Hudební Rozhledy

Editorial 08/20

Hana Jarolímková | 09/20 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
měsíc srpen – obecně pokládaný z hlediska kulturního a jiného dění za součást tzv. „okurkové sezony“ (letos znásobené navíc koronavirovou krizí) – nám v oblasti dějin hudby přináší dvě významná jubilea. Pravda, nejsou „kulatá“, ale i přesto stojí za zaznamenání. Prvním z nich je 242. výročí založení významné operní scény La Scala v Miláně (3. srpna 1778) a druhé představuje 270 let od narození ve své době úspěšného a význačného skladatele, vynikajícího pedagoga a (řečeno současným jazykem) i obratného manažera Antonia Salieriho (18. 8. 1750 – 7. 5. 1825).

Konečně není bez zajímavosti ani fakt, že osudy obou – hudební instituce a umělce ze stejné oblasti – se proťaly již zmíněného 3. srpna, neboť provoz Teatro alla Scala byl zahájen Salieriho operou L’Europa riconosciuta (Evropa odměněná). Název je to takřka symbolický, ovšem, pokud se týká Salieriho, ve velmi problematickém slova smyslu. Lze říci přímo negativním. Salieriho dějiny totiž „odměnily“ nálepkou „vraha“. Aby to nebylo tak jednoduché, tak jeho údajnou obětí měl být jiný hudební velikán, a to Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791). I když tomu většinou jeho současníci (včetně Mozartovy manželky Constanze) nevěřili. Ovšem po svém skonu tehdy uznávaný umělec Salieri, vyznamenaný celou řadou dobových ocenění (francouzských a jiných), upadl na dlouhou dobu prakticky v zapomnění. Pokud byl v dějinách kultury zmiňován, tak nikoliv díky svým hudebním kvalitám. Důraz se kladl na jeho (ovšem jak naprosto jasně prokázala muzikologická bádání až ve 20. století) údajný zločin. A konečně se dostáváme k meritu našeho zamyšlení. Totiž ke dvěma zásadním otázkám: Jak dokáže bulvár zničit pověst člověka? Jakou roli hrají ve veřejnosti falešné dějinné mýty, k jejichž šíření přispívají jiné druhy uměleckých děl, jako např. dramata či romány a v době současné třeba životopisné (a jiné tzv. historické) filmy?
Předchůdci dnešního bulváru, v našem případě zejména fámy, „zapracovaly“ na obraze Salieriho jako traviče dokonale! Fáma v tomto případě splnila své hlavní poslání – co nejvíce se rozšířit a toho, na něhož je zacílena, poškodit. Bohužel pronikne-li fáma prostřednictvím mluvené či tištěné podoby třeba do literatury, hudby či již zmíněného filmu, je schopna se šířit i přes hranice staletí. Bývá to právě díky tomu, že pokud si ji jako svoji inspiraci zvolí věhlasní umělci, mění se postupně v „historický mýtus“, jehož životnost je prakticky nezničitelná, jak to dokládají i mnohé příklady z našich dějin a kultury (husité, Bílá Hora, baroko apod.). A konkrétním dokladem je také „případ Salieri“.
Geniální ruský spisovatel období romantismu A. S. Puškin (1799–1837) se ve třicátých letech 19. století věnoval dramatickému žánru tzv. „malé tragédie“. A právě jednu z nich představuje jeho Mozart a Salieri, označující Salieriho jednoznačně za Mozartova vraha. Podle Puškinova dílka zkomponoval stejnojmennou operu – také ve stejném duchu – jeho krajan, skladatel a hudební pedagog N. A. Rimskij-Korsakov (1844–1908). Obě úspěšná díla pak vedla k vytvoření zcela falešného obrazu italského umělce a napomohla k jeho šíření v poměrně širokém povědomí i ve 20. století. Poslední zcela příznačnou ukázkou je i oscarový film Miloše Formana Amadeus.
Shrnuto a podtrženo: umění by nikdy nemělo „lhát“, autorská licence a dezinformace (zejména historické) jsou dva protichůdné pojmy. Tomu druhému by se měl vyhýbat každý umělec.
Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Nahoru | Obsah