Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Neeme Järvi

Alena Sojková | 10/20 |Studie, komentáře

Neeme Järvi

Neeme Järvi, rodák z estonského Talinu, letos třiaosmdesátiletý dirigent (nar. 7. 6. 1937), je jedním z umělců bývalého Sovětského svazu, který se rozhodl tuto zemi opustit. Stalo se tak v roce 1980, od roku 1985 je americkým občanem. Je ovšem, jako jiní významní dirigenti, světoobčanem. V letech 1982–2004 vedl göteborské symfoniky, v 80. letech působil jako šéfdirigent u Královského skotského národního orchestru, v letech 1990–2005 byl hudebním ředitelem Detroit Symphony Orchestra, v období 2005–2009 stejnou funkci vykonával u New Jersey Symphony Orchestra. Byl uměleckým ředitelem ženevského Orchestre de la Suisse Romande, jejímž je čestným doživotním uměleckým ředitelem. Podobnou poctu získal u orchestrů v Detroitu a Haagu, právě jako v Göteborgu. Titulem dirigent-laureát ho obdařil Královský skotský národní orchestr. A i nadále stojí v čele Estonského národního symfonického orchestru.

Začátky
Neeme Järvi vystudoval Leningradskou konzervatoř, kde byl žákem Nikolaje Rabinoviče a Jevgenije Mravinského. Poté nastoupil k Symfonickému orchestru estonského rozhlasu a televize, následně k Estonskému symfonickému orchestru a do opery v Tallinu. V roce 1971 zvítězil v mezinárodní dirigentské soutěži Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě, což mu přineslo pozornost hudebního světa.

Leningrad v době studií
Na svá studia na Leningradské konzervatoři vzpomíná s vděčností: „Dirigování není příliš čitelná profese. Musíte mít především dobrou školu… A já jsem měl štěstí, že jsem studoval na vynikající Leningradské konzervatoři – od roku 1955 do roku 1960. Bylo to u profesora Nikolaje Sergejeviče Rabinoviče. Jako aspirant jsem se později setkal s legendárním Jevgenijem Mravinským. Mravinskij byl šéfem Leningradské filharmonie, kterou v té době také dirigovali Kurt Sanderling a Lotyš Arvids Jansons, otec Marisse Jansonse. Navštěvoval jsem všechny jejich koncerty. V té době vystupovali s Leningradskou filharmonií všichni výborní ruští i zahraniční umělci. Měl jsem se od koho učit. Měl jsem možnost slyšet Bostonský orchestr, Clevelandský orchestr s Georgem Széllem, Newyorskou filharmonii, Filadelfský orchestr a mnoho dalších světových těles. Viděl jsem Karajana s Vídeňskými i Berlínskými filharmoniky. To byl Leningrad v tehdejší době…“
Zajímavý je Järviho pohled na takzvanou ruskou dirigentskou školu. Připomíná, že všichni jeho učitelé byli žáky Bruna Waltera nebo Otty Klemperera, kteří v době, kdy museli utéct před nacismem, působili v Leningradu. „Takže ta slavná ruská dirigentská škola je vlastně německá,“ usmívá se.
Co podle něj dělá dirigenta dobrým dirigentem? „V první řadě musí milovat hudbu. A pak by měl vědět, jak ovládat ruce, obličej a musí dokonale znát partituru. Všimněte si, že žádný z vynikajících dirigentů nikdy nebyl kopírován. To nešlo, protože byli jedineční. Mravinskij byl Mravinskij a já jsem já. I moji synové Paavo a Kristjan mají jedinečný styl. Neexistují žádná omezení, co se týče tempa, frázování, smyků, prostě proto, že žijeme a tvoříme v současnosti, a co bylo před třiceti, padesáti lety, je minulost. Tu nesmíme napodobovat,“ zamýšlí se Neeme Järvi.

