Hudební Rozhledy

Mozaika nejslavnějších operních režisérů - Katharina Wagner

Pavel Horník | 11/20 |Studie, komentáře

Katharina Wagner

Když jsem si někdy v roce 2002 koupil v Německu operní časopis Opernglas, shlížela na mne z titulní stránky pěkná mladá blonďatá „kočka“. Zalistoval jsem a dozvěděl se, že je to Katharina Wagnerová. Prapradědeček Ferenc Liszt, pradědeček Richard Wagner, dědeček Siegfried Wagner, otec Wolfgang Wagner. To je genealogie rodu dnes dvaačtyřicetileté významné německé režisérky. Život i kariéra potomka tak slavného rodu je samozřejmě velmi zavazující a není procházkou růžovou zahradou.

Katharina Frederika Wagnerová se narodila v roce 1978 v Bayreuthu, kde též prožila své dětství. Byla dcerou Wolfganga Wagnera (1919–2010) a jeho druhé manželky Gudrun (1844–2007). S první ženou Elen měl dceru Evu (*1945) a syna Gottfrieda (*1947). Na svobodné univerzitě v Berlíně studovala divadelní vědu a zároveň si zde odbývala divadelní praxi jako asistentka známého režiséra Harryho Kupfera na jevišti Státní opery Unter den Linden. Samozřejmě vypomáhala též svému otci, režisérovi Wolfgangovi, při organizaci a realizacích operních představení festivalu v Bayreuthu, přestože s ním měla zpočátku veliké rozepře. Pomáhala při hledání nových režisérů (jedním z takových byl třeba Christoph Schlingensief se svým kontroverzním Parsifalem) a se stykem s veřejností. Zpřístupnila operní zkoušky novinářům nebo prosadila přímý přenos jednoho z představení na bayreuthský Volksfestplatz. Nakonec ji otec akceptoval a viděl v ní jasnou následovnici ve vedení festivalu a v jeho výchově k obrazu svému. Prosazoval ji více než svoji dceru z prvního manželství Evu Wagnerovou-Pasquierovou (později od roku 2008 předal otec Wolfgang vedení festivalu oběma). Když se Katharina v divadelním bayreuthském životě trochu otrkala, bylo načase se ukázat světu. A ona o to určitě stála. Koneckonců to kulturní divadelní veřejnost očekávala, a to samozřejmě s prezentací díla jejího slavného pradědečka. Den D tedy nastal a byl to Bludný Holanďan v září 2002 na jevišti divadla ve Würzburgu. Protože jsem toto pro mladou adeptku režie veledůležité představení krátce po premiéře osobně viděl, zmíním se o všem podrobněji. Stotřicetitisícové malebné historické město na řece Mohan se nachází v Dolních Francích v Bavorsku ve vzdálenosti něco přes sto kilometrů od Frankfurtu a do Mnichova je to méně než tři sta kilometrů. Proč ale v Mainfranken Theater? Vždyť je to provinční scéna, jakých je v Německu celá řada. Byl to ale v podstatě velmi mistrný tah jak od tehdejšího ředitele Reinholda Röttgera, tak od členky proslavené rodiny. Budova místního divadla střední velikosti, nikterak pozoruhodná, byla postavena roku 1966. Leží nedaleko monumentální barokní rezidence se zahradou, bývalého sídla arcibiskupa. Nejzajímavější je ale to, že zde mladý Richard Wagner působil v roce 1834 v původním městském divadle jako sbormistr. Složil zde též svoji první operu Víly. Jeho starší bratr Albert byl v divadle operním sólistou. Další atribut města je ovšem v největším wagnerovském spolku, Der Richard Wagner Verband, na světě. Má 2700 členů a v roce premiéry Bludného Holanďana oslavoval 20. výročí založení. Jeho vedení proto velmi trvalo na angažmá Wagnerovy pravnučky. Byla to pro město veliká událost, přihlášeno bylo přes sedmdesát novinářů. Reakce diváků byla dle tisku velmi prudká a emotivní. Část publika představení vybučela a vypískala, druhá část projevovala hlasitě svoje nadšení. Sama režisérka prohlásila: „Chtěla jsem ukázat jinou perspektivu.“ Byla ohromena prudkou reakcí obecenstva, ale zároveň i potěšena. Je důležité, aby lidé vyjádřili, co si myslí. Rozumím také těm, kteří můj výklad odmítají, řekla žurnalistům. Neméně zajímavá byla rovněž vyjádření jejích rodičů. Matka Gudrun shledala představení promyšlené a důsledné. Otec Wolfgang sice nadšeně tleskal, ale diplomaticky řekl: „Po jednom představení nikdy neřeknu, zda se mi to líbí.“ Ovšem to, jak jeho dcera Holanďana interpretovala, dobře věděl již před premiérou. Rovněž tvrdil: „Nechal jsem mládež svobodnou.“ Tím se z názoru na dceřinu práci šalamounsky vykroutil.
Osobně jsem též nebyl pojetím mladé režisérky nadšen a jen ve zkratce některé momenty představení přiblížím. Samozřejmě žádná klasika, ani moře a lodě. Tvrdá současnost dnešního světa odehrávající se v jakémsi ošuntělém baru, kde popíjí banda podezřelých existencí, prohlížející si sexuální knihy a maximálně slepující papírové lodě. Na stěně visí plakát s obrazem osoby hledané policií s typickým americkým nápisem Wanted – hledaný. Tímto štvancem je právě Holanďan, který je též osobně přítomen. Hlavní mafián Daland mu nejen prodává falešný pas, ale zároveň nabízí svoji dceru. Sbor přadlen jsou dívky v blonďatých parukách (Katharina je též blondýnka) s tričky pomalovanými nápisy jako ludra, špindíra, sexbomba a podobně. Senta je též taková světlovlasá barbie a marně se bouří proti svému otci i nápadníku Erikovi. S walkmanem v uších zpívá svoji baladu. S Holanďanem se sblíží jen na chvíli. Na závěr pak Dalandova banda Holanďana ubíjí a zabalí do modrých pytlů. Senta se probodne nožem.

