Hudební Rozhledy

Slavní hudebníci za šachovnicí V

Miroslav Vilímec | 11/20 |Studie, komentáře

Jan Kubelík: zamyšlení takřka šachové

V minulém dílu jsem se zastavil u významného českého houslisty Ferdinanda Lauba, který si čekání na vystoupení v Moskvě vyplnil šachovou hrou. Určitě mu to neuškodilo, jeho provedení Moliquova koncertu v superlativech hodnotil i přítomný polský virtuos Henryk Wieniawski. V Laubově případě posloužily šachy jen jako vhodná relaxace před výkonem, rozhodně v jeho případě bychom nehledali nějakou vytříbenou šachovou profesionalitu.

Šachy byly oblíbenou rodinnou hrou také u Kubelíků. Našemu legendárnímu houslistovi jsem se v předchozím díle též věnoval. Škoda, že šachový souboj našich houslových velikánů si můžeme představit jen imaginárně, osobně bych za vítěze zápasu Laub–Kubelík tipoval druhého z nich.
Osobnost Jana Kubelíka (1880–1940) si v tomto roce připomínáme při dvojnásobném jubileu, i ze „šachového“ důvodu jsem rád, že jeho jméno i v tomto kontextu můžeme opět zmínit. Hvězdná koncertní dráha v začátku minulého století, která z Kubelíka učinila synonymum pro houslového virtuosa nejvyšších kvalit, byla v tomto lesku již neopakovatelná. Přízvisko „Paganini redivivus“, kdy byl Kubelík poměřován s italským čarodějem houslí jako jeho reirkarnace), obrovské úspěchy po všech kontinentech, rytířské řády, vyznamenání, pohádkové honoráře, mladistvý šarm a elegance, romantická láska s pozdější manželkou Mariannou z uherského šlechtického rodu, letní rodinné idylky v kruhu početných dětí na zámku Býchory u Kolína a následně v krásné vile v Abbazii – to vše obestíralo umělce atmosférou výjimečnosti a lákalo dobový mediální (řečeno dnešní terminologií) zájem. V jeho případě se však znovu ukázalo, jak těžké je udržet tento stav s přibývajícím věkem a nástupem nové generace. Jan Kubelík přesto i v tomto měření obstál, jeho poslední cyklus tzv. jubilejních koncertů v roce 1939 a 1940, kdy houslista na sklonku svého života předvedl pražskému publiku živě téměř celý svůj repertoár, byl doslova hrdinským činem.
S odstupem let bylo jméno Jana Kubelíka stále synonymem pro výborného houslistu, málokdo ale již věděl, že Kubelík byl také zdatným skladatelem. Teprve po mnoha desetiletích u nás zazněly Kubelíkovy houslové koncerty a já jako jejich interpret mám velkou radost, že budou v roce jeho jubileí doplněny o provedení jediné jeho symfonie. Ta byla hrána jedinkrát, během zmíněných jubilejních koncertů pod taktovkou syna Rafaela, později slavného dirigenta. Tentokrát zazní v říjnu na koncertě Plzeňské filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Ronalda Zollmana.
Psát o Kubelíkovi jako o šachistovi je ve světle jeho oslnivé umělecké slávy svým významem určitě podružné. Kubelík ale šachy miloval, jak dokládá jeho životopisec Jan Vratislavský. Z jeho biografie uvádím: „Kubelík byl vytrvalý plavec, hrál tenis, miloval dlouhé procházky a turistické túry, znamenitě střílel (až 70 zajíců bylo na jeho kontě za jeden den býchorského honu), v Orlové rybařil a šach byl jeho vášní. Kapesní kožená šachovnička mu byla na cestách nerozlučným společníkem, na níž si s oblibou přehrával šachové partie z novin. Historické zůstane Kubelíkovo vítězství nad maďarským velmistrem Marothym, hrané radiotelegraficky mezi dvěma loděmi.“
