Hudební Rozhledy

Lukáš Vasilek

Jiří Kolář | 09/20 |Rozhovory

Lukáš Vasilek

Hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru a Vokálního ansámblu Martinů Voices Lukáš Vasilek oslavil 13. února 2020 své 40. narozeniny. Přes své umělecké mládí patří bezesporu k nejvýznamnějším současným světovým sbormistrovským osobnostem. Lukáš Vasilek je absolventem oboru dirigování na Akademii múzických umění v Praze a oboru hudební vědy na Filozofické fakultě UK. Jako sbormistr působil nejprve u Foerstrova komorního pěveckého sdružení a poté jako druhý sbormistr Národního divadla v Praze. V roce 2007, tedy již ve svých 27 letech, se ujal funkce hlavního sbormistra Pražského filharmonického sboru.

Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru „a cappella“, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Lukáš Vasilek vede PFS při většině domácích i zahraničních aktivit a spolupracuje se světově uznávanými dirigenty (v posledních letech to byli např. Semjon Byčkov, Manfred Honeck, Jakub Hrůša, Philippe Jordan, Fabio Luisi, Tomáš Netopil, Gianandrea Noseda, sir Simon Rattle, Zubin Mehta) a orchestry (např. Berlínskou filharmonií, Českou filharmonií, Izraelskou filharmonií, Petrohradskou filharmonií, Vídeňským symfonickým orchestrem). Vedle Pražského filharmonického sboru se věnuje i jiným uměleckým aktivitám. Kromě občasných návratů k původnímu oboru, tedy orchestrálnímu dirigování, je to především spolupráce s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Lukáš Vasilek je jako dirigent nebo sbormistr podepsán pod celou řadou nahrávek Pražského filharmonického sboru pořízených pro významná světová vydavatelství, např. Decca a Supraphon. V poslední době se soustavně věnoval mj. nahrávání sborové tvorby Bohuslava Martinů, jejíž výsledky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly ocenění prestižních časopisů Gramophone a BBC Music. V době dirigentského působení Lukáše Vasilka se PFS stal též rezidenčním tělesem Bregenzského festivalu. Za jeho nepřehlédnutelnými uměleckými úspěchy stojí nejen jeho výjimečný talent, ale i neobyčejná píle a pracovitost. Lukáše Vasilka jsem poznal ještě jako člena Královéhradeckého chlapeckého sboru Boni pueri a jeho úspěšný umělecký vývoj s potěšením sleduji až do dnešních dnů.

