Hudební Rozhledy

Dostaveníčko u kláves: Chvála opravárenství II

Jakub Zahradník | 08/20 |Svět hudebních nástrojů

Minule jsem se zmínil o tom, že je poměrně velký rozdíl mezi klavírníky v klavírních fabrikách neboli takzvaných „pianovkách“, a mezi klavírníky-opraváři, kteří působí v terénu. Ten rozdíl ještě podtrhla skutečnost, že opraváři nástrojů byli v dobách socialismu společně s obchody jednou odnoží, kdežto výrobny nástrojů (a mezi nimi i pian) odnoží jinou, řízenou generálním ředitelstvím podniku Československé hudební nástroje. Miroslav Doležel, náš minulý průvodce po Jakubovicích, objasňuje, jak se dříve hlídala kvalita: „Kdo chtěl brát lepší peníze, mohl každé tři roky absolvovat postupovou zkoušku, která sestávala z praktické části, pak z ústní a písemné, z bezpečnosti práce a z politických otázek, což posuzovala komise šesti porotců plus činovník strany.“

To jistě nebylo zrovna ideální, ale Miroslav Doležel to porovnává s přítomností… „Dnes do našeho oboru fušují lidé, kteří jsou bez vzdělání i bez odborné praxe. Je to neuvěřitelné, co všechno je možné, s čím se člověk setkává a co nechají úřady projít…“
Přesuňme se nyní do Liberce, kde celý pracovní život v opravárenství strávil Vítězslav Řípa (63), a vyslechněme si jeho vypravování. „Když byli po válce vyhnáni Němci, přišel do Liberce pan Bernard z Turnova a odkoupil uvolněnou fabriku po odsunutém staviteli pian Eduardu Wawrsichovi v Matoušově ulici číslo 15. Živnost chtěl udržet a nebyl ochoten přejít pod komunální služby. Proto ho začala sledovat StB a zhruba v roce 1951 byl odsouzen na osm let, z čehož si odseděl asi půlku. Mezitím se opravna dostala pod družstvo Libena vyrábějící nábytek, a pak to převzal oborový podnik Hradec Králové. Když se pan Bernard vrátil, tak ho vzali zpět a jmenovali ho vedoucím opravny, protože jednak byla umístěna v jeho domě, a také po zkušenosti, kterou mezitím udělali, pochopili, že nenajdou nikoho vhodnějšího.“ (Jako kuriózní se mi jeví zjištění, že některé severočeské opravny patřící ČSHN sídlily v soukromých objektech!) „Tehdy zde ještě pracovala stará parta – pan Hořčic, Němec pan Löfler a pan Budík, což byl profesí muzikant, kterého tak bavilo piana ladit, že se je postupně naučil i opravovat. Byl tam také pan Jurásek (a o mnoho let později též jeho vnuk René), který později odešel do Bratislavy. Když jsme se tam objevili my coby mladá generace, pánům už bylo 70–80 let, a nám okolo dvaceti. Já jsem nastoupil v roce 1975, pak jsem šel na vojnu, a když jsem se vrátil, po čase se dohodlo s podnikem, že se stanu vedoucím a provozovna že se přenese do mého domu ve čtvrti Doubí, v Proletářské ulici. K té změně došlo v roce 1983 a pan Bernard těžce nesl, že se opravna má přenést jinam a že bych mu měl jako „mladé ucho“ šéfovat, což je pochopitelné. Bylo mu ovšem tehdy již 81 let. Dohodl si, že bude mít opravnu svou, jenže asi půl roku nato zemřel. Se mnou ještě do této opravny v Matoušově ulici přišel po vyučení Libor Truhlář – oba jsme zažili učňák poslední rok v Jiříkově, škola byla za nás přenesena do Hradce Králové. A z pražského „Deyláku“ se mezi nás zařadil ladič Jan Krupička. Teď jsme staří my, ale nikdo mladý k nám nepřichází…“
Vyptávám se dále ještě na někdejší Wawrsichovu fabriku, která byla umístěna v centru města, šikovně nedaleko nádraží. Jak to tam za časů pana Bernarda vypadalo? „Bylo to celkem rozlehlé. Z hlavní ulice se šlo chodbou okolo kanceláře umístěné vpravo, přes strojovnu, do zadního traktu, kde byla zadní dílna. V části obrácené do ulice byly umístěny sklady nástrojů.“
