, tentokrát si je i pro své osvěžení znovu rád připomenu, a když už je to s delším odstupem, třeba i trochu jinak… Pocházím z prostředí profesionálně nehudebního, avšak řekl bych umělecky stimulujícího. Otec, vzděláním architekt, v praxi spíše grafik, výtvarník, řemeslník, novinář a posléze šéfredaktor, sklář, a to jsem uvedl asi jen polovinu jeho aktivit. Laskavý člověk schovávající se za zachmuřenou image tvrdého chlapa. Matka, vzděláním farmaceut, v praxi středoškolská profesorka, laskavá, ale přísná, a to i jako matka, nadšená zahradnice, domácí dekoratérka a řekl bych motor naší rodiny, jak to u silných ženských osobností bývá; vyrůstala v hudbymilovné rodině pražského řezníka a uzenáře, jehož podnikatelský rozlet se zastavil rokem 1948. Můj prastrýc legionář sice byl cellistou, ale že jsem se stal profesionálním hudebníkem, je víceméně náhoda.
  • Když vás poslouchám „naživo“ a tím pádem vidím hrát, připadá mi, že jste s violoncellem ideálně „srostlý“, tento nástroj k vám přímo bytostně patří.
    S hudbou jsem začal v devíti letech a díky bydlišti v Praze 4 u vynikajícího pedagoga Mirka Škampy, tehdy v tamější „lidušce“, dnes Základní umělecké škole Lounských. Od začátku jsem hrál na cello a musím říct, že schopnost hry na klavír mi chybí, na konzervatoři v rámci takzvaného obligátu jsem sice pilně cvičil, ale to už bylo pozdě, času jsem neměl nazbyt, i na cello jsem toho musel hodně dohánět. Jinak jsem už na pódiu hrál na ledacos, od činelů po syntezátor, v rámci experimentů jsem vyzkoušel i loopovací krabičky, dá-li se to považovat za nástroj.
  • Asi by bylo dobré něco říci o takovém tom „bytostném zaujetí“ violoncellem a hudbou vůbec. Také o širším kontextu recepce a prožívání hudby a na to navazující interpretační kreativitu spolu s vědomím širších souvislostí.
    Hudba mě spontánně chytla už v dětství, dobře si pamatuji, že jako kluk jsem zažíval něco jako skutečnou nirvánu poslechem gramofonových desek, ať už to byly Janáčkovy smyčcové kvartety nebo Dvořákův violoncellový koncert. Anebo Dark Side Of The Moon od Pink Floyd nebo Schönbergova opera Mojžíš a Áron, hltal jsem to všechno napřeskáčku a nenasytně, včetně toho, co bylo dostupné na tehdy dost limitovaném trhu, ať už z produkce Supraphonu, nebo co nabízelo východoněmecké či maďarské kulturní středisko. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že bych někdy mohl být profesionálním violoncellistou. Spíše jsme se pod tátovým vedením se sestrou zabývali linoryty a zkoušeli akvarely, nebo jsem něco montoval. Pod matčiným vedením jsme zase pitvali žáby, zkoumali rostliny, obojí prohlíželi pod mikroskopem. Stalo se, že při experimentu se stavebnicí Merkur mi došla plochá baterka, já zvolil výpomoc ze zásuvky. To jsem provedl jen jednou a dobře zvládnutý počátek malého požáru se mi stal trvalým ponaučením.
  • Jak jste pokračoval ve svém osobním hudebním vzdělávání? Byla to „škola hrou“, anebo se také „dřelo“? Nejde jen o vyloženě technické záležitosti, ale i formování smyslu pro hudební výraz a styl. Kudy se ubírala vaše cesta na konzervatoř a co nezapomenutelný profesor Chuchro?
    Jako dítě jsem nikdy mnoho necvičil, spíše bylo dohlíženo na pravidelnost práce, a to i o prázdninách, kdy dopolední program sestával z němčiny a pak jsem musel hrát. Ani jsem neprotestoval. Před přijetím na konzervatoř si mne už připravoval můj tehdejší idol, profesor Josef Chuchro. První roky jsem tu prožíval jako ve snu, konečně jsem mezi podobně „postiženými“ dělal naplno to, co jsem opravdu dělat chtěl. Navíc Chuchro byl pro mne jako druhý táta, z každé hodiny u něho jsem chodil jak v rauši. Později, kdy jsem začal hrát „jinak“, se naše cesty dost rozešly a nebylo to pro nás oba jednoduché. Studium na HAMU pod jeho vedením bylo pro mě spíše obdobím sporů a divím se, že mě tenkrát nevyhodil a že mi ještě nakonec jako děkan dal červený diplom se zvláštní pochvalou za mimořádné studijní výsledky. Dodnes mě mrzí, že jsem ho za ty svoje revolty před jeho nečekaným úmrtím nepožádal o odpuštění a neřekl, co pro mne přes to všechno znamenal. Mě vlastně violoncello samo o sobě, jako nástroj, zase tolik nezajímalo, spíš to byl prostředek k vyjádření. Vadil mi relativně omezený repertoár, záviděl jsem klavíristům a houslistům to množství nádhery, které jim Beethoven a jiní zanechali. Díky za dvacáté století, to už je však jiná záležitost. Ale ty klasické klenoty až na výjimky, zvláště v koncertantním repertoáru, nám violoncellistům prostě chybějí. Kupodivu i v mojí mnohatisícové diskotéce je LP a CD nahrávek věnovaných violoncellu relativně poskrovnu.
