Hudební Rozhledy

Harfistka Barbora Plachá

Jiří Štilec | 10/20 |Rozhovory

Barbora Plachá

Harfistka Barbora Plachá je mladá všestranná hudebnice, která studovala na Pražské konzervatoři a později si své znalosti rozšířila studiem na Královské konzervatoři v Bruselu ve třídě Jany Bouškové a na Norské hudební akademii v Oslo ve třídě francouzské harfistky Isabelle Perrin. Je velmi všestrannou umělkyní, která se „nebojí“ ani spolupráce s jazzmany nebo projektu, na kterém s dalšími hudebníky v souboru Salome hraje úpravy skladeb Karla Kryla. Vystupuje doma i v zahraničí, na významných festivalech, ale i tam, kde se jedná o charitativní koncerty se snahou pomoci potřebným. Vedle sólové hry a hry v komorních souborech vede úspěšně od roku 2009 harfovou školu Arpeggio a od roku 2017 Norsk Harpe Academi v Oslo.

Snaží se i rozšiřovat harfový repertoár o transkripce a úpravy skladeb českých romantických autorů, jako je Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Josef Suk nebo Zdeněk Fibich. Se souborem SALOME – Pásmo písní Karla Kryla pro zpěv, harfu, klarinet a kytaru – zahrála přes 170 koncertů po celé České republice a na Slovensku. Vystupovala na prestižních hudebních festivalech v České republice i v zahraničí.
S Barborou Plachou jsem se poprvé setkal při přípravě projektu nahrávání skladeb pro harfu Jana Křtitele Krumpholtze a Jana Ladislava Dusíka. Projekt byl velmi zajímavý nejen repertoárem, ale i nástrojem, který si Barbora Plachá pro natáčení zvolila. Jednozářezová harfa ze dvora Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty je skutečně unikátním nástrojem, kterému harfistka říká s patřičným obdivem a láskou „Princezna“. Ve studiu Domovina v Holešovicích tak vznikla na konci roku 2019 velmi raritní nahrávka na nesmírně cenný historický nástroj. Výsledkem jejího projektu se skladbami Krumpholtze a Dusíka na jednozářezovou harfu byla nahrávka, která zaujala domácí i zahraniční veřejnost. Barbora Plachá měla a má k hudbě 18. století specifický vztah, o kterém jsme si v souvislosti s nahráváním povídali.


