Hudební Rozhledy

Hudební festival Znojmo

Karla Hofmannová | 09/20 |Festivaly, koncerty

Sopranistka Zuzana Barochová

ÚVODEM
Koronavirus zahýbal uměleckou, a především festivalovou scénou a kam přišel, tam zničil snahy pořadatelů i umělců a zanechal i spoustu zklamaných návštěvníků. Světlou výjimkou byl 16. ročník Hudebního festivalu Znojmo, který se konal od 9. do 26. 7., tedy zrovna v době, kdy byla pravidla nejméně přísná. Občas sice zasáhlo počasí, které donutilo pořadatele pár koncertů pro prudký déšť odvolat, ale zbytek se konal za pohodové atmosféry jak meteorologické, tak především divácké. Jen na poslední, závěrečné akci v neděli 26. 7., derniéře operní pantomimy Michaela Haydna Der Traum (Sen), si publikum muselo nasadit opět roušky.

Festivalová atmosféra je nesena po celou dobu podtitulem „Festival jak víno“ a toto spojení je základem existence festivalu. Místní vinaři mají příležitost předvést výsledky své práce, při koncertech probíhají ochutnávky a akce se nese přes hranice, které jsou odtud jen několik kilometrů. V minulých letech se stejný festival konal i v nedalekém Retzu, bohužel koronavirová pravidla v sousedním Rakousku byla letos mnohem přísnější a festival posunula. O to více měla rakouských návštěvníků znojemská akce. Spojení festivalu a vinařských přehlídek má ještě jeden, zřejmě nejpodstatnější cíl. Upozorňovat na zdevastovanou památku areálu Louckého kláštera s cílem nastartovat jeho rekonstrukci. Zde má festival velkou podporu města Znojma, kterému klášter patří. A vedle toho je podporována i přestavba zámku v nedalekých Uherčicích, jehož rekonstrukce již také začala a kde se dokonce podařilo získat prostředky z evropských fondů. Snoubí se zde tedy umění hudební s vinařským a s úsilím a podporou občanů o zvelebování památek i krajiny. Na festivalu vystoupila řada souborů nejrůznějších žánrů, takže si opravdu mohl vybrat každý. Celkem 31 akcí ve Znojmě a okolí, včetně doprovodných akcí pro děti, s dětmi i pro dospělé, vytvářelo atmosféru pospolitosti a pohody, všem krizím a karanténám navzdory.

DVAKRÁT PAVEL ŠPORCL

Houslista Pavel Šporcl byl patronem festivalu už po čtrnácté. Vystoupil v pátek 10. 7. na zahajovacím koncertě na nádvoří Minoritského kláštera, kde sídlí Jihomoravské muzeum, ve spolupráci s klavíristou Petrem Jiříkovským, a ve středu 22. 7. pak s Filharmonií Hradec Králové, kterou dirigoval Kaspar Zehnder. Tentokrát to bylo na prehistorickém hradišti z dob Velké Moravy, kde později vzniklo probošství sv. Hippolyta, jehož zdi vytvářejí nádvoří s podmanivou atmosférou a překvapivě dobrou akustikou. Samozřejmě také se všemi nemocemi prostoru open air, kde se zvuk umělcům nevrací a navzájem se špatně slyší, takže úloha dirigenta je dvojnásobně namáhavá a důležitá. Dirigent Kaspar Zehnder vedl orchestr citlivě a bezpečně a nechal se inspirovat atmosférou místa i hudby. Orchestr možná proto působil poněkud zasněně a váhavě. Předehra Sen noci svatojánské, op. 21 Felixe Mendelsohnna-Bartholdyho ztrácela na energii a barvě, kterou jí dodávaly až nástupy dechů. Meditace z opery Thaïs Julesse Masseneta byla příležitostí pro Pavla Šporcla. Líbezná melodie spolu s romantizujícím výrazem, svítivý diskant, jemné flažolety, virtuózní a nosné presto s procítěným výrazem, to vše strhlo i spoluhráče a vneslo do atmosféry koncertu svěží muzikalitu. Koncertní fantazie na motivy z Carmen, op. 25 Pabla de Sarasate posunula laťku ještě dál. Cikánský šmrnc a odpich vnesly do přednesu oheň a vášeň. Po přestávce zazněly Suity Peer Gynt 1 & 2 Edvarda Griega, kde se dařilo orchestru vykouzlit homogenní a barevný zvuk, zejména díky široké kantiléně, měkkosti a barevnosti, a především nosnosti dřevěných nástrojů i jistotě a měkkému, přesto znělému témbru žesťů. Na závěr byly zařazeny Cikánské melodie, op. 20, opět skladatele Pabla de Sarasate, kde uplatnil houslista Pavel Šporcl svoji energii a cikánský esprit. Plný a jásavý tón ocenily hlavně jiřičky, které kroužily nad návrším a odpovídaly houslím. Jako přídavek zazněla poslední část z Cikánských melodií. Nadšení obecenstva bylo nefalšované a vyprovokovalo sólistu i k mluvenému projevu. Prozradil, že hrál s cikánskou kapelou a že je přesvědčený, že v minulých životech byl cikánem. Ale to je sporné, odporuje tomu jeho noblesnost a skromné vystupování. I když, kdo ví…

