Hudební Rozhledy

Festival komorní hudby Český Krumlov 2020

Julius Hůlek | 09/20 |Události

Foto © archiv Festival komorní hudby Český Krumlov – Lubor Mrázek

Stalo se neuvěřitelné, ale 34. ročník Festivalu komorní hudby Český Krumlov – mimochodem nejstarší události toho druhu v tomto městě vůbec – se na rozdíl od drtivé většiny festivalů a podobných akcí, které kvůli panující pandemii musely být časově často radikálně posunuty, anebo vůbec zrušeny, konal v konstantním termínu na přelomu června a července (28. 6. – 5. 7.). Netřeba zdůrazňovat, že přípravy probíhaly v tíživých podmínkách a ani o riskantní kroky při tom nebyla nouze.

Díky prozíravosti, odvážné rozvaze a elánu ředitelky festivalu Hany Pelzové se vše zdařilo a řada žánrově i obsahově tento rok obzvláště pestrých koncertů vyplňujících týdenní festivalové dění mohla v obvyklý čas na kraji léta začít obligátním nedělním quasi promenádním koncertem novodobě rekonstruovaného Jazzbandu schwarzenberské gardy (28. 6.), situovaným již druhým rokem na první zámecké nádvoří v podobě nedělního podvečerního soirée, jemuž již tradičně přísluší role festivalového preludia.
Vystoupení dotyčného Jazzbandu sice patří žánrově, stylově i chronologicky poněkud jinam, než směřuje těžiště celkové dramaturgie, i tak jsme si ale mohli připomenout něco z hudební tradice schwarzenberského prostředí. Zásluhu na tom má muzikolog, klarinetista a saxofonista Martin Voříšek, jenž už třetím rokem zastává funkci nejen dramaturga festivalu, ale i kapelníka schwarzenberského Jazzbandu. Právě díky jeho badatelskému úsilí ožívají ukázky z quasi jazzového a pop-repertoáru provozovaného schwarzenberskými gardisty v meziválečném období minulého století a částečně ještě za druhé světové války. Avšak nejen to. Vůbec se dá říci, že v programu ostatních koncertů nápadně roste podíl skladeb ať už bezprostředně nebo volněji spjatých se schwarzenberským prostředím především díky jeho iniciativě a badatelskému výzkumu. A právě na takto koncipované večery se naše pozornost soustředila a promítla se i do následujícího textu.
Vlastním zahájením, v pravém slova smyslu stylovým, se stalo nokturno v letohrádku Bellaria (29. 6.), v těsném sousedství proslulé otáčivé divadelní scény, který byl tentokrát již podruhé výjimečně vyhrazen pro jeden z festivalových koncertů. České filharmonické kvareto – Olga Šroubková, Viktor Mazáček (housle), Jiří Poslední (viola) a Jakub Dvořák (violoncello) – nabídlo čistě klasicistní program. Úvodem zazněl stavbou i výrazem poněkud neobvyklý Smyčcový kvartet d moll Jakuba Jana Ryby, nad jiné jasně prozrazující, kam by autor notoricky známé vánoční mše umělecky i společensky býval dospěl, nebýt svazujícího prostředí, v němž působil. Smyčcový kvartet f moll, op. 20, č. 5 (Hob III:35), předposlední z šestice tzv. „Slunečních kvartetů“ Josepha Haydna, názorně poukázal nejen na význam „otce“ žánru smyčcového kvartetu, ale i na stylově překvapivá barokní rezidua v klasicistním kontextu. Osmidílný výběr z úpravy opery Una cosa rara španělského skladatele Vicente Martina y Solera žijícího ve Vídni, společenským uznáním úspěšnějšího Mozartova současníka a souputníka, byl přímo kabinetní ukázkou hudby, jaká zaznívala v zámeckém i palácovém prostředí schwarzenberského dvora. Autorem dobové úpravy pro smyčcové kvarteto je Jan Vent, český hudebník a skladatel působící ve schwarzenberských službách. Filharmoničtí kvartetisté, letos slavící dvacetiletí své existence, potvrdili vytříbené, individuálními podíly i kolektivní souhrou osobité spektrum kvartetního souzvuku, obdařeného navíc zjevnou tendencí k relativně expresivnější výrazové poloze, na němž má nepochybný podíl spontánní impulz O. Šroubkové. Skutečným vrcholem posluchačského zážitku byl přídavek – romským folklorem neodolatelně zabarvené finále zatím posledního, osmého Smyčcového kvartetu Jaroslava Krčka.
Ke schwarzenberské hudební kultuře ve své době neodmyslitelně patřilo pěstování raně romantické písně. Také pro to se najdou přímé notové prameny v proslulé mnohatisícové hudební sbírce uchovávané v archivní péči na českokrumlovském zámku. Ostatně ta je vydatným zdrojem, ze kterého čerpá i řada dalších kompozic uváděných jako novodobé premiéry v rámci nejen tohoto, ale i dalších ročníků pojednávaného festivalu. Potvrdil to koncert v zámeckém Zrcadlovém sále s charakteristickým názvem „Beethoven a jeho čeští současníci“ (1. 7.) a konkrétně pak ukázkový výběr písní Ludwiga van Beethovena z této sbírky – Sehnsucht, Mignon („Kennst du das Land“), Andenken, Lied aus der Ferne, v kontemplativně laděném a porozumivém podání mezzosopranistky Markéty Cukrové a Barbary Marie Willi u stylově adekvátního kladívkového klavíru. Vzájemně citlivá spolupráce obou umělkyň dokázala obnažit neokázalou krásu intimního žánru, jakým raně romantická umělá píseň bezpochyby je, což je o to záslužnější, že to byl zřejmě jediný, stylově vskutku autentický písňový koncert v historii zdejšího festivalu vůbec. Úvodem výrazově jistě mohla překvapit vokální linie čtveřice písní významného pražského obrozence Václava Jana Tomáška, dále pak obdobně, v tomto případě lyrickým vhledem, dvě písně o generaci mladšího Jana Václava Huga Voříška, žijícího převážně ve Vídni. (Přednes písní uprostřed obou polovin programu vhodně ozvláštnil výběr ze 30 sonatin Jiřího Antonína Bendy, připomínající oblibu hry na klávesové nástroje v romantickém salónu.) Večer uzavřelo po poznávací i interpretační stránce záslužné uvedení běžnému publiku jistě neznámých Canzonettas Josepha Haydna na anglický text.