  • Vaše nahrávka skladeb Jana Křtitele Krumpholtze a Jana Ladislava Dusíka vzbudila doma i v zahraničí velkou pozornost. Co vás vedlo k výběru těchto autorů a skladeb?
    Hudba Jana Křtitele Krumpholtze je mojí srdeční záležitostí. Je mi velmi blízká. Je nejen hravá, ale skrývá v sobě i velikou hloubku. Bohužel, tuto hudbu slýcháme na pódiích velmi zřídka a já jsem toho názoru, že si Krumpholtzova hudba zaslouží, aby se hrála. Byl velikou osobností nejen harfového světa 18. století. Posunul harfovou hru na mnohem vyšší úroveň, nesmírně se zasadil o rozšíření repertoáru a díky jeho invenčnosti používáme již nyní zavedené efekty či moderní, dvojzářezovou harfu, kterou jako vůbec první člověk tehdy navrhl, protože tušil, že harfa doby klasicismu nebude dále dostačující. Byl to velmi inovativní, talentovaný a vzdělaný muž. A hudba Jana Ladislava Dusíka mi zapadala do konceptu. Rád psal pro harfu, měl k ní blízko. A všechna tato hudba se na autentický nástroj zatím vůbec nehrála.
  • Znali se tito skladatelé nebo měli k sobě nějaký vztah, prozraďte nám něco ze zákulisí oficiálních hudebních dějin…
    Ano, znali. Nevím jistě, jestli se znali už z Čech, je to velmi pravděpodobné. Nicméně se setkali v Paříži několikrát, při koncertních turné Dusíka po Evropě. Oba byli velmi oblíbení na královském dvoře Ludvíka XVI. V kuloárech se proslýchá, že Dusík tak oslnil Krumpholtzovu ženu, harfistku Annu-Marii, že s ním odešla do Londýna. Jak to bylo doopravdy, to si nejsme úplně jistí. V některých zdrojích se však uvádí, že odešla do Londýna o rok dříve. Je možné, že nejen koncertní nabídky, ale také velmi napjatá atmosféra přicházející Francouzské revoluce byla tím hlavním důvodem. Ať tak či onak, v Londýně spolu nakonec opravdu žili a Dusík pro ni zkomponoval několik skladeb pro harfu.
  • Pro nahrávku jste si zvolila autentický nástroj, jaká je jeho historie a vlastnosti?
    Jednozářezová, pedálová harfa 18. století mne hned při prvním setkání a doteku doslova učarovala. Vidím jako velmi důležité navracet se k osvědčeným tradicím a pečlivě se o ně starat.
    Dlouho jsem sháněla harfu, model Ludvík XVI., který měl tou dobou největší prestiž, od konkrétních francouzských harfařů. Jen ve druhé polovině 18. století jich bylo pouze v Paříži 14. To svědčí o extrémně vysoké popularitě harfy jako hudebního nástroje. Jsem vděčná za to, že mi do života vstoupila má harfa z roku 1779 od Renaulta & Chatelaina, která se nacházela ve Versailles za vlády Ludvíka XVI. Sama Marie Antoinetta na harfu hrála a pro tento nástroj i komponovala. Nechci vůbec spekulovat o tom, kam až tato souvislost v případě jmenované harfy může vést, ale pro mne mají tato fakta i jakási vnitřní vazba velkou důležitost.
  • V čem je pro dnešního posluchače zajímavé slyšet na nahrávce nebo na koncertě nástroj z 18. století?
    Je to jedinečný zážitek, který jen tak nezažijí. Zvuk autentického nástroje je přenese zpátky do starých časů a navodí velmi speciální atmosféru. Jakkoliv můžete přečíst o době 18. století velké množství literatury, vidět množství dokumentárních i hraných filmů a navštívit řadu staveb z té doby, zvuk dobového nástroje vám poskytne opravdu jedinečnou a nenahraditelnou šanci a možnost dostat se přímo „face to face“ do let, v nichž tento hudební nástroj a příslušné kompozice zněly. Tak trochu i mezi dobové posluchače této hudby. A pokud se zaposloucháte pozorněji, tak ta hudba jakoby „vyzáří“ i duchovní atmosféru, která tehdy panovala.
  • Co je zapotřebí k tomu, aby se interpret přiblížil skutečně autentickému zvuku a interpretaci hudby minulých období?
    Samozřejmě hlavně velká vzdělanost a informovanost o historické interpretaci hudby. Můžeme se učit prostřednictvím různých traktátů, ale také od L. Mozarta, C. P. E. Bacha a dalších. I v harfové literatuře máme důležité autory, kteří se interpretaci věnovali (např. právě J. K. Krumpholtz). A samozřejmě praxe, hrát s erudovanými a poučenými muzikanty a nasávat jejich rady a zkušenosti. Hudebníci v 18. století byli nesmírně vzdělaní a my se od nich máme stále co učit.
    Já jsem čtyři roky navštěvovala hru bassa continua, barokní interpretace a mistrovské kurzy hráčů a pedagogů staré hudby. Od každého se můžeme naučit mnoho důležitých věcí. A samozřejmě autentický nástroj k historicky informované interpretaci také pomůže. Tenze strun, pedály i velikost harfy pomáhají interpretovi k autentičtějšímu prožitku. A možnosti, které harfa nabízí, jsou jiné než u moderní harfy. Tato harfa je vlastně takovým naším učitelem, dá nám velmi rychle zpětnou vazbu – co lze a co už ne.
  • Vracíte se často v interpretovaných skladbách do období 18. století, přitahuje vás tato doba kromě hudby i něčím jiným?
    Ano, svojí historií. V 18. století se událo mnoho důležitých okamžiků, které formovaly i naši současnost. A samozřejmě všechno je propojené a jde spolu ruku v ruce – historie, umění…
    Mě osobně velmi zajímá osobnost Marie Antoinetty, která má sice určitou ne zcela dobrou pověst, ale já osobně věřím, že vliv její matky Marie Terezie se v ní nezapřel a že to byla velmi zajímavá a zdaleka ne povrchní osobnost. A její láska k umění a jeho podpora byly až obdivuhodné.