Láska k české hudbě
Neeme Järvi je znám svým vřelým vztahem k české hudbě. Patří již k tradovaným historkám, jak nakupoval supraphonské desky s nahrávkami českých skladatelů, českých dirigentů a České filharmonie a doma je neustále pouštěl rodině na gramofonu. Na tuto dobu vzpomíná: „Česká hudba a její interpreti byli mou první velkou láskou. Nezapomenu, když jsem si v Estonsku koupil nahrávku Supraphonu s Českou filharmonií a Karlem Šejnou – Mahlerovu Čtvrtou symfonii. To bylo zjevení. Od té doby českou hudbu, skladatele a dirigenty stále miluji. Vnímal jsem Československo jako demokratickou zemi.“
Järvi uváděl českou hudbu nejen koncertně, ale pořídil i mnoho jejích nahrávek. Se Skotským národním orchestrem, který vedl v 80. letech, nahrál všech devět Dvořákových symfonií, v Detroitu uvedl celou Mou vlast, ve Skotsku Slovanské tance, nahrál Janáčka i Martinů s Bamberskými symfoniky, tři symfonie Zdeňka Fibicha s Göteborským orchestrem. Fibicha považuje za velkého romantického skladatele. Prý když se někdo ve světě zeptá na tohoto českého autora, odpoví mu: „A vy toho českého Schumanna neznáte?“ Velmi také obdivuje Bohuslava Martinů. „Všechny jeho symfonie byly napsány a poprvé provedeny v Americe, ale přesto je to česká hudba. Považuji Martinů za ‚českého Stravinského‘, je velmi moderní, ovlivněný různými směry i jazzem, ale jakmile se u něj vyklene melodie, je vždy naprosto česká,“ uvedl Järvi v rozhovoru v roce 2005.
Neeme Järvi několikrát vystoupil v Praze, naposledy vloni, když dirigoval Estonský národní orchestr na závěrečném koncertě Dvořákovy Prahy. Dirigoval však i Smetanovu Mou vlast na zahajovacím koncertě Pražského jara. Bylo to v roce 1994 a tehdy vedl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. „Mou vlast miluji. Je to jedna z nejkrásnějších symfonických skladeb na světě. Podle mého názoru je nacionalistická – a já se za to slovo nestydím, protože na nacionalismu není nic špatného, každý národ – Češi, Estonci i Rusové – vyjadřuje kulturou svou jedinečnost, kterou hluboce prožívá. Tak proč nepoužít tohoto slova?“ vrací se ke Smetanovu cyklu.
Obdivovanou a milovanou Českou filharmonii řídil poprvé v roce 1998, vrátil se k ní v roce 2005.

Rodina muzikantů
Když se vysloví jméno Järvi, okamžitě naskočí vedle Neemeho i další jména – Paavo, Kristjan a Maarika. Synové jdou v otcových stopách, Maarika je flétnistka. O svém vztahu k synům Neeme Järvi říká: „Obdivuji, čeho mí synové dosáhli v hudebním světě. Kamkoliv přijedete, tam znají jméno Paavo Järvi nebo Kristjan Järvi. Jsme jedna rodina. A spojuje nás jedna věc – dirigování. Pro mě je nejdůležitější kvalita interpretace. Hudební tvorba, to není jen nějaké mlácení, nějaká formální věc, je to určitý druh magie, který nedovedete popsat. Například Paavo, šéfdirigent mnoha dobrých orchestrů, je stále do hudby až fanaticky ponořen. Kristjan je úplný opak. Také fanatik, ale do současné hudby, sám tvoří, aranžuje, zakládá orchestry, nepostojí na místě…“
Neeme si své syny příliš neužije – všichni sice žijí v New Yorku, ale často cestují. Nejvíc času na sebe mají i s rodinami během červencových dní v estonském letovisku Pärnu, kde se pravidelně koná hudební festival, který je se jménem Järvi spojen. Neeme Järvi má k Pärnu úzký vztah – v roce 1901 se tu narodila jeho matka, on sám tu trávil pravidelně léto. Jako estonský vlastenec nikdy neopomene zmínit, že právě v Pärnu byla 23. 2. 1919 vyhlášena nezávislost země. Vzpomíná na doby, kdy do Pärnu jezdili na dači Dmitrij Šostakovič, David Oistrach, Mstislav Rostropovič, Gennadij Rožděstvenskij. Prý celá Moskevská konzervatoř, usmívá se při té vzpomínce.