  • V letošním únoru jste oslavil své čtyřicetiny. Co vás přivedlo k umělecké profesi, která již po řadu let zcela naplňuje váš život, a co považujete za hlavní mezníky jejího vývoje?
    Oba rodiče mne docela systematicky vedli k hudbě – od pěti let jsem se učil hrát na klavír a od osmi let jsem zpíval v chlapeckém sboru. Nemuseli mne k tomu nijak zvlášť nutit, bavilo mě to samo od sebe, líbilo se mi to. Ale ani tak jsem si nebyl jistý, že se budu hudbě věnovat profesionálně – měl jsem spoustu jiných zájmů, nikdy to nebylo to jediné, co bych chtěl v životě dělat. Nicméně po gymnáziu jsem nakonec opravdu odešel studovat do Prahy hudbu. A pak už to šlo tak nějak samo. Stalo se toho za ta léta tolik, že nedokážu vybrat jen pár důležitých momentů, které mne zásadně ovlivnily nebo nasměrovaly, natož vytyčit nějaké mezníky.
  • Měl jste nebo máte nějaký sbormistrovský – dirigentský vzor?
    Nemám. Nikdy jsem nedokázal být fascinovaný jediným člověkem natolik, abych ho následoval úplně ve všem. Ale neznamená to, že jsem nikdy nikoho neobdivoval nebo nerespektoval, právě naopak. Z každého muzikanta, kterého jsem kdy potkal, jsem si vzal jen něco – to, co mne zaujalo nebo inspirovalo. A o tom jsem pak také hodně přemýšlel, ten výrazný podnět jsem přizpůsoboval sám sobě. Vzory obecně jsou velmi nebezpečné. Dokážou úplně setřít individualitu a vyvolávají tendenci ke kopírování. A to žádnou velkou hodnotu nepřináší, zvlášť v umění.
  • Máte bohaté zkušenosti z práce s amatéry i profesionály. V čem vidíte její hlavní rozdíl? Co soudíte o zpěvu a dirigování zpaměti, nebo z not?
    U amatérů je často víc radosti než hudby a u profíků zase víc hudby než radosti. Je jen na sbormistrovi, aby ty dvě roviny dobře vybalancoval. Ale mohu potvrdit, že to jde, i když samozřejmě s určitými limity. Amatérský sbor lze dovést ke špičkovým výkonům a profesionální sbor je zase možné nadchnout tak, až zpěváci zapomenou, že jsou v práci. Ovšem obojí stojí dost sil. Co se týče provádění hudby zpaměti, nebo z not, nejde moc dobře rozsoudit, jestli je jedno lepší než druhé. Záleží pokaždé na okolnostech – třeba na množství času k přípravě, obtížnosti skladby, povaze, schopnostech. Důležité je skladbu perfektně znát. Pak už je jedno, jestli na koncertě použijete noty, nebo ne. Já sám mám dirigování zpaměti rád, vyhovuje mi. Ale zobecnit to nelze. Každý muzikant má hudbu ve své hlavě poskládanou jinak a jinak o ní také přemýšlí.
  • Vidíte nějaký rozdíl ve způsobu dirigování orchestru a pěveckého sboru?
    Základní taktovací technika je stejná, ale veškerá další dirigentská nadstavba už se liší docela dost. Sbor je na rozdíl od orchestru daleko citlivější na gesto. Čte z něj nejen tempo nebo dynamiku, ale v mnohem větší míře než orchestr také frázování, nasazení tónu, barvu zvuku nebo výraz. Stačí jeden necitlivý pohyb a hned je to na výsledku znát. Je to tak trochu alchymie, ale když se někdy povede mezi sborem a sbormistrem vytvořit dokonalou symbiózu, je to obrovský zážitek – sbor pak se sbormistrem doslova dýchá, jsou jedno tělo a jedna duše. Těžko se to vysvětluje a každý má svůj originální způsob, jak toho docílit.
  • Jaký je váš názor na otevření oddělení Dirigování sboru na pražské HAMU, které existuje již dlouhá léta na brněnské JAMU? Byl byste případně ochoten působit na tomto novém oboru jako pedagog?
    Myslím, že samostatný sbormistrovský obor by byl na pražské AMU velmi prospěšný. V Česku trpíme nedostatkem dobře kvalifikovaných sbormistrů a podobná nová platforma by určitě pomohla. Pokud by něco takového vzniklo, rád bych byl u toho.
  • Dáváte přednost sborovému zpěvu a cappella, nebo s nástrojovým doprovodem?
    Obojí má něco do sebe. Když sestavuji programy sborových koncertů, snažím se, aby nebyly postaveny jen na jednom nebo na druhém. Například koncert, na kterém sbor zpívá pouze a cappella, může být dost fádní – zvukově, ale i výrazově, a proto je dobré to během programu prostřídat. Navíc to není špatné ani pro zpěváky. A cappella zpívání je tím nejvyšším a nejnáročnějším sborovým oborem – když se k němu alespoň na chvíli přidá pár nástrojů, je to úleva.
  • Která z našich a zahraničních skladatelských osobností je vám svým vokálním vyjádřením hudebního obsahu skladby nejbližší?
    Nedokážu to říct takhle kategoricky. Mám víc hudebních oblastí, ke kterým se pořád dokola vracím, protože se mi líbí. Třeba Francis Poulenc – jeho hudba mě doopravdy naplňuje. Ale studovat ji se sborem není žádný med, bývají to dost choulostivé skladby, často také docela vysoko položené. Nebo Benjamin Britten – neuvěřitelně nápaditá a chytrá muzika. V české hudbě je to se mnou ještě složitější. Ale nejvíc mě to táhne k Janáčkovi a Martinů. Z mladších skladatelů mě pak hodně baví třeba Jan Novák nebo Petr Eben. Ale bylo by toho mnohem víc, nerad bych se takto vymezoval.
  • Spolupracoval jste již s řadou významných světových dirigentů. S kým jste se nejvíce ztotožnil v interpretačním názoru, případně proč?
    Pokud sbormistr připravuje se sborem nějakou skladbu pro jiného dirigenta, musí být ochoten přijmout jeho odlišné názory na věc. Nikdy nedojde ke stoprocentnímu souznění. Je nutné neprosazovat příliš sám sebe a být otevřený novému úhlu pohledu, na který má dirigent samozřejmě právo. Když má interpretace obsah, logiku a smysl, je vyhráno a všichni do toho jdou naplno a s chutí. A to je vlastně také souznění, i když třeba dojde na odlišná tempa nebo jsou požadovány jiné detaily. Například Fabio Luisi nastudování docela mění a přizpůsobuje ho sám sobě. Ale od první chvíle je jasné, co chce a proč, jde to s ním skoro samo a výsledek je dokonalý. Naposledy jsme s ním před rokem dělali Verdiho Requiem – byl to životní zážitek.
  • Co považujete ve své dosavadní umělecké praxi za nejobtížnější úkol a za největší úspěch?
    Nejobtížnější je pro mě být spokojený s mírou své vlastní připravenosti. Zdá se mi, že to není nikdy dost, stále mám pocit, že je na čem pracovat, co dostávat do hlavy. Mám na sebe dost velké nároky a někdy je to vyčerpávající. Je náročné udržet laťku, kterou člověk sám sobě určí. Největší úspěch pak je, když se to studijní martyrium zúročí na koncertě. Potom si říkám, že to vlastně stojí za to, a jdu do toho zase znovu.
  • Umění a sborové umění zvlášť prošlo v uplynulém období mimořádnou situací způsobenou koronavirovou epidemií. Jakým způsobem jste ji řešil?
    V Pražském filharmonickém sboru jsme docela brzy zavedli samostudium. Zpěváci dostali plán práce, ve kterém bylo pro každý pracovní den stanoveno, čím se mají zabývat, měli ode mne podrobné instrukce a studijní nahrávky. Mohli se mnou cokoliv konzultovat po telefonu. Studovali jsme takto opery pro naše letní zájezdy do Bregenzu a St. Gallenu. Nakonec se tyto projekty neuskutečnily, ale program se přesunul na příští rok, takže ta práce snad nebyla zbytečná.