Tak to je od Vratislavského závažná informace. Byl snad Kubelík jeden z prvních šachistů, kteří hráli korespondenčně, tedy na dálku? Ještě nedávno byl korespondenční šach svébytnou kategorií, ve které se pořádaly i soutěže o mistra světa. Tahy se posílaly poštou či později za pomoci pokročilé techniky. V Kubelíkově době se telegrafické spojení teprve začínalo rozvíjet a událost, o níž Vratislavský píše, je skutečně hodna pozornosti. V dalších životopisných pracích o Kubelíkovi (Čeleda, Dostál aj.) jsem na tuto zajímavou informaci nenarazil. Považuji ji proto za podezřelou, i když si matně vzpomínám, že jsem ji kdysi zaslechl i od jiných osob, které ještě Jana Kubelíka zažily. Mohlo to být od klavíristy Alfreda Holečka či dcery Anity, přesně si však na zdroj informací o zmíněném telegrafickém zápase nevzpomínám.
Kubelík samozřejmě lodí cestoval často, absolvoval mnoho plaveb z Austrálie, Tichomoří, Indie, severní Afriky či ze svých turné po americkém kontinentu. Je jasné, že si všemožně krátil na těchto cestách čas. Většina životopisců uvádí především kompoziční činnost. Během každého dlouhého cestování skutečně vždy vznikla řada Kubelíkových skladeb, navíc ovlivněná koloritem, např. orientálním, se kterým se při jednotlivých turné a cestách setkával. Vratislavský píše tedy i o šachovém zápase s Maróthym. Jeho jméno však mezi šachisty, kteří jsou uvedeni v historickém seznamu partií na Chessgames, nefiguruje. Vratislavský měl jistě na mysli maďarského velmistra Gézu Maróczyho, který patřil v počátku minulého století k opravdovým šachovým špičkám.
Stále pátrám po dalších informacích, týkajících se této epizody. Domnívám se totiž, že zápas Kubelíka s Maróczym, pokud se opravdu uskutečnil, mohl být ve své době jistě zajímavou a nepřehlédnutelnou událostí. Šlo by o setkání dvou mistrů svého řemesla za šachovnicí, navíc dálkovým, korespondenčním způsobem, který se později stal velmi oblíbenou disciplínou. Pokud se Kubelík s Maróczym utkal a zvítězil, tak bych to považoval za úspěch příliš nezaostávající za jeho skvělými houslovými triumfy na světových koncertních pódiích. Jen ještě dodám zajímavost k domnělému Kubelíkovu soupeři. Se hrou Maróczyho jsme se setkali i v nedávné době, dokonce po jeho smrti. 6. 10. 1988 se totiž uskutečnila spiritualistická partie předního šachisty druhé poloviny 20. století Viktora Korčného s Maróczym přes médium. O partii, vlastně též korespondenční či dálkové, se hodně psalo, diskutovalo, porovnával se šachový rukopis Maróczyho s jeho dřívějšími partiemi. Některé komentátory tento zápas s duchem rozesmál, někteří identifikovali Maróczyho hru jako skutečně původní, navíc partie probíhala i za přítomnosti řady svědků. Uvádím tuto záležitost jen jako perličku, která vzdáleně s Kubelíkem souvisí přes jeho vzpomínanou partii s tímto historickým velmistrem.
Jan Kubelík nebyl šachový profesionál, ač byl podle životopisce Vratislavského zaníceným hráčem. Šachy jako relaxace jsou patrné např. na záběru hudebníků Newyorské filharmonie, hrajících v zákulisí slavné Carnegie Hall, kde je také fotografie vystavena. Jistě se šachovou hrou rozptylovali i věhlasní hudebníci Mstislav Rostropovič, Leonid Kogan a Emil Gilels, dokonce během zkoušky, jak dokládá jiná fotografie. Šachovou soupravou je vybavena i šatna hudebníků Chicago Symphony Orchestra, což jsem zjistil při posledním zájezdu České filharmonie.