  • Věnujme ještě trochu pozornosti osobnostem, jež ve vašem dalším školení sehrály důležitou roli, myslím především v zahraničí při studijních pobytech, stážích a podobně.
    Byli to dnes už legendární violoncellisté a pedagogové Heinrich Schiff, André Navarra, mnoho mi dal studijní pobyt na USC (Univerzita Jižní Kalifornie) v Los Angeles u všeobecně respektované Eleonore Schoenfeldové, a především Boris Pergamenschikow v Kolíně nad Rýnem. To pro mne byla setkání stěžejního významu, zasévající neklid a hlad po další práci do mé jen zdánlivě uspokojené duše laureáta většiny významných českých soutěží.
  • Už v úvodu bylo naznačeno vaše velké téma – Bach. S oblibou a trochou nadsázky se říká, že v jeho hudbě je všechno. Z výkonných hudebníků kteréhokoliv oboru je jím zasažen kdekdo, violoncellisté stojí v úctě před tímto monumentem, pro ně zosobněným především šesticí Suit pro sólové violoncello. Vy sám jste realizoval, navíc s velkým časovým odstupem, dvojí nahrávku kompletní série Bachových Suit, a poskytl tak de facto nevšední a poučný „retropohled“ s užitím dvou různých nástrojů i ostrunění, především pak s posunem jak ve stylovém pojetí, tak v čistě osobní výrazové rovině interpretačního přístupu. Nejdříve však něco o vašem vztahu k Bachovi vůbec…
    Bachem jsem se probíral už jako dítě, sám, z vlastní iniciativy, jsem si přehrával celou Suitu d moll, do které jsem se tenkrát přímo zamiloval. Mnohem později, ke konci studia na konzervatoři, se mi dostala do rukou první nahrávka nizozemského, rovněž legendárního violoncellisty Annera Bylsmy, a ta „mého Bacha“ odstartovala. Jeho snaha o autentičnost mi otevřela nové obzory, kuriózně jsem začal poslední, šestou Suitou a přímo mravenčí prací na ní, dále třetí, pak zpátky k první, druhé a nakonec následoval zbytek. Reakce na některá moje provedení Bachových Suit začátkem devadesátých let a přímluvy vlivných mne až mnohem později zavedly do studia Českého rozhlasu, uskutečnil jsem nahrávky druhé a šesté Suity v nově rekonstruovaném kostele svatého Vavřince s tím, že celý komplet dokončím s možným vydáním CD nahrávky, až přišel Jiří Štilec se smlouvou se Supraphonem a to byl důležitý mezník v mém bachovském příběhu. Ta moje první nahrávka Bachových Suit je asi nejúspěšnější a udržela se v katalogu dodnes. Vliv Annera Bylsmy a celé té autentizující vlny, ale i Heinricha Schiffa, co se týče zvuku moderního violoncella, je na supraphonské nahrávce patrný. Ale už tehdy jsem koketoval s myšlenkou nahrát Suity na kompletně vybavený dobový nástroj. Trvalo téměř dvacet let, než jsem to zrealizoval, a to díky iniciativě Petra Ostrouchova a nezávislého vydavatelství Animal Music. Nijak zásadní stylový posun tu nevnímám, zřejmě tu jsem méně stylový než před těmi dvaceti lety, nicméně s důvěrou ve střevové struny a barokní smyčec, že mě stylově „povedou“. Ale ty nahrávky jsou především mým názorem či pocitem v uvedenou chvíli. Například v Litomyšli jsem poprvé veřejně po vynucené pandemické pauze hrál na svoje moderní violoncello první Suitu tak, že by mě stěží kdo poznal. Když interpretuji komplet všech šesti Suit v jednom večeru, řídím se pocitem, že musím přesvědčivě vystavět jeden velký celek. Jinak hraji v barokní kapli pro omezený počet po sluchačů, jinak hraji jednotlivou suitu, kterou se snažím v rámci programu představit jako solitér, a jinak hraji na zámeckém nádvoří v krásném letním večeru za zpěvu ptactva. A úplně jiné pocity zažívám ve studiu pod „drobnohledem“ mikrofonů a hudebního režiséra. Bachova hudba je vůbec fenomén zasluhující hluboké zamyšlení. Jak je to možné, že posluchači vydrží dvě a půl hodiny víceméně bez hnutí sedět a poslouchat sólový nástroj s omezenými schopnostmi vícehlasé práce, s velice omezenými možnostmi dynamickými, zvláště v případě střevových strun a barokního smyčce, a potom všem ještě vstát ze židlí a módním standing ovations, v tomto případě naprosto nevhodným, vzdát hold této intimní hudbě, která si publikum vlastně vůbec nevyžaduje?! Otázka podobná jiné, proč tolik lidí stále ještě věří v Boha po všech těch katastrofách, které lidstvo v historii předvedlo. Stejně tak, že Bůh jako tajemná síla vesmíru existuje, existuje i Bach, a Bach je ztělesněním Boha ve své komplikované prostotě, nepatetické citovosti, lásce a – řádu.
