Hudební Rozhledy

Kutná Hora 2020

Julius Hůlek | 10/20 |Festivaly, koncerty

Zleva Helena Jiříkovská, Roman Patočka, Igor Ardašev, Lukáš Polák a Karel Untermüller, kteří vystoupili na zahajovacím koncertě.

Nešťastná třináctka v názvu letošního ročníku festivalu komorní hudby v Kutné Hoře (22.–30. 8.) sice nebyla, nicméně prvotní program musel být kvůli všudypřítomným pandemickým problémům citelně pozměněn a hlavně přizpůsoben možnému výběru výhradně domácích interpretů.

PRELUDIUM

Umělecký ředitel festivalu, violoncellista Jiří Bárta, má v dramaturgii vždy šťastnou ruku a rád experimentuje. Tentokrát svůj záměr uplatnil hned zkraje ve festivalovém Preludiu (22. 8.), když připravil s harfenistkou Janou Bouškovou nejen stylově progresivní, ale i nepodbízivě líbivý večer zahájený efektní Sonátou Es dur, op. 34 pro harfu a violoncello klasicisty a raného romantika Jana Ladislava Dusíka, již stejně jako ostatní položky programu upravila J. Boušková. V prostoru gotické kaple Božího těla harfa dostala plný, ve vyšší poloze až svítivý tón krásně dobarvený temnějším odstínem violoncella. Publikum si mohlo doslova „zgustnout“ i na harfové podobě původně klavírních kusů – Letních dojmech, op. 22b Josefa Suka a Americké suitě, op. 98 Antonína Dvořáka. To, že kutnohorské publikum zdaleka není konzervativní a vnímavě akceptuje i současné autory, doložilo vřelé přijetí dvojice drobností současného estonského autora Arva Pärta – Spiegel im Spiegel a Fratres, obojí původně pro housle s klavírem.

ZAHÁJENÍ

Ve znamení progresivní úpravy skladby novodobého autora se také otevřel vlastní zahajovací koncert v chrámu sv. Barbory (23. 8.), a to úpravou Smyčcového kvartetu č. 1 Leoše Janáčka „Kreutzerova sonáta“ pro klavírní trio, realizovanou současným brněnským skladatelem Milošem Štědroněm. Zdaleka tu nešlo jen o experiment, ale dalo by se říci, že o nové přehodnocení, ba dokonce obohacení hudebního obsahu původní kvartetní sazby. Takový byl dojem z přesvědčivého provedení Eben Triem, jehož členy jsou Roman Patočka (housle), Jiří Bárta (violoncello) a Terezie Fialová (klavír). Praktické zkušenosti předběžně přiměly interprety – v úsilí o žádoucí strukturovanost zvukového spektra klavírního tria – k dílčím, avšak citlivým a prospěšným zásahům do partitury Štědroňovy úpravy. Po přestávce publikum jistě uvítalo uvedení dvou zřídkakdy slýchaných děl kvintetové komorní literatury. K R. Patočkovi a J. Bártovi se přidali Helena Jiříkovská (housle) a Martin Stupka s Karlem Untermüllerem (viola) ve výrazově propracovaném Kvintetu č. 2 B dur, op. 87 pro dvoje housle, dvě violy a violoncello Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Koncert korunovala vůbec ne samoúčelná virtuozita Klavírního kvintetu Es dur, op. 44 pro dvoje housle, violu, violoncello a klavír s houslisty H. Jiříkovskou a R. Patočkou, violistou K. Untermüllerem, Lukášem Polákem (violoncello) a Igorem Ardaševem (klavír).