Přejdu k dalším Katharininým režijním počinům. V roce 2004 inscenuje Lohengrina v operním domě v Budapešti a o rok později Zbrojíře Alberta Lortzinga v druhém mnichovském operním divadle, v Theater am Gärtnerplatz. Další rok je to Pucciniho Triptych v Deutsche Oper v Berlíně. Roku 2007 konečně následuje její první režie v Bayreuthu, Mistři pěvci norimberští. Tu jsem měl možnost rovněž navštívit. Samozřejmě vyzrálost a pokroky byly u režisérky oproti würzburgskému Holanďanovi viditelné. Opět bylo dílo přeneseno do dnešní doby. Uvedu třeba počáteční scénu, kde vidíme na jevišti zkarikované tancující postavy jedenácti kulturních velikánů, jakými jsou tu třeba Mozart, Beethoven, Goethe či Wagner, z nichž dva mají na sobě připnuta ztopořená přirození. Rytíř Stolzing je malíř a sprejer ukazující mistrům svá díla. Ctihodný Hans Sachs chodil, jako mistr ševcovského cechu, představte si, naboso. Samozřejmě bylo mnoho ortodoxních wagneriánů, kteří bučením představení odsuzovali. 2008 následuje Rienzi v Brémách a opět za rok Tannhäuser na Kanárských ostrovech v Teatro Pérez Galdós ve městě Las Palmas. Pak si Katharina odskočila do Mohuče inscenovat Pucciniho Madama Butterfly. Jejím druhým bayreuthským počinem, který byl posluchači i kritikou velice oceňován, byl roku 2017 Tristan a Isolda. V Praze jsme se mohli setkat s režisérčinou replikou skoro šedesát let staré inscenace Lohengrina v režii jejího otce, kterou inscenovala velmi pietně. V následujícím roce pak přibyl na jejím kontě Tannhäuser v Opeře Lipsko a v Novém národním divadle v Tokiu režírovala Beethovenova Fidelia. Letos na jaře byl zrušen kvůli pandemii koronaviru její Lohengrin v Gran Teatre del Liceu v Barceloně. Zároveň ale jako blesk z nebe přišly zprávy o jejím dlouhodobém vážném onemocnění. Vzdala se v této době i šéfování na domovské scéně. V druhé půli července se neočekávaně nechala bayreuthská šéfka slyšet, že je již prakticky v pořádku a od září opět nastupuje do divadla na Zeleném pahorku. V listopadu je pak plánováno její nastudování Lohengrina v Lipsku. Doufejme, že se v současné velmi nejisté „covidové“ době bude inscenace realizovat.
Ještě k minulosti jejího působení na festivalu. Když Katharina převzala v Bayreuthu tehdy i se svou sestrou Evou po otci nástupnické křeslo, vedla si docela aktivně a věnovala prakticky všechny své síly a schopnosti tamějším slavnostem. Její inscenační působení na jiných divadelních scénách nebylo vůbec časté, tak jednou ročně. Slíbila také otevřít rodinné archivy s dokumenty týkajícími se festivalu v době nacistické éry, což je choulostivá záležitost. Na podzim 2010 se snažila skončit od roku 1938 trvající bojkot Wagnerova díla v Izraeli. Pozvala Izraelský komorní orchestr pod vedením jeho hudebního šéfa, rakouského dirigenta Roberta Paternostra, aby v červnu 2011 na festivalu zahrál na Bayreuthské radnici na úvodním koncertě. Na programu byla mimo jiné také Siegfriedova idyla. Zajímavé je ale to, že její návštěva Izraele byla kvůli hlasitému protestu obětí přeživších holocaust stornována. Od roku 2015 pak převzala Katharina vedení festivalu do svých rukou sama. V současnosti je též profesorkou na Vysoké hudební škole Hannse Eislera v Berlíně.
Co říct na závěr... Nebýt jejího slavného původu, byla by, co do počtu, v režijních pracích pilnější a svým pojetím by se v podstatě zařadila do trendů řady současných inscenátorů.

Nahoru | Obsah