  • Dalším vaším velkým tématem je Kutná Hora, myslím festival, který jste založil a který s vámi stojí a padá.
    Odvažuji se tvrdit, že je skutečnou perlou mezi našimi festivaly komorní hudby – především díky koncepčně nápadité spontaneitě je specifickou akcí, která má charakter workshopu s relativně stálou „partou“ invenčních a kreativních muzikantů, jeho dramaturgie sestává z děl posluchačsky ne právě dostupných a o to pozoruhodnějších. V chrámu svaté Barbory to každoročně jiskří mezižánrovými projektovými experimenty a přesahy, připomeňme Pink Floyd, Titanic a další a další. Při koncertech tu panuje úžasná atmosféra a kutnohorští považují festival opravdu za svůj. To je natolik krásně popsáno, že stěží co dodat... Ani bych neměl odvahu a snad ani kompetenci náš festival tak pochválit. Myslím, že se tu podařilo vytvořit něco, co v naší republice chybělo. A to přesto, že nejsme členy žádné festivalové asociace, ani takzvaně prémiovým festivalem, který automaticky dostává štědré granty. Ze začátku jsme si sami stavěli pódium, jeden druhému pomáhali se vším možným, já jsem třeba před i po koncertě tahal kabely, prostě bylo to takové klasicko-punkové festivalové dění. Letos už máme třináctý ročník, díky pandemii místo tradičního začátku června přesunutý na konec srpna s poupraveným programem výhradně české provenience. Věřím ale, že bude stejně úspěšný jako ty předchozí. Já mám statut uměleckého ředitele, jenž dramaturgii festivalu vymýšlí, ale chod celé akce spolehlivě garantuje paní Alena Turková.
  • Nakonec něco obligátního s výhledy či plány do budoucna. Mohl byste také něco prozradit o slibně se rozvíjejícím potomstvu i hudebně krásném partnerství s vaší paní, skvělou klavíristkou Terezií Fialovou…
    S Terezií nás čeká několikero kompletních provedení Beethovenových sonát, to je něco, co mě nesmírně baví a těším se na to jako náš malý Ben na zmrzlinu. A s Eben Triem hodláme realizovat CD nahrávku obou Janáčkových smyčcových kvartetů v úpravě pro klavírní trio, měla by být vydána už v příštím roce. Mám radost z dcery Ayly (15), letos vybojovala první cenu hned ve dvou klavírních soutěžích – jednak v Prague Junior Note a jednak v teplické Beethovenově soutěži. Syn Josef (12) získal rovněž první cenu ve violoncellové soutěži Jana Vychytila. Uvidíme, jak co bude následovat, talent mají určitě oba dva. Z vlastní zkušenosti vím, že to bude především na nich. Ironicky bych měl dodat, že záleží i na jejich ochotě k sebeprezentaci na sociálních sítích a médiích, zatím se zdá, že v tomhle jsou po otci, bohužel či bohudík. Uvidíme, co ti dva nejmladší – Benjamin (2) a Oskar (1). Věřím, že určitě budou na něco hrát, hudba přece neodmyslitelně patří ke vzdělání, stejně tak jako jazyky, počty nebo zeměpis. Jak s oblibou říkala moje babička, manželka řezníkova, co máš v hlavě, ti už nikdo nevezme.

    Nahoru | Obsah