KILAR, GUBAJDULINA A DVOŘÁK

Co do imponující přítomnosti novodobé, respektive současné modernistické hudby, zejména jejího stylově radikálnějšího proudu, se festival sympaticky „rozpohyboval“ následujícím, v pořadí třetím koncertem, opět v kapli Božího těla (24. 8.). Kvartetní ansámbl, tak jako předchozího dne vybraný z relativně stabilního a zkušeného kádru festivalových interpretů, v tomto případě v sestavě Roman Patočka, Helena Jiříkovská, Martin Stupka, Lukáš Polák, zdařile nastudoval smyčcový kvartet nazvaný Orawa novodobého polského autora Wojciecha Kilara: jednovětou, instrumentačně barvitou, minimalisticky založenou fresku s přesvědčivým dějem, neomylně prozrazujícím autora četné filmové hudby, podanou s adekvátním zápalem a technickou korektností. Tato tendence byla následně vygradována ve dvou skladbách autorky tatarského původu, jíž je skladatelka Sofia Gubajdulina. A to violoncellistou Jiřím Bártou a akordeonistkou Jarmilou Vlachovou ve zprvu meditativním, posléze dramaticky rozeklaném In Croce, dále v cyklickém útvaru Silenzio, pěti kusech pro akordeon, housle a violoncello (zde ještě s houslistkou Martinou Bačovou). Výrazový radikalismus obou skladeb účinně vyrovnaly zdařilé Maličkosti, op. 47 Antonína Dvořáka, kde vedle dvojice houslí a violoncella akordeon prokázal vítanou nahraditelnost původního harmonia, tak jako u Gubajduliny varhan a ruského bajanu.

VEČER NEJEN S IGOREM ARDAŠEVEM

V kategorii sólového klavíru jsme se museli spokojit s „půlrecitálem“ v podobě první poloviny čtvrtého koncertního programu v chrámu sv. Barbory (25. 8.), ten však stál opravdu za to. Igor Ardašev v dokonalém soustředění a vyrovnanosti citlivého úhozu předvedl umění vrcholné interpretace v jemném výrazově-dynamickém barevném dění, pozorně, i agogicky přiměřeně budovaném celku až na práh impresionistického pojetí. Nejprve v klavírním cyklu V mlhách Leoše Janáčka. Tři kusy, Noční cesta, Na starém hradě, Rej skřítků z cyklu Poetické nálady, op. 85 Antonína Dvořáka profiloval prohloubenějším výrazem jednoznačnějších kontur, zatímco v cyklu skladeb Jaro, op. 22a Josefa Suka dospěl k syntéze předchozích přístupů. Imponující a v proporční vyváženosti dominantně nosný byl jeho podíl v provedení Klavírního tria B dur, op. 97 Ludwiga van Beethovena spolu s Romanem Patočkou a Jiřím Bártou po přestávce.

HRADIŠŤAN S KATTY, „KCHUN: PURGATIO“ A VEČER S KVARTETY

Dramaturgie letošního festivalového ročníku pamatovala i na spirituální, duchovní hodnoty, málokdo asi očekával, že to dopadne až tak dramaticky vyhroceně, jak ukázal koncert Hradišťanu v chrámu sv. Barbory s jeho uměleckým vedoucím, houslistou Jiřím Pavlicou a zpívající varhanicí Kateřinou Chrobokovou, známou pod pseudonymem Katta, mnohomluvně nazvaný „Z vlastního nitra růst…“ – od kořenů k současnosti (27. 8.). Nehledě na osvědčenou interpretační kvalitu, fandové Hradišťanu byli nejspíše překvapeni, možná i zklamáni, že se stali účastníky interpretačně sice profesionální, navenek velkolepé, ale vnitřně dost nesourodé i obsahem nepříliš přesvědčivé show, počítaje v to grandiózní produkci až kantátového založení a jinak obdivuhodný, sólový varhanní i pěvecký výkon Katty.
Úplně jinak, myšleno zcela adekvátně, spiritualita vyzněla v komorně soustředěné a intimní atmosféře zcela potmě v rámci pondělní pozdně večerní produkce v kostele sv. Jana Nepomuckého (24. 8.). Poněkud záhadný název tohoto koncertu „Kchun: Purgatio“ vedle sdělení morálního kréda a symboliky i-ťingového hexagramu zahrnuje pojmenování vokálního dua Kchun, jehož členy jsou Martin Prokeš (tenor) a Marek Šulc (baryton). Ti poskytli stylově čistý a zasvěcený přednes především gregoriánského chorálního a z něj vycházejícího raně středověkého polyfonního zpěvu za doprovodu recitace a projekce symbolických světelných obrazů.
Spiritualitou byl ovšem za součinnosti jedinečné interpretace také prodchnut koncert věnovaný uprostřed festivalového týdne kvartetnímu žánru (26. 8.) – tragickým a zároveň odhodlaným Klavírním kvartetem Es dur, op. 47 Roberta Schumanna, jejž následoval autorským záměrem sarkastický, avšak skutečnou povahou hluboce meditativní Smyčcový kvartet č. 15 es moll, op. 144 Dmitrije Šostakoviče ze samého závěru jeho žití a tvorby. Niterný obsah zasvěceně tlumočili Roman Patočka a Helena Jiříkovská (housle), Karel Untermüller (viola) a Jiří Bárta (violoncello).