Dozvídám se ještě zajímavost, a sice že pod libereckou opravnu spadaly další tři: menší dílna v České Lípě, krámek s dílnou umístěnou ve zvýšeném přízemí v Litoměřicích a dílna varhanáře Bohuslava Žloutka v obci Zásada poblíž Tanvaldu – dnes prosperující rodinná varhanářská firma… „V Liberci se opravovaly prakticky jenom klavíry, ačkoli zvládneme i žákovské kytary a housle. A díky tomu, že pan Bernard původně působil ve firmě, kde se vyráběly orchestriony, naučili jsme se to od něj a opravujeme také je a jiné hrací stroje. V České Lípě byla opravna v soukromém domě opraváře varhan a klavírů Emanuela Šaška, kde dále působili ladiči pan Zelenka a Holoubek a klavírníci Antonín Jeřábek a Jaroslav Böhm – původně od Röslera. A někdy v roce 1985 tam, rovněž z této fabriky, přibyl Miroslav Tomek, který v tom kraji působí dodnes. V Litoměřicích byl zase pan Lípa, který opravoval dechy a housle, a Oldřich Balcar, který byl přes dechy, harmoniky a klavíry, později ladič Suchomel, absolvent ,Deyláku‘. Zajížděl k nim z České Lípy ještě ladič, pan Böhm. Ačkoli jsme s výrobnami hudebních nástrojů přímo nesouviseli, kooperace s nimi na rozdíl ode dneška fungovala, byly dostupné náhradní díly. Některé pracovníky z liberecké pianovky jsem znal, ale dělali jsme každý něco jiného.“
Když už se zdá, že je náš hovor u konce, dozvídám se od pana Řípy ještě jednu zajímavost: „V roce 1988, kdy se poměry u nás už uvolňovaly, jsem si na podniku domluvil pracovní stáž v západním Německu. Tři měsíce jsem byl, a pak ještě párkrát opakovaně, v Mnichově u pana Stepanika (v Československu se jmenoval Štěpanik, jeho matka byla Češka, otec Němec), syna pana Hansmanna, což byl původně stavitel pian v Moravské Třebové, zakladatel stejnojmenné firmy. Starý a velice hodný pán. Za války coby Němec narukoval k Wehrmachtu na Sibiř, kde byl raněn a vlivem této skutečnosti prý jako jediný ze všech spolubojovníků přežil. Mluvil docela dobře česky. Po vyhnání z vlasti se v Mnichově pokoušel pokračovat ve stavbě pian, ale doba už pro to nebyla vhodná, tak se zabýval jenom opravami.“
Při svém pátrání po historických opravnách pian mě napadá oslovit také někoho mladšího, a tak volám klavírníkovi Martinu Kittnerovi (47) z Hradce Králové, který se podílel na vybudování největší opravárenské dílny u nás v nové době. Firma s honosným názvem International Piano Servis vznikla v létech 1995–6, když z firmy PETROF – až na jednoho – odešli všichni pracovníci jejího tehdejšího renovačního a servisního oddělení. Martin Kittner mi sice vyjmenovává některé lídry této dílny, která působila na trhu 15 let, do roku 2011, je to ale stále citlivé téma: Firma měla více společníků, kteří se z různých důvodů rozešli. Někteří z jejích dvanácti zaměstnanců a dalších externistů přešli poté k firmě Bohemia Piano, respektive k firmě C. BECHSTEIN EUROPE, někteří do důchodu a jiní jsou dnes, bohužel, již také na pravdě boží. Tato firma dosud právně existuje, a na Brněnské ulici v Novém Hradci Králové, při cestě do táhlého kopce, najdete po pravé straně její vývěsní štít, avšak nic neprodukuje. V dobách své největší slávy přitom z její dílny vycházelo šest opravených pian měsíčně. Celkem Martin Kittner zmiňuje sumu zhruba 670 klavírů po G. O., což je opravdu hodně. Všechno to prý byly nástroje rámcově z let 1850–1920, převážně zakázky do ciziny. Tyto opravené historické nástroje se dnes nacházejí například v muzeu ve Vídni a v dalších sbírkách, v to zahrnuje i česká muzea nebo Muzeum PETROF. Když se ptám Martina Kittnera, zda to není věčná škoda, že taková odborná firma už nefunguje, odpovídá: „Zdaleka ne. Administrativní zátěž narůstala geometrickým způsobem a já jsem nakonec už vůbec nedělal na dílně. Bojovat se s tím nedalo, a dnes je to ještě mnohem horší! Jsem rád, že už se tím nemusím zabývat.“
Zaznamenal jsem také, že se Martin Kittner v minulosti pokusil otevřít e-shop s klavírnickým nářadím, díly a příslušenstvím. Skuteční velcí dodavatelé sídlí v Německu a v několika dalších zemích. Ptám se ho proto na úspěšnost takového podnikání u nás: „Vůbec to není na obchodování, pokryje to sotva náklady,“ popisuje, „jde spíše o koníček a o kontakt s lidmi, rozšíření obzorů. Lidé například pošlou obrázky nástrojů, jaké jsem jaktěživ neviděl, a jde jim většinou o řešení atypických drobností. Obracejí se na mě i výrobci monochordů a konzultují se mnou technické detaily. V Praze mám zákazníka, který zkouší nové konstrukce křídla, ovšem zatím vlastní konstrukci nemá. Nedělá to pro výrobu, ale spíše sám pro sebe.“ No prosím, je povzbudivé zjistit, že se u nás lidé zabývají takovými věcmi, to by jeden nehádal.
Bylo by jistě zajímavé postihnout reálie všech tuzemských opraven – mimochodem i v Hradci Králové byla za socialismu jedna, která s firmou International Piano Service nesouvisela – nicméně v našem seriálu se musí dostat i na další věci. A tak uzavřeme naše vyprávění návštěvou dvou z několika moravských firem, které působí dodnes.
