Hudební Rozhledy

Slavní hudebníci za šachovnicí IV

Miroslav Vilímec | 08/20 |Studie, komentáře

Vážení čtenáři! V prvních dvou dílech jsem se podrobně rozepsal o šachových zážitcích houslisty Davida Oistracha a skladatele Sergeje Prokofjeva, ve třetím jsme se vydali za šachovou hrou do vzdálenějších časů. Vraťme se nyní opět k významným osobnostem nedávné historie, u nichž byl průnik hudby a šachu zaznamenán. Nebudu zastírat svůj profesní zájem a v tomto díle se zaměřím na slavné houslisty.

Těžko bychom již hledali osobnost takové šachové erudice, která byla prokázána u Davida Oistracha. Určitě však celá řada houslistů 19. století šachy hrála alespoň příležitostně v rámci relaxace, možná byly pro ně šachy i zdrojem bohaté umělecké inspirace. O mnohých se to nedočteme v jejich biografiích, které se samozřejmě zaměřují především na koncertní dráhu. Velmi mě např. překvapila informace, že v pozůstalosti Niccola Paganiniho se zachovala cenná šachová souprava. Nepochybuji o tom, že slavný houslový virtuos šachy ovládal, však se hra v této době a zejména v Itálii stala nedílnou součástí inteligentní společenské zábavy, pokud bychom ji přinejmenším v této podobě Paganinimu přisoudili. Zmíněná Paganiniho šachová souprava zdobí v italském Janově, kde se houslista narodil, pamětní síň ve zdejší městské radnici Palazzo Doria Tursi. Cenný exponát je vystaven spolu s dalšími věcmi z pozůstalosti, mimo jiné s jeho slavnými houslemi „Canone“ od Giuseppa Guarneriho del Gesù.
Nedávno objevil můj bratr a klavírista Vladislav Vilímec, který se intenzivně zabývá historií houslové hry, nejen fotografii zmíněných Paganiniho šachů, ale i zajímavou vzpomínku ze staré literatury o našem legendárním houslistovi Ferdinandu Laubovi. Laub proslavil českou houslovou školu po celém světě, obrovské uznání si vydobyl zejména v Rusku. Zmíněný článek se jmenuje „Ferdinand Laub v Moskvě“ a napsal ho spisovatel a mladočeský politik Dr. Servác Heller (1845–1922). Heller se jako redaktor věnoval také novinářské profesi a dlouhá léta byl jakýmsi referentem v Moskvě, kde sledoval společenské dění v Rusku. Je jasné, že si zde nemohl nevšimnout také činnosti a pobytu Ferdinanda Lauba, profesora houslové hry na moskevské konzervatoři. Uvedu část tohoto článku, který podle mě velmi poutavě popisuje poslední Laubovy chvíle před důležitým vystoupením; v jeho přípravě hrají svoji roli i šachy.
Ze svědectví Dr. Hellera, který byl Laubovým rodinným přítelem a v Moskvě pak vychovatelem jeho dětí, cituji doslova: „Nezapomenutelným stalo se mi, jak se Laub připravoval na provedení Molliquova koncertu do a moll. Tuto skladbu hrál už před tím v Paříži, v Londýně, v Berlíně a nyní, po několika letech zvolil si ji opět pro velký ‚Koncert invalidů‘, to jest pro koncert, jejž generální gubernator moskevský rok co rok pořádati dával ve prospěch vojenských invalidů. V tomto koncertě vystupovali a účinkovali vždy všichni velcí virtuosové, kteří tou dobou v Moskvě se produkovali – bylo prý to jejich povinností – a proto byl průběh tohoto koncertu vždy kulminací celého koncertního období a největší událostí saisony. Začínal v 9 hodin a končil mezi 1. a 2. hodinou s půlnocí. Laub byv také vyzván, aby v koncertě pro invalidy činně se zúčastnil, zvolil si řečený Molliquův koncert do a moll a začal se na tuto produkci připravovati. A jak! Celých šest neděl hrával jej, když rodina ke spaní ulehla, až hluboko do noci. Laubův pokoj byl od ložnice a dětského pokoje tak vzdálen, že jeho noční hra rodinu příliš nerušila, ale můj pokojík sousedil přímo s ním a mně neušel ani jediný tón, dokud mne po půl noci nepřemohlo spaní. Zpočátku nemohl a nechtěl jsem spáti, dokud Laub cvičil, ale později uvykal jsem zvolna a nekonečné opakování některých míst koncertu, pasáží nebo frází připadalo mi posléz jako skutečná a snad zbytečná ,trýzeň‘. Kouře a čta učené spisy ruské prodělával jsem v duchu celou tu Laubovu ,torturu‘, jak jsem to noční studium nazýval. Několikráte přišel Laub ke mně, buďto aby si na chvíli oddychl aneb aby si ze mne udělal kus obecenstva. ,Poslechněte,‘ pravil, ,zahraju Vám několikerým způsobem toto místo z koncertu, jejž znovu studuju, dejte pozor a řekněte mi pak, který způsob se vám nejlépe líbí‘. Potom vzal housle pod bradu a chodě po mém pokojíku semo tamo, hrál nevelikou řadu taktů vždy znovu, ale pokaždé docela jinak, tak že jsem užasl nad obdivuhodnou jeho vynalézavostí v technice i výrazu. Totéž místo, ale pokaždé jiná barva, jiný charakter, jiný lesk, jiný dojem... Když nadešel den