DVAKRÁT VE ZNAMENÍ BEETHOVENA

Letos, a to už v původním programu, bylo také kromě jiného velkoryse pamatováno na 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. To, co v programu festivalu protentokrát zbylo z původně plánovaných jubilantových skladeb, bylo rovněž imponující a vyplnilo dva předposlední festivalové koncerty. Nejdříve v kostele sv. Jana Nepomuckého, kde auditorium bylo nanejvýše vhodně upraveno tak, že pódium se ocitlo na delší, levé straně chrámové lodi, zaznělo pět Beethovenových Sonát pro klavír a violoncello v podání violoncellisty Jiřího Bárty s Terezií Fialovou u klavíru (28. 8.). Souborné provedení žánrově vyhraněné Beethovenovy série v chronologickém pořadí připomíná prakticky celý rozsah skladatelova tvůrčího vývoje. Sonáty č. 1 a 2, F dur a g moll, op. 5 vyzněly jako věrný obraz charakteristicky beethovenovského odhodlání a heroismu, dynamické a vůbec výrazové nasazení obou interpretů bylo maximální, jako by neznalo hranic. J. Bárta velkým zvukem svého nástroje potvrdil, že ví, jak na to, tudíž zvuková výslednice klavírního partu nemusela nic slevovat ze žádoucí velkorysosti. Dvoudílný sonátový blok věrohodně působil jako kompaktní monolit, takže bylo skutečně vhodné, že přestávka se odbyla hned za ním a Sonáta č. 3 A dur, op. 69, z celé pětice asi nejvíce známá, po žádoucím odpočinku nastolila náladotvorně odlišnou atmosféru jinak založených kontrastů i patrnějšího podílu lyriky, přičemž violoncello mohlo naplno uplatnit esprit svého partu a klavír rozeznít celým rozsahem svých možností s přirozeným vyvrcholením těchto dispozic především ve finální větě. Sonáta č. 4 C dur, op. 102/1, plná překvapení, nadchla vynalézavým dialogem obou nástrojů a Sonáta č. 5 D dur, op. 102/2, pro změnu plná záhad a vypjatého dramatismu, koncepcí svého podání a zejména neúnavně přesvědčivým tahem závěrečné fugy sdělovala poselství téměř z jiného světa. Právem lze soudit, že hodnotový vrchol festivalu co do interpretace i obsahu se dostavil právě tímto koncertem.
Beethovenův odkaz už zbytek festivalového dění neopustil. Orchestr Komorní filharmonie Pardubice závěrečným koncertem v chrámu sv. Barbory (29. 8.), jenž hostil většinu festivalových koncertů, ve skvělé kondici předvedl ne zas tak často slýchanou Symfonii č. 2 D dur, op. 36, tvarovanou korektními a tam, kde bylo zapotřebí i výrazem iniciativními a exponovanými gesty dirigenta Stanislava Vavřínka, stejně jako Trojkoncert C dur pro klavír, housle a violoncello, op. 56, se sólisty Terezií Fialovou, Romanem Patočkou a Jiřím Bártou, kteří se znatelným úspěchem usilovali o maximální efekt, ale i koordinaci svěřených partů.

POSTLUDIUM

Definitivní tečku za festivalem však učinilo až nedělní odpolední Postludium v kostele Zvěstování Panny Marie v Bohdanči u Kutné Hory (30. 8.). Oproti původně zamýšlenému schubertovskému zvolilo program beethovenovský, v jehož intencích Škampovo kvarteto – Helena Jiříkovská a Adéla Štajnochrová (housle), Martin Stupka (viola) a Lukáš Polák (violoncello) – provedlo Beethovenův Smyčcový kvartet č. 1 F dur, op. 18, č. 1 spolu se Smyčcovým kvartetem č. 15 a moll, op. 132, připomínající autorův vklad žánru smyčcového kvartetu v jistém spříznění s předchozím uvedením jeho cellových sonát, a tak nanejvýše vhodně letošní festival symbolicky i fakticky uzavřelo.

Nahoru | Obsah