    Přeji Lukáši Vasilkovi, a se mnou jistě i všichni milovníci sborového zpěvu a našeho Pražského filharmonického sboru, aby svůj náročný úkol splnil a laťku své umělecké kvality udržel ještě dlouhá léta na úrovni, kterou si sám určil.

    SEZONA 2020/2021 PRAŽSKÉHO FILHARMONICKÉHO SBORU

    Minulá sezona Pražského filharmonického sboru byla stejně jako u většiny profesionálních hudebních těles ukončena předčasně. Ještě na konci února sbor vystoupil v moskevském sále Zarjadje pod taktovkou Vladimira Fedosejeva, ale na dva sborové koncerty do Hongkongu, které měly následovat o tři dny později, už neodcestoval. Sbor přišel v důsledku celosvětové pandemie o neuvěřitelných 60 projektů, ale s opatrnou dávkou optimismu se jeho ředitel Radim Dolanský dívá do nejbližší budoucnosti:
    Hlavní sbormistr Lukáš Vasilek připravil jako vždy zajímavou dramaturgii našich samostatných koncertů. Sezonu zahájíme koncertem se sborovou tvorbou českých skladatelů Foerstra, Nováka a Janáčka, který jsme se rozhodli věnovat nedávno zesnulému sbormistru PFS, prof. Lubomíru Mátlovi. V říjnu pak posluchači v našem podání uslyší populární americké spirituály a gospely v jemně jazzových úpravách slavných amerických aranžérů. Půjde o poměrně sporadické vybočení z naší běžné dramaturgie, o to více se na koncert těším. A nepochybuji o tom, že i jarní samostatný koncert s premiérou skladby Lukáše Sommera posluchače nadchne.
    V naší nabídce nebudou chybět ani velká vokálně symfonická či operní díla. V nadcházející sezoně se několikrát setkáme s naším hlavním partnerem Českou filharmonií, kterou budou řídit dirigenti Petr Altrichter, Jakub Hrůša a Tomáš Netopil. V listopadu nás při spolupráci s tímto orchestrem čeká také naše první setkání s uznávaným dirigentem Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, pod jehož taktovkou nastudujeme Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky. Po více jak roce se letos vrátíme k interpretaci Verdiho Requiem. Tuto proslulou zádušní mši v listopadu provedeme v počtu 90 zpěváků pod taktovkou nového šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK Tomáše Braunera. Orchestr nás mj. přizval i k účasti na Třinácté symfonii Dmitrije Šostakoviče „Babij Jar“, kterou nastuduje Andrej Borejko. Pražský filharmonický sbor tentokrát připraví naše nová posila, sbormistr Lukáš Kozubík.
    Pomyslnou třešinkou na dortu bude pětitýdenní spolupráce s Kirillem Petrenkem a Berlínskými filharmoniky.
    V německém Baden-Badenu společně provedeme Čajkovského operu Mazeppa v režijním pojetí operního mága Dmitrije Čerňakova. Pod taktovkou Kirilla Petrenka provedeme koncertně také Rachmaninovovu operu Francesca da Rimini a spolupráce vyvrcholí koncertní verzí opery Mazeppa přímo v Berlíně. Po roční vynucené pauze se příští léto vracíme na festival Pražské jaro se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a na operní festivaly do švýcarského St. Gallenu a rakouského Bregenzu. Těší nás, že loňská inscenace opery Don Quichotte obdržela cenu Rakouské divadelní kritiky jako nejlepší inscenace roku 2019. Gratuluji všem, kteří se na této produkci podíleli. Členové sboru stráví příští sezonu v zahraničí více jak čtyři měsíce, což pro ně ani pro jejich rodiny nebude jednoduché. Chtěl bych všem opravdu upřímně za jejich mimořádné nasazení poděkovat a i za ně pozvat všechny posluchače na naše koncerty.

    Zadáno pro: Pražský filharmonický sbor

    Nahoru | Obsah