  • Studovala jste v zahraničí, jaké máte dojmy ze studia v Norsku?
    Studium v zahraničí byla ta nejlepší škola života. V Oslo na akademii jsem byla velmi šťastná. Měla jsem významnou profesorku, harfistku Isabelle Perrin, která si své studenty pečlivě vybírá, ale pak je i nesmírně podporuje. Akademie v Oslo je na velmi vysoké úrovni – nabízí studentům velké možnosti, lidský přístup a podporu. Otevřela mi nové obzory a já jsem za to, že jsem tam mohla studovat, moc vděčná.
  • Co bylo prvním podnětem k tomu, abyste začala studovat hru na harfu a hudbu?
    Lásku k hudbě jsem měla již od dětství, kdy jsem hrála na klavír a hlavně zpívala. Hrála jsem i dětské role v operách v Národním divadle. Hudbou jsem žila. Když jsem ale poprvé uviděla zblízka harfu, byla jsem ztracená. Už nikdy jsem neuvažovala o tom, žít život bez ní. Byla to láska na první pohled a poslech.
  • Měla jste nějaké vzory, které vás ovlivnily?
    Mám mnoho vzorů, ale asi ten největší mám v již zmíněné Isabelle Perrin. Její vztah k hudbě je neobyčejný, její vztah k pedagogice taktéž. Je mi nesmírnou ctí, že jsem u ní mohla studovat, čerpat její poznatky a zkušenosti a nyní je aplikovat a rozvíjet na sobě, ale předávat je i dále svým studentům. Samozřejmě je však zároveň důležité na vzorech nelpět, jinak by nemohly vznikat věci či myšlenky nové. Je ovšem dobré si jich vážit a inspirovat se jimi.
  • Myslíte si, že forma klasického koncertu se začíná v dnešní době pozvolna proměňovat? Na svých koncertech velmi často a zajímavě mluvíte o harfě i o jejich specifických vlastnostech.
    Myslím, že dnešní posluchač rád slyší muzikanta také mluvit. Kdo jiný by jim měl přece o hudbě povědět více než sám interpret? Jsem přesvědčená, že když posluchač má o hrané skladbě informace, přistupuje k ní jinak, poslouchá ji důkladněji a i jeho duši více zasáhne.
  • Co byste doporučila zájemcům o hru na harfu?
    Aby mne navštívili v Harfovém ateliéru Arpeggio. Šikovné žáky do harfové školy vždy ráda uvítám!
  • Je harfa více „ženský“ nástroj, nebo v dnešní době i tato zvyklost pozvolna mizí?
    Nyní se harfa stává opět nástrojem obou pohlaví. A to je moc dobře. Muži vyvíjejí jinou sílu na nástroj než ženy. Ženský a mužský element je odlišný, a proto potřebujeme hráče obou pohlaví, aby každý mohl nabídnout posluchačům něco jiného.
  • Kromě klasicistní harfy ovládáte i hru na francouzskou harfu Camac, určenou pro interpretaci tvorby skladatelů následujících staletí. Jaké jsou její vlastnosti a proč jste si ji vybrala?
    Harfa dnešní podoby ve Francii vznikla, má tam hlubokou tradici a já jsem přesvědčena, že je velmi důležité podporovat evropskou manufakturu. Harfy Camac jsou harfy té nejvyšší kvality. Nejen že jsou nádherné, ale mne si získaly především svými zvukovými vlastnostmi. A firma Camac nestagnuje, je inovativní, stále vyvíjí nové modely harf a vylepšení, což je velmi důležité. Když jsem poprvé v Paříži slyšela svoji harfu Canopée, byla to harfa mých snů, medová s nádhernými basy. Když na ni hraji, dá se se zvukem parádně vyhrát, hýří barvami. A to nemluvím o jejím vzhledu – je to návrat k době, kdy harfa byla nejen nástrojem, ale také uměleckým objektem.
  • Na některých koncertech využíváte jak jednozářezovou harfu z 18. století, tak harfu moderní. Je to pro vás z hlediska interpretace problém, nebo přecházíte z historie do současnosti bez problémů?
    Musím přiznat, že mám veliké štěstí, protože pro mne to zase takový problém není. Jsou to dva velmi odlišné nástroje, každý je jinak veliký, má jinou menzuru, jinou tenzi strun, jiný systém pedálů i mechaniku. A já jsem si již natolik zafixovala spojení staré muziky s historickým nástrojem, že se mi to neplete. Ráda přecházím s romantickou hudbou na moderní harfu, na kterou hraji i hudbu 20. století a současnosti. Baví mě ta pestrost. A myslím, že stejně tak pestré a zajímavé je to pro diváky.
  • Myslíte si, že díky všemu, co se kolem nás děje, bude stále sílit distribuce a poslech hudby „on line“ prostřednictvím internetu, nebo je živý koncert nenahraditelný?
    Netroufám si říct, pravděpodobně ano. Ale pevně věřím, že bude lidem zážitek živých koncertů chybět a shledají ho nenahraditelným a živou hudbu budou vyhledávat. Přece jde i o tu jedinečnost, kouzlo okamžiku, což koncert plně nabízí.
  • Jste poměrně aktivní na sociálních sítích, co přináší tento fenomén interpretům, posluchačům a hudbě vůbec?
    Řekla bych, že především zájem širší veřejnosti. Je třeba lidem ukázat, že i my hudebníci z oblasti klasické hudby jsme přístupní, moderní a naším cílem je starat se o kulturní dědictví, čímž klasická hudba je, a šířit ji dál.
  • Jaké projekty máte před sebou?
    Čekají mne koncerty jak s historickou, tak s moderní harfou – sólové i komorní. Uvidíme, jaký bude konec roku 2020 a celá sezona 20/21 pro nás muzikanty vzhledem k pandemii. Ale pevně věřím, že se koncerty konat budou a diváci si na ně cestu najdou.

    Nahoru | Obsah