Vlast nade vše
Život estonského dirigenta v tehdejším Sovětském svazu nebyl jednoduchý. Nejenže při rozhodování, kdo bude reprezentovat zemi na zahraničních zájezdech, dostávali přednost ruští dirigenti, ale plnohodnotný umělecký život dusil i ideologický tlak: „V Sovětském svazu, jehož bylo Estonsko součástí, zakázali uvést Pärtovo Credo jen proto, že mělo náboženský obsah. Sice jsem ho bez předchozího schválení uvedl v premiéře v roce 1968, ale komunisté se mohli zbláznit. A podobné to bylo s Bachovou hudbou – Matoušovy pašije, Janovy pašije, Velká mše h moll – nic se tu nesmělo hrát, protože to je religiózní hudba! Když pak zakázali uvádět Pärtovo Credo, byl to poslední impulz k tomu, že jsem se i s rodinou rozhodl emigrovat do Ameriky. Estonsko jsme opustili v lednu 1980,“ dodnes se mračí Neeme Järvi.
Neeme Järvi je od roku 2017 doživotním čestným uměleckým ředitelem Estonského národního symfonického orchestru, u něhož působil jako šéfdirigent od roku 1963 do své emigrace, nyní stojí v jeho čele od roku 2010.
Järviho spolupráce s prvním estonským orchestrem začala již v roce 1956, od roku 1960 jej řídil pravidelně. Jeho příchod k tomuto tělesu přinesl značné zlepšení výkonů tohoto orchestru. Rozšířil se repertoár a orchestr začal více nahrávat pro Estonský rozhlas a natáčet pro vydavatelství Melodia. Druhá polovina 70. let znamenala počátek každoročních koncertů ve Velkém sále Leningradské filharmonie a rovněž hostování a natáčení v Moskvě. S Neemem Järvim orchestr vycestoval i na své první zahraniční zájezdy – do Rumunska, Bulharska a do Kuvajtu.
Neeme Järvi se u orchestru po své emigraci poprvé objevil u orchestru v roce 1993, o dva roky později společně hostovali v Göteborgu, Stockholmu, Malmö a Helsinkách. Velký vlastenec Neeme Järvi tam uvedl oratorium prvního estonského profesionálního skladatele Rudolfa Tobiase (1873–1918) Des Jona Sendung.
Neeme Järvi je velkým propagátorem estonské hudby ve světě. Je třeba však zdůraznit, že ještě doma uvedl s estonskými symfoniky premiéry děl Arva Pärta a Eduarda Tubina. Byly to Pärtova První symfonie (v roce 1964) a Třetí symfonie (1971), kterou skladatel svému příteli Järvimu věnoval. Tubinova 8. symfonie se hrála poprvé v roce 1967. Pärtovu zásadní skladbu Credo, jejíž zákaz byl poslední kapkou v Järviho rozhodnutí emigrovat, premiéroval Järvi 16. 11. 1968 s Estonským rozhlasovým a televizním symfonickým orchestrem.

Rekordman nahrávek
Není jisté, zda Neeme Järvi je skutečně rekordmanem v počtu natočených titulů, ale číslo, které se blíží pěti stovkám, je úctyhodné. S orchestry, kde během svého života působil, nahrál kritikou vysoce ceněné cykly Prokofjeva, Šostakoviče, Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Alexandra Glazunova, Antonína Dvořáka, Edvarda Griega, Jeana Sibelia, Carla Nielsena a Johannesa Brahmse. Spolupracoval například s firmami Chandos, Deutsche Gramophone a EMI.
Takto hodnotil kritik Petr Budín v roce 2006 nahrávku kompletu Sibeliových symfonií Neemeho Järviho s Göteborským symfonickým orchestrem, pořízenou pro Deutsche Grammophon:
„Mimořádné plasticity a čistoty zvuku s množstvím zajímavých detailů dosáhl Järvi v symfoniích Páté a Šesté, jejichž interpretaci považuji za téměř ideální. Tuto nahrávku je možno považovat za jeden z nejlepších sibeliovských kompletů. Je velmi precizní, žádný detail není ponechán náhodě, dirigent přinesl jasnou představu respektující podrobné skladatelovy pokyny a špičkoví hráči ji s přispěním osobních kvalit dokonale naplnili.“
I řada dalších českých kritiků nešetřila ve svých hodnoceních slovy chvály typu: „Järvi diriguje bez patetických gest, … v každém momentě ale máme pocit, že ví, kam směřuje…
Umí být velmi naléhavý, výbušný, hrozivý, ale i lyrický, něžný, seversky zadumaný…“
Syn Neemeho Järviho Paavo, sám uznávaný dirigent, od loňské sezony šéfdirigent Tonhalle Curych, na svého otce nedá dopustit. Tvrdí, že je to ten nejlaskavější člověk na světě a jen díky němu se stal profesionálním hudebníkem.

Nahoru | Obsah