FESTIVAL PRO VŠECHNY<

Tomuto úsloví odpovídal koncert ve čtvrtek 23. 7., kdy na nádvoří Louckého kláštera, kde se konal koncert poprvé, vystoupil na provizorním pódiu Znojemský komorní orchestr. Jeho členy jsou jak současní, tak i bývalí pedagogové a posluchači místní Základní umělecké školy, z nichž mnozí se stali profesionálními hudebníky. Orchestr vede jako dirigent houslista Marek Filip.
Nejprve zazněla Abdelazer Suite or The Moor’s Revenge, Z. 570 Henryho Purcella. Tato barokní svita anglického autora nebyla dramaturgicky dobrým tahem, není primárně efektní a pro orchestr byla příliš náročná na tah a souhru v prázdném prostoru. Lépe už vyzněla Sinfonia F dur, kterou Giovanni Battista Pergolesi původně napsal pro violoncello sólo a basso continuo, ale zde byl sólovým nástrojem trombon, na který se za doprovodu orchestru představil Tomáš Votava, student konzervatoře a současně i VUT. Další prostor až do přestávky patřil zpěvu, sopranistce Zuzaně Barochové, která je i pedagožkou zpěvu na místní hudební škole. Výběrem čtyř árií z děl barokních skladatelů však posluchače také příliš nenadchla. Tu es Deus Šimona Brixiho bylo bez výrazu, dvě notoricky známé árie Georga Friedricha Händela, árie Lascia ch’io pianga z opery Rinaldo a árie Ombra mai fu z opery Xerxes byly nejisté a bez výrazu, stejně jako árie O servi volate z oratoria Juditin trumf Antonia Vivaldiho. Zpěvačka působila nejistě už proto, že všechny árie, i ty notoricky známé, zpívala překvapivě z not. Po přestávce patřilo pódium orchestru a zpěvu, který prezentoval předehru Dido a Aeneas a árie Dido Ah, Belinda a Dido’s lament a chorus With Drooping Wings, ovšem bez sboru. Tato část koncertu je nerecenzovatelná, protože náročnost programu neodpovídala schopnostem a možnostem účinkujících. Závěrečné Divertimento D dur, KV 136 Wolfganga Amadea Mozarta přineslo uvolnění, ale přesto ne radost a bezprostřednost. Snad kdyby dirigent nepodcenil situaci a nechal orchestr mezi jednotlivými čísly přeladit, vyznělo by všechno jinak a rovněž hudebníci by hráli sebevědoměji a s větší chutí. Tak jako při jiných příležitostech s cimbálkou. Škoda.