Sám jsem znal mnoho takových hudebníků, kteří si šachovou hrou zpříjemňovali pracovní činnost. Když si vzpomenu na svoje začátky v České filharmonii v 80. letech a první vkročení do zázemí orchestru, šatny hudebníků mi tehdy připadaly skoro jako sály šachového turnaje. Všude na stolech šachovnice, vedle nich rozházené figurky, stěží bylo možné někam vtěsnat pouzdro od hudebního nástroje. Šachovému životu filharmonie tehdy kraloval zkušený kontrabasista Zdeněk Trkal, který šachy hrál za jakýsi pražský oddíl, pochopitelně v soutěži o mnoho nižší, než byla šachová extraliga. Hrál ale dobře, byť jsem mu neoficiální titul šachového mistra České filharmonie trochu nevychovaně, coby nováček orchestru, přebral. Dalším výborným šachistou, se kterým jsem sváděl během přestávek v Rudolfinu, a zvláště na zájezdech ve všech dopravních spojích tuhé boje, byl houslista Stanislav Bodlák, někdejší koncertní mistr Východočeského komorního orchestru v Pardubicích, poté přední hráč orchestru FOK a před angažmá v České filharmonii člen „Warchalova“ Slovenského komorního orchestru. Těší se již zaslouženému odpočinku v Pardubicích, dodnes s ním ale konzultuji svoje soutěžní partie, hráli jsme spolu též přes internet. Spolu také vždy na šachovou „horečku“ v České filharmonii za éry Václava Neumanna vzpomínáme. Zanícených hráčů tam bylo opravdu hodně, mohu jmenovat bývalého koncertního mistra Břetislava Ludvíka, který dokonce obohatil šachový slovník o řadu specifických výrazů, které jsem mimo filharmonii neslyšel. Tak např. zavedl trefný výraz „roznožka“, což označovalo dvojitý úder šachového jezdce do různých stran. A protože bylo gentlemanské na toto nebezpečí soupeře upozornit, často pan Ludvík varoval protihráče slovy „garde roznožce“. Při kavárenských partiích se v minulých dobách skutečně používalo slovo „garde“ jako upozornění na napadení soupeřovy dámy, myšleno samozřejmě šachovou figurku. To mělo mezi gentlemany „starých dobrých“ časů zřejmě svůj citlivý důvod. Pan Ludvík ve vybraném chování ale všechny převýšil a upozorňoval na jakoukoliv hrozbu. To se týkalo i nepodstatného napadení nejubožejšího pěšce, které slavnostně oznámil slovy „garde pěšci“. Pokud někdo hrál „při zdi“, tedy pasivně, vysloužil si hanlivé označení „pes obranář“, a jistě bych mohl v paměti po filharmonických specialitách pátrat dál. Šachy zde sloužily především k zábavě, hrály se přitom na dobré úrovni. Zvali jsme také přední české hráče k simultánkám v bývalé Kubelíkově síni či v tzv. Prezidentském salonku. Za účasti mnoha „kibiců“ si s námi zahrál např. šachový mistr Eduard Prandstetter, několikrát jsme změřili síly s Josefem Maršálkem, který v této době vedl pravidelný šachový sloupek ve Svobodném slovu.
Od té doby se Česká filharmonie hodně změnila. Také figurky odputovaly z filharmonických stolků, idylické časy „šachových“ přestávek skončily. Orchestr začal zaníceně hrát jiné hry, především o své další směřování. Dnes bych zde těžko někoho hledal za šachovnicí, šachový program v mobilu je ale stálou kratochvílí vedoucího violisty Jaroslava Pondělíčka. Sám jsem si kdysi se šachovnicí ukrátil dlouhý mezikontinentální přelet Tokio – Frankfurt – Praha se sólistou japonského turné, klavíristou Martinem Kasíkem, jinak velmi zručným a teoreticky vzdělaným šachistou. Opusťme však Českou filharmonii, na jejíž „šachovou éru“ z dob minulých jsem zavzpomínal. V příští, poslední části bych chtěl úvahu nad souběhem hudby a šachů uzavřít na příkladu několika šachistů, kteří tvořili dějiny své hry a měli přitom k hudbě velmi úzký vztah.

Nahoru | Obsah