K českokrumlovskému festivalu komorní hudby však neodmyslitelně patří jedinečná „Barokní noc“, každý rok opakovaně dvakrát realizovaná v předvečer celotýdenního sledu koncertů. To bylo jediné, co se letos takzvaně, ovšem jen časově, „nepodařilo“. Vinou přetrvávajícího pandemického shromažďovacího verdiktu s ohledem na relativně těsnější zámecké prostory se tato přímo ikonická událost musela v podstatě o měsíc posunout, aby se namísto zahájení stala o to důstojnějším vrcholem celého festivalu (24. a 25. 7.). Barokní noc – v Českém Krumlově totiž novodobá tradice podobných akcí na českých zámcích před lety započala – je stylizovanou rekonstrukcí zdejší typické barokní slavnosti, konkrétně za vlády hudby – a vůbec uměnímilovného Josefa Adama Schwarzenberga zhruba ve druhé třetině 18. století. Jako konglomerát v podstatě karnevalového typu pamatuje na okázalé uvítání návštěvníků, dobové společenské hry a tance, vytrubování slavnostních fanfár a osvěžení poslechem hudby při procházkách, uvedením původní opery v novodobé premiéře v historicky jedinečném divadle s následnou hostinou a závěrečným, rovněž barokní době odpovídajícím ohňostrojem v zámecké zahradě.
Uměleckým těžištěm celého večera samozřejmě bývá opera a tady – počítaje v to naprosto autentické vybavení jedinečně dochované zámecké divadelní scény, atmosféru výhradně při svíčkách a hudebníky v galantních kostýmech – nutno vytknout před závorku především náročnou rekonstrukci historického notového materiálu vedoucí ke stylově věrohodné interpretaci. Letos pomyslnou štafetu atraktivního „středobodu“ Barokní noci převzalo rozsahem nevelké hudebně-dramatické dílko (čítající sedm sólových árií s recitativy a se závěrečným ansámblem) pozapomenutého varhaníka a skladatele ve schwarzenberských službách Franze Ferdinanda Arbessera (1719–1794), pocházejícího z okolí Vídně, autora zdaleka ne okrajového kompozičního nadání. Už název tohoto – spíše než opera – zábavného operního intermezza Mocí Kupida a Hymenea svatba šťastně zařízená svědčí o ryze příležitostné okolnosti svého vzniku, jíž bylo zpestření průběhu svatebních oslav jistého šlechtického páru s blízkým přátelským vztahem ke knížecímu páru schwarzenberskému. Doba původního uvedení v lednu 1745 i charakter hudby odpovídají přelomově stylovému vymezení mezi hudebním barokem a klasicismem s vlivem italské pozdně barokní opery zabarvené – hlavně po melodické stránce – rokokovým výrazivem. Samotné provedení mělo technicky i výrazem korektní, adekvátně spontánní a neutuchající svěží ráz. Dějová osnova byla nesena zpěvní konverzací čtveřice postav vokálně ztvárněných dvojicí sopránů, tenorem a basem – nevěsty (Sylva Čmugrová) a ženicha (Martin Javorský), boha lásky Kupida (Marie Fajtová) a boha svatby Hyména (Ivo Hrachovec). Režie (Magdalena Švecová a Robert Hugo, jenž dílo zároveň hudebně nastudoval a realizoval s ansámblem Capella Regia) v rámci daných možností původní divadelní scény i jejího vybavení dokázala vytěžit relativní maximum a principiálně statická konverzační barokní opera navíc dostala pohybově živý ráz a spád (choreografie František Dofek).
Vzhledem k jarní koronavirové karanténě, jež znemožnila nastudování nového dobového baletu, který by operu vhodně završil, došlo na závěr představení v historickém divadle k repríze dvacetiminutové taneční pantomimy jako závěrečné části zdejšího loňského uvedení francouzské komické jednoaktovky, rovněž se svatební tematikou, Les Troquers – Handlíři, jejímž autorem je Antoine Dauvergne, Arbesserův současník. Pro velký úspěch byla pantomima oslavující dvojitý sňatek i tentokrát realizována souborem Alla Danza Brno, v choreografii F. Dofka a s kostýmy Štěpánky Skalické.
Scénické oživení barokní opery se vším, co k tomu náleží, je u nás stále ještě vzácným jevem. V Českém Krumlově se tak děje pravidelně, což spolu s kompetentní, cílevědomě ošetřenou kvalitou provedení podtrhuje význam a přínos festivalu, do jehož rámce je taková událost zasazena.
Jestliže „svatební opera“ byla v kontextu autorovy tvorby počinem spíše účelově příležitostným, pak slavnostní koncert, uskutečněný před závěrem festivalu v klášterním kostele Božího těla a Panny Marie Bolestné (4. 7.), nazvaný „Duchovní hudba schwarzenberského hudebníka Franze Arbessera“, v pečlivém provedení souborem Ensemble Inégal s uměleckým vedoucím Adamem Viktorou, poukázal na vyšší úroveň i hloubku umění po zásluze připomenutého skladatele.

Nahoru | Obsah