REALITA ZNOJEMSKÉHO SNU

Helena Havlíková

Specialitou Hudebního festivalu Znojmo s géniem loci tohoto vinařského regionu jsou původní hudebně-dramatické inscenace. I když mezi dosavadními šestnácti produkcemi žánrově převažuje opera (Haydnův Svět na měsíci, Myslivečkův Montezuma, Rameauova Platée nebo Mozartův Don Giovanni), zajímavě se objevovaly i jiné žánry. U nás mimořádné bylo například nastudování Královny víl Henryho Purcella jako kompletní semi-opery s činohrou, scénickou podobu (a špičkové obsazení) tu dostalo také oratorium Georga Friedricha Händela Saul nebo Telemannovo oratorium Daniel v jámě lvové, kantáty Heinricha Schütze (Příběh o Kristu) i velká moteta a baletní komedie Jeana-Baptisty Lullyho v inscenaci nazvané Král Slunce.
Tradici se podařilo zachovat i v roce stiženém koronavirovými restrikcemi, kdy většina festivalů měnila své plány. Na znojemském programu zůstala operní pantomima Michaela Haydna Der Traum (Sen). Festival tak představil publiku skladatele, jehož dílo se u nás téměř nehraje, a připomněl barokní podobu žánru pantomimy s hudbou. Takhle ji pěstovaly mnišské řády, které s oblibou využívaly divadelní formy jako efektivní součást výuky náboženství rétoriky.
Der Traum (pantomima o dvou dějstvích, MH 84) Johanna Michaela Haydna (1737–1806), o pět let mladšího bratra slavnějšího Josepha, má dvě dějství s obsazením pro orchestr, vypravěče a tři sólisty. Po úvodní svižné Entradě vstupy textového scénáře střídá dvacítka stručných hudebních čísel – pochody, tance a „scénická hudba“, které gradují závěrečným Ballo finale. S opulentní barokní scénickou výpravou plnou proměn a kouzel byl Der Traum uvedený po truchlohře Pietas in hostem v roce 1767 v divadle salcburské benediktýnské univerzity. Na to (scénář napsal benediktýnský mnich a profesor rétoriky Florian Reichssiegel) je děj pořádně ztřeštěný. Harlekýn promění Pierota, Skaramuše a Doktora v duchy a scénu v polorozbořený zámek, ze kterého se vyvalí koule a na ní Smrt. Její výstup se sopranistkou začíná až hororově: Královna je odsouzena k smrti, a když jí kat setne hlavu, objeví se malá princeznička, která se sice zpočátku s „věrolomným“ popravčím pohádá, ale pak se do něj zamiluje. Scénář vychází z komedie dell’arte s bláznivými honičkami, naschvály, řetězci nedorozumění a dalšími skeči typických postav italské komedie i Harlekýnovy vídeňské varianty sprostého tlučhuby a nešiky Hanswursta. Do tohoto balábile autoři včlenili pěvecká čísla s parodií na operu seria, na dobově oblíbené turecké scény nebo na vznešenou antickou mytologii a barokní moralitu o nestálosti tohoto světa.
Znojemské inscenátory se scenáristou a dramaturgem Ondřejem Hučínem rámec ničím neomezeného snění inspiroval k volnosti při zacházení s původním scénářem. Nahradili ho texty Arnošta Goldflama, které nemají s komedií dell’arte pranic společného. Goldflam, v červenobílém hvězdičkovaném pyžamu, sedí v altánu uprostřed pole s makovými květy a pozoruje hvězdářským dalekohledem nebe. A svým typickým „naivisticky udiveným“ způsobem čte z obří knihy v červeném sametu své povídky. Vypráví v nich bizarní fantazie klukovského pohledu na dětství s laskavou babičkou, maminkou, přísným tátou nebo věčně mentorujícím strýcem. Mezi četbou upadá do hlasitého chrápání, z něhož ho burcovala skupina pěti nezbedných mimů, kteří se „zjevili“ zpod pokrývek. V nápadité režii a choreografii Radima Vizváryho i s artistickými prvky nového cirkusu dávali mimové situacím volně pojatou podobu groteskních pantomimických skečů.