Název brněnské opravny JANEKO dává tušit, že asi půjde o spojení začátků několika jmen, což mi potvrzuje David Nejedlík (44), šéf podniku sídlícího v Rybkově ulici na Kraví hoře ve čtvrti Veveří. V názvu vedle něho najdeme i jeho bývalé společníky Miroslava Jaroše a Milana Kotoula, z nichž posledně jmenovaný již není mezi námi a prvně jmenovaný je v důchodu. Opravna navazuje na tu původní, poměrně netypicky působící pod firmou Amati, která se na Moravě zabývala výrobou dechových nástrojů a cimbálů. Byly pro to však historické důvody – původní obchod Josefa Lídla (1864–1946), významného výrobce dechových a strunných nástrojů, dodavatele pian a harmonií do Ruska (nezaměňovat s klavírní firmou Lídl a Velík). Po převratu se brněnský podnik dostal restitucí pod firmu Lídl Music. Pro tuto firmu, která měla 11 obchodů, byla ale opravna nástrojů přítěží, a tak se pánové Ja-Ne-Ko v roce 1998 osamostatnili. David Nejedlík má dnes dva zaměstnance – Tomáše Černocha, který opravuje kytary a klavírní mechaniky, a Luboše Dokoupila, který předtím pracoval jako akustikář, to jest zabýval se obložením stěn kin a hudebních sálů, a dnes vypomáhá s piany. Spolupracuje též se svým o čtyři roky starším bratrem Slavomírem, který vystudoval ,Deylák‘. Sám David Nejedlík se vyučil klavírničinu v Hradci Králové pro klavírní podnik v Moravském Krumlově, kam ale už nenastoupil, neboť šel rovnou do opravny. Ke klavíru se dostal zajímavou cestou – rodiče koupili jeho bratru pianino a jednoho dne se u nich objevil nestor jihomoravských klavírníků, pan Gadas z Moravského Krumlova. Tak se coby náctiletý dozvěděl o tomto oboru a oba s bratrem klavír nakonec natolik uchvátil, že s ním spojili své osudy. V Brně vedle jejich firmy působí ještě několik dalších jednotlivců, například Petr Skoupý, Radovan Barták nebo Pavel Novotný. Podle Nejedlíka se však nezabývají celkovými generálkami jako jeho firma, která má na starosti nejdůležitější místní sály – například Besední dům, kde sídlí Filharmonie Brno, Janáčkovo divadlo nebo JAMU.
V Olomouci původně působili před znárodněním klavírníci Havel a Čeněk Dopita a vedle nich firma Nesvadba–Wiedermann. Za socialismu ve městě vznikla opravna střižená podle nejobvyklejšího vzoru těch časů – jako podnik zastřešující opravy různých hudebních nástrojů. Ptám se na to jednoho z jejích současných pokračovatelů, Marka Schulmeistera (54). Již jeho děd, Albert Schulmeister, ročník 1889, pracoval v této opravně, a to až do roku 1969, zatímco jeho otec Jan učil na konzervatoři v Kroměříži, a, jak poznamenává sám vypravěč, „já byl líný cvičit, tak mě rodiče dali na řemeslo.“ Bratr pana Schulmeistera Jan je členem Wihanova kvarteta a Piano Petrof Tria, a jeho stejnojmenný syn je velmi nadaným klavíristou. Z rodiny se opravou a prodejem hudebních nástrojů živí ještě bratranec matky, Cyril Černý, ve Zlíně. Sám Marek Schulmeister nastoupil do opravny ve Slovenské ulici v roce 1984 stále ještě za vedení jejího zakladatele Josefa Fujeríka, vyučeného houslaře. Pamatuje si zde ještě starého klavírníka, Ladislava Grygara. Z jeho kolegů klavírníků zde působili Ladislav Strnad (65), Antonín Vavřínek (64) a již zemřelý Petr Havlíček. Byl tam také ladič Ladislav Řezníček (74). Přes žestě Svatopluk Valenta, přes houslařinu Jan Dolínek, oba již zemřelí. Přes akordeony místní legenda Petr Piše, který má dílnu v Kapucínské ulici, a přes elektrofonické nástroje Petr Fila, který si otevřel prodejnu s názvem Organservis na třídě Spojenců. Po panu Fujeríkovi byl vedením bývalé olomoucké opravny pověřen žesťař Jiří Filípek, absolvent kraslické školy. V roce 1990 se budova, kde opravna sídlila, vrátila původním majitelům a podnik se rozpadl. Pan Filípek založil vlastní opravnu, někteří kolegové šli za ním. Dvakrát ji stěhoval, a nakonec v poměrně mladém věku zemřel. Marek Schulmeister se usadil v malé dílně v Šemberově ulici, mezitím postavil domek v Těšeticích, kousek za Olomoucí před Náměští na Hané, kam dílnu přenesl. Zaměstnance nemá a jeho dva synové se řemeslu nevěnují.

Nahoru | Obsah