koncertu, Laub celý den už houslí se ani nedotekl. Večer pak odejela jeho rodina do velkého divadla, kdež koncert pro invalidy se konal, ale já musil zůstati s Laubem doma. ,Na mne dojde až po jedenácté hodině‘, pravil mi, ,nechci nic jiného slyšet, a jak své číslo odehraju, pojedeme spolu hned zase domů‘. Hráli jsme tedy v šachy, až byly tři čtvrtě na jedenáctou. ... Do divadla přijeli jsme zrovna v čas – za chvíli Laub vystoupil. Přišel a zvítězil! Zvítězil nade všemi virtuosy a stal se hrdinou toho slavného večera. Nikdy před tím a nikdy po tom neuslyšel jsem hry tak krásné, úchvatné, povznášející a opojné – a přece znal jsem už celý ten Molliquův koncert takt za taktem, jak jej Laub doma studoval“.
Uvedl jsem výňatky z článku ve věrném originálu a jazykové dikci zcela záměrně. Vyvolává to atmosféru dávno vzdálené doby, přesně podzimu roku 1866, kam datuje přesídlení Laubovy rodiny do Moskvy sám doprovázející Dr. Heller. Článek přináší také zajímavé svědectví o tom, že se koncertu zúčastnil i slavný polský virtuos Henryk Wieniawski a Laubovi vzdal za jeho provedení Molliquova koncertu nadšený hold těmito slovy: „Nikdy bych si nebyl pomyslil, že je možno z Molliquova a moll koncertu vytvořit tak grandiózní produkci!“ Upoutala mě samozřejmě zmínka o předkoncertním čekání nad šachovou deskou, kdy chtěl Laub evidentně přijít na jiné myšlenky. Osobně bych to ale nedoporučoval. Šachy nejsou jen relaxací, přinášejí ve hře mnoho složitých rébusů k řešení. Pokud je hráč nepojímá jen jako rekreační rozptýlení, rozcitlivělé nervy těžko uklidní, spíše naopak. Každý však vnímá obsah a účel šachové hry jinak. Laub ji hrál před veledůležitým koncertem jistě jen kvůli odreagování.
Navzdory předešlé poznámce jsem rád, že se tímto způsobem dostal Ferdinand Laub do našeho výčtu. Vždyť je počítán mezi slavnou šestici našich světově proslulých houslistů minulosti. Pokud nezařazujeme mladšího Josefa Suka, patří do ní osobnosti Josefa Slavíka, Ferdinanda Lauba, Františka Ondříčka, Váši Příhody, Jana Kubelíka a Jaroslava Kociana. Laub však není jediný, kdo se královskou hrou zabýval.
Osobně jsem měl velkou radost, když jsem zjistil, že šachy hrál též legendární český houslista Jan Kubelík (1880–1940), jehož odkaz v podobě gramofonových nahrávek i četných skladeb, včetně šesti rozměrných koncertů, se snažím celoživotně propagovat. Jan Kubelík vstoupil na mezinárodní scénu začátkem 20. století a svojí virtuózní hrou, muzikálním přednesem i osobním šarmem si podmanil celý svět. Absolvoval za svůj nepříliš dlouhý život několik tisíc koncertů v nejprestižnějších sálech, jen na americký kontinent směřovaly jeho koncertní cesty desetkrát. Zatímco Kubelíkova sláva skvělého houslisty nevybledla ani po létech a jeho jméno je stále synonymem světových úspěchů, ve skromném pozadí pak zcela neprávem zůstaly Kubelíkovy skladby. Některé jsem hrál i za doprovodu Kubelíkova syna, slavného dirigenta Rafaela při jeho návratu do vlasti po tzv. „sametové“ revoluci. Nikdy samozřejmě nezapomenu také na Rafaelovu Mou vlast na Staroměstském náměstí i při Pražském jaru ve Smetanově síni v roce 1990, na jeho Dvořákovu Novosvětskou o rok později a opět fantastickou Mou vlast v Tokiu a Ósace. Rafaela prý otec Jan šachy naučil. Šachovou „lekci“ možná zachycuje fotografie obou Kubelíků, pořízená roku 1928. Získal jsem i další unikátní fotografii Jana Kubelíka za šachovým stolkem. Samozřejmě nikoliv z turnajového sálu, ale jen při odpočinku, zřejmě na zahradě jeho zámeckého sídla v Býchorech u Kolína. Velmi dobrou šachistkou prý byla Kubelíkova manželka Marianna z maďarského šlechtického roku Széllů. Dobový novinový článek, který mám k dispozici, dokumentuje, že šachová souprava patřila k velmi využívanému příslušenství býchorského sídla. Paní Kubelíková v Býchorech dokonce uspořádala zápas s místním přeborníkem o neoficiální titul býchorského šampióna. Článek popisuje, jak v kritickém momentě, kdy Marianna Széllová-Kubelíková měla vyhranou pozici, vběhla do pokoje rozdováděná dvojčátka Marie a Anna, šachový stolek se převrhl, figurky rozlétly do všech stran, partie se nedala dokončit a soupeř nárokoval remízu. Jistě byl přítomen i Jan Kubelík, při zápase o mistra světa v šachu by se tato účast mohla nazvat rolí sekundanta. Tak vysoké šachové ambice paní Kubelíková ani její manžel ale určitě neměli. Přesto můžeme předpokládat, že Jan Kubelík patřil mezi houslisty, kteří se šachu věnovali jako zdatní hráči. O tom svědčí i příhoda z jeho zaoceánských cest, kterou uvedu příště.

Nahoru | Obsah