Jakkoli je ve snu možné vše, tato kombinace Haydnovy hudby s převahou různých podob menuetů, Goldflamových klukovských postřehů o dětství v židovské rodině a Vizváryho pantomima působily hlavně zpočátku nesourodě. V průběhu večera se jednotlivé složky postupně začaly stmelovat díky užšímu napojení pantomimických akcí na příběhy Goldflamových povídek a inscenace u publika rezonovala i tím, že scénky intenzivněji prosvěcoval úlevný humor.
Ten vtipně posílila i trojice sólistů, protože součástí Haydnovy pantomimy jsou i čtyři pěvecké výstupy, u kterých si dobové publikum dozajista užívalo ironizující odstup od tehdy obecně zavedených „šablon“. Nejprve sopranistka Markéta Böhmová se záměrně přehnanou teatrálností a atrapou divadelního zasouvacího meče přednesla italskou koloraturní árii parodující afekty věrolomnosti opery seria. Basista Štefan Kocán „vyděsil“ ostatní karikaturou děsivého Turka se zkomoleným textem napodobujícím turečtinu. Pak se objeví sopranistka a kontratenor, Markéta Böhmová a Thomas Lichtenecker, kteří s obřími andělskými křídly a v duetu zparodovali mytologický výstup pastýře Damona (Dalisy), který usiluje o lásku nymfy Amaryllis. V závěru kontratenorista coby Merkur v latinské koloraturní árii s bohatou kadencí oslaví Múzy umění. Protože pantomima Michaela Haydna netrvá ani hodinu, inscenaci zahájila Symfonie Josepha Haydna č. 26 d moll, Hob. I:26, která dostala přízvisko Lamentatione. V jejích třech kontrastních větách se v ní (bez scénické akce) sice prezentoval samostatně Czech Ensemble Baroque Orchestra pod muzikantsky a výrazově bohatým vedením Romana Válka, nicméně se nabízí otázka, zda by k objevu operní pantomimy nebylo adekvátnější a zajímavější vybrat některou z Michaelových symfonií. Navíc s následující pantomimou nekorespondoval ani „námět“ symfonie Lamentatione, která vznikla pro velikonoční týden a Joseph Haydn v ní použil citaci chorálové melodie spjaté s Kristovým utrpením.
Jako dodatečné naroubování působilo i doplnění árie Osmina O, wie will ich triumphieren z Mozartova Únosu ze serailu pro basistu Štefana Kocána, když ho ženská část pantomimické skupiny „vytáhne“ z publika jako obdivovanou star Metropolitní opery a přesvědčí ho, aby zazpíval. Jenže takto přidaný výstup měl k parametrům MET daleko, protože v rychlém tempu vázla souhra mezi sólistou a orchestrem. Štefan Kocán ovšem své kvality předvedl s jistotou.
Za normálních časů by takto razantní úprava Haydnova Snu vyvolávala úvahy směřující k jejímu promyšlenějšímu propracování – ani zdánlivě „svobodné“ území snění totiž není zcela bez pravidel. V době vymknuté koronavirovým šílenstvím z kloubů se však inscenace stala zrcadlem ještě mnohem bláznivější doby. S opětovným zpřísňováním epidemiologických opatření vyhlašovaných plošně pouhý den před znojemskou premiérou nebylo jisté, jestli bude možné představení v jízdárně Louckého kláštera vůbec odehrát a nepostihne je ostravský zákaz z hodiny na hodinu. Nestalo se a zážitek divácké pospolitosti byl v čase restrikcí kultury osvěžujícím balzámem.

Hudební festival Znojmo 2020 – Johann Michael Haydn: Der Traum (Sen). Dirigent Roman Válek, režie a choreografie Radim Vizváry, scénář a dramaturgie Ondřej Hučín, scéna a kostýmy Marek Cpin, light design Karel Šimek a Tomáš Morávek, Czech Ensemble Baroque Orchestra. Premiéra 24. 7. 2020, Loucký klášter.